Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (7)No categories available
14 C 259/2021-62
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Květoslavem Šárkou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro zaplacení 10 028 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 8 894 Kč s úrokem ve výši 50,99 % ročně z částky 4 793,46 Kč od 24. 4. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 24. 4. 2020 dosáhne částky 17 409 Kč, s úrokem ve výši 10 % ročně z částky 6 873 Kč od 24. 4. 2020 do 19. 11. 2021, s úrokem ve výši 10 % ročně z částky 5 739 Kč od 20. 11. 2021 do zaplacení a s úrokem ve výši 1,5 % ročně z částky 1 134 Kč od 20. 11. 2021 do zaplacení, zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 134 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1 134 Kč od 20. 11. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 8 894 Kč s úrokem ve výši 50,99 % ročně z částky 4 793,46 Kč od 24. 4. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 24. 4. 2020 dosáhne částky 17 409 Kč, s úrokem ve výši 10 % ročně z částky 6 873 Kč od 24. 4. 2020 do 19. 11. 2021, s úrokem ve výši 10 % ročně z částky 5 739 Kč od 20. 11. 2021 do zaplacení a s úrokem ve výši 1,5 % ročně z částky 1 134 Kč od 20. 11. 2021 do zaplacení, zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 134 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1 134 Kč od 20. 11. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 10 028 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru číslo ze dne 20. 2. 2019, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný poskytnutý úvěr čerpal a zavázal se k jeho řádnému splácení včetně úroku ve výši sazby 64,76 % ročně, a to v celkem 18 měsíčních splátkách ve výši 806 Kč. Žalovaný zaplatil na dluh nejprve 6 516 Kč ke dni 23. 5. 2021. Jelikož neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení po dobu více jak 65 dnů, žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 22. 4. 2020. Dlužná částka se nyní skládá z nové jistiny úvěru ve výši 5 326,61 Kč (původní dlužná jistina úvěru byla ve výši 4 793,46 Kč a dlužný úrok přirostlý ke dni zesplatnění úvěru ve výši 533,15 Kč), smluvní pokuty ve výši 747 Kč (za prodlení žalovaného s úhradou 3 splátek po dobu delší než 30 dnů), náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 800 Kč (za prodlení u 4 splátek o délce 15 dnů), smluvní pokuty výši 3 155,36 Kč (stanovené ve výši 0,1 % denně z nové jistiny za dobu od 24. 4. 2020 do zaplacení) a úroku za poskytnutí úvěru v nominální výši 50,99 % ročně z částky 4 793,46 Kč od 24. 4. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 24. 4. 2020 dosáhne částky 17 409 Kč. Dále se žalobkyně domáhá zákonného úroku z prodlení 8,25 % ročně z částky 6 873 Kč od 24. 4. 2021 do zaplacení.
2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.
3. Soud ve věci nařídil jednání, na kterém provedl následující důkazy a zjistil tento skutkový stav. Žalobkyně podepsala se žalovaným dne 20. 2. 2019 návrh na uzavření smlouvy o úvěru / smlouvu o úvěru číslo. Na základě smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit i s úrokem v 18 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 806 Kč. Sazba smluvního úroku byla sjednána ve výši 64,76 % ročně, přičemž sjednané úroky běží až do skutečného vrácení jistiny úvěru, a to i po zesplatnění. Celkem se žalovaný zavázal vrátit 14 508 Kč. Dle čl. 6 smlouvy má žalobkyně v případě prodlení žalovaného se splátkou delší než 30 dnů právo na smluvní pokutu ve výši 249 Kč. Dále má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které jí vznikly v souvislosti s prodlením žalovaného, a to 200 Kč za prodlení s úhradou každé splátky o délce 15 dnů. Pro případ, že žalovaný v den zesplatnění neuhradí novou jistinu úvěru, vzniká mu také povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny.
4. Dopisem ze dne 20. 2. 2019 žalobkyně informovala žalovaného, že schválila jeho žádost o úvěr a současně mu poskytla splátkový kalendář, z něhož plyne, že v každé splátce byla zahrnuta jistina i úrok, přičemž jejich vzájemný poměr se postupně měnil. Žalovanému byly před podpisem návrhu poskytnuty předsmluvní informace a prohlášení klienta, údaje o podpisu na dálku.
5. Z výpisu z účtu bylo zjištěno, že dne 14. 1. 2019 obdržel jako mzdu celkem 29 757 Kč, dne 4. 1. 2019 od právnická osoba anonymizováno czech částku 113 000 Kč a následně několik příchozích úhrad od právnická osoba net ale především několik desítek plateb také právnická osoba net. Dle výpisu z nebankovního registru klientských informací (NRKI) a ověření v registru právnická osoba získal žalovaný příjmení skóre 265, což dle vysvětlivek znamená menší riziko. Dle výpisu z registru příjmení zde neměl žalovaný žádný záznam.
