Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
50 C 17/2023-44
Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní JUDr. Šárkou Henzlovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 24 600 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Řízení se o částku 4 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 24 600 Kč od 29. 5. 2021 do zaplacení zastavuje.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 13. 12. 2021 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 2 180,98 Kč k rukám jejího právního zástupce do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Řízení se o částku 4 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 24 600 Kč od 29. 5. 2021 do zaplacení zastavuje. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 13. 12. 2021 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 2 180,98 Kč k rukám jejího právního zástupce do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá po žalované úhrady částky 24 600 Kč s úrokovým příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru číslo ze dne 28. 4. 2021. Žalobkyně uvádí, že pohledávku nabyla od společnosti právnická osoba, která pohledávku nabyla od společnosti právnická osoba Pohledávka pak vznikla na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterou uzavřela právnická osoba se žalovanou dne 28. 4. 2021 a na základě této byl žalované původním věřitelem poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala uhradit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 4 600 Kč. Žalovaná své závazky ze smlouvy o úvěru neplnila, a to ačkoliv byla žalovaná ze strany žalobkyně o úhradu dlužných částek upomenuta upomínkou ze dne 10. 12. 2021, proto se žalobkyně domáhá výše uvedených částek s úrokem z prodlení z těchto částek od 29. 5. 2021, tedy den po konci lhůty splatnosti, do zaplacení.
2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.
3. Podle § 96 odst. 1 o.s.ř. žalobce může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti, nebo zcela. Podle § 96 odst. 2 věty první o. s. ř platí, že je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu zastaví. Dle § 96 odst. 3 a odst. 4 o. s. ř. pak platí, že jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. To však neplatí, dojde-li ke zpětvzetí návrhu dříve, než začalo jednání.
4. Podáním dne 17. 7. 2023 žalobkyně vzala částečně zpět žalobu co do částky 4 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 24 600 Kč od 29. 5. 2021 do zaplacení. Soud v uvedeném rozsahu řízení zastavil, jak je uvedeno ve výroku I.
5. Soud na základě provedeného dokazování dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Ze smlouvy o úvěru číslo ze dne 28. 4. 2021 bylo zjištěno, že právnická osoba uzavřela s žalovanou smlouvu nazvanou o úvěru, na jejímž základě se zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaná se zavázala zápůjčku splatit do 28. 5. 2021 spolu s odpovídající úrokem v celkové výši 4 600 Kč. Z výpisu z účtu číslo za období 28. 4. 2021 do 28. 4. 2021, č. výpisu 81, soud zjistil, že bylo na bankovní účet č. bankovní účet poskytnuta v 28. 4. 2021 platba ve výši 20 000 Kč s uvedením variabilního symbolu číslo. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 8. 4. 2021 uzavřené mezi právnická osoba a právnická osoba, a dále ze smlouvy o postoupení pohledávek mezi právnická osoba a žalobkyní z 10. 12. 2021 soud zjistil, že žalobkyně nabyla předmětnou pohledávku za žalovanou. Z vyrozumění o postoupení pohledávek z 19. 11. 2021 a 10. 12. 2021 soud zjistil, že žalovaná byla o postoupení těchto pohledávek informována. Z výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne 19. 11. 2021 a 10. 12. 2021 spolu s podacím lístkem ze dne 19. 11. 2021 a 10. 12. 2021 bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně a následně žalobkyně vyzývala žalovanou k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.
6. Ve stručnosti tak lze shrnout, že soud má za zjištěné, že původní věřitel právnická osoba poskytl na základě smlouvy pojmenované jako smlouva o úvěru žalované částku ve výši 20 000 Kč. Tato pohledávka byla původním věřitelem právnická osoba postoupena na společnosti právnická osoba, která ji poté postoupila na žalobkyni. Právní předchůdkyně žalobkyně vyzývala žalovanou k zaplacení dlužné částky. Z provedených důkazů nebylo možno učinit žádný závěr o tom, jak původní věřitel právnická osoba ověřoval úvěruschopnost žalované.
7. Soud posoudil věc podle následujících ustanovení:
Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o.z.), ve znění pozdějších předpisů, se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. (ZSU) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet; podle odst. 2 pak poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 téhož zákona pak poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.
Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
8. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
9. Dle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel posoudí úvěruschopnost spotřebitele„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů.“ Dle § 86 odst. 2 ZSU by měl poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vycházet (především) z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 75 ZSU je poskytovatel povinen provozovat svou činnost„ s odbornou péčí.“ Podle § 76 odst. 1 ZSU poskytovatel jedná čestně, transparentně a„ zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.“ Co se rozumí odbornou péčí, pak stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“
10. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C - číslo). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10).
11. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C - 377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C - 240/98 až C - 244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C - 243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C - 497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C - 176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C - 473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
12. Na základě výše uvedeného tedy soud uzavírá, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat.
13. I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
14. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.
15. Z jednání nařízeného na den 27. 7. 2023 se žalobkyně omluvila a o odročení nežádala. Soud ji proto na jednání nemohl poučit ve smyslu § 118a odst. 1,3 o. s. ř. ohledně nutnosti doplnění skutkových tvrzení ohledně toho, jak původní věřitel, tj. právnická osoba, řádně prověřil úvěruschopnost žalované. Vzhledem k absenci těchto skutkových tvrzení, které nejsou ani obsahem žaloby, pak tedy soud uzavírá, že žalobce neunesl v tomto směru povinnost tvrzení, tj. konkrétně ve vztahu k tvrzení o prověření úvěruschopnosti žalované tak, aby mohla být platně uzavřena předmětná smlouva o úvěru.
16. V řízení tak má soud pouze za prokázané, že původní věřitel skutečně poskytl úvěr, který v částce 20 000 Kč žalovanou nebyl vrácen.
17. Jelikož se jednání nařízeného na 27. 7. 2023 nezúčastnila ani žalovaná, a jelikož se žalovaná k podané žalobě nevyjádřila, nebyla v řízení vznesena případná tvrzení o úhradě předmětného úvěru v jiné částce, tedy nebyla zpochybněna věrohodnost důkazů v tomto směru žalobkyní založených (ohledně jistiny poskytnutých financí).
18. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smlouvy dostál své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované, a to s ohledem na ustanovení § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem“ a na ustanovení § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého„ poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.“. Bez toho, aby poskytovatel úvěru doložil veškeré doklady, jež měly být spotřebitelem předloženy, nelze mít za zcela prokázané, že tyto doklady byly skutečně prověřeny a jde tak prakticky o pouhá tvrzení nepodložená relevantními důkazy. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud musel dospět k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedostál své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.
19. S ohledem na výše uvedené pak tedy soud uzavírá, že smlouva o povoleném debetu na běžném účtu, která je smlouvou o úvěru číslo ze dne 28. 4. 2021, uzavřená mezi žalovanou a právnická osoba, je absolutně neplatnou. Právě z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované.
20. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit původnímu věřiteli pouze poskytnutou jistinu úvěru. Tato je žalována v nesplacené výši 20 000 Kč, soud má její poskytnutí za prokázané, a proto žalobkyni přiznal nárok na úhradu této částky vůči žalované, a to z titulu bezdůvodného obohacení, jak je toto upraveno v § 2993 občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že do částky ve výši 4 600 Kč s příslušenstvím (což v smlouvě o úvěru č. číslo ze dne 28. 4. 2021 bylo popsáno jako odpovídající úrok) bylo pro zpětvzetí žalobkyně žaloba zastavena (vizte bod 4.), žalobní nárok co do jistiny vyčerpán.
21. Soud rovněž přiznal žalobkyni nárok na zákonný úrok z prodlení od požadovaného data 13. 12. 2021, když má soud za prokázané, že k úhradě dluhu žalovanou vyzvala již dříve i právní předchůdkyně výzvou ze dne 19. 11. 2021, tedy 13. 12. 2021 již žalovaná v prodlení určitě byla. V tomto rozsahu soud proto žalobě rovněž vyhověl.
22. Pohledávka za žalovanou byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. prosince 2000, sp. zn. 32 Cdo 2306/98, dovodil, že k obligatorním obsahovým náležitostem smlouvy o postoupení pohledávky vedle vlastního označení účastníků (postupitele a postupníka) patří identifikace postupované pohledávky, která musí zahrnovat řádné označení postupitelova dlužníka a popis pohledávky co do její výše a skutečností, na nichž se zakládá. Dále v něm uvedl, že postupovaná pohledávka musí být identifikována dostatečně určitě, tedy tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za stejným dlužníkem.
Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 22. března 2006, sp. zn. 32 Odo 523/2005, dovodil, že na účastnících smlouvy o postoupení pohledávky nelze požadovat, aby v ní v rámci identifikace postupované pohledávky tuto pohledávku i právně kvalifikovali, jelikož povinnost právního hodnocení věci jak z procesního, tak ani z hmotného práva účastníkovi nevyplývá. Za tohoto stavu je z pohledu platnosti cesse pohledávky zcela právně bezvýznamné, zda účastníci ve smlouvě tuto právní kvalifikaci provedou a s jakým výsledkem (tj. zda jde o právní kvalifikaci správnou); právní kvalifikace je věcí soudu. Jelikož tak po skutkové stránce původní věřitel postoupil na žalobkyni plnění související s poskytnutím finančních prostředků žalované, ač formulované jako pohledávky ze smlouvy, pak se takové postoupení vztahuje jak na tímto vzniklé nároky právně posouzené jako smluvní, tak příp. mimosmluvní (z titulu bezdůvodného obohacení).
23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř. a přiznal převážně úspěšné žalobkyni částečnou náhradu nákladů řízení.
24. Žalobkyni, která byla v řízení právně zastoupena, vznikly v řízení náklady v této výši:
-) soudní poplatek ve výši 984 Kč;
-) 3x odměna právního zástupce za úkon právní služby á 300 Kč bez DPH (příprava a převzetí zastoupení, výzva k plnění před podáním žaloby, podání žaloby), ve smyslu § 14b odst. 1 písm. a), b), c) bod 1 a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen„ AT“), tj. 900 Kč bez DPH;
-) 3x paušální náhrada hotových výdajů právního zástupce za úkony právní služby dle § 14b odst. 5 písm. a) AT á 100 Kč bez DPH, tj. 300 Kč bez DPH;
-) 1x odměna právního zástupce za úkon právní služby ve výši 1 000 Kč (tarifní hodnota 4 600 Kč – v případě úkonu částečného zpětvzetí žaloby o peněžité plnění činí tarifní hodnota částku odpovídající výši zpětvzatého peněžitého plnění, neboť právě takového plnění se tento úkon právní služby týká – srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 8. 2016, sp. zn. 75 Co 248/2016)
-) 1x paušální náhrada hotových výdajů právního zástupce za úkony právní služby dle § 13 odst. 4 ve výši 300 Kč bez DPH
-) právní zástupce žalobkyně sice uvedl, že je plátce DPH, avšak portál Ministerstva financí ČR právního zástupce neeviduje, respektive nebyl nalezen žádný subjekt DPH pro uvedené IČO ani DIČ, a proto soud náhradu ve výši 21 % DPH nepřiznal Tedy celkem 3 484 Kč bez DPH.
25. Jelikož řízení bylo částečně zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby (srov. § 146 odst. 2 věta první o. s. ř.) vycházel soud ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. z úspěchu žalobkyně co do přisouzené částky 20 000 Kč oproti žalované částce 24 600 Kč, a tudíž krátil právo žalobkyně na náhradu nákladů řízení tak, že jí přísluší 62,6 %, tj. částka 2 180,98 Kč.
26. Jejich zaplacení soud uložil neúspěšné žalované ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku podle § 160 odst. 1 o.s.ř. k rukám právního zástupce žalobkyně podle § 149 odst. 1 o.s.ř. (výrok III.).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do patnácti dnů ode dne jeho doručení k Městskému soudu v Praze prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).