Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
15 C 84/2023-75
Okresní soud ve Svitavách rozhodl soudcem Mgr. Petrem Machačkou ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO
sídlem adresa žalobkyně
zastoupená advokátkou anonymizováno jméno příjmení
sídlem adresa žalobkyně
proti
žalované: ; celé jméno žalované, narozená dne datum
bytem adresa žalované
o zaplacení 27 560 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 756 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 1. 11. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku,
II. Ve zbývající části, tj. co do částky 8 804 Kč a částky 8 000 Kč představující nepřiznanou výši smluvní pokuty, jakož i ohledně příslušenství nad rámec příslušenství přiznaného ve výroku I. tohoto rozsudku, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 756 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 1. 11. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku,</b> <b>II. Ve zbývající části, tj. co do částky 8 804 Kč a částky 8 000 Kč představující nepřiznanou výši smluvní pokuty, jakož i ohledně příslušenství nad rámec příslušenství přiznaného ve výroku I. tohoto rozsudku, se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.</b>
1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 25. 4. 2023 domáhala po žalované zaplacení částky 27 560 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru číslo uzavřené dne 11. 11. 2019 mezi žalobkyní a žalovanou. Předmětem smlouvy bylo poskytnutí úvěru ve výši 16 000 Kč s nominální úrokovou sazbou 86,12 % ročně, který měl být splacen v 48 měsíčních splátkách po 1 311 Kč vždy k 22. dni příslušného měsíce počínaje 22. 12. 2019. Žalovaná zaplatila celkem 5 244 Kč, do prodlení se dostala s 5. splátkou, která měla být uhrazena nejpozději do 22. 4. 2020. Žalobkyně úvěr po délce prodlení 65 dní dle čl. 6 smlouvy k 28. 6. 2020 zesplatnila. K datu zesplatnění činila dlužná jistina částku 15 809,60 Kč a dlužný úrok přirostlý ke dni zesplatnění činil částku 3 391,27 Kč, celkem tedy nová jistina činila 19 200,87 Kč. Po dni zesplatnění žalovaná uhradila 0 Kč. Nárok na smluvní pokutu dle čl. 6 smlouvy za prodlení se splátkou vyšší než 30 dnů ani nárok na zaplacení nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované dle čl. 6 smlouvy žalobkyni nevznikl. Nicméně žalobkyně požaduje uhrazení pojištění ve výši 120 Kč za splátku dle přílohy 1 smlouvy, přičemž žalovaná se dostala do prodlení se splátkami č. 5, 6 a 7, žalobkyně tedy nároku 360 Kč (3 x 120). Žalobkyně tak požaduje uhrazení částky 19 560 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 1. 11. 2020 do zaplacení. Podle bodu 6.5. smlouvy žalobkyně požaduje po žalovaném zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny, tj. částky 19 200,87 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení, požadováno do 25. 4. 2023 ve výši 8 000 Kč. Závěrem žalobkyně požaduje smluvní úrok z jistiny 15 809,60 Kč ode dne 30. 6. 2020 do zaplacení ve výši 86,12 % ročně, maximálně do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 68 601 Kč (tedy podle bodu 2.2. smlouvy 120 % částky, kterou má žalovaná zaplatit dle části A. smlouvy). Úvěruschopnost žalované prověřila žalobkyně na základě dokladů od žalované, nahlédnutím do insolvenčního rejstříku, výpisem z registru SOLUS a NRKI a její zdroje byly shledány dostatečnými.
2. K jednání nařízenému na 26. 7. 2023 se právní zástupce žalobkyně dostavil, na podané žalobě setrval, přičemž uvedl, že žalovaná nehradila ničeho nad rámec plateb uvedených již v žalobě. Žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila, proto soud v souladu a za splnění podmínek § 101 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. jednal v její nepřítomnosti. Soud současně poučil žalobkyni ve smyslu § 118a o. s. ř. o. s. ř. , o tom, že z předložených listinných důkazů nevyplývá dostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalované, když soud poukázal především na příjem žalované ve výši 9 800 Kč a oproti tomu na započtení životního minima ve výši 4 810 Kč. Žalobkyně si s ohledem na poučení soudu vyžádala lhůtu pro doložení listin prokazujících dostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalované.
