Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
16 C 84/2023-41
Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci
žalobkyně: ; příjmení jméno a právnická osoba, IČO
sídlem adresa žalobkyně
; zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení
sídlem adresa
proti
žalované: ; celé jméno žalované, datum narození
bytem adresa žalované
o zaplacení 32 626,34 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 14 688 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, po splatnosti každé jednotlivé splátky až do jejího zaplacení pak s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.
II. Žaloba o zaplacení částky 2 663,35 Kč, smluvní pokuty v částce 2 134,22 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky v částce 72 Kč, úroku v částce 15 397,73 Kč, úroku z prodlení v částce 687,04 Kč, úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně jdoucího z částky 2 663,35 Kč od datum do zaplacení, jakož i úroku z prodlení jdoucího z částky 14 688 Kč od datum do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalované uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá.
III. Žalované se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 14 688 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, po splatnosti každé jednotlivé splátky až do jejího zaplacení pak s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů. II. Žaloba o zaplacení částky 2 663,35 Kč, smluvní pokuty v částce 2 134,22 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky v částce 72 Kč, úroku v částce 15 397,73 Kč, úroku z prodlení v částce 687,04 Kč, úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně jdoucího z částky 2 663,35 Kč od [datum] do zaplacení, jakož i úroku z prodlení jdoucího z částky 14 688 Kč od [datum] do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalované uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá. III. Žalované se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala se žalobkyně po žalované zaplacení celkem částky 32 626,34 Kč, dále zaplacení úroku v částce 441,88 Kč, zaplacení úroku z prodlení v částce 687,04 Kč a dále zaplacení úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně jdoucího z částky 17 351,35 Kč od datum do zaplacení. Tento svůj vznesený nárok odůvodnila tak, že žalovaná uzavřela dne datum s právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba, IČO, smlouvu o úvěru číslo kdy na základě této smlouvy poskytla původní věřitelka, tj. společnost právnická osoba žalované částku 20 000 Kč, kterou žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy v místě svého bydliště, což stvrdila podpisem smlouvy. Dále žalobkyně v podaném návrhu uvedla, že žalovaná se zavázala vrátit původnímu věřiteli celkem částku 37 184 Kč, a to jednak půjčku ve výši 20 000 Kč a dále částku 17 184 Kč spočívající v kapitalizovaném smluvním úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladech na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatku, a to ve 14 pravidelných měsíčních splátkách po 2 656 Kč pod ztrátou výhody splátek se splatností poslední splátky dne datum. Dále žalobkyně uvedla, že žalovaná ke dni podání žaloby zaplatila pouze částku 5 312 Kč, která odpovídá dvěma řádně uhrazeným splátkám. Žalobkyně se pak podanou žalobou domáhá zaplacení nároků vůči žalované vzniklých z této smlouvy, které sestávají z nesplacené jistiny v částce 17 351,35 Kč, dále nesplaceného smluvního úroku v částce 2 318,96 Kč, nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru v částce 8 399,99 Kč, nesplacených nákladů na vyhodnocení úvěru v částce 1 593,06 Kč, z nesplaceného inkasního poplatku v částce 3 085,72 Kč, úroku z prodlení v částce 687,04 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky v částce 72 Kč a smluvní pokuty v částce 2 134,22 Kč, přičemž tato pohledávka jí byla původní věřitelkou postoupena na základě rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum a dílčí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum, kdy postoupení pohledávky za žalovanou se stalo účinným ke dni datum, přičemž tato změna v osobě věřitele byla žalované oznámena přípisem původní věřitelky ze dne datum. Žalovaná žalobkyni dosud ničeho dalšího neuhradila, ač k tomu byla žalobkyní před podání žaloby vyzvána upomínkou ze dne datum.
2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.
3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.
4. Ze žalobkyní předložených listin, to je ze smlouvy o úvěru číslo ze dne datum, smluvních podmínek smlouvy o úvěru, dopisu společnosti právnická osoba žalované ze dne datum - oznámení o postoupení pohledávky, rámcové smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společnosti právnická osoba a žalobkyní dne datum a dílčí smlouvy o postoupení datum, přílohy číslo 1 k této smlouvě o postoupení pohledávek - seznamu postoupených pohledávek, dopisu zástupce žalobkyně žalované ze dne datum - výzvy před podáním žaloby spolu s poštovním podacím archem ze dne datum, soud vzal za prokázán skutkový stav, jak byl žalobkyní tvrzen v podané žalobě, přičemž na tato tvrzení, jak byla uvedena výše, soud proto pro stručnost v dalším odkazuje.
5. Soud proto dospěl k závěru, že společnost právnická osoba a žalovaná v souladu s ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) uzavřely smlouvu o úvěru, když společnost právnická osoba se zavázala poskytnout žalované a poskytla peněžní prostředky v dohodnuté výši a žalovaná se zavázala tyto prostředky vrátit a zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru a dohodnutý úrok, přičemž nedílnou součástí smlouvy učinily smluvní strany i smluvní podmínky vytištěné na rubu této smlouvy. Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.
6. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
7. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
8. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. V daném případě žalobkyně na výzvu soudu k posouzení schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr uvedla, že tato schopnost byla ověřována právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba na základě žalovanou vyplněné žádosti o úvěr, ve které uvedla své údaje, číslo občanského průkazu, jakož i další údaje, dále pak požadovanou částku úvěru, příjmy, výdaje, zaměstnání a na základě této žádosti byla s odbornou péčí posuzována schopnost žalované splácet úvěr a možnost dostát svému závazku. S ohledem na výši příjmu a výši úvěru, původní věřitelka vyhodnotila žalovanou jako způsobilou ke splácení úvěru v takové výši, jaká jí byla poskytnuta, tedy 20 000 Kč. Dle údajů uvedených žalovanou jí měsíčně zbývalo k úhradě případných ostatních závazků asi 3 180 Kč a v takovém případě tak bylo možno dovodit, že žalovaná byla v takové finanční situaci, která jí umožnila splácet i další závazky, kdy po úhradě měsíční splátky dle uzavřené smlouvy ve výši 2 1 656 Kč měla dle tvrzených údajů měsíčně zůstat žalované částka asi 520 Kč, kterou mohla volně disponovat. Za té situace tak nebyl jediný důvod se domnívat, že by žalovaná nebyla schopna dostát svým závazkům a nemohla splácet spotřebitelský úvěr.
10. Žalobkyně tak ani na výzvu soudu ve svém doplňujícím vyjádřením neuvedla žádné skutečnosti, k jejichž doplnění byla vyzvána, kdy byla vyzvána k tomu, aby uvedla údaje nutné k posouzení úvěruschopnosti žalované, tedy uvedla, jaké konkrétní příjmy měla žalovaná, co bylo jejich pramenem a jaké konkrétní výdaje žalovaná měla a v čem tyto výdaje spočívaly. Žalobkyně tak pouze tvrdila výsledek svého posouzení, ale nikoliv to, co měla tvrdit primárně a co jediné je možné přezkoumat (koneckonců právě to jí ukládá právě zákon ve výše citovaných ustanoveních), tedy jaké byly výše příjmy a jaké byly výdaje žalované. Tyto skutečnosti žalobkyně tedy netvrdila vůbec. Tedy netvrdila, jak k tvrzenému výsledku dospěla, který je tak i v rovině tvrzení naprosto nepřezkoumatelný, nehledě již vůbec k tomu, že na rozdíl od žalobkyně soud částku 520 Kč nepovažuje za dostatečnou rezervu pro krytí případných nenadálých výdajů a tedy při jejich výskytu nutně dlužník již nebude schopen dostát svým závazkům.
11. Za té situace proto žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně nevyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/87, ECLI:EU:C: 1978). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje také již jen odkázat.
