Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
22 C 174/2023-24
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 12 784 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 6 000 Kč od 28. 2. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 6 784 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 6 000 Kč od 18. 1. 2023 do 27. 2. 2023 a s úrokem ve výši 39 % ročně z částky 6 000 Kč od 18. 1. 2023 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 6 000 Kč od 28. 2. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 6 784 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 6 000 Kč od 18. 1. 2023 do 27. 2. 2023 a s úrokem ve výši 39 % ročně z částky 6 000 Kč od 18. 1. 2023 do zaplacení, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení dlužné jistiny ve výši 6 000 Kč s příslušenstvím, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 1 488 Kč, smluvní pokuty ve výši 390 Kč, sjednaných poplatků spojených s uplatněním pohledávky ve výši 4 906 Kč, a to na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 6 000 Kč. Celkovou dlužnou částku se žalovaný zavázal splatit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru do 3. 12. 2022. K prověření schopnosti žalovaného splácet úvěr žalobkyně uvedla, že vycházela ze statistického modelu, v němž je posuzován např. věk žadatele, obec a kraj bydliště, kvalita a časová osa žádosti apod. Na základě výplatních pásek za období červen až červenec 2022 vypočetla žalobkyně průměrný měsíční příjem žalovaného na 35 864 Kč. Měsíční výdaje žalovaného pak určila dílem z prohlášení žalovaného a dílem ze statistického modelu, takto dospěla k částce 10 749 Kč jakožto výdaji na bydlení a energie a k částce 5 764 Kč na osobní výdaje. Dále byla provedena lustrace osoby žalovaného v registrech ISIR, CEE a REPI. Žalovaný neuhradil na pohledávku žalobkyně ničeho a žalobkyně proto požadovala rovněž úrok z prodlení z dlužné jistiny 6 000 Kč ve výši 15 % ročně od 18. 1. 2023 do zaplacení a dále úrok ve výši 39 % ročně z částky 6 000 Kč od 18. 1. 2023 do zaplacení.
2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.
3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný podepsali dne datum prostřednictvím prostředků komunikace na dálku a webové stránky žalobkyně umístěné na internetové adrese webová adresa smlouvu o úvěru, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému na jeho účet č. bankovní účet úvěr ve výši 6 000 Kč. Žalovaný se zavázal uvedenou částku vrátit ve lhůtě 30 dnů spolu s úroky a poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 488 Kč. Úroková sazba byla dle čl. 4 smlouvy o úvěru sjednána ve výši 39 % ročně. Pro případ prodlení žalovaného bylo sjednáno dle čl. 7 právo žalobkyně požadovat smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky a poplatky spojené s vymáháním pohledávky ve výši 450 Kč za první upomínku, 650 Kč za druhou upomínku, 1 500 Kč za náklady spojené s předáním případu inkasní agentuře, 31 Kč za odeslání elektronické upomínky, 33 Kč za odeslání elektronické upomínky SMS zprávou a 40 Kč za telefonický hovor. Způsob uzavření smlouvy distančním způsobem byl upraven v čl. 12 tak, že úvěr byl poskytnut na základě žádosti žalovaného vyplněné na webovém portálu, poté žalovaný musel k ověření své totožnosti zaslat žalobkyni kopii občanského průkazu a verifikační platbu ve výši 1 Kč. Následně mu bylo zasláno SMS zprávou a e-mailem uživatelské jméno a heslo, které jej opravňuje ke vstupu do klientské sekce, kde jsou shromažďovány dokumenty k úvěrům a kde může své úvěry spravovat, případně žádat o nové úvěry. Žalobkyně předložila taktéž kopii občanského průkazu žalovaného a předsmluvní informace.
4. Dle potvrzení o platbě byla z účtu žalobkyně poskytnuta dne 31. 10. 2022 částka 6 000 Kč na účet, jehož majitelem byl dle částečného výpisu z účtu dokládajícího obdržení tuzemské platby ve výši 1 Kč dne 31. 8. 2022, žalovaný.
5. V dokumentu nazvaném posouzení úvěruschopnosti žadatele byl žalovaný označen příznakem„ vyhovuje“. Výše celkových měsíčních příjmů byla uvedena částkou 35 864 Kč a výše celkových měsíčních výdajů částkou 20 513 Kč, které se skládají z nákladů na bydlení ve výši 5 749 Kč, nákladů na energie ve výši 5 000 Kč, osobních nákladů ve výši 5 764 Kč a výdajů na jiné půjčky ve výši 4 000 Kč. V odstavci ověření v registrech je uvedeno, že proti žalovanému nebylo vedeno exekuční ani insolvenční řízení, v registru úvěrů REPI byla zjištěna 1 otevřená smlouva. Neexistence exekučního řízení vedeného na osobu žalovaného plyne také z výpisu z Centrální evidence exekucí. Z výplatních pásek žalovaného soud zjistil výši jeho čistého příjmu za měsíc červen 2022 ve výši 30 710 Kč a červenec 2022 ve výši 41 017 Kč.