6. Žalovanému byly poskytnuty peněžní prostředky 10 000 Kč dne 20. 2. 2019 na jím označený účet (doklad o vyplacení úvěru). Dle karty klienta žalovaný uhradil na dluh celkem částku 8 866 Kč, poslední platba byla uhrazena dne 23. 1. 2020. Poté již na dluh ničeho dalšího nezaplatil. Výzvami ze dne 17. 4. 2020, 19. 3. 2020 a 17. 1. 2020, byl žalovaný vyzván k úhradě dlužných splátek. Dopisem ze dne 22. 4. 2020 žalobkyně informovala žalovaného o zesplatnění úvěru a vyzvala jej k úhradě částky 6 873 Kč. Předžalobní upomínkou ze dne 16. 11. 2021 byl žalovaný vyzván opětovně k okamžité úhradě dlužné částky. Upomínka byla žalovanému dle podacího archu odeslána 16. 11. 2021.
7. Soud má na základě provedeného dokazování za to, že žalobkyně a žalovaný podepsali dne 20. 2. 2019 smlouvu o úvěru číslo ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), dle kterého„ smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ Na základě smlouvy žalobkyně zaslala bezhotovostním převodem žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč.
8. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr, a to ve smyslu § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), podle kterého„ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečých a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná.
9. Dle § 87 odst. 1 ZSÚ vyplývá, že„ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.“ Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009). Z uvedených rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 o. z., který stanovuje, že„ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.“ Jedná se o absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku. Soud dále poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v něm vyložil, že čl. 8 a 23 předmětné směrnice vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky čl. 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem. Soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.
10. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně coby poskytovatelka spotřebitelského úvěru zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.
11. Uzavření smlouvy předcházel pre-scoring žalovaného, jak vyplývá z výpisu z databáze SOLUS, v němž není žádný záznam a z výpisu z nebankovního registru klientských informací (NRKI), kde je záznam, že klient přestavuje nízké riziko. Dle žalobkyně dále vycházela z údajů sdělených žalovaným. Prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele je myšlenkový postup, který musí být přezkoumatelný a údaje poskytnuté spotřebitelem musí být ve smyslu shora citované judikatury doloženy objektivními podklady.
12. Žalobkyně dále vycházela z výpisu z účtu žalovaného, z něhož je však zřejmé, že má sice příjmy ve výši 30 000 Kč, nicméně také, že mu byla poskytnuta půjčka ve výši 113 000 Kč a téměř všechny finanční prostředky byly zaslány na účet společnosi webová adresa, tedy sázkařské společnosti. Tyto skutečnosti podle soudu měly v žalobkyni vzbudit objektivní pochybnosti o úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyně však neučinila nic, čím by tyto důvodné pochybnosti odstranila, např. dotvrzením skutečností a vyžádáním podkladů ohledně bydlení, způsobu dopravy do zaměstnání nebo vyzváním k doložení dalších listin, kupříkladu úplného bankovního výpisu žalovaného, z něhož by bylo možné relevantně ověřit tvrzení o výši jeho výdajů a zjistit cokoliv konkrétnějšího o jeho faktických dalších pravidelných a očekávatelných výdajích. Žalobkyně ovšem soudu žádné takové listiny nedoložila.
13. Z uvedeného tak nelze než uzavřít, že žalobkyně dostatečně nezkoumala ani neověřovala výdajovou stránku majetkových poměrů žalovaného. S ohledem na uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného. Jinými slovy, posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně je třeba považovat za zcela formální, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele byla zkoumána, a to s kladným výsledkem. Dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek.
14. Soud proto smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou, dosud nesplacenou, jistinu z titulu bezdůvodného obohacení. V řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné smlouvy soud může žalobkyni přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění přesahuje peněžité plnění poskytnuté jí podle smlouvy žalovaným, a to i v případě, že žalovaný započtení jím poskytnutého protiplnění nenavrhl (k tomu obdobně viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, nebo ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007). V řízení bylo přitom prokázáno, že žalovanému byly ze strany žalobkyně poskytnuty finanční prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaný na tuto částku uhradil 8 866 Kč. Žalobkyni tak vzniklo právo na částku 1 134 Kč.
15. Žalobkyně požadovala dále úroky z prodlení od 25. 5. 2021 do zaplacení ve smyslu § 1970 o. z., který stanovuje, že„ po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Vzhledem k tomu, že doba plnění pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení není stanovena právním předpisem, nastala jeho splatnost prvního dne po dni, do kterého měl žalovaný plnit na základě výzvy k plnění, tedy k vrácení bezdůvodného obohacení, stanovenému v předžalobní upomínce ze dne 16. 11. 2021. V oznámení žalobkyně vyzvala žalovaného k vydání plnění – bezdůvodného obohacení. Jelikož nebylo prokázáno, kdy přesně byla žalovanému výzva doručena, má se za to, že se tak stalo 19. 11. 2021, s ohledem na § 573 o. z., dle kterého„ se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání...“. První den prodlení žalovaného nastal dne 20. 11. 2021. Žalobkyni tak vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení z 1 134 Kč ve výši 8,25 % ročně od 20. 11. 2021 do zaplacení. Ve zbylé části soud žalobu zamítl.
16. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaný byl v řízení převážně úspěšný (po započtení kapitalizovaných úroků a úroků z prodlení ke dni vyhlášení rozsudku), ze spisu se však nepodává, že by mu náklady řízení vznikly, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 01 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.