Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
No categories available
17 C 159/2022-40
Okresní soud v Šumperku rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Veselou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o 18 139 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 10 500 Kč do patnácti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
II. V rozsahu, v němž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 11 639 Kč a úroku z prodlení z částky 12 889 Kč ve výši 10 % ročně od 22. 3. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Šumperku doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč do patnácti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 10 500 Kč do patnácti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku. II. V rozsahu, v němž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 11 639 Kč a úroku z prodlení z částky 12 889 Kč ve výši 10 % ročně od 22. 3. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Šumperku doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč do patnácti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným původně u Okresního soudu v Blansku 2. 8. 2022 domáhala se žalobkyně po žalované zaplacení částky 20 139 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 12 889 Kč od 22. 3 2020 do zaplacení, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 00 Kč a smluvní pokuty 5 250 Kč. Návrh žalobkyně odůvodnila tím, že se žalovanou dne 21. 1. 2020 uzavřela smlouvu o zápůjčce, na základě které zaslala žalované částku 10 500 Kč na její účet a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit spolu s poplatkem ve výši 2 389 Kč, kdy poplatek a jistina byly splatné do 21. 3. 2020, ale žalovaná žalobkyni ničeho neuhradila. Žalobkyně tak požaduje po žalované zaplacení jistiny ve výši 10 500 Kč, poplatek ve výši 2 389 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 000 Kč za písemné výzvy odeslané dne 28. 3. 2020, 4. 4. 2020, 11. 4. 2020 a 20. 4. 2020 a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 10 500 Kč od 22. 3. 2020 do 1. 8. 2022 v celkové výši ve smyslu ust. § 122 z. č. 257/2016 Sb. 5 250 Kč. Žalobkyně před podáním žaloby vyzývala žalovanou k úhradě dlužné částky, ale bezvýsledně. K výzvě soudu, kterou soud vyzval žalobkyni, aby doplnila konkrétní skutková tvrzení o prověření úvěruschopnosti žalované, žalobkyně soudu dne 24. 11. 2022 sdělila, že k prověření úvěruschopnosti žalované nebude doplňovat žádná skutková tvrzení, což zřejmě povede k tomu, že soud rozhodne o tom, že smlouva je vzhledem k ust. § 87 z. č. 257/2016 Sb. neplatná, žalobkyně žádá, aby soud ve věci rozhodl tak, že žalovaná je povinna vrátit žalobkyni vše, co podle smlouvy o zápůjčce dostala, tj. vrátit bezdůvodné obohacení, uhradit úroky z prodlení a nahradit náklady řízení.
2. Žalovaná byla ve věci nečinná, nijak se k podané žalobě nevyjádřila.
3. Ve smyslu ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. soud projednal věc v nepřítomnosti žalobkyně a její zástupkyně, které svoji neúčast u jednání dne 15. 5. 2023 omluvily, a v nepřítomnosti žalované, která se k jednání bez omluvy nedostavila.
4. Z provedených důkazů Soud učinil následující skutková zjištění:
5. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 21. 1. 2020, jejímiž stranami jsou žalobkyně a žalovaná, bylo zjištěno, že předmětem smlouvy bylo poskytnutí částky 10 500 Kč žalobkyní žalované, a to převodem na její bankovní účet a závazek žalované vrátit tuto částku spolu s poplatkem ve výši 2 389 Kč do 20. 2. 2020 Smlouva je podepsána žalobkyní a žalovaná smlouvu podepsala PIN anonymizováno.
6. Z výpisu z účtu žalobkyně u právnická osoba, bylo zjištěno, že žalobkyně zaslala na účet číslo celé jméno žalované, pod variabilní symbol, dne 21. 1. 2020 částku 10 500 Kč.
7. Z dalších provedených důkazů soud nečinil žádné skutkové závěry, neboť s ohledem na právní hodnocení nebyl jejich obsah pro rozhodnutí soudu podstatný.
8. Soud následně dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu: Žalobkyně vyplatila žalované dne 21. 1. 2020 na její účet částku 10 500Kč, a to na základě smlouvy ze dne 21. 1. 2021.
9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen„ ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
10. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odst. 3).
11. Podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku
z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
12. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -697/18 musí být články 8 a 23 směrnice EP a Rady 2008/48 ES vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby
z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn.
33 Cdo 2178/2018:„ (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a příjmení, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv. Dle rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci ve věci C -679/18 – OPR- Finance s. r. o. v. GK, harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.
13. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv.
14. Soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně a žalovaná podepsaly smlouvu o zápůjčce ze dne 21. 1. 2021 v režimu zákona o spotřebitelském úvěru. S odkazem na výše citovanou judikaturu byl proto soud povinen v prvé řadě zjišťovat, zda žalobkyně dostála své povinnosti zkoumat s odbornou péčí schopnost žalovaného splatit předmětný spotřebitelský úvěr. Žalobkyně tuto skutečnost ale v řízení neprokázala a ani dostatečně netvrdila, jakým způsobem úvěruschopnost prověřila. Ve svém návrhu žalobkyně pouze obecně uvedla, že si vyžádala informace od žalované a tyto ověřila, přičemž dospěla k závěru, že v daném případě nebyly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet, ale ke svým obecným tvrzením nepředložila žádné důkazy. K výzvě soudu, nechť konkrétně tvrdí a označí důkazy, jakými skutečnostmi se zabývala, z jakých konkrétních údajů vycházela a jaké dokumenty si od žalovaného vyžádala, žalobkyně sdělila, že nebude doplňovat žádná skutková tvrzení k prověření úvěruschopnosti. Žalobkyně se nedostavila k nařízenému jednání a vlastní vinou se zbavila možnosti být poučena dle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“) o povinnosti tvrdit a prokazovat veškeré rozhodné skutečnosti ohledně prověření úvěruschopnosti žalovaného. S ohledem na výše uvedené tak soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1, 2 ZoSU a smlouvu o spotřebitelském úvěru je tak nutno považovat za neplatnou, a to v souladu s výše uvedenou judikaturou a směrnicemi, ze kterých soud vycházel při výkladu ustanovení § 87 odst. 1 ZoSU. Podle § 87 odst. 1, věty třetí ZoSU, v případě, že poskytovatel úvěru neposoudí řádně úvěruschopnost, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu, a to v době přiměřené jeho možnostem. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně žalované vyplatila na její účet částku 10 500 Kč. Žalovaná v řízení nenamítala, jakou částku uhradila na svůj dluh, přičemž břemeno tvrzení a důkazní ohledně výše uhrazené částky jde právě za žalovanou. Stejně tak žalovaná neuvedla žádné skutečnosti ohledně jejích možností uvedenou částku splatit. Žalobkyni tedy vzniklo právo na vrácení zbývající poskytnuté jistiny ve výši 10 500 Kč a soud v tomto rozsahu žalobě vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku a uložil žalované povinnost částku 10 500 Kč žalobkyni zaplatit. Lhůtu k plnění soud s přihlédnutím k výš plnění v souladu s ust. § 160 o. s. ř. stanovil do 15 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
15. Dále soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá právo na zaplacení žádných dalších požadovaných nároků a ani nemá právo na zaplacení požadovaného úroku z prodlení z výše uvedené částky, neboť žalovaná je sice povinna vrátit zbývající jistinu, ale dle § 87 odst. 1 věta třetí ZoSU, tak má učinit ve lhůtě přiměřené jejím možnostem a dosud tak není v prodlení. Uvedené ustanovení je speciální ustanovení ohledně splatnosti pohledávky z titulu povinnosti vrátit jistinu z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru oproti obecné úpravě obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z., dle kterého je dlužník povinen plnit bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, pokud není doba splatnosti sjednána (tak jak je tomu v případě obecné pohledávky z bezdůvodného obohacení). Občanský zákoník obsahuje obecná ustanovení o splatnosti pohledávek a zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje speciální ustanovení, které neváže splatnost na výzvu věřitele, ale na možnosti spotřebitele. Spotřebitel se tak dostává do prodlení se splacením pohledávky až poté, co nesplácí jistinu z neplatné smlouvy, kdy soud neplatnost projednávané smlouvy z výše uvedeného důvodu konstatoval až tímto rozhodnutím, žalovaný tak dosud nebyl v prodlení a dostane se do prodlení až v momentě, kdy neuhradí dlužnou pohledávku ve lhůtě stanovené tímto rozsudkem. Soud své rozhodnutí ohledně úroků z prodlení opírá o shora citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž při intepretaci a aplikaci tohoto zákonného ustanovení na daný případ soud postupoval tak, aby byl výklad pro žalovaného, tedy spotřebitele, který je chráněn jako slabší strana, co nejpříznivější (kdy tuto povinnost soudu ostatně dovodil i Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 2063/17). V dané věci je možné ustanovení o splatnosti jistiny z titulu absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vykládat dle názoru soudu dvěma různými způsoby. V prvé řadě lze postupovat obdobně jako při splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení, kdy je žalovaná (protože netvrdila, jaké byly její možnosti a schopnosti danou pohledávku splácet) povinna uhradit zbylou jistinu na základě výzvy věřitele, a žalovaná by se tak do prodlení se splácením jistiny dostala poté, co byla žalobkyní vyzván k úhradě dlužné částky. Soudy za takovou výzvu věřitele v obdobných případech považují například oznámení o zesplatnění pohledávky, oznámení o postoupení pohledávky nebo předžalobní výzvu a splatnost pohledávky pak stanoví dle lhůty uvedené v takové výzvě, s možným odůvodněním, že žalovaný byl povinen tvrdit a prokazovat, jaké byly jeho možnosti jistinu splácet v době před podáním žaloby, a pokud tak neučiní, tak se uplatní analogicky obecná úprava pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, tedy splatnost pohledávky na výzvu věřitele. S takovým výkladem se ale soud neztotožňuje, neboť není dle názoru soudu pro spotřebitele nejpříznivější a neodpovídá projednávané věci. Dle názoru soudu se v projednávaném případě nejedná o pohledávku žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení, kde by jinak po konstatování neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru přicházela v úvahu aplikace § 2993 věta první o. z. ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z., tedy že je splatnost vázána na výzvu k plnění dlužníkovi, ale jedná se o pohledávku v podobě vrácení poskytnuté jistiny dle § 87 odst. 1 ZoSU, tedy speciální nárok dle uvedeného ustanovení, který vzniká poté, co byla konstatována neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti a nejedná se o pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení pro případ, že tu nebyl platný závazek. Obecná právní úprava splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení a obecná právní úprava splatnosti tedy na projednávanou věc nemůže dopadat. Navíc se spotřebitel nemohl dostat do prodlení, neboť má povinnost plnit dle svých možností, přičemž ze skutečnosti, že neplní, je možné dovozovat, že v jeho možnostech vracet poskytnutou jistinu v dané době nebylo, přestože nic takového v řízení netvrdí ani neprokazuje. Věřitel (i spotřebitel) má dle § 87 odst. 2 ZoSU možnost podat návrh k soudu, aby určil dobu splácení, má-li za to, že spotřebitel nesplácí dle jeho možností. V případě, že věřitel podá žalobu k soudu, která je založena na skutečnosti, že spotřebitel nesplácí své závazky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, přičemž v řízení je konstatováno, že smlouva je absolutně neplatná dle § 87 odst. 1 ZoSU, je tím dle názoru soudu vyvolán i spor ohledně doby splácení, neboť je zřejmé, že spotřebitel nesplácí dle představ věřitele. V takovém případě je skutečně na spotřebiteli, aby následně v soudním řízením, které je vedeno projednací zásadou, tvrdil a prokazoval, jaké jsou jeho možnosti zbývající jistinu z titulu neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru splácet. Pokud neunese břemeno tvrzení a důkazní (například je v řízení zcela pasivní) pak soud určí lhůtu splatnosti s přihlédnutím k obecným ustanovení občanského soudního řádu. Tato povinnost spotřebitele stíhá ale do budoucna od soudem konstatované neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, nikoliv do minulosti k době, kdy věřitel spotřebiteli zasílal výzvy k plnění. Soud tedy uzavírá, že v případě, že soud konstatuje, že uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná dle § 87 odst.1 ZoSU z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti, což je povinností věřitele, kdy tato skutečnost má jít k jeho tíži, a soud konstatuje neplatnost uzavřené smlouvy, nemůže se spotřebitel dostat do prodlení do té doby, než je tato neplatnost soudem konstatována, přičemž soud v daném řízení stanovuje i lhůtu k plnění, a to s přihlédnutím k možnostem spotřebitele. Pokud spotřebitel neunese břemeno tvrzení a důkazní (například je v řízení zcela pasivní, nedostaví se k jednání) ohledně jeho možností dlužnou jistinu splácet, pak soud určí lhůtu splatnosti pohledávky s přihlédnutím k obecným ustanovení občanského soudního řádu, která je ale zároveň i hmotněprávní lhůtou dle § 87 odst. 1 věta třetí ZoSU a spotřebitel se dostane do prodlení s plněním jeho povinností až uplynutím lhůty stanovené soudem. Uvedený výklad je tak pro spotřebitele příznivější a je zcela v souladu s citovanými zákonnými ustanoveními, s principy ochrany spotřebitele a také například s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, kde se mimo jiné uvádí, že„ Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“, přičemž soud se s uvedeným závěrem zcela ztotožňuje a pro stručnost na něj rovněž v rámci svého odůvodnění odkazuje.
16. S odkazem na výše uvede tak soud ve výroku II. tohoto rozsudku žalobou uplatněné nároky žalobkyně nad rámec poskytnuté jistiny, včetně nároku na zaplacení zákonného úroku z prodlení, jako nedůvodné zamítl.
17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žádný z účastníků nebyl převážně úspěšný.
18. Ve smyslu položky 2, odst. 3 Sazebníku soudních poplatků z. č. 549/1991 Sb., soud zavázal žalobkyni, aby České republice na účet Okresního soudu v Šumperku zaplatila doplatek soudního poplatku, neboť pro nedostatečná tvrzení žalobkyně o prověření úvěruschopnosti žalované nebylo možno vydat navrhovaný elektronický platební rozkaz, a dle položky 1 Sazebníku soudní poplatek činí 1 000 Kč a žalobkyní bylo na soudním poplatku zaplaceno 800Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu v Šumperku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.