Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
12 C 57/2021-59
Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudcem Martinem Masárem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 42 816 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 12 172 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 172 Kč od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 30 644 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 15 984,56 Kč od datum do datum, úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 3 812,56 Kč od datum do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 1,5 % z částky 12 172 Kč od datum do zaplacení, se částečně zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 12 172 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 172 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 30 644 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 15 984,56 Kč od [datum] do [datum], úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 3 812,56 Kč od [datum] do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 1,5 % z částky 12 172 Kč od [datum] do zaplacení, se částečně zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky ve výši 28 544 Kč s příslušenstvím, spočívajícím v zákonném úroku z prodlení z částky 15 984,56 Kč ve výši 9,75 % ročně od datum do zaplacení a dále přiznání smluvní pokuty ve výši 14 272 Kč. Uvedla, že žalovaný uzavřel s předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba, IČO dne datum smlouvu o úvěru číslo na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč, který se žalovaný zavázal uhradit ve 14 měsíčních splátkách po 2 598 Kč, tedy s úrokem ve výši 15 % ročně a RPSN ve výši 252,65 %. Žalobkyně tvrdila, že předchůdce žalobkyně posuzoval úvěruschopnost žalovaného porovnáním jeho příjmů a výdajů (např. nájemného, splátek, hypotéky, SIPO, výdajů za sociální a zdravotní pojištění, nákladů na splácení exekuce). Kromě jistiny se žalovaný ve smlouvě o úvěru zavázal předchůdci žalobkyně vrátit úrok ve výši 1 925 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 9 000 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 847 Kč a inkasní poplatek ve výši 3 600 Kč. Žalovaný úvěr nesplatil řádně a včas. V souladu se smlouvou o úvěru požaduje žalobkyně dále přiznání smluvní pokuty ve výši 14 272 Kč za prodlení žalovaného s platbou splátek úvěru ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Žalobkyně ke své aktivní legitimaci v žalobě uvádí, že předchůdce žalobkyně převedl žalovanou pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum společnosti právnická osoba, IČO, od níž pohledávku nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne datum žalobkyně.
Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
Ze smlouvy o úvěru číslo ze dne datum soud zjistil, že předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu, na jejímž základě předchůdce žalobkyně poskytl dne datum žalovanému v hotovosti úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal splácet úvěr s dohodnutým úrokem a poplatky dle podmínek ve smlouvě sjednaných ve 14 měsíčních splátkách po 2 598 Kč. Úrok byl sjednán ve výši 15 % ročně a RPSN ve výši 252,65 %.
Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že žalovaný byl předchůdcem žalobkyně seznámen s předsmluvními informacemi o poskytnutém úvěru (včetně informací o celkové výši úvěru, době trvání, uvedení výše splátek, úrokové sazbě, RPSN, souvisejících nákladech, a následcích prodlení se splátkami).
Soudem bylo zjištěno, že žádost o úvěr ze dne datum sepsal obchodní zástupce jméno příjmení. V žádosti o úvěr uvedl, že žalovaný je anonymizováno na anonymizována dvě slova, a to od datum do datum, tuto skutečnost měl žalovaný doložit výplatními páskami a pracovní smlouvou. Dále uvedl, že měsíční příjem žalovaného činí částka, a výdaje činí částka (přičemž náklady na bydlení činí částka, doprava, jídlo a osobní náklady částka a měsíční splátky stávajících půjček částka). Žalovaný dle žádosti o úvěru anonymizováno k datu podpisu žádosti právnická osoba částka. Dále bylo v žádosti uvedeno, že žalovaný je anonymizováno, má anonymizováno školu anonymizována dvě slova a bydlí anonymizováno role v řízení. Podle čestného prohlášení sepsaného žalovaným neznámého data však vyplývá, že žalovaný od datum bydlel na adrese adresa žalovaného.
Soudu byla předložena kopie občanského průkazu žalovaného, dále dohoda o provedení práce uzavřená dne datum mezi žalovaným a právnická osoba s.r.o., IČO na dobu od datum do datum, se mzdou stanovenou v „ Pokynech“ (jež však k žalobě přiloženy nebyly) v minimální výši anonymizováno Kč/hodinu a opis platového výměru bez čitelného podpisu a razítka s údaji žalovaného a právnická osoba s.r.o., za měsíce listopad 2017 až únor 2018 s uvedením částek částka, částka, částka a částka.
