Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

13 C 36/2023-106

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 22 312 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žaloba, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 22 312,06 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 30 918 Kč ve výši 11,75 % ročně od 27. 4. 2022 do 20. 5. 2022 ve výši 232,10 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 28 685 Kč ve výši 11,75 % ročně od 21. 5. 2022 do 20. 6. 2022 ve výši 290,24 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 26 452,00 Kč ve výši 11,75 % ročně od 21. 6. 2022 do 21. 7. 2022 ve výši 267,64 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 24 219 Kč ve výši 11,75 % ročně od 22. 7. 2022 do 22. 8. 2022 ve výši 252,95 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 21 986 Kč ve výši 11,75 % ročně od 23. 8. 2022 do 20. 9. 2022 ve výši 208,10 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 19 753 Kč ve výši 11,75 % ročně od 21. 9. 2022 do 21. 10. 2022 ve výši 199,86 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 17 520 Kč ve výši 11,75 % ročně od 22. 10. 2022 do zaplacení a dále s úrokem ve výši 86,11 % ročně z částky 21 538,04 Kč od 27. 4. 2022 do 20. 5. 2022 ve výši 1 179,12 Kč, úrokem ve výši 11,75 % ročně z částky 21 538,04 Kč od 21. 5. 2022 do 21. 7. 2022 ve výši 406,72 Kč, úrokem ve výši 11,75 % ročně z částky 19 324,19 Kč od 22. 7. 2022 do 22. 8. 2022 ve výši 188,16 Kč, úrokem ve výši 11,75 % ročně z částky 17 091,19 Kč od 23. 8. 2022 do 20. 9. 2022 ve výši 150,80 Kč, úrokem ve výši 11,75 % ročně z částky 14 858,19 Kč od 21. 9. 2022 do 21. 10. 2022 ve výši 140,12 Kč, úrokem ve výši 11,75 % ročně z částky 12 625,19 Kč od 22. 10. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 27. 4. 2022 dosáhne částky 128 620 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žaloba, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 22 312,06 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 30 918 Kč ve výši 11,75 % ročně od 27. 4. 2022 do 20. 5. 2022 ve výši 232,10 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 28 685 Kč ve výši 11,75 % ročně od 21. 5. 2022 do 20. 6. 2022 ve výši 290,24 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 26 452,00 Kč ve výši 11,75 % ročně od 21. 6. 2022 do 21. 7. 2022 ve výši 267,64 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 24 219 Kč ve výši 11,75 % ročně od 22. 7. 2022 do 22. 8. 2022 ve výši 252,95 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 21 986 Kč ve výši 11,75 % ročně od 23. 8. 2022 do 20. 9. 2022 ve výši 208,10 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 19 753 Kč ve výši 11,75 % ročně od 21. 9. 2022 do 21. 10. 2022 ve výši 199,86 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 17 520 Kč ve výši 11,75 % ročně od 22. 10. 2022 do zaplacení a dále s úrokem ve výši 86,11 % ročně z částky 21 538,04 Kč od 27. 4. 2022 do 20. 5. 2022 ve výši 1 179,12 Kč, úrokem ve výši 11,75 % ročně z částky 21 538,04 Kč od 21. 5. 2022 do 21. 7. 2022 ve výši 406,72 Kč, úrokem ve výši 11,75 % ročně z částky 19 324,19 Kč od 22. 7. 2022 do 22. 8. 2022 ve výši 188,16 Kč, úrokem ve výši 11,75 % ročně z částky 17 091,19 Kč od 23. 8. 2022 do 20. 9. 2022 ve výši 150,80 Kč, úrokem ve výši 11,75 % ročně z částky 14 858,19 Kč od 21. 9. 2022 do 21. 10. 2022 ve výši 140,12 Kč, úrokem ve výši 11,75 % ročně z částky 12 625,19 Kč od 22. 10. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 27. 4. 2022 dosáhne částky 128 620 Kč, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 22 312,06 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru číslo na jejímž základě žalobkyně žalovanému poskytla finanční prostředky ve výši 30 000 Kč. Poskytnuté finanční prostředky se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem ve výši 129,7 % ročně žalobkyni v 48 měsíčních splátkách po 2 233 Kč splatných vždy k 19. dni kalendářního měsíce. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že vycházela z dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti a také z jiných zdrojů, kdy se jednalo zejména o doklady o příjmech, prohlášení žalovaného apod. Dále si ověřila úvěrovou historii žalovaného v registrech SOLUS a NRKI a prověřila si, že žalovaný nebyl v době žádosti o úvěr evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobkyně předchozí dluh ve stádiu žalobního vymáhání a ani jeho zaměstnavatel nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Za pomoci zjištěných údajů byl poté proveden tzv. scoring klienta, na základě něhož bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí úvěru. Žalovaný však poskytnutý úvěr řádně nesplácel, v důsledku čehož došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění úvěru ke dni 25. 4. 2022. Do dne zesplatnění žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil částku 69 223 Kč a po zesplatnění úvěru pak uhradil ještě částku 13 398 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v  , (dále jen „“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu bylo ověřeno, že žalobkyni bylo Českou národní bankou uděleno povolení k poskytování spotřebitelského úvěru.

