Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
6 C 23/2023-81
Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudcem Mgr. Františkem Jurtíkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 21.557,27 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba na zaplacení částky 26.436,77 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % p. a. z částky 21.557,27 Kč od 25. 11. 2021 do zaplacení a s úrokem 22,99 % p. a. z částky 19.234,27 Kč od 8. 7. 2020 do zaplacení se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba na zaplacení částky 26.436,77 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % p. a. z částky 21.557,27 Kč od 25. 11. 2021 do zaplacení a s úrokem 22,99 % p. a. z částky 19.234,27 Kč od 8. 7. 2020 do zaplacení se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 31. 10. 2022 se žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení částky 21.557,27 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2.287,80 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 2.591,70 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 21.557,27 Kč od 25. 11. 2021 do zaplacení ve výši 8,25 % a s úrokem 22,99 % ročně z částky 19.234,27 Kč od 8. 7. 2020 do zaplacení. Návrh byl odůvodněn tím, že mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba (dříve právnická osoba), a žalovanou byla dne datum uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty číslo. V souladu se smlouvou byl žalované poskytnut úvěrový rámec ve výši 21.000 Kč. Současně jí byla poskytnuta kreditní karta k čerpání peněžních prostředků. Čerpaný úvěr se žalovaná zavázala splácet v dohodnutých měsíčních minimálních splátkách včetně úroků a poplatků. Žalovaná průběžně čerpala peněžní prostředky prostřednictvím poskytnuté kreditní karty, nehradila však sjednané splátky řádně a včas. V důsledku porušení smluvních povinností pak banka využila svého práva, ukončila smlouvu a vyzvala žalovanou k okamžité úhradě dlužné částky. Ke dni ukončení činila dlužná částka celkem 24.148,97 Kč a aktuální výše úrokové sazby úroku 22,99 % ročně. Vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla ve stanovené lhůtě ze strany žalované uhrazena, úročí dále také úrokem z prodlení v zákonné výši. Pohledávka za žalovanou byla postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16. 11. 2021, což bylo žalované oznámeno dopisem zaslaným doporučeně dne 9. 12. 2021. Pohledávka za žalovanou činila ke dni postoupení, tj. k 22. 11. 2021, celkem 26.436,77 Kč. Za období od postoupení pohledávky ke dni sepisu žaloby nebylo na předmětnou pohledávku uhrazeno ničeho. Žalobkyně tedy požaduje po žalované zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 19.234,27 Kč, poplatků 2.323 Kč, kapitalizovaných úroků z úvěru ve výši 2.591,70 Kč, kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 2.287,80 Kč, úroků z úvěru ve výši 22,99 % p.a. z dlužné jistiny úvěru ve výši 19.234,27 Kč od 8. 7. 2020 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 8,25 % p. a. z dlužné částky ve výši 21.557,27 Kč (dlužná jistina a poplatky) od 25. 11. 2021 do zaplacení. Před podáním žaloby byla žalovaná písemně vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou k plnění odeslanou doporučeně dne 23. 8. 2022 Ani přesto však dlužná částka nebyla uhrazena. V podáních ze dne 19. 5. 2023 pak žalobkyně mj doplnila, že žalovaná částka sestává z jistiny 19.234,27 Kč, která představuje čerpání (položky) za období od 27. 3. 2019 do 30. 11. 2019. Žalovaná pak za období od 2. 1. 2017 do 13. 12. 2019 uhradila celkem částku 49.068 Kč.
2. Žalovaná se v průběhu řízení ve věci nevyjádřila.
3. Předvolání k ústnímu jednání žalovaná nepřevzala, přitom předvolání bylo doručováno na adresu pro doručování prostřednictvím doručujícího orgánu podle § 46b o. s. ř. Soud pak podle § 49 odst. 4, příp. § 50 o. s. ř., považoval zásilku za doručenou. Protože se však žalovaná bez řádné a včasné omluvy nedostavila, soud věc projednal a rozhodl i v její nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o. s. ř.). Vycházel přitom z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.