Nebyly doloženy žádné doklady týkající se životních nákladů žalovaného, přesto za předchůdce žalobkyně byl úvěr schválen. Z Ujednání o zpracování osobních údajů a Informací pro spotřebitele nebylo zjištěno ničeho. Z předžalobní upomínky ze dne datum soud zjistil, že žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě žalovaného dluhu. Z podacího archu ze dne datum soud zjistil, že žalovanému byla zaslána tohoto dne zásilka.
Pokud jde o aktivní legitimaci žalobce, bylo provedenými listinnými důkazy - ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum a oznámení o postoupení pohledávek ze dne datum prokázáno, že předchůdce žalobkyně postoupil celou žalovanou pohledávku se všemi právy souvisejícími žalobkyni.
Soud má tedy za prokázáno, že mezi předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena dne datum smlouva o úvěru. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 20 000 Kč v hotovosti. Úvěr se žalovaný zavázal splácet ve 14 měsíčních splátkách á 2 598 Kč měsíčně. RPSN byla sjednána ve výši 252,65 %. Žalovaný přestal řádně a včas platit splátky a žalobkyně úvěr zesplatnila a uplatnila za žalovaným smluvní pokutu za prodlení, poplatky, a úroky, které vyjmenovává ve svém tvrzení. Žalovaný při žádosti o úvěr uvedl své příjmy, které doložil. Výdaje žalovaného nebyly dokládány.
Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ NOZ“) se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.
Podle § 2395 NOZ se smlouvou o úvěru zavazuje úvěrující, že na požádání úvěrovaného poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 3. 1. 2019, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
Podle § 580 odst. 1 NOZ je nepatné právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
Podle § 588 NOZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
Soud se z moci úřední zabýval předloženou úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další) a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.
Citovaná směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES byla zapracována do zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen zákon o spotřebitelském úvěru). Zákon o spotřebitelském úvěru v § 87 odst. l upravuje následek, který nastane, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. l větou druhou (posouzení úvěruschopnosti spotřebitele), a to sankci neplatnosti smlouvy. S ohledem na použité slovní vyjádření ve větě druhé § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, by bylo možné tuto úpravu vnímat a vyložit jako relativní neplatnost, neboť spotřebiteli dává možnost námitku neplatnosti uplatnit. Touto problematikou se však v poslední době zabýval jak Nejvyšší soud České republiky, jehož hlavním úkolem je zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodovací praxe českých soudů, tak i Ústavní soud, jehož nálezy jsou pro obecné soudy závazné (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Nejvyšší soud se k následkům, které nastanou, pokud poskytovatel s odbornou péčí neposoudí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjádřil v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, v němž dospěl k závěru, že pokud poskytovatel takovou povinnost nesplní, je smlouva (absolutně) neplatná. Ačkoli v tomto rozsudku byl řešen spotřebitelský úvěr poskytnutý podle dřívějšího zákona o spotřebitelském úvěru (zák. č. 145/2010 Sb.), z jehož dikce § 9 odst. l by bylo možné dovozovat absolutní neplatnost smlouvy, i výklad tohoto ustanovení nebyl jednoznačný (k tomu srovnej komentář § 9 odst. l zákona o spotřebitelském úvěru uveřejněný v systému ASPI), a proto jsou závěry tohoto rozhodnutí aplikovatelné i na spotřebitelský úvěr poskytnutý podle zák. č. 257/2016 Sb. Ústavní soud pak ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 4129/18 a II. ÚS 3194/18 řešil tuto otázku i ve vztahu k vykonávacímu řízení. V neposlední řadě také rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (např. sp. zn. C -679/18), jakož i odvolacího soudu (např. č. j. 8 Co 114/20119-39) směřují obecné soudy k aplikaci § 580 odst. l zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a § 588 téhož zákona (absolutní neplatnost právního jednání).
Žalobkyně dle soudu neprokázala splnění povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet žalovaný úvěr ve výši 20 000 Kč s dohodnutým úrokem ve výši 15 % ročně. Žalobkyně v žalobě sice uvedla, že řádně prověřila schopnost žalovaného úvěr splácet posuzováním jeho příjmů a výdajů, tuto skutečnost však řádně neprokazuje. Zjištění, že žalovaný doložil příjem, avšak již žádným způsobem netvrdil ani nedoložil výdaje a žalobkyně se spokojila s tvrzením žalovaného o (podezřele nízkém) výdaji na bydlení ve výši částka, výdaji na dopravu, jídlo a osobní náklady ve výši částka nemohlo postačovat k závěru o„ volných zdrojích ve výši částka“. Právě naopak, při hodnocení zaměstnání žalovaného na dohodu o provedení práce, s přihlédnutím k rozporům mezi tvrzeným bydlením anonymizováno role v řízení v žádosti o úvěr a čestným prohlášením o bydlení u anonymizována dvě slova, měla být žalobkyně obezřetná a vyžádat si prokázání životních výdajů a přistoupit k poskytnutí úvěru až v případě tohoto doložení. příjmení žalobkyně, kdy od deklarovaného příjmu formálně odečte obecné„ životní minimum“ v částce 3 410 Kč, aniž by reflektovala zdravotní stav, neprokázané výdaje na bydlení a vůbec netvrzené výdaje na domácnost, a dojde k výsledku, který se jí hodí, aby mohla poskytnout úvěr osobě, u které předpokládá prodlení se splátkami, je v rozporu se zákony i dobrými mravy. Navíc i prohlášení klienta musí žalobkyně prověřovat, nestačí se na něj spolehnout (rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018).
Citovaná směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES byla zapracována do zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen zákon o spotřebitelském úvěru). Zákon o spotřebitelském úvěru v § 87 odst. l upravuje následek, který nastane, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. l větou druhou (posouzení úvěruschopnosti spotřebitele), a to sankci neplatnosti smlouvy. S ohledem na použité slovní vyjádření ve větě druhé § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, by bylo možné tuto úpravu vnímat a vyložit jako relativní neplatnost, neboť spotřebiteli dává možnost námitku neplatnosti uplatnit. Touto problematikou se však v poslední době zabýval jak Nejvyšší soud České republiky, jehož hlavním úkolem je zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodovací praxe českých soudů, tak i Ústavní soud, jehož nálezy jsou pro obecné soudy závazné (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Nejvyšší soud se k následkům, které nastanou, pokud poskytovatel s odbornou péčí neposoudí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjádřil v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, v němž dospěl k závěru, že pokud poskytovatel takovou povinnost nesplní, je smlouva (absolutně) neplatná. Ačkoli v tomto rozsudku byl řešen spotřebitelský úvěr poskytnutý podle dřívějšího zákona o spotřebitelském úvěru (zák. č. 145/2010 Sb.), z jehož dikce § 9 odst. l by bylo možné dovozovat absolutní neplatnost smlouvy, i výklad tohoto ustanovení nebyl jednoznačný (k tomu srovnej komentář § 9 odst. l zákona o spotřebitelském úvěru uveřejněný v systému ASPI), a proto jsou závěry tohoto rozhodnutí aplikovatelné i na spotřebitelský úvěr poskytnutý podle zák. č. 257/2016 Sb. Ústavní soud pak ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 4129/18 a II. ÚS 3194/18 řešil tuto otázku i ve vztahu k vykonávacímu řízení. V neposlední řadě také rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (např. sp. zn. C -679/18), jakož i odvolacího soudu (např. č. j. 8 Co 114/20119-39) směřují obecné soudy k aplikaci § 580 odst. l zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a § 588 téhož zákona (absolutní neplatnost právního jednání).
Po právní stránce proto soud věc posoudil tak, že mezi žalobkyní a žalovaným uzavřená smlouva o úvěru je absolutně neplatná podle § 580 odst. 1 NOZ pro rozpor se zákonem. Obdobně také srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39, který byl aprobován usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2015 sp. zn. I. ÚS 1742/2015. Z uvedeného důvodu soud žalobu ohledně všech smluvních nároků žalobkyně včetně smluvní pokuty i úroků zamítl.
Pokud jde o jistinu samotnou, tedy částku poskytnutou žalovanému ve výši 20 000 Kč, dospěl soud k závěru, že žalovaný svůj dluh již částečně uhradil, a to ve výši 7 828 Kč. Ve zbývající výši, tedy 12 172 Kč, se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, a proto v souladu s § 2991 odst. 1, 2 NOZ má soud za to, že plnění žalobkyně z neplatné smlouvy o úvěru je bezdůvodným obohacením žalovaného a žalovaný je povinen toto obohacení žalobkyni vydat. Žalobkyni také podle § 1970 NOZ náleží úrok z prodlení z částky, v níž se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, tj. z částky 12 172 Kč, ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to od prokazatelné výzvy k zaplacení (arch ze dne datum + 3 dny k doručení), ve zbývající části požadovaných úroků z prodlení soud žalobu zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o.s.ř. a contrario, když úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady nevznikly.
Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15ti dnů ode dne doručení písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím zdejšího soudu.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon tohoto rozhodnutí.