Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
16 C 117/2023-45
Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem Mgr. Radimem Slezákem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 23 650,63 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 500 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
II. Domáhala-li se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 13 150,63 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 12 495,43 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení ve výši 8,5 %, v této části se žaloba zamítá.
III. Domáhala-li se žalobkyně po žalovaném zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 295,19 Kč, v této části se žaloba zamítá.
IV. Domáhala-li se žalobkyně po žalovaném zaplacení kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 367,55 Kč, v této části se žaloba zamítá.
V. Domáhala-li se žalobkyně po žalovaném zaplacení úroku 23,28 % ročně z částky 12 495,43 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, v této části se žaloba zamítá.
VI. Žalobkyně je povinna uhradit ČR – Okresnímu soudu v Kroměříži doplatek soudního poplatku ve výši 236 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
VII. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 500 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. II. Domáhala-li se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 13 150,63 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 12 495,43 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení ve výši 8,5 %, v této části se žaloba zamítá. III. Domáhala-li se žalobkyně po žalovaném zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 295,19 Kč, v této části se žaloba zamítá. IV. Domáhala-li se žalobkyně po žalovaném zaplacení kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 367,55 Kč, v této části se žaloba zamítá. V. Domáhala-li se žalobkyně po žalovaném zaplacení úroku 23,28 % ročně z částky 12 495,43 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, v této části se žaloba zamítá. VI. Žalobkyně je povinna uhradit ČR – Okresnímu soudu v Kroměříži doplatek soudního poplatku ve výši 236 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. VII. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu doručenou dne 29. 6. 2023 domáhala na žalovaném zaplacení shora uvedených částek a úhrady nákladů řízení ve výši 2 399 Kč. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost právnická osoba, IČO, uzavřela se žalovaným dne 26. 11. 2020 smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s částkou 14 163 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 7 627 Kč, úrokovou sazbou ve výši 23,28 % ročně, odměnou za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 3 086 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit celkovou částku v 65 týdenních splátkách po 449 Kč, kdy poslední splátka byla stanovena na 24. 2. 2022 Poslední splátka ze strany žalovaného byla uhrazena dne 25. 4. 2021. Od uzavření smlouvy do podpisu smlouvy o postoupení pohledávek uhradil celkem částku 4 500 Kč.
2. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022 byla pohledávka postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k nápravě, avšak bezvýsledně. Od postoupení pohledávek nebylo ze strany žalovaného hrazeno ničeho.
3. Na výzvu soudu žalobkyně dne 24. 7. 2023 (č.l. 31-32) svou žalobu doplnila tak, že původní věřitelka vycházela z tvrzení žalovaného a jím předložených dokladů, které zaznamenala v kartě zákazníka, ze které vyplývá, že žalovaný byl zaměstnán na dobu neurčitou jako dělník s měsíčním příjmem 39 247 Kč, byl spoluvlastníkem bytu či domu. Původní věřitelka dospěla po ověření předložených dokladů a tvrzení žalovaného k závěru, že schopnost žalovaného splácet úvěr je dostačující.
4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil zvláštní doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) za doručovací adresu místo jeho trvalého bydliště, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozhodnutí. Žalovanému byla žaloba doručena na uvedenou adresu do vlastních rukou uplynutím desetidenní lhůty k vyzvednutí písemnosti ve smyslu § 49 odst. odst. 2 ve spojení s § 49 odst. 4 o. s. ř. Z § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10).
5. Současně byl žalovaný vyzván, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s upozorněním, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude mít soud za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaný se nevyjádřil, a jelikož žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila, soud ve věci rozhodl, aniž nařizoval jednání, dle § 115a o. s. ř. a vycházel přitom z listinných důkazů obsažených ve spise
6. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:
7. Původní věřitelka žalovanému poskytla peněžní prostředky v celkové výši 15 000 Kč, a to na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 26. 11. 2020, kdy žalovaný se zavázal vrátit částku 29 163 Kč, sestávající z poskytnutého úvěru ve výši 15 000 Kč, a poplatku 12 213 Kč (sestávajícího z úroku ve výši 7 627 Kč, částky za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1 500 Kč a částky za rozšířenou doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 3 086 Kč) k čemuž si žalovaný sjednal též doplňkové pojištění ve výši 1 950 Kč. Úroková sazba činila 7040 % a byla pevně sjednána na celou dobu trvání smlouvy. Sjednanou částku se žalovaný zavázal uhradit v 65 týdenních splátkách po 449 Kč, kdy poslední splátka měla činit 427 Kč. Zápůjční úroková sazba činila 126,48 % p.a. (viz smlouva na č.l. 12-13 spisu).
8. Ze zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr (č.l. 14) pak vyplynulo, že žalovaný byl spoluvlastníkem, byl ženatý se středoškolským vzděláním, bydlel v rodinném domě, měl vyživovací povinnost ke třem osobám. Byl zaměstnán s čistým příjmem 21 247 Kč, další příjmy domácnosti činily 18 000 Kč. Celkový příjem domácnosti činil 39 247 Kč, výdaje pak 4 000 Kč, kdy z této částky činila částku 800 Kč externí splátky žadatele, neboť již měl zápůjčku u jiné společnosti.
9. Dle tvrzení žalobkyně žalovaný do dne postoupení pohledávek uhradil částku 4 500 Kč (viz tabulka umoření č.l. 15). Pohledávka za žalovaného byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek (č.l. 16-19) a toto bylo žalovanému oznámeno (č.l. 20-21). Před podáním žaloby byla žalovanému zaslána výzva k plnění ze dne 1. 6. 2023 (č.l. 22-23).
10. Žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně doložila zákaznickou kartu (žádost o úvěr), ze které je patrné, že původní věřitelka vycházela z údajů poskytnutých žalovaným. Původní věřitelka si zřejmě ověřila pouze tvrzený příjem žalovaného, žádným způsobem však neověřovala a nezjišťovala výdaje žalovaného a jeho majetkové poměry a vycházela pouze z tvrzení žalovaného uvedeného v zákaznické kartě, stran příjmů a výdajů žalovaného, resp. celé domácnosti, kdy žalovaný uvedl, že má 3 vyživovací povinnosti. K tomu měla být doložena pracovní smlouva a dvě výplatní pásky, které však žalobkyně nedoložila. Žalovaný měl dlužnou částku splácet po 65 týdenních splátkách po 449 Kč, tedy 1 796 Kč měsíčně. Neprovedla (nebo to nedoložila) lustraci žalovaného v příslušných rejstřících dlužníků. Právní předchůdkyně žalobkyně měla věnovat prověřování majetkové situace dlužníka daleko více pozornosti.
11. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.
12. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
13. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
14. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
15. Podle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
16. Podle ust. § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
17. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
18. Podle ust. § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.
19. Podle ust. § 87 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.
20. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem.
21. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). ulice úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona.
22. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C číslo tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 číslo.
23. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence
v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných
a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
24. Soud má tedy v předmětné věci za to, že původní věřitelka nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalovaného, kdy zejména se právní předchůdkyně žalobkyně nepozastavila nad tvrzenými výdaji žalovaného ani neprovedla lustraci v příslušných databázích dlužníků, kdy z databáze exekucí bylo zjištěno, že v době uzavření smlouvy byla na žalovaného vedeny minimálně 2 exekuce. Proto je smlouva o úvěru absolutně neplatná ve smyslu § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. Soud především podotýká, že původní věřitelka důsledně nezkoumala příjmy a výdaje žalovaného. Předchozí věřitelka tak porušila ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když poskytla spotřebitelský úvěr přesto, že zde byly objektivní pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet.
25. Původní věřitelka tedy poskytla žalovanému plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, a to konkrétně ve výši 15 000 Kč. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nezpochybnil, že žalovaný dosud uhradil částku 4 500 Kč. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, nebyly platně sjednány ani úroky a ani poplatky. Soud proto uložil žalovanému, aby uhradil žalobkyni, na níž byla pohledávka postoupena, doplatek jistiny úvěru ve výši 10 500 Kč (tedy rozdíl mezi zapůjčenými a uhrazenými finančními prostředky) v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Ve zbývajícím rozsahu musela být žaloba zamítnuta.
26. Jak vyplývá z ustanovení § 87 odst. 1 poslední věta zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 dospěl k následujícím závěrům: Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text„ v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. příjmení tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. příjmení, J., příjmení, L., příjmení, P., příjmení, L., příjmení, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. číslo).
27. Obecně lze tedy ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.
28. S ohledem na shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu dospěl soud k závěru, že nárok žalobkyně na úroky z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, pokud neuhradí dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím, kterou považuje soud za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.
29. Žalovaný byl ve sporu převážně úspěšný, žádné náklady mu však nevznikly, a proto soud rozhodl dle § 151 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
30. Výrok o tom, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni výše uvedenou částku do 3 dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 o. s. ř., kde se uvádí, že uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do 3 dnů od právní moci rozsudku.
31. Vzhledem k tomu, že soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz a pokračoval v řízení, bylo povinností soudu doměřit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení dle položky 2 odstavec 2 sazebníku soudních poplatků. Soudní poplatek za návrh na zahájení řízení byl vypočítán dle položky 1 odst. 1 písm. a) sazebníku soudních poplatků (soud přitom vychází z předmětu řízení bez příslušenství), dosud bylo na poplatku uhrazeno 947 Kč. Je tedy povinností žalobkyně doplatit soudní poplatek ve výši 236 Kč, a to v kolcích nebo na účet soudu číslo variabilní symbol.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání, které lze podat do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím soudu zdejšího.
Nebude-li povinnost rozsudkem uložená splněna, lze ji vymáhat soudním výkonem rozhodnutí.