4. Z úvěrové smlouvy (o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty) ze dne datum uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba, a žalovanou (od níž žalobkyně odvozuje uplatněný nárok), soud zjistil, že banka se zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky do určité výše a žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky vrátit, zaplatit úroky, poplatky a splnit veškeré povinnosti podle smlouvy. Bezhotovostní či hotovostní čerpání úvěru mělo probíhat prostřednictvím kreditní karty. Úvěrový rámec podle žalobkyně činil 21.000 Kč.
5. Jak již bylo výše uvedeno, žalobkyně vymezila předmět řízení tak, že žalovaná čerpala úvěr v období od 27. 3. 2019 do 30. 11. 2019 v částce 19.234,27 Kč a v období od 2. 1. 2017 do 13. 12. 2019 naopak splatila částku 49.068 Kč Tyto skutečnosti potom vyplývají z údajů v doložené platební historii a soud je považoval za prokázané. Žalovaná přitom v průběhu řízení netvrdila, ani neprokázala ve vztahu k čerpání úvěru a placení splátek nic jiného. Žalované byla rovněž zaslána upomínka ze dne 8. 7. 2020.
6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum bylo zjištěno, že společnost právnická osoba, postoupila pohledávky ze smluv o úvěru nebo ze smluv o bankovních produktech a službách (specifikovaných v příloze) žalobkyni. Dále bylo doloženo oznámení o postoupení pohledávky ze dne 30. 11. 2021, z něhož se podává, že původní věřitel oznámil žalované tuto skutečnost s tím, že veškerá plnění je třeba platit na účet žalobkyně. Z podacího lístku pak soud zjistil, že oznámení bylo zasláno na adresu žalované dne 9. 12. 2021.
7. Předžalobní výzvou ze dne 23. 8. 2022 byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky do 7. 9. 2022. Podle podacího lístku byla výzva odeslána žalované téhož dne.
8. S ohledem na dobu uzavření úvěrové smlouvy soud věc po právní stránce posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a dále podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. V posuzované věci se totiž jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., podle něhož se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
9. Podle ustanovení § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
10. Již na tomto místě je pak třeba rovněž poukázat na ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. (dále také jen„ zákon“) o posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, kdy podle § 86 odst. 1 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Soud v průběhu řízení vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení a předložení dokladů k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalované, na což žalobkyně reagovala zmiňovaným podáním ze dne 19. 5. 2023, kde uvedla, že banka vycházela z příjmu deklarovaného žalovanou v žádosti o úvěr 9.800 Kč a z čistého měsíčního příjmu domácnosti 14.500 Kč. Při hodnocení úvěruschopnosti pak byly příjmy porovnávané s výdaji odhadnutými na základě historických dat z ČSÚ. Vůči bance pal žalovaná neměla žádné jiné závazky a u jiných subjektů hradila měsíční splátky 1.500 Kč. K tomu žalobkyně ještě poukazovala na skutečnost, že původní smlouva o úvěru byla uzavřena dne datum, tedy ještě před účinností zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru.
12. K takto tvrzeným skutečnostem o procesu posouzení úvěruschopnosti žalované předchůdcem žalobkyně ovšem nebyly žalobkyní v průběhu řízení předloženy žádné důkazy. Není tak především k dispozici žádost žalované o úvěr či zákaznická karta, ani doklady, které případně žalovaná předložila k ověření jejích poměrů (zejména příjmů a pravidelných výdajů). Nelze navíc přehlédnout, že podle tvrzení žalobkyně se banka zabývala v podstatě jen příjmy na straně žalované a splátkami jiných závazků, aniž by bylo zřejmé, jaké má pravidelné výdaje (např. spojené s bydlením), kolik bylo členů domácnosti žalované vč. vyživovaných osob apod., a bez uvedení přinejmenším těchto údajů (i v případě, že by byly doloženy) muselo být posouzení úvěruschopnosti žalované neúplné. Přitom právě příjmy a výdaje žadatele o úvěr nejvýrazněji ovlivňují jeho celkovou finanční situaci a měla by jim být věnována primární pozornost. Nelze vycházet ani z nějakých statistických údajů či modelů, neboť tyto nemusí odpovídat reálné situaci konkrétního žadatele. Lze tak uzavřít, že v posuzované věci při absenci jakýchkoliv důkazů nelze považovat za prokázané, že by předchůdce žalobkyně před poskytnutím úvěru řádně posoudil úvěruschopnost žalované.
13. K tomu soud dodává, že z ustanovení § 86 odst. 1 zákona, v němž jsou nastíněny zdroje informací, z nichž má poskytovatel vycházet, je sice zřejmý důraz na informace získané přímo od spotřebitele, těmito však nelze rozumět pouhá ničím dalším nepodložená tvrzení spotřebitele o jeho některých poměrech. V daném směru bylo již opakovaně judikaturou zdůrazněno, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele, doložení výdajů na bydlení apod.).
14. Povinnost poskytovatele úvěru je prevenční a soud posuzuje, zda věřitel úvěruschopnost spotřebitele zkoumal řádně, a to zcela bez ohledu na to, co by případně zjistil (tzn. uvedená povinnost není splněna ani v případě, že podle výsledků dodatečného zkoumání, včetně případného soudního dokazování, bylo zjištěno, že spotřebitel úvěruschopný v době uzavření smlouvy byl). Z tohoto pohledu tedy není např. významné, zda žalovanou uváděné informace byly pravdivé či nikoliv, podstatné je to, že některými relevantními údaji o žalované se žalobkyně dostatečně nezabývala nebo je neověřovala, byť to bylo s ohledem na okolnosti konkrétního případu na místě a jednalo se o údaje jednoduše doložitelné. Relevantní nemůže být ani skutečnost, zda dlužník úvěr v určité době řádně splácel. Přitom v soudním řízení je břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, zda a jak byla zkoumána úvěruschopnost spotřebitele, na žalobci (věřiteli). Z toho pak pramení i důraz na vedení a uchovávání záznamů týkajících se jak učiněných zjištění, tak postupů, jimiž k těmto zjištěním věřitel dospěl, a na to, aby věřitel vedl svou dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala předcházet a odhalovat zkreslení informací a také umožňovala poskytovateli u soudu prokázat, že své povinnosti splnil.
15. Soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví ani demonstrativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Výklad dané normy by neměl ani vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele a jeho domácnosti rozumně očekávat. Neověření uváděných příjmů a výdajů by přitom mohla vést k účelovosti ze strany poskytovatele, tj. ke snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.
16. Citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru sice nestanoví přesný postup při ověřování úvěruschopnosti dlužníka, má-li však být posouzena tato jeho schopnost (s odbornou péčí), podle přesvědčení soudu se to v zásadě neobejde bez dostatečného ověření celkové osobní, rodinné, majetkové a finanční situace, vše s přihlédnutím k okolnostem daného případu. Potřebné údaje pak bylo potřeba získat primárně od žalovaného („ na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele“). Je povinností věřitele jednat s odbornou péčí, tedy vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně vyhodnotit (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006).
17. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr lze přitom chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbude spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby bez jakýchkoliv problémů a omezení mohl splácet splátku v předpokládané výši. Proto poskytovatel úvěru musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr (tj. konkrétní příjmy ze zaměstnanecké či jiné činnosti, konkrétní náklady na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje (viz např. nález Finančního arbitra ze dne 28. 5. 2015, evidenční číslo: FA/5931/2015, spisová značka FA/SU/192 /2014).
18. V posuzované věci soud dovodil (viz výše), že předchůdce žalobkyně v postavení věřitele nedostál řádně povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (respektive tuto skutečnost nelze podle obsahu spisu považovat za prokázanou), když nebyly předloženy doklady, z nichž by bylo patrné, že zjišťoval a následně ověřoval potřebné údaje o poměrech žalované a její schopnosti úvěr splácet. I přesto byl žalované úvěr poskytnut.
19. Následkem nesplnění uvedené povinnosti je potom podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona neplatnost uzavřené smlouvy. Tento důsledek je potom podle přesvědčení soudu nutné vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. K tomu soud odkazuje např. na podrobné odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019. Soud dále poukazuje na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. března 2020 ve věci C -679/18 OPR-Finance, podle něhož„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Toto rozhodnutí tedy jednoznačně deklaruje povinnost soudu zabývat se ex offo, i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel (poskytovatel) posoudil náležitě (slovy zákona„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“) úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, povinnost soudu dovodit z tohoto porušení (z úřední povinnosti) následek stanovený vnitrostátním právem, tj. (absolutní) neplatnost smlouvy.
20. Důsledkem závěru o neplatnosti smlouvy je pak podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalované na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. Toto ustanovení představuje soukromoprávní sankci v podobě speciální úpravy vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (viz též § 2993 o. z.). Poskytovatel naopak nemůže požadovat jiná plnění ve formě např. smluvního úroku či jiných poplatků za půjčení peněz, smluvní pokuty, apod.
21. Pro úplnost je třeba dodat, že smlouva o revolvingovém úvěru ze dne datum měla nahradit veškerá dosavadní smluvní ujednání týkající se smlouvy o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty číslo jejich pozdějších změn (viz Ostatní ujednání bod 8. smlouvy). I pokud by však původní smlouva byla uzavřena dne datum (tato smlouva žalobkyní doložena nebyla), tedy ještě před účinností zákona č. 145/2010 Sb., nic by to na výše uvedených závěrech soudu nezměnilo. Podle přesvědčení soudu zde totiž smlouvou ze dne datum došlo k nahrazení původního závazku novým ve smyslu ustanovení § 1902 o. z. (kdy dochází k zániku závazku původního a ke vzniku závazku nového, nikoliv ke změně práv a povinností ze závazku původního) a za této situace pak bylo povinností předchůdce žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalované podle právní úpravy účinné ke dni uzavření takové smlouvy. Nakonec předchůdce žalobkyně, alespoň podle tvrzení žalobkyně v podání ze dne 19. 5. 2023, se posouzením úvěruschopnosti žalované při uzavírání smlouvy ze dne datum zabýval, avšak žalobkyně tento proces a jeho výsledky nijak neprokázala.
22. Z hlediska výpočtu dlužné částky pak soud vycházel ze zjištění o výši poskytnuté a žalovanou vrácené částky. Na základě tvrzení žalobkyně o čerpané a splacené částce (čerpání jistiny úvěru ve výši celkem 19.234,27 Kč a úhrada splátek ve výši celkem 49.068 Kč, vše v období po uzavření smlouvy ze dne datum), podloženého platební historií, soud dovodil, že žalovaná dosud z titulu úvěrové smlouvy uhradila částku vyšší, než byla na jistině vyčerpána a vzhledem k této skutečnosti již z titulu předmětné smlouvy nedluží ničeho. Soud proto žalobu v celém rozsahu zamítnul.
23. S ohledem na uvedená zjištění a závěry nejsou pro rozhodnutí soudu relevantní některé další skutečnosti zjištěné z provedených listinných důkazů a soud je proto pro stručnost neuvádí vč. dalších zjištění k tímto rozhodnutím nepřiznaným (zamítnutým) nárokům. K aktivní věcné legitimaci žalobkyně v řízení soud pro úplnost dodává, že byla doložena smlouvou o postoupení pohledávek, uzavřenou mezi předchůdcem žalobkyně a žalobkyní, a především oznámením původního věřitele o postoupení pohledávek ze dne datum odeslaným žalované. Podle ust. § 1879 o. z. může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit smlouvou jinému a byl-li žalovaný o postoupení postupitelem vyrozuměn (§ 1882 o. z.), došlo k účinné změně v osobě věřitele a žalovaná by byla, nebýt výše uvedených závěrů, povinna plnit žalobkyni.
24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, když ve věci úspěšné žalované podle obsahu spisu náklady nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Prostějově.