12. Smlouva uzavřená se žalovanou proto jako platná neobstojí, k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti a plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaná je povinen vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržel. Jestliže žalobkyně tvrdila, že na základě úvěrové smlouvy ze dne datum žalované byly poskytnuty peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, pak žalovaná je podle shora uvedených ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru právě tuto částku povinna vrátit poníženou o to, co již žalovaná žalobkyni či její předchůdkyni zaplatila (vrátila), tedy o částku 5 312 Kč. Ve smyslu uvedeného ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru proto soud uložil žalované žalobkyni tuto částku zaplatit v přiměřených splátkách odpovídajících možnostem žalované, přičemž výši těchto splátek při nemožnosti zjistit cokoliv bližšího k momentální situaci žalované, který zůstal po celou dobu řízení nekontaktní, stanovil tak, aby vůbec k narovnání mezi účastníky alespoň v dohledném časovém horizontu došlo, neboť s ohledem na výše uvedené i tato výše splátek v podstatě možnostem žalované přiměřená není, neboť o jejích poměrech není nic bližšího známo. Odepřít však žalobkyni faktickou cestou, tedy stanovením splátek např. v symbolické výši vrácení poskytnutých peněžních prostředků nelze, neboť by tím opět došlo k materiálnímu popření zákonné povinnosti vyjádřené v ustanovení § 87 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru. Ocitne-li se přitom žalovaná v prodlení s plněním tohoto vykonatelného dluhu vůči žalobkyni, pak soud jí do budoucna přiznal právo i na příslušenství této pohledávky, které jí náleží podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, kdy žalobkyně se domáhala podanou žalobou i zaplacení úroku z prodlení, jehož výši přitom soud stanovil odpovídající výši uvedené v ustanovení § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroku z prodlení; žalobní požadavek na zaplacení úroku z prodlení za předcházející období pak bylo nutno s ohledem na výše uvedené zamítnout. Pro úplnost na tomto místě soud také dodává a výslovně zdůrazňuje (neboť často se setkává s chybnou interpretací či nepochopením obsahu svých rozhodnutí), že jeho rozhodnutí o uložení plnění ve splátkách se ani v nejmenším neopírá o ustanovení § 160 o.s.ř., ale toliko a jedině o ustanovení již zmiňovaného § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru, které je normou lex posterior specialis k ustanovení § 160 o.s.ř., respektive je k ustanovení § 160 o.s.ř. normou sui generis, naprosto nezávislou a stojící vedle ní, která se však bude na tyto případy přednostně aplikovat. Ustanovení § 87 odst. 3 věta první zákona o spotřebitelském úvěru přitom říká (k tomu vizte citaci výše), že je-li smlouva uzavřená s dlužníkem neplatná, má dlužník povinnost plnění z této neplatné smlouvy poskytovateli úvěru vrátit v době přiměřené jeho schopnostem. Jestliže však soud však v řízení nebyl schopen zjistit nic bližšího o žalované, pak samozřejmě ani nemůže vytvořit jakýkoliv závěr o tom, zdali již bylo či nebylo v možnostech žalované tyto peněžní prostředky žalobkyni či její právní předchůdkyni vrátit, a proto ve svém rozhodnutí nutně musí stanovit pariční lhůtu novou.
13. Soud proto s ohledem na výše uvedené další žalobou uplatněné nároky ve výroku II. zamítl, kdy za tohoto stavu věci je pak již dále také zcela nadbytečné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak byly žalobkyní v řízení případně dále tvrzeny a prokazovány.
14. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalované, která v řízení zaznamenala úspěch již zjevně převažující nad úspěchem žalobkyně, dle obsahu spisu dosud v řízení žádné náklady, které by jí tudíž mohly být přiznány vůči žalobkyni k náhradě, nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím podepsaného soudu, písemně ve trojím vyhotovení.
Nebudou-li povinnosti stanovené v rozsudku včas a řádně splněny, lze navrhnout výkon rozhodnutí.