Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
13 C 27/2023-42
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
t. č. stát. instituce, ulice a číslo, PSČ obec
o zaplacení 54 531,68 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 37 986,58 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 36 917 Kč od 13. 7. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 22 487,52 Kč, úroku ve výši 9,9 % ročně z částky 52 201,68 Kč od 13. 7. 2022 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 15 284,68 Kč od 13. 7. 2022 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 745 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně příjmení jméno příjmení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 37 986,58 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 36 917 Kč od 13. 7. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 22 487,52 Kč, úroku ve výši 9,9 % ročně z částky 52 201,68 Kč od 13. 7. 2022 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 15 284,68 Kč od 13. 7. 2022 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 745 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení].
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 54 531,68 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovaným uzavřela dne datum smlouvu o úvěru, na základě které se zavázala žalovanému poskytnout finanční prostředky ve výši 80 000 Kč. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že vycházela zejména z informací, které si aktivně zjistila ze zdrojů nezávislých na spotřebiteli, konkrétně provedla lustraci v bankovním registru klientských informací, v nebankovním registru klientských informací, v registru SOLUS, ve své interní databázi, v insolvenčním rejstříku, v evidenci neplatných dokladů a v evidenci adres obecních/městských úřadů, přičemž nebylo zjištěno, že by žalovaný měl dluhy nebo že by proti němu bylo vedeno insolvenční řízení, ani to, že by měl evidovánu adresu na obecním či městském úřadě či že by jeho doklad totožnosti byl neplatný. Co se týče příjmů a výdajů žalovaného, zde žalobkyně vycházela z informací uváděných žalovaným v žádosti o úvěr, kdy informaci o výši příjmu konfrontovala s transakcemi na běžném účtu žalovaného. Dále vycházela rovněž z demografických a statistických dat. Stran posuzování výdajové stránky, žalobkyně uvedla, že vycházela z prohlášení žalovaného, dále z životního minima a ze statistických dat. Při posuzování úvěruschopnosti tak vycházela z měsíčního příjmu 19 383 Kč a měsíčních výdajů ve výši 15 253 Kč, které jsou tvořeny náklady na bydlení ve výši 5 000 Kč, částkou 3 410 Kč představující životní minimum a dále zohlednila ostatní výdaje žalovaného a náklady na pojištění v souhrnné výši 500 Kč a výdaje žalovaného na závazky u žalobkyně ve výši 6 343 Kč. Žalovaný se pak v předmětné smlouvě zavázal poskytnuté finanční prostředky žalobkyni splatit společně s úrokem ve výši 9,9 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách. Této své povinnosti však žalovaný řádně nedostál, v důsledku čehož došlo v souladu se všeobecnými obchodními podmínkami k zesplatnění úvěru ke dni 13. 4. 2022. Žalovaný úvěr nesplatil a zůstal žalobkyni dlužen na jistině úvěru částku 52 201,68 Kč. Dále žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení poplatků ve výši 2 330 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 206,15 Kč, úroku ve výši 9,9 % ročně z částky 52 201,68 Kč od 13. 7. 2022 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 736,27 Kč za období od 14. 4. 2022 do 12. 7. 2022 a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 52 201,68 Kč od 13. 7. 2022 do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.
3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi účastníky byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr v celkové výši 80 000 Kč. Poskytnutou jistinu se žalovaný zavázal žalobkyni splatit společně s úrokem ve výši 9,9 % ročně v pravidelných splátkách, kdy výše anuitních splátek činí 1 719 Kč a jsou splatné vždy k 20. dni kalendářního měsíce počínaje dnem 20. 6. 2019. Nedílnou součástí smlouvy byly mimo jiné rovněž Všeobecné obchodní podmínky, Úvěrové podmínky pro fyzické osoby nepodnikatele a Sazebník poplatků. V článku 9.1 úvěrových podmínek bylo sjednáno oprávnění žalobkyně požadovat po žalovaném okamžité splacení všech pohledávek z úvěru v případě porušení smlouvy spočívající dle článku 8.1 úvěrových podmínek mimo jiné v prodlení s úhradou jakéhokoli peněžitého závazku. Čerpání úvěru dne 16. 5. 2019 bylo doloženo výpisem z účtu žalovaného.
4. Předmětná smlouva byla uzavřena na základě žádosti žalovaného z datum, v níž žalovaný uvedl, že je svobodný, bez vyživovacích povinností, bydlí u rodičů a jeho náklady na bydlení činí 5 000 Kč měsíčně. Jako další měsíční výdaje uvedl platby pojištění ve výši 500 Kč; jiné výdaje dle žádosti nemá. V žádosti žalovaný čestně prohlásil, že jeho příjmy plynou ze závislé činnosti, přičemž má pravidelný čistý měsíční příjem ve výši 15 000 Kč a pravidelný čistý příjem jeho rodičů činí 26 000 Kč. K žádosti žalovaný doložil i prohlášení o zdravotním stavu. Žalobkyně dále předložila přehled příjmů z výpisu z účtu žalovaného za období od 16. 11. 2018 do 18. 4. 2019, z něhož je zřetelné, že žalovanému byla dne 16. 11. 2018 vyplacena částka 7 179 Kč od společnosti anonymizována dvě slova příjmení příjmení s označením„ Mzda“ a dále mu byly v období od listopadu 2018 do února 2019 vyplaceny dávky nemocenského pojištění v souhrnné výši 63 428 Kč. Z přehledu jsou pak zřejmé také další příjmové položky, a to vrácení přeplatku od právnická osoba, dvě platby od právnická osoba anonymizována dvě slova a v březnu a dubnu 2019 platby od společnosti právnická osoba Výdajové položky z předloženého přehledu nejsou za dané období vůbec patrné. Žalobkyně doložila snímek obrazovky při lustraci žalovaného v registrech BRKI, NRKI a SOLUS, z něhož je zřejmé, že ohledně osoby žalovaného nebyly nalezeny žádné záznamy. Všechny výše uvedené údaje byly ještě shrnuty v dokumentu Návrh na rozhodnutí o poskytnutí – Osobní úvěr, z něhož dále vyplynulo, že žalovaný u měl u žalobkyně již sjednán jiný osobní úvěr s nesplacenou jistinou ve výši 192 893,61 Kč a dále u žalobkyně čerpal povolený debet s nesplacenou jistinou ve výši 10 000 Kč. Konečně žalobkyně předložila kopii občanského průkazu žalovaného a pojistné podmínky pro volitelné kolektivní pojištění ke spotřebitelským úvěrům anonymizováno.
5. Dopisem ze dne 23. 2. 2022 byl žalovaný vyzván k zaplacení dluhu ve výši 10 987,03 Kč, a to nejpozději do 13. 4. 2022. V případě, že dlužná částka nebude včas uhrazena, žalobkyně současně vyzvala žalovaného ke splacení celé úvěrové pohledávky s tím, že splatnost celé pohledávky nastane 13. 4. 2022; tuto výzvu žalobkyně odeslala dne 24. 2. 2022, což bylo doloženo vrácenou zásilkou. K úhradě dlužné částky nejpozději do 16. 5. 2022 byl žalovaný konečně vyzván také předžalobní upomínkou ze dne 9. 5. 2022, která byla žalobkyní odeslána téhož dne, jak plyne z potvrzení o podání. Z doloženého historického výpisu je patrné, jaké částky zůstal žalovaný žalobkyni dlužen a dále je z tohoto dokumentu zřejmé, že celkem uhradil žalobkyni na splátkách částku 43 083 Kč.
6. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
7. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
8. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
9. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
10. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
11. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
12. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
13. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“
14. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.
15. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala na základě informací, které zjistila v bankovním registru klientských informací, v nebankovním registru klientských informací, v registru SOLUS, ve své interní databázi, v insolvenčním rejstříku, v evidenci neplatných dokladů a v evidenci adres obecních/městských úřadů. Co se týče příjmů a výdajů žalovaného, žalobkyně vycházela z informací uváděných žalovaným v žádosti o úvěr, přičemž informaci o výši příjmu konfrontovala s transakcemi na běžném účtu žalovaného. Dále vycházela rovněž z demografických a statistických dat. Stran posuzování výdajové stránky, žalobkyně uvedla, že vycházela z prohlášení žalovaného, dále z životního minima a ze statistických dat. Při posuzování úvěruschopnosti tak vycházela z měsíčního příjmu 19 383 Kč a měsíčních výdajů ve výši 15 253 Kč, které jsou tvořeny náklady na bydlení ve výši 5 000 Kč, částkou 3 410 Kč představující životní minimum, dále zohlednila ostatní výdaje žalovaného a náklady na pojištění v souhrnné výši 500 Kč a výdaje žalovaného na závazky u žalobkyně ve výši 6 343 Kč.
16. Soud podotýká, že je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často zejména své výdaje zkreslují a nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má povinnost prověřit a objektivně vyhodnotit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jejího tvrzení. Pokud jde o příjmy a výdaje žalovaného, žalobkyně neprokázala, že by tyto byly z její strany relevantně prověřovány. Žalobkyně uvedla, že příjmy žalovaného konfrontovala s výpisem z jeho účtu, avšak z předloženého výpisu za období od 16. 11. 2018 do 18. 4. 2019 vyplynul průměrný měsíční příjem žalovaného nejvýše 16 617 Kč. Soud do příjmu žalovaného započítal platbu od společnosti anonymizována dvě slova příjmení příjmení, jež byla označena jako„ Mzda“, dávky nemocenského pojištění a také dvě platby od společnosti právnická osoba K posledně uvedeným platbám soud podotýká, že u nich není žádná poznámka, z níž by bylo možno usuzovat, z jakého titulu byly tyto platby vyplaceny. Z žádného předloženého dokumentu není možno vyčíst zaměstnavatele žalovaného; soud tak může pouze odhadovat, zda tyto platby byly či nebyly mzdou žalovaného; nicméně vzhledem k jejich obdobné výši a stejnému dni zaúčtování v měsíci, soud tyto platby zahrnul do pravidelných příjmů žalovaného. K dalším příjmovým položkám však soud nepřihlížel, neboť se jednalo o vrácený přeplatek od právnická osoba, což jistě není pravidelný měsíční příjem žalovaného, a stran plateb od právnická osoba anonymizována dvě slova soud nemá žádné bližší informace, o jaké platby a zejména s jakou periodicitou a stálostí se jedná. Z předložených listin je patrno, že ani sama žalobkyně příjmovou stránku žalovaného nijak blíže nezkoumala a spokojila se pouze s jeho tvrzením a přehledem plateb, z něhož však není zřejmý původ těchto příjmů, přičemž žalobkyně bez jakéhokoli dalšího zkoumání všechny tyto příjmy zahrnula do pravidelných měsíčních příjmů žalovaného. Ohledně výdajů žalovaného žalobkyně nepředložila žádné dokumenty. Je tak zřejmé, že výdaje žalovaného nijak neověřovala, nýbrž vycházela pouze z jeho tvrzení a ze statistik. Bez povšimnutí nemůže zůstat ani skutečnost, že žalovaný již u žalobkyně jeden osobní úvěr měl, přičemž výše nesplacené jistiny nebyla nijak zanedbatelná, a dále žalovaný čerpal také povolený debet. I tyto skutečnosti dokreslují majetkovou situaci žalovaného. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného.
17. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
18. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.
19. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C číslo) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
20. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 80 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“
21. Jelikož žalovaný žalobkyni již uhradil částku 43 083 Kč, zbývá mu uhradit na jistinu částku 36 917 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou výzvu k úhradě ze dne 23. 2. 2022, v níž byl žalovaný vyzván také k úhradě celé dlužné částky do 13. 4. 2022 a jejíž odeslání dne 24. 2. 2022 žalobkyně prokázala vrácenou zásilkou. Dne 13. 4. 2022 se tak stal závazek splatným a ode dne následujícího, tj. ode dne 14. 4. 2022, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku:„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala za období od 14. 4. 2022 do 12. 7. 2022 v kapitalizované výši 1 736,27 Kč. Za toto období tak soud žalobkyni přiznal úrok z prodlení, jehož sazba činila 11,75 % ročně, počítaný z dlužné jistiny 36 917 Kč taktéž v kapitalizované výši; přiznaný kapitalizovaný úrok z prodlení tak činí 1 069,58 Kč. Konečně soud přiznal úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 36 917 Kč od 13. 7. 2022 do zaplacení.
22. Co do zbývající částky 22 487,52 Kč představující součet části již uhrazené jistiny ve výši 15 284,68 Kč, poplatků ve výši 2 330 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 4 206,15 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 666,69 Kč a dále co do úroku ve výši 9,9 % ročně z částky 52 201,68 Kč od 13. 7. 2022 do zaplacení a co do úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 15 284,68 Kč od 13. 7. 2022 do zaplacení soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul.
23. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř. Dle ustanovení § 142 odst. 2 zákona o. s. ř. platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 71 311,30 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 42 266,57 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. ke dni 27. 6. 2023). Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 59 % a z 41 % neúspěšná (z 41 % byl tak úspěšný žalovaný). Žalobkyně tak má vůči žalovanému právo na zaplacení 18 % náhrady nákladů řízení.
24. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 182 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátkou. Soud postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupkyně žalobkyně učinila ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé, výzva k plnění). Při tarifní hodnotě 54 531,68 Kč činí sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon podle § 6 odst. 1 a § 7 advokátního tarifu 3 300 Kč a dále za ně podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč, opět za každý z těchto úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 15 250 Kč. Soud pak přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů v částce 2 745 Kč (18 % z 15 250 Kč).
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.