Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

13 C 322/2022-43

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci

proti

žalovaným: 1. celé jméno žalovaného, datum narození

bytem adresa žalovaného a žalované

2. celé jméno žalované, datum narození

bytem adresa žalovaného a žalované

o zaplacení 33 474,13 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný č. 1 je povinen zaplatit žalobkyni částku 23 857 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 23 857 Kč od 6. 11. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném č. 1 domáhala zaplacení částky 9 866,28 Kč, úroku ve výši 9,9 % ročně z částky 33 474,13 Kč od 2. 10. 2021 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 33 474,13 Kč od 2. 10. 2021 do 5. 11. 2021 a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 9 617,13 Kč od 6. 11. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. V části, v níž se žalobkyně po žalované č. 2 domáhala zaplacení částky 33 723,28 Kč, úroku ve výši 9,9 % ročně z částky 33 474,13 Kč od 2. 10. 2021 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 33 474,13 Kč od 2. 10. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá.

IV. Žalovaný č. 1 je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 844,32 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně příjmení jméno příjmení.

V. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou č. 2 nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný č. 1 je povinen zaplatit žalobkyni částku 23 857 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 23 857 Kč od 6. 11. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném č. 1 domáhala zaplacení částky 9 866,28 Kč, úroku ve výši 9,9 % ročně z částky 33 474,13 Kč od 2. 10. 2021 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 33 474,13 Kč od 2. 10. 2021 do 5. 11. 2021 a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 9 617,13 Kč od 6. 11. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. V části, v níž se žalobkyně po žalované č. 2 domáhala zaplacení částky 33 723,28 Kč, úroku ve výši 9,9 % ročně z částky 33 474,13 Kč od 2. 10. 2021 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 33 474,13 Kč od 2. 10. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá. IV. Žalovaný č. 1 je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 844,32 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení]. V. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou č. 2 nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaných společně a nerozdílně zaplacení 33 474,13 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru číslo ze dne datum, kterou se žalovaným č. 1 (dále jen„ žalovaný“) uzavřela její právní předchůdkyně, společnost právnická osoba Žalovanému byl na základě uvedené smlouvy poskytnut úvěr ve výši 50 000 Kč, který se zavázal splatit spolu s úrokem ve výši 9,9 % ročně. Žalovaný nesplácel stanovené splátky řádně a včas, předchůdkyně žalobkyně proto úvěr zesplatnila ke dni 6. 8. 2021. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena na právnická osoba a. s. a poté na žalobkyni. Žalobkyně se proto nyní domáhá po žalovaných jistiny ve výši 33 474,13 Kč Vedle toho požaduje zaplacení kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 122,70 Kč za dobu od 20. 2. 2020 do 1. 10. 2021 a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 126,45 Kč za dobu od 20. 2. 2020 do 1. 10. 2021 a dále smluvního úroku ve výši 9,9 % ročně a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z dlužné jistiny 33 474,13 Kč, a to vždy od 2. 10. 2021 do zaplacení.

2. Žalovaní se k žalobě nevyjádřili. Za splnění podmínek uvedených v  , (dále jen „“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Soud z listin předložených žalobkyní zjistil následující skutkový stav. Žalovaný dne datum požádal předchůdkyni žalobkyně právnická osoba, o poskytnutí úvěru (doloženo výpisem úkonů z internetového bankovnictví a detaily zadaných operací). Mezi předchůdkyní žalobkyně právnická osoba a žalovaným byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru, na základě které se předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku splatit do 20. 1. 2028 společně s úrokem ve výši 9,9 % ročně, a to 95 měsíčními splátkami ve výši 765 Kč. Dále se zavázal zaplatit další ceny dle ceníku. Dle bodu 8.1 písmena a) a bodu 8.2 písmena b) smlouvy mohla banka prohlásit úvěr za okamžitě splatný v případě prodlení žalovaného s úhradou splátky po dobu delší než 3 měsíce nebo prodlení s úhradou více než dvou splátek. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky anonymizována dvě slova pro soukromou klientelu a ceník pro soukromou klientelu.

4. Z výpisů z účtu žalovaného za dobu od 1. 2. 2019 do 29. 2. 2020 bylo zjištěno, že mu byla vyplácena mzda v průměrné měsíční výši 27 923 Kč; do této položky soud započítal příjem od společnosti anonymizována dvě slova, neboť některé z položek byly jako mzda označeny, a dále náhradu mzdy (ošetřovné, nemocenské). Dále je z výpisů patrno, že na účet žalovaného byly připisovány platby z účtů různých fyzických i právnických osob, a to bez dalších informací. V měsíci květnu 2019 bylo žalovanému vyplaceno celkem 28 000 Kč od společnosti právnická osoba Z výpisů jsou zřetelné také výdaje žalovaného. Žalovaný měl sjednaný kontokorent s limitem 69 000 Kč. Průměrný konečný zůstatek na účtu žalovaného pak v tomto období činil - 65 199 Kč (pouze v prosinci 2019 byl na tomto účtu kladný zůstatek ve výši 879,45 Kč, jinak vždy zůstatek na účtu vykazoval záporné hodnoty). V říjnu 2019 nebyly z účtu žalovaného provedeny tři platby, neboť na tomto účtu nebyl evidován disponibilní zůstatek; v prosinci 2019 byla ze stejného důvodu zamítnuta jedna platba.

5. Z posouzení úvěruschopnosti klienta bylo zjištěno, že žalovaný nebyl v aktivním insolvenčním řízení. Právní předchůdkyně žalobkyně stanovila výdaje žalovaného podle svého interního ekonomického modelu (pracujícího se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení) na 6 708 Kč měsíčně. Dále právní předchůdkyně žalobkyně lustrací žalovaného v registrech zjistila, že žalovaný má tři osobní úvěry s celkovým úvěrovým limitem 528 462 Kč s celkovou výší splátek 8 318 Kč měsíčně, kontokorentní úvěr s úvěrovým limitem 69 000 Kč se splátkou 2 070 Kč měsíčně, spotřební úvěr s úvěrovým limitem 44 321 Kč se splátkou 1 547 Kč měsíčně a kreditní kartu splátkovou s úvěrovým limitem 28 000 Kč se splátkou 840 Kč měsíčně; celkem tak měsíční splátkové zatížení žalovaného činilo 12 755 Kč.

6. Z„ anonymizována čtyři slova“ bylo zjištěno, že žalovanému byl poskytnut úvěr 50 000 Kč, přičemž žalovaný žalobkyni celkem uhradil částku 26 143 Kč.

7. Žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu jednak výzvou ze dne 5. 7. 2021 a jednak ze dne 7. 8. 2021, na základě které byl úvěr okamžitě zesplatněn ke dni 6. 8. 2021 z důvodu prodlení žalovaného. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena na právnická osoba anonymizováno na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum, o čemž byl žalovaný informován v oznámení o postoupení pohledávky ze dne datum, odeslané dle podacího archu téhož dne. Poté byla pohledávka za žalovaným postoupena na stávající žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum, což bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne datum, odeslaným dle podacího archu téhož dne. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky konečně předžalobní výzvou ze dne 1. 11. 2021, odeslanou dle podacího archu dne 4. 11. 2021.

8. Z notářského zápisu ze dne datum, sp. zn. anonymizováno číslo, sepsaného anonymizováno jméno příjmení, notářkou se sídlem v obec, plyne, že žalovaní uzavřeli dohodu o zúžení a vypořádání společného jmění manželů tak, že od uzavření této dohody bude majetek a závazky ve vlastnictví toho z manželů, který učinil právní úkon směřující k nabytí věci, případně ke vzniku práva či závazku. Ze závazků, které některému manželu vzniknou, bude zavázán ten z manželů, který učiní právní úkon směřující ke vzniku závazku. V článku III. notářského zápisu žalovaní prohlásili, že mají úvěr u právnická osoba (anonymizována dvě slova), který po sepsání této dohody přebírá a bude jej splácet žalovaná č. 2 (dále jen„ žalovaná“), bližší specifikace úvěru (číslem smlouvy, datem uzavření, apod., uvedena není).

9. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje , :„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“

10. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava , o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

11. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

12. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“

13. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“

14. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“

15. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

16. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“

17. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů. Povinnost poskytovatele prověřovat informace sdělené spotřebitelem a vyžadovat doklady k jeho tvrzení konstatoval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku č. j. -39 ze dne 1. 4. 2015.

18. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného její právní předchůdkyně zkoumala porovnáním jeho příjmů a výdajů. Ohledně příjmu žalovaného vycházela z výpisu z účtu, který měl žalovaný vedený u právní předchůdkyně žalobkyně. Stran posuzování výdajové stránky žalobkyně uvedla, že její předchůdkyně vycházela z ekonomického modelu, kterým stanovila měsíční výdaje žalovaného na částku 6 708 Kč.

19. Pokud jde o povinnost žalobkyně (potažmo její právní předchůdkyně) posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného ve smyslu shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, je zřejmé, že ačkoli si právní předchůdkyně žalobkyně nevyžádala přímo výplatní pásky ani pracovní smlouvu žalovaného, určitým způsobem (prostřednictvím výpisů z účtu žalovaného) prověřila, že žalovanému je vyplácena mzda ze zaměstnání, neboť tato skutečnost je z výpisů zřetelná. Byť soud dospěl k nižší výši průměrného měsíčního příjmu žalovaného (27 923 Kč) než uvažovala právní předchůdkyně žalobkyně (28 472 Kč), je tento rozdíl ve výši 549 Kč zanedbatelný a lze uzavřít, že příjmy žalovaného byly řádně doloženy. Pro úplnost soud dodává, že ostatní příchozí platby na účtu žalovaného nebylo možno do jeho příjmů zahrnout, neboť z ničeho nevyplynul jejich účel či pravidelnost. Výdajovou stránku žalovaného však právní předchůdkyně žalobkyně nijak neověřovala, nýbrž vycházela pouze z interního ekonomického modelu, na jehož základě sama určila měsíční výdaje žalovaného. Tento postup však rozhodně není dostačující, neboť skutečné měsíční výdaje mnoha úvěrovaných se mohou od výdajů předpokládaných ekonomickým modelem značně lišit. V projednávané věci tomu nebylo jinak; právní předchůdkyně žalobkyně stanovila měsíční výdaje žalovaného dle ekonomického modelu na částku 6 708 Kč, přičemž z doložených výpisů z účtu žalovaného vyplynulo, že jeho výdaje byly dlouhodobě mnohonásobně vyšší. Ekonomický model tak může zajisté sloužit jako pomůcka k porovnání, zda úvěrovaným uváděné údaje odpovídají obvyklým výdajům, a to zejména u výdajů, které lze přesně doložit pouze obtížně (náklady na ošacení, na obživu). Avšak ekonomický model nemůže nahradit povinnost poskytovatele úvěru zjišťovat a ověřovat relevantními doklady výdaje konkrétního žadatele o úvěru, které objektivně zjistit lze, zejména náklady na bydlení, které zpravidla tvoří podstatnou část výdajů úvěrovaných. Právní předchůdkyně žalobkyně ani nezkoumala, zda žalovaný bydlí ve vlastním domě/bytě či v nájmu a jaké jsou jeho skutečné náklady na bydlení. Bez znalosti těchto údajů mohla dle názoru soudu jen stěží řádně posoudit, zda finanční možnosti žalovaného mu umožňují splácet poskytnutý úvěr. Nadto nelze přehlédnout ani skutečnost, že účet žalovaného se dlouhodobě nacházel ve výrazném debetu, a také to, že žalovaný již měl několik úvěrů (např. v květnu 2019 mu společnost právnická osoba poskytující úvěry zaslala 28 000 Kč). To vše svědčí o tom, že finanční situace žalovaného neumožňovala převzetí dalšího závazku ve formě úvěru. Soud tak vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

20. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10ay, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

21. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

22. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

23. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 50 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v  :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením , který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

24. Jelikož žalovaný na svůj závazek již uhradil částku 26 143 Kč, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení zbývající části jistiny ve výši 23 857 Kč, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. ). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslané oznámení o postoupení pohledávky ze dne 1. 11. 2021, v němž byla obsažena i výzva k neprodlené úhradě dlužné částky a jehož odeslání dne 1. 11. 2021 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle platí, že„ Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Zákonná domněnka zakotvená v  stanoví, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byla žalovanému předmětná výzva doručena dne 4. 11. 2021. Žalovaný tak byl povinen provést úhradu dluhu do 5. 11. 2021 a ode dne následujícího, tj. ode dne 6. 11. 2021, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle :„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“

25. Soud tedy ve vztahu k žalovanému žalobu zamítl co do části jistiny ve výši 9 617,13 Kč, co do kapitalizovaného úroku ve výši 122,70 Kč, co do kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 126,45 Kč (za období od 20. 2. 2020 do 1. 10. 2021), co do úroku ve výši 9,9 % ročně z částky 33 474,13 Kč od 2. 10. 2021 do zaplacení, co do úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 33 474,13 Kč od 2. 10. 2021 do 5. 11. 2021 a co do úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 9 617,13 Kč od 6. 11. 2021 do zaplacení.

26. Stran návrhu žalobkyně, aby byla žalovaná, která je manželkou žalovaného, zavázána se žalovaným plnit předmětný dluh společně a nerozdílně, dospěl soud k závěru, že žalovaná není ve věci pasivně legitimována. Žalovaný je povinen plnit žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení, přičemž povinnost vydat plnění získané bez právního důvodu vzniká podle zákona tomu, kdo je získal. Tím, kdo plnění získal, není osoba, která má předmět plnění aktuálně ve svém držení nebo osoba, která jej skutečně spotřebovala, nýbrž ten, komu bylo bez právního důvodu plněno. Osobou povinnou vydat plnění získané bez právního důvodu je tudíž adresát tohoto plnění. Účastníkem odpovědnostního závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení je proto pouze ten z manželů, kterému bylo bez právního důvodu plněno. V posuzované věci je touto osobou žalovaný, neboť na jeho účet (do jeho výlučné dispozice) byly převedeny peněžní prostředky, aniž k tomu byl právní důvod; bezdůvodné obohacení vzniklo tudíž pouze jemu a jen on je v rovině hmotného práva nositelem závazku k jeho vydání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. ). Jelikož žalovaná není účastníkem hmotněprávního odpovědnostního závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení (jinými slovy není osobou, která by byla zavázána vydat žalobkyni plnění poskytnuté na účet žalovaného), soud žalobu zamítl v části, v níž směřovala proti žalované.

27. O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným bylo rozhodnuto podle ustanovení , dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 43 358,69 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 26 834,87 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. ke dni 25. 4. 2023). Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 62 % a z 38 % neúspěšná (z 38 % byl tak úspěšný žalovaný). Žalobkyně tak má vůči žalovanému právo na zaplacení 24 % náhrady nákladů řízení (62 % - 38 %).

28. Náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 340 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval podle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Advokátka učinila ve věci tři úkony právní služby dle advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé, výzva k plnění). V daném případě se zcela nepochybně jedná o návrh podaný na ustáleném vzoru uplatněném týmž žalobcem a ve skutkově a právně obdobných věcech, což dosvědčuje množství dalších návrhů podávaných ke zdejšímu soudu (srov. např. řízení vedená pod sp. zn. či pod sp. zn. ). Při vyčíslení náhrady nákladů řízení je tak třeba aplikovat advokátního tarifu. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí podle advokátního tarifu 500 Kč a dále za ně podle advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč, opět za každý z těchto úkonů. Celkem náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokátky) činí 3 518 Kč. Soud pak žalobkyni přiznal vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení v částce 844,32 Kč.

29. O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou bylo rozhodnuto podle ustanovení , podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Právo na náhradu nákladů řízení by v tomto případě měla žalovaná, která byla ve věci zcela úspěšná. Žalované však v řízení žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou žádná z účastnic nemá právo na jejich náhradu.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.