Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
13 C 219/2022-59
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 190 457,32 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 127 186 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 127 186 Kč od 7. 8. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 63 271,32 Kč, úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 188 492,50 Kč od 7. 8. 2021 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 61 306,50 Kč od 7. 8. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 479,42 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 127 186 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 127 186 Kč od 7. 8. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 63 271,32 Kč, úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 188 492,50 Kč od 7. 8. 2021 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 61 306,50 Kč od 7. 8. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 479,42 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 190 457,32 Kč s příslušenstvím s tím, že s žalovaným uzavřela dne 6. 8. 2018 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 226 727 Kč. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že vycházela z příjmů žalovaného ve výši 18 714 Kč, které přicházely na jeho účet vedený u žalobkyně. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl výši příjmu 23 000 Kč. Stran výdajů žalovaného vycházela žalobkyně z interního ekonomického modelu, který pracuje se statistickými daty, normativními náklady na bydlení a s aktuálními údaji o životních nákladech. Žalobkyně takto stanovila výdaje žalovaného na částku 9 575 Kč; žalovaný v žádosti uvedl své výdaje ve výši 0 Kč. Dále žalovaný uvedl, že nemá úvěrové závazky u jiných subjektů než u žalobkyně. U žalobkyně měl žalovaný dosavadní měsíční úvěrové zatížení v souhrnné výši 10 967; po konsolidaci jednoho ze závazků nové měsíční úvěrové zatížení činilo 11 203 Kč. Žalovaný úvěr řádně a včas nesplatil a zůstal žalobkyni dlužen na jistině úvěru částku 188 492,50 Kč. Dále žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 164,82 Kč, poplatků ve výši 1 800 Kč za náklady spojené s prodlením za 40. a 70. den prodlení, úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 188 492,50 Kč od 7. 8. 2021 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 188 492,50 Kč od 7. 8. 2021 do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.
4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi účastníky byla dne 6. 8. 2018 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr v celkové výši 226 727 Kč. Žalovanému byl zřízen úvěrový účet číslo bankovní účet. Poskytnutou jistinu se žalovaný zavázal žalobkyni splatit společně s úrokem ve výši 9,9 % ročně v pravidelných splátkách, kdy výše anuitních splátek činí 3 211 Kč a jsou splatné vždy k 20. dni kalendářního měsíce počínaje dnem 20. 9. 2018. Nedílnou součástí smlouvy byly anonymizována tři slova a anonymizována tři slova, v němž byla stanovena výše nákladů spojených s prodlením částkou 300 Kč za 10 dní v prodlení, přičemž tyto náklady budou účtovány v 10., 40. a 70. dni v prodlení ve výši 300 Kč, 900 Kč a 900 Kč Smlouva byla uzavřena v rámci aplikace internetového bankovnictví, v níž byl žalovanému předložen návrh této smlouvy opatřený elektronickým podpisem žalobkyně. Žalovaný tento návrh přijal připojením jeho elektronického podpisu, tedy zadáním kódu zaslaného prostřednictvím SMS, případně zadáním PIN ke klientskému certifikátu v prostředí aplikace. Dne 9. 4. 2021 uzavřeli účastníci dodatek k úvěrové smlouvě o tom, že od 1. 5. 2021 se snižuje pravidelná měsíční splátka úvěru na částku 2 893 Kč, čímž se přiměřeně zvýší počet splátek a prodlouží splatnost úvěru. Žalobkyně předložila soudu také Záznam o poskytnutí a vysvětlení předsmluvních informací. Čerpání úvěru v plné výši doložila žalobkyně výpisem z úvěrového účtu žalovaného č. bankovní účet. Žalovaný celkem uhradil částku 99 541 Kč, jak vyplynulo z dokumentu„ anonymizována tři slova anonymizováno“.
5. Dopisem ze dne 25. 4. 2021 byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužné splátky ve výši 3 211 Kč. Dále dopisem ze dne 5. 7. 2021 byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužné částky 10 797 Kč nejpozději do 6. 8. 2021. Pro případ, že tuto částku ve stanovené lhůtě neuhradí, byl žalovaný poučen, že žalobkyně bude požadovat okamžité splacení celého úvěru. Dopisem ze dne 7. 8. 2021 pak bylo žalovanému sděleno, že vzhledem k nesplnění povinností dle předcházející upomínky, byl celý úvěr zesplatněn ke dni 6. 8. 2021. K úhradě dlužné částky nejpozději do 5. 4. 2022 byl žalovaný konečně vyzván také předžalobní upomínkou ze dne 21. 3. 2022.
6. Z výpisů z účtu žalovaného vedeného u žalobkyně soud zjistil, že za období leden 2018 až červenec 2018 činil průměrný čistý měsíční příjem žalovaného 23 806 Kč a průměrné měsíční výdaje pak 76 510 Kč.
7. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
8. Předmětná smlouva o úvěru měla být mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena za pomoci prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 občanského zákoníku:„ (1) K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.“ A též v souladu s § 562 odst. 1 občanského zákoníku, který stanoví, že„ (1) Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“
9. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce (ve znění účinném do 23. 7. 2021), dle jehož ustanovení § 7„ K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.“
10. Soud dospěl v tomto případě k závěru, že ze strany žalovaného došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený unikátním kódem zaslaným prostřednictvím SMS, případně zadáním PIN ke klientskému certifikátu v prostředí aplikace. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.
11. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
12. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
13. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
14. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
15. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
16. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
17. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“
18. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů. Povinnost poskytovatele prověřovat informace sdělené spotřebitelem a vyžadovat doklady k jeho tvrzení konstatoval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku č. j. 1 As 30/2015-39 ze dne 1. 4. 2015.
19. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala porovnáním jeho příjmů a výdajů. Ohledně příjmu žalovaného vycházela z výpisu z účtu, který má žalovaný vedený u žalobkyně. Stran posuzování výdajové stránky, žalobkyně uvedla, že vycházela z ekonomického modelu, kterým stanovila měsíční výdaje žalovaného na částku 9 575 Kč.
20. Pokud jde o povinnost žalobkyně posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného ve smyslu shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, je zřejmé, že ačkoli si žalobkyně nevyžádala přímo výplatní pásky ani pracovní smlouvu žalovaného, určitým způsobem, konkrétně prostřednictvím výpisů z účtu žalovaného, prověřila, že žalovanému je vyplácena mzda ze zaměstnání, neboť tato skutečnost je z těchto výpisů zřetelná. Výdajovou stránku žalovaného však žalobkyně nijak neověřovala, nýbrž vycházela pouze z interního ekonomického modelu, na jehož základě sama určila měsíční výdaje žalovaného. Tento postup žalované však rozhodně není dostačující, neboť skutečné měsíční výdaje mnoha úvěrovaných se mohou od výdajů předpokládaných ekonomickým modelem značně lišit, jak tomu ostatně bylo i v tomto případě. Žalobkyně stanovila výdaje žalovaného na částku 9 575 Kč, z výpisů účtu žalovaného však vyplynuly průměrné měsíční výdaje ve výši 76 510 Kč. Tuto skutečnost žalobkyně v rