Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

13 C 1/2023-67

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 172 439,53 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 127 642,70 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 124 438 Kč od 26. 8. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 76 984,60 Kč a dále úroku ve výši 11,75 % ročně z částky 169 022,17 Kč od 26. 8. 2022 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 48 001,53 Kč od 26. 8. 2022 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 6 677,93 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně příjmení jméno příjmení, anonymizováno.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 127 642,70 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 124 438 Kč od 26. 8. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 76 984,60 Kč a dále úroku ve výši 11,75 % ročně z částky 169 022,17 Kč od 26. 8. 2022 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 48 001,53 Kč od 26. 8. 2022 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 6 677,93 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], [anonymizováno].

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky 172 439,53 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne datum uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru číslo na základě níž žalobkyně žalovanému umožnila čerpat prostřednictvím kreditní karty finanční prostředky do výše sjednaného úvěrového rámce a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky splácet společně s úrokem a poplatky v pravidelných měsíčních splátkách, jejichž výše odpovídala 2,43 % z výše sjednaného úvěrového rámce. Žalovaný požádal o poskytnutí úvěru prostřednictvím webových stránek, načež byl vyzván k vyplnění registračního formuláře, kam zadal své osobní údaje. Poté si žalovaný zvolil přihlašovací jméno, heslo a bezpečnostní otázky pro případ budoucího ověření a provedl řádnou registraci v systému žalobkyně umožňující mu uzavírat smlouvy elektronicky. Podpis žalovaného na smlouvě byl pak nahrazen zadáním SMS kódu zaslaného žalovanému na jím uvedené telefonní číslo na webových stránkách žalobkyně. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že byla posuzována spotřebitelova příjmová a výdajová stránka a dále byly zohledněny proměnné jako věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení atd. Současně provedla žalobkyně lustraci žalovaného v registrech SOLUS, CEE, NRKI a ISIR, v nichž nebyl o osobě žalovaného uveden negativní záznam. Zjištěné údaje žalobkyně poté podrobila scoringu prováděnému automatizovaným systémem vytvořeným odbornými zaměstnanci. Výsledkem tohoto postupu bylo zjištění kreditního skóre žalovaného a určení limitu nejvyšší měsíční splátky. Žalobkyně dále podotkla, že žalovaný byl schopen po dobu delší než jeden rok úvěr splácet, což svědčí o řádném posouzení jeho úvěruschopnosti. Žalovaný však svou povinnost hradit dohodnuté splátky řádně a včas porušil, v důsledku čehož žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 23. 5. 2022. Celkově žalovaný za dobu trvání smluvního vztahu od žalobkyně načerpal částku 173 158 Kč a uhradil částku 48 720 Kč; zůstal tak žalobkyni na jistině úvěru dlužen 169 022,17 Kč. Kromě dlužné jistiny požadovala žalobkyně po žalovaném rovněž zaplacení poplatku za pojištění ve výši 1 417,36 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 500 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 500 Kč, kapitalizovaného úroku za období od 24. 5. 2022 do 25. 8. 2022 ve výši 27 746,86 Kč, úroku ve výši 11,75 % ročně z dlužné jistiny od 26. 8. 2022 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení za období od 7. 6. 2022 do 25. 8. 2022 ve výši 4 440,91 Kč a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z celkové dlužné částky za období od 26. 8. 2022 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v  , (dále jen „“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne datum smlouvu o revolvingovém úvěru číslo. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut bezúčelový revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce 50 000 Kč s úrokovou sazbou 24,88 % ročně. Kdykoli v průběhu trvání smlouvy přitom mohlo být žalovanému nabídnuto zvýšení úvěrového rámce, jehož maximální hodnota mohla činit 500 000 Kč. Nedílnou součástí této smlouvy byly úvěrové podmínky společnosti právnická osoba s anonymizována dvě slova, Informace o pojištění, Informační dokument o pojistném produktu a pojistné podmínky uvedené v Rámcové pojistné smlouvě s anonymizována dvě slova anonymizováno číslo – všechny tyto dokumenty žalobkyně soudu předložila. Smlouva o úvěru byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku shora popsaným způsobem v souladu s článkem anonymizováno. Úvěrových podmínek, v němž bylo klientům žalobkyně umožněno zasílat písemná jednání elektronicky přes zabezpečené webové stránky žalobkyně prostřednictvím webových formulářů. Proces uzavírání smlouvy žalobkyně doložila listinou„ Dohledání informací o činnosti klienta“. Identitu žalovaného ověřila žalobkyně při uzavírání smlouvy z občanského a řidičského průkazu. Ve smlouvě bylo dále sjednáno pojištění schopnosti splácet s úhradou ve výši 8,9 % z minimální splátky úvěru. Dále bylo ve smlouvě ve spojení s článkem anonymizováno úvěrových podmínek stanoveno, že v případě prodlení žalovaného s úhradou splátky je žalobkyně oprávněna účtovat mu účelně vynaložené náklady na vymáhání, jejichž výši žalovanému písemně oznámí, a dále je oprávněna účtovat smluvní pokutu ve výši 500 Kč.

4. Ve smlouvě bylo dále uvedeno, že je žalovaný zaměstnán s čistým měsíčním příjmem ve výši 24 000 Kč, bydlí ve vlastním domě/bytě, má 1 dítě a příjem ostatních členů domácnosti činí 10 000 Kč měsíčně. Informace o žalovaném a výsledky lustrací v příslušných registrech jsou shrnuty v Úvěrové kartě klienta, v níž žalobkyně provedla výpočet disponibilní částky domácnosti žalovaného s tím, že zohlednila příjem žalovaného ve výši 24 000 Kč a příjem ostatních členů domácnosti ve výši 10 000 Kč, jako výdaje vzala žalobkyně v úvahu splátky jiným společnostem ve výši 16 261 Kč, normativní náklady na bydlení ve výši 4 172 Kč, životní minimum členů domácnosti ve výši 5 970 Kč a výši splátky schváleného úvěru ve výši 1 215 Kč; žalobkyně tak vycházela z disponibilní částky domácnosti žalovaného ve výši 6 382 Kč. Žalobkyně dále doložila úvěrovou zprávu z Nebankovního registru klientských informací, z níž bylo zjištěno, že žalovaný měl v době poskytnutí úvěru jiné závazky u dalších nebankovních poskytovatelů úvěru, a to konkrétně s příznakem„ Existující“ dva investiční úvěry, jeden osobní úvěr a hypoteční úvěr s celkovými měsíčními splátkami 14 428 Kč a celkovou zbývající částkou k uhrazení ve výši 1 899 881 Kč; s příznakem„ Ukončeno předčasně“ jsou zde uvedeny tři osobní úvěry a jeden spotřební úvěr. Dále je ze zprávy zřejmé, že dne datum žádal žalovaný jinou nebankovní společnost o osobní úvěr ve výši 50 000 Kč, avšak předmětná společnost tento úvěr odmítla žalovanému poskytnout. S příznakem„ Existující“ je u žalovaného evidován také kontokorentní úvěr s úvěrovým rámcem 50 000 Kč, přičemž žalovaný dosud čerpal částku 30 269 Kč, a dále dva úvěry na stavební spoření s celkovým úvěrovým rámcem 316 381 Kč a celkovou zbývající částkou k úhradě ve výši 432 080 Kč. Žalobkyně dále předložila Přehled pohybů na účtech žalovaného, a to jak na jeho podnikatelském účtu, kde v srpnu 2020 byly připsány příjmy v celkové výši 6 745,29 Kč a výdaje za tento měsíc činily 21 455,06 Kč (zůstatek tak činil - 14 709,77 Kč), v září 2020 činily příjmy 35 000 Kč a výdaje 38 358,52 Kč (zůstatek tak činil - 3 358,52 Kč), v říjnu 2020 pak příjmy činily 18 652,75 Kč a výdaje 31 514,08 Kč (zůstatek činil - 12 861,33 Kč), tak na jeho osobním účtu, kde v srpnu 2020 jsou evidovány příjmy 23 385 Kč a výdaje 26 809,11 Kč (zůstatek byl - 3 424,11 Kč), v září 2020 příjmy byly 47 379 Kč a výdaje 53 475,22 Kč (zůstatek činil – 6 096,22 Kč) a konečně v říjnu 2020 činily příjmy na tomto účtu 24 850 Kč a výdaje 31 202,29 Kč (zůstatek činil – 6 352,29 Kč). Z přehledu pohybů na osobním účtu žalovaného je také zřejmé, že v daných měsících mu byla vyplácena mzda od právnická osoba obec v průměrné výši 23 171 Kč měsíčně. Žalobkyně doložila dále výpisy z osobního účtu žalovaného za období od 1. 12. 2020 do 28. 2. 2021.

5. Dopisem ze dne 23. 5. 2022, jehož odeslání dne 24. 5. 2022 žalobkyně prokázala podacím archem, byl žalovaný vyzván ke splacení celého úvěru ve lhůtě 14 dnů od sepsání výzvy. Dále byl žalovaný k úhradě dlužné částky vyzván předžalobní upomínkou ze dne 17. 6. 2022, jejíž odeslání dne 20. 6. 2022 žalobkyně opět prokázala podacím archem.

6. Z doloženého výpisu čerpání, splátek a úhrad plyne, že žalovaný v průběhu trvání smluvního vztahu čerpal celkovou částku 173 158 Kč a uhradil celkovou částku 48 720 Kč.

7. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje , (dále jen „“):„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“

8. Tato smlouva měla být uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s  :„ (1) K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.“ A dále dle , který stanoví, že„ (1) Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“

9. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen , o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož ustanovení (ve znění účinném do 23. 7. 2021)„ K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v  nebo .“

10. Soud dospěl v tomto případě k závěru, že ze strany žalovaného došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený zadáním unikátního SMS kódu v chráněném webovém rozhraní žalobkyně, kam měl přístup pouze žalovaný po zadání unikátních přihlašovacích údajů. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. ). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.

11. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava , o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

12. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

13. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“

14. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“

15. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“

16. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

17. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“

18. Co se týká příjmů žalovaného, ty byly žalobkyní ověřeny prostřednictvím přehledu pohybů na jeho osobním účtu, z nichž vyplynul průměrný měsíční příjem 23 171 Kč. Zde soud podotýká, že nepřihlížel k výpisům z osobního účtu žalovaného za období od 1. 12. 2020 do 28. 2. 2021, neboť tyto výpisy dokládají pohyby na daném účtu za období po uzavření smlouvy o úvěru (uzavřena datum), tudíž z nich nemohla žalobkyně vycházet při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, a nelze z nich vycházet ani nyní. Žalobkyně dále kalkulovala s příjmem ostatních členů domácnosti žalovaného ve výši 10 000 Kč, které však nebyly nijak doloženy. Z výdajů žalovaného žalobkyně ověřovala pouze jeho měsíční splátkové zatížení, ostatní výdaje (na bydlení, na jídlo, ošacení a další běžné výdaje) pak nijak neověřovala; dokonce ani žalovaný své měsíční výdaje nikde neuváděl. Žalobkyně u těchto položek vycházela pouze ze statistických údajů (vzala v potaz normativní náklady na bydlení a životní minimum). Tento postup je však zcela nepostačující, neboť náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Soud nikterak nezpochybňuje postup, kdy žalobkyně za účelem posouzení úvěruschopnosti klienta využívá automatizovaný systém vytvořený odbornými zaměstnanci. Je však nezbytné, aby vstupní údaje, jež mají být tímto systémem vyhodnocovány, byly řádně ověřeny. Dále soud poukazuje na skutečnost, že z přehledu pohybů na účtech žalovaného (jak na podnikatelském, tak na osobním) vyplynulo, že v měsících bezprostředně předcházejících poskytnutí úvěru výdaje žalovaného vždy výrazně převyšovaly nad jeho příjmy a zůstatek na obou účtech byl vždy záporný. Nelze pominout ani to, že žalovaný měl v době žádosti o úvěr i jiné závazky, a to čtyři úvěry se splátkami v celkové výši 14 428 Kč a souhrnnou částkou zbývající k doplacení ve výši 1 899 881 Kč. Dále měl sjednaný kontokorentní úvěr, na jehož základě již vyčerpal 30 269 Kč, a také úvěr na stavebním spoření s částkou k doplacení ve výši 432 080 Kč. Žalobkyně poskytla žalovanému úvěr i přesto, že jiná společnost jeho žádost o úvěr ve výši 50 000 Kč učiněnou stejného dne, jakého uzavřel smlouvu se žalobkyní (30. 10. 2020), odmítla. Všechny tyto skutečnosti vzbuzující vážné pochybnosti o úvěruschopnosti žalovaného, měly žalobkyni vést k důkladnému prověřování jeho finanční situace, zejména stran jeho výdajů, což však žalobkyně neučinila. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného.

19. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10ay, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

20. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

21. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 173 158 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v  :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“

22. Žalovaný žalobkyni uhradil celkovou částku 48 720 Kč a zbývá mu tak uhradit na jistinu částku 124 438 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. ). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou výzvu k úhradě dlužné částky ze dne 23. 5. 2022, jejíž odeslání dne 24. 5. 2022 žalobkyně prokázala podacím archem. Vzhledem k tomu, že byla žalovanému pro úhradu určena lhůta 14 dnů od sepsání výzvy, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu do 6. 6. 2022 a ode dne následujícího, tj. ode dne 7. 6. 2022, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle :„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Soud tedy přiznal žalobkyni část kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 3 204,70 Kč (11,75 % ročně z částky 124 438 Kč od 7. 6. 2022 do 25. 8. 2022) a úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 124 438 Kč od 26. 8. 2022 do zaplacení. Ve zbývající části, tj. co do části požadované jistiny ve výši 44 584,17 Kč, co do poplatku za pojištění ve výši 1 417,36 Kč, co do nákladů na vymáhání ve výši 500 Kč, co do smluvní pokuty ve výši 1 500 Kč, co do kapitalizovaného úroku ve výši 27 746,86 Kč, úroku ve výši 11,75 % ročně z částky 169 022,17 Kč od 26. 8. 2022 do zaplacení, co do části kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 236,21 Kč a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 48 001,53 Kč od 26. 8. 2022 do zaplacení, soud žalobu zamítl.

23. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , , dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně po žalované požadovala zaplacení částky 236 944,53 Kč, přičemž jí bylo přiznáno 139 723,99 Kč (úrok a úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. k 15. 6. 2023). Žalobkyně tak byla z 59 % úspěšná a ze 41 % neúspěšná (ze 41 % tak byl úspěšný žalovaný) a má tak vůči žalovanému právo na zaplacení 18 % náhrady nákladů řízení.

24. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 6 898 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupce žalobkyně učinil ve věci tři úkony právní služby dle advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé – žaloba, výzva k plnění). Při tarifní hodnotě 172 439,53 Kč činí sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon dle advokátního tarifu 8 020 Kč a dále právnímu zástupci žalobkyně podle advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč, opět za každý z úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 37 099,60 Kč. Soud tak žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 6 677,93 Kč (18 % z 37 099,60 Kč).

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.