3. Žalobkyně ve vyjádření ze dne 22. 8. 2023 setrvala na tom, že úvěruschopnost žalované řádně posoudila, přičemž odkázala na šetření v insolvenčním rejstříku, prověření úvěrové historie žalované v databázi SOLUS a NRKI, odkázala na údaje poskytnuté žalovanou stran příjmů a nákladů, které byly ověřeny pracovní smlouvou a výplatními páskami za období srpen až září 2019 Ani pracovní smlouvu ani předmětné výplatní pásky však žalobkyně soudu nedoložila. Předložena byla pouze kopie průkazu o povolení k trvalému pobytu dokládající, že žalovaná měla k datu sjednání úvěrové smlouvy povolen trvalý pobyt na území České republiky. Žalobkyně tedy měla za to, že své povinnosti dostála.
4. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvy o úvěru ze dne 11. 11. 2019 a z oznámení o schválení úvěru číslo ze dne 12. 11. 2019 soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 16 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr spolu s úrokem ve výši 86,12 % ročně (RPSN 129,72 % ročně) splácet v pravidelných 48 měsíčních splátkách po 1 311 Kč splatných vždy k 22. dni v měsíci (součástí splátky byla i platba 120 Kč za pojištění, viz příloha číslo smlouvy). Celkem měla žalovaná zaplatit žalobkyni částku 57 168 Kč. Podle čl. 6 smlouvy jestliže se klient ocitne v prodlení se splátkou o délce 30 dnů, vzniká mu povinnost zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 499 Kč, a to za každou splátku, maximální souhrn těchto smluvních pokut činí 2 999 Kč za rok. Podle článku 6.2. smlouvy má poskytovatel právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením. Výše těchto nákladů činí u každé splátky 200 Kč. Podle článku 6.5. smlouvy jestliže klient po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru do zaplacení. Dle článku 6.9. smlouvy souhrn výše všech ze strany poskytovatele uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše úvěru. Žalobkyně dne 12. 11. 2019 oznámila žalované, že úvěr schválila s úrokem 86,12 % ročně a zaslala jí splátkový kalendář.
5. Z prohlášení klienta soud zjistil, že žalovaná byla žalobkyní mimo jiné poučena dle § 92 z. s. ú., a kromě dalšího potvrdila, že nemá žádné splatné dluhy vůči jakékoliv třetí osobě či státu a veškeré údaje, které poskytla žalobkyni, jsou pravdivé a úplné.
6. Z hodnocení klienta bylo odvolacím soudem zjištěno, že žalovaná uvedla jako čistý měsíční příjem částku 9 800 Kč, jiné příjmy nemá, nehradí žádné úvěry, zápůjčky, leasing, výživné, hypotéky apod. Za bydlení vydává částku 1 400 Kč a její celkové měsíční výdaje dosahují 4 810 Kč, včetně započtení životního minima 3 410 Kč. Volné zdroje tak činí 3 990 Kč. Žalovaná uvedla, že je vdova a bydlí ve vlastním.
7. Z výpisu registru SOLUS soud zjistil, že žalovaná má příznak P, kdy tento vznikl 3. 7. 2007, dlužná částka po splatnosti činila 6 764 Kč, dlužná splátka 1. Datum zaplacení 4. 1. 2018. Jednalo se o revolvingový úvěr a karty.
8. Z výpisu registru NRKI a následného scoringu soud zjistil, že žalované byl přidělen příznak č. 25, tj. že klient je nový a není v databázi NRKI/BRKI.
9. Z dokladu o vyplacení úvěru vyplývá, že částka 16 000 Kč byla vyplacena na účet uvedený žalovanou ve smlouvě dne 11. 11. 2019.
10. Z karty klienta soud zjistil, že žalovaná uhradila 4 splátky po 1 311 Kč, přičemž všechny splátky uhradila v řádném termínu. Následně již neuhradila ničeho.
11. Z kopie průkazu o povolení k trvalému pobytu soud zjistil, že žalovaná měla k datu sjednání úvěrové smlouvy povolen trvalý pobyt na území České republiky.
12. Žalobkyně žalovanou výzvami ze dne 17. 6. 2020 a 23. 6. 2020 vyzývala k úhradě dlužných splátek.
13. Z oznámení ze dne 28. 6. 2020 soud zjistil, že žalobkyně sdělila žalované, že pro neplnění podmínek úvěru tento úvěr ke dni 28. 6. 2020 zesplatnila a současně jí vyzvala k okamžité úhradě dlužné částky 19 560 Kč.
14. Z předžalobní výzvy k plnění ze dne 5. 4. 2023 vyplynulo, že žalobkyně vyzývala žalovanou k úhradě dlužné částky s tím, že pokud nebude dlužná částka zaplacena, bude vymáhána soudní cestou.
15. Na základě shora uvedených skutečností dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním.
16. Žalobkyně uzavřela se žalovanou dne 11. 11. 2019 smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalované částku 16 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnutou částku vrátit v pravidelných 48 měsíčních splátkách po 1 311 Kč měsíčně (zahrnující i pojištění ve výši 120 Kč měsíčně) a to s úrokem ve výši 86,12 % ročně z poskytnutého úvěru. Celkem tak měla žalobkyni uhradit částku 57 168 Kč. Žalobkyně prověřila osobu žalované v registru SOLUS a NRKI. Žalovaná na dluh uhradila 5 244 Kč. Pro případ prodlení si účastníci sjednali smluvní pokuty ve výši 499 Kč za porušení splatnosti splátky a ve výši 0,1 % denně v případě, že úvěr po zesplatnění nebude uhrazen. Náklady žalobkyně v souvislosti s prodlením žalovaného byly stanoveny ve výši 200 Kč za prodlení se splátkou. V rámci posouzení úvěruschopnosti žalované bylo žalobkyní zjištěno, že její příjmy činí 9 800 Kč a výdaje spolu se započtením výše životního minima činí 4 810 Kč. Volné zdroje žalované tak činily 3 990 Kč.
17. Po právní stránce soud hodnotil věc tak, že se jedná o spor podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú“).
18. Podle ust. § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
19. Podle ust. § 86 odst. 1 z.s.ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
20. Podle ust. § 86 odst. 2 z.s.ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacený výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
21. Podle ust. § 87 odst. 1 z.s.ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v 3 leté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
22. Podle ust. § 588 věta první o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
23. Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním a sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob potažmo společnosti jako celku způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 , v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti, povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele.
24. K uvedenému je nutno dále doplnit, že ust. § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru jsou transformací ustanovení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru. K jejich výkladu pak Soudní dvůr Evropské unie v rozhodnutí ve věci C -679/18 ze dne 5. 3. 2020 uvedl, že články 8 a 23 směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tedy povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu za podmínky, že sankce splňuje požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tedy neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v 3 leté promlčecí době.
25. Ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru pak ukládá věřiteli povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to ještě před vznikem závazku či jeho změnou. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální. Ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel, což však nezbavuje věřitele povinnosti zjišťovat úvěruschopnost z jiných zdrojů. K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006 . Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, příp. je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Cílem posouzení je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, příp. domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné podrobně analyzovat osobní, respektive domácí rozpočet žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné bez dalšího dovodit, že bude schopen splácet smluvně stanovené splátky, pakliže nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje (závazky).
26. V poměrech posuzované věci je zjevné, že žalovaná měla poskytnutý úvěr 16 000 Kč splácet v pravidelných 48 měsíčních splátkách po 1 311 Kč a celkem tak měla včetně úrokového navýšení 86,12 % ročně zaplatit žalobci 57 168 Kč. To vše za situace, kdy žalovaná měla dle potvrzení o výši příjmu pravidelný čistý měsíční příjem 9 800 Kč a jí tvrzené měsíční výdaje měly činit 4 810 Kč se započtením životního minima. Z výpisu registru SOLUS byla zjištěna v minulosti jedna po splatnosti uhrazená pohledávka, která byla splacena v roce 2018, z registru NRKI nebylo zjištěno ničeho negativního. Nicméně soudu je z úřední činnosti k osobě žalované známo, že jen u zdejšího soudu byla vůči žalované v době, kdy uzavírala se žalobkyní smlouvu o úvěru, vedena (a nikoliv skončeno) celkem 3 exekuční řízení (sp. zn. 5 EXE 462/2017 , 6 EXE 811/2017 a 5 EXE 16/2018 ). V současné době je to již celkem 8 exekučních řízení. Pokud by si žalobkyně vyžádala výpis z centrální evidence exekucí, tuto skutečnost by nepochybně zjistila a úvěr by tak žalované nemohla poskytnout neboť je zřejmé, že volné zdroje v podobě 3 990 Kč byly zjevně pouze chimérou. I kdyby však exekučních řízení nebylo, je dle názoru soudu nepochybné, že v současné době je nereálné, aby žalovaná, byť bydlí ve vlastním bydlení, vyžila za pouhých 5 000 Kč měsíčně. Tato částka v žádném případě nemůže pokrývat náklady na živobytí spolu s placením energií za bydlení.
27. Ačkoliv žalobkyně odkazovala na pracovní smlouvu a výplatní pásky žalované, tak tyto soudu nepředložila navzdory poučení dle § 118a o. s. ř. o. s. ř. I kdyby tak ovšem učinila, nezměnilo by to ničeho na shora uvedeném stanovisku soudu, který výši příjmů žalované nijak nezpochybňoval.
28. V uvedené době tudíž úvěr poskytnutý žalobkyní a splátky smluvně sjednané překračovaly zjevně možnosti žalované úvěr řádně splácet a splatit. Za této situace bylo pochybně povinností žalobkyně pečlivě a důsledně prověřit nejen příjmy žalované, ale současně i její nezbytné výdaje včetně zůstatků předchozích závazků, celkové majetkové situace. Ačkoliv se žalobkyní lze souhlasit v tom směru, že možnosti úvěrujícího jsou značně omezené a v podstatné míře je nutno vycházet z údajů deklarovaných žadatelem o úvěr, spoléhat se na to, že ve vyplňovaných formulářích, žádostech apod. uvádí pravdu a poskytnutý úvěr hodlá splácet a zaplatit (jinak by se ostatně dopouštěl úvěrového podvodu), za situace, kdy žalobkyně měla k dispozici údaje poskytnuté samotnou žalovanou, přičemž závěry z nich plynoucí si vzájemně protiřečily a nemohly svědčit o dostatku volných prostředků, vyžadovaly okolnosti dané věci důsledné odborné posouzení finančních a majetkových poměrů žalované. Současně pak i zachování potřebné míry obezřetnosti na straně žalobkyně jako poskytovatele úvěru. Jak soud shora poznamenal, prostým nahlédnutím do centrální evidence exekucí by žalobkyně nepochybně dospěla k závěru, že poskytnutí úvěru žalované není na místě. Žalobkyně se ovšem spokojila toliko s údaji poskytnutými žalovanou či prověření historie žalované v databázích NRKI a SOLUS, či ověření, že žalovaná či jeho zaměstnavatel nejsou v období rozhodném pro poskytnutí úvěru evidováni v insolvenčním rejstříku. Toto však nelze v žádném případě považovat za dostačující.
29. Lze tak spolehlivě uzavřít, že hodnocení ekonomických možností žalované, stejně tak jejích očekávatelných pravidelných výdajů proběhlo, podle přesvědčení soudu zcela formálně a nedostatečně. Žalobkyně se v podstatě spokojila s informacemi plynoucími z hodnocení klienta, na základě nichž bylo bez hlubšího rozboru celkové majetkové a ekonomické situace možno uzavřít, že pravidelné měsíční výdaje žalované činí toliko 4 810 Kč a její finanční rezerva dosahuje 3 990 Kč měsíčně. Posouzení úvěruschopnosti žalované proto ze strany žalobkyně proběhlo víceméně formálně bez patřičné a očekávatelné obezřetnosti ze strany žalobkyně a bez vyžádání dalších informací a podkladů od žalované, které by tyto pochybnosti o její ekonomické situaci a finančních možnostech odstranily. Byť žalobkyně na jedné straně patrně prověřila příjmy žalované (tvrzená pracovní smlouva a výplatní pásky) na druhé straně zjevně nedostatečně zjišťovala a vyhodnotila výdaje žalované vynakládané na zabezpečení základních životních potřeb, hrazení půjček žalované, existenci exekučních řízení apod.
30. Důsledkem shora uvedených skutečností je absolutní neplatnost úvěrové smlouvy dle ust. § 87 odst. 1 z. s. ú. Žalobkyně má proto vůči žalované právo pouze na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru spolu se zákonnými úroky z prodlení, tj. na částku 10 756 Kč (16 000 – 5 244) se zákonným úrokem z prodlení ve výši dle nař. vlády č. 351/2013 Sb.
31. Z uvedeného důvodu soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Ve zbývající části, tj. co do částky 8 804 Kč pokud jde o žalovanou jistinu a 8 000 Kč smluvní pokuty a dále příslušenství nad rámec příslušenství přiznaného ve výroku I. žalobu výrokem II. zamítl.
32. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , tedy podle poměru úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci. Žalobkyně se původně domáhala zaplacení částky 27 560 Kč, bylo jí vyhověno co do částky 10 756 Kč, naopak pro částku 16 804 Kč byla žaloba zamítnuta. V řízení tedy byla úspěšnější žalovaná, a to 60 % oproti 40 % úspěchu žalobkyně. Žalovaná by tak měla nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 20 %. S ohledem na skutečnost, že žalovaná byla po celou dobu řízení pasivní a žádné náklady řízení jí tak nevznikly, rozhodl soud v otázce náhrady nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
33. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , když soud nezjistil žádný důvod ke stanovení delší lhůty či uložení peněžitého plnění ve splátkách.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to prostřednictvím podepsaného soudu ke Krajskému soudu v Hradci Králové, pobočce Pardubice.
Nebude-li povinnost tímto rozsudkem uložená splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nucený výkon.