4. Z dalších listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci sjednali dne datum návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvu o úvěru číslo v němž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splatit při sjednaném úroku ve výši 129,7 % ročně v 48 pravidelných měsíčních splátkách po 2 233 Kč (viz část A) smlouvy). O schválení této smlouvy zaslala žalobkyně žalovanému oznámení ze dne 28. 6. 2019, které bylo žalovanému dle dodejky doručeno dne 9. 7. 2019. Z odstavce 6.1. smlouvy vyplývá povinnost žalovaného uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, s níž se ocitne v prodlení delším než 30 dnů, maximálně 2 999 Kč za každý kalendářní rok. Dle odstavce 6.5. smlouvy je žalovaná v případě, že po zesplatnění neuhradí novou jistinu úvěru, povinna zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny až do jejího úplného zaplacení. Z odstavce 2.2. smlouvy vyplývá také to, že sjednaný úrok za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny, a to i po zesplatnění úvěru (podle bodu 6.3 smlouvy k zesplatnění postačuje, dostane-li se dlužník do prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části delší než 65 dnů), kdy tento úrok přirůstá pouze k původní nesplacené jistině zahrnuté při zesplatnění do nové jistiny úvěru, a to až do úplné úhrady. Dále žalobkyně předložila Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, v němž byly shrnuty podmínky poskytnutého úvěru, a také splátkový kalendář. V prohlášení ze dne 23. 6. 2019 pak žalovaný mimo jiné potvrdil, že veškeré informace, které žalobkyni v souvislosti s uzavřením smlouvy poskytl, jsou úplné a pravdivé. Žalobkyně také předložila kopii občanského průkazu žalovaného spolu se souhlasem s kopírováním a uchováváním občanského průkazu. Konečně žalobkyně předložila vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek ze dne 25. 10. 2018, v níž znalec vysvětluje princip nominální úrokové míry a efektivní úrokové míry.

5. Z hodnocení klienta ze dne 23. 6. 2019 plyne, že žalovaný byl zaměstnán na dobu určitou s čistým měsíčním příjmem ve výši 8 000 Kč a další jeho pravidelný čistý měsíční příjem činil 8 000 Kč; měsíční příjmy žalovaného tak čítaly 16 000 Kč. Výdaje žalovaného byly v hodnocení klienta uvedeny částkou 3 410 Kč s poznámkou„ životní minimum“ a výdaje na bydlení byly vyčísleny na 1 200 Kč; celkem výdaje činily 4 610 Kč a žalobkyně dále zvažovala finanční rezervu ve výši 1 000 Kč. Jiné výdaje ve formuláři uvedeny nebyly. Stran formy bydlení žalovaný uvedl, že bydlí u rodičů. Ohledně ověřování příjmové stránky žalovaného předložila žalobkyně pracovní smlouvu ze dne 8. 6. 2018, z níž soud zjistil, že žalovaný byl zaměstnán na částečný pracovní úvazek u právnická osoba anonymizována tři slova, jako anonymizována dvě slova, a to na dobu určitou do 11. 6. 2019 se sjednanou mzdou ve výši 9 000 Kč měsíčně. Z dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 10. 6. 2019 vyplývá, že pracovní poměr žalovaného byl prodloužen do 30. 6. 2020. Z výplatních pásek plyne, že žalovanému byla v dubnu 2019 vyplacena čistá mzda ve výši 8 356 Kč a v květnu 2019 pak ve výši 8 468 Kč. Dopisem ze dne 28. 12. 2018 obec správa sociálního zabezpečení žalovanému oznámila, že od ledna 2019 zvyšují vyplácený invalidní důchod prvního stupně na částku 8 286 Kč. Výše vypláceného invalidního důchodu byla doložena výplatními doklady za výplatní období květen a červen 2019, kdy v obou případech bylo žalovanému vyplaceno 8 286 Kč.

6. Dle výpisu z registru SOLUS neměl žalovaný v registru záznam. Ve výpisu NRKI bylo uvedeno dosažené skóre žalovaného (16), což značí, že jeho smlouva (smlouvy je hodnocena jako špatná (negativní příznak).

7. Dle dokladu o vyplacení úvěru byla částka 30 000 Kč vyplacena dne 27. 6. 2019 na účet uvedený ve smlouvě. Vlastnictví předmětného účtu žalovaným bylo doloženo výpisem z tohoto účtu za období od 1. 4. 2019 do 30. 4. 2019, z něhož plyne, že počáteční zůstatek na tomto účtu činil 18 Kč a konečný zůstatek činil 19 Kč, přičemž v tomto měsíci byla žalovanému vyplacena nemocenská ve výši 3 461 Kč a mzda ve výši 1 345 Kč. V měsíci květnu 2019 pak dle výpisu z účtu pak byl počáteční zůstatek na tomto účtu 19 Kč a konečný zůstatek 276,94 Kč, přičemž v tomto měsíci byla žalovanému vyplacena mzda ve výši 8 356 Kč.

8. Žalobkyně průběžně (pěti dopisy) vyzývala žalovaného k úhradě dlužných splátek, nákladů vynaložených v souvislosti s prodlením a smluvní pokuty a upozorňovala jej na možnost zesplatnění celého úvěru. Oznámením ze dne 25. 4. 2022 žalobkyně oznámila žalovanému využití možnosti úvěr zesplatnit.

9. Dle karty klienta žalovaný ke dni 23. 1. 2023 na úvěr uhradil celkem částku 82 621 Kč, přičemž poslední splátka byla učiněna dne 21. 10. 2022.

10. Předžalobní výzvou ze dne 4. 1. 2023 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dluhu nejpozději do 15 dnů od data odeslání výzvy, a dle poštovního podacího archu byla výzva odeslána téhož dne.

11. Je zjevné, že mezi účastníky mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje , :„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“

12. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava , o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

13. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

14. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“

15. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“

16. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“

17. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

18. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.

19. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala na základě jím poskytnutých informací. Ke zkoumání příjmové části žalobkyně doložila pracovní smlouvu žalovaného, dvě výplatní pásky, dva výpisy z účtu, oznámení o výši invalidního důchodu a dva výplatní doklady týkající se daného důchodu; příjmová situace žalovaného tak byla žalobkyní ověřena. Co se potom týče výdajové stránky, zde se žalobkyně spokojila pouze s údaji od žalovaného, které dále nijak neověřovala. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jejího tvrzení. Nadto v tomto případě mělo žalobkyni vést k důslednému ověřování výdajů žalovaného i velmi nízké skóre (16), které žalovaný obdržel v rámci Nebankovního registru klientských informací, což značilo negativní příznak. Pokud jde o výdaje žalovaného, žalobkyně neprokázala, že by tyto byly z její strany jakkoliv prověřovány, soud tedy dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného.

20. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10ay, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

21. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

22. Konečně pak rozpor předmětné části § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

23. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byla od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 30 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v  :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaný žalobkyni uhradil celkem částku 82 621 Kč, tedy ještě více, než kolik byl povinen, a to již předtím, než byl k úhradě vyzván předžalobní výzvou. Soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl.

24. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle , dle kterého platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V projednávané věci byl zcela úspěšný žalovaný, jemuž by náležela náhrada nákladů řízení. Jelikož však žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.