6. Z rozpisu vynaložených nákladů na uplatnění pohledávky je zřejmé, za jaké položky (upomínky, hovory, SMS, e-maily) žalobkyně účtuje částku 4 906 Kč. Žalovaný byl vyzván k úhradě pohledávky dopisy ze dne 25. 1. 2023 a ze dne 7. 2. 2023 a dále předžalobní výzvou ze dne 20. 2. 2023 odeslané dle podacího lístku téhož dne, v níž byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužné částky do 27. 2. 2023.
7. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“):„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
8. Předmětná smlouva o úvěru měla být mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena za pomoci prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 občanského zákoníku:„ (1) K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.“ A dále podle § 562 odst. 1 občanského zákoníku:„ (1) Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“
9. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož § 7 platí, že„ K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5.“
10. Soud dospěl v tomto případě k závěru, že ze strany žalovaného došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený zadáním jedinečného hesla ve webovém rozhraní žalobkyně poté, co byla totožnost žalovaného ověřena prostřednictvím autorizace jeho platební karty a předložením občanského průkazu. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.
11. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
12. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
13. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
14. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
15. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
16. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
17. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“
18. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.
19. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala na základě jím poskytnutých informací a statistických údajů. Ke zkoumání příjmové části žalobkyně doložila dvě výplatní pásky žalovaného, z nichž vyplynul průměrný měsíční příjem ve výši 35 864 Kč. Co se týče výdajové stránky, zde se žalobkyně spokojila dílem s údaji od žalovaného a dílem s údaji ze statistického modelu, jednotlivé položky však dále nijak neověřovala. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jejího tvrzení. Statistický model pak může zajisté sloužit jako pomůcka k porovnání, zda úvěrovaným uváděné údaje odpovídají skutečnosti, a to zejména u výdajů, které lze přesně doložit pouze obtížně (náklady na ošacení, na obživu). Avšak statistický model nemůže nahradit povinnost žalobkyně ověřovat relevantními doklady výdaje žalovaného, které objektivně zjistit lze, zejména náklady na bydlení, neboť tyto náklady zpravidla tvoří podstatnou část výdajů úvěrovaných. Žalobkyně ani nezkoumala, zda žalovaný bydlí v nájmu, nebo například u svých rodičů či příbuzných, a jaký je případně jeho finanční podíl na domácnosti. Bez znalosti těchto údajů mohla žalobkyně dle názoru soudu jen stěží řádně posoudit, zda finanční možnosti žalovaného mu umožňují splácet poskytnutý úvěr. Pokud jde o výdaje žalovaného, žalobkyně neprokázala, že by tyto byly z její strany řádně prověřovány. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného.
20. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy:„ Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“
21. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 6 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“
22. Soud tak žalobkyni přiznal jistinu ve výši 6 000 Kč včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní upomínku, jejíž odeslání dne 22. 2. 2023 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Vzhledem k tomu, že v této výzvě byla žalovanému pro úhradu určena lhůta do 27. 2. 2023, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, tak ode dne následujícího, tj. ode dne 28. 2. 2023, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku:„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“
23. Soud žalobu zamítl co do poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 1 488 Kč, co do smluvní pokuty ve výši 390 Kč a co do úroku ve výši 39 % ročně z částky 6 000 Kč od 18. 1. 2023 do zaplacení, neboť smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou a žalobkyni tak na tyto položky nevznikl nárok. Stran požadovaného úroku z prodlení soud připomíná, že žalovaný se dostal do prodlení až dne 28. 2. 2023, tudíž na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 6 000 Kč od 18. 1. 2023 do 27. 2. 2023 žalobkyni taktéž nárok nevznikl a soud žalobu v této části také zamítl. Dále soud žalobu zamítl také co do požadovaných nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 4 906 Kč, neboť tyto náklady vzniklé v souvislosti se zasíláním upomínek a telefonických urgencí se nejeví jako účelné. Jako zcela postačující a adekvátní krok se jevilo zaslání předžalobní upomínky před podáním žaloby.
24. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Právo na náhradu nákladů řízení by měl žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný. Žalovanému v řízení náklady nevznikly, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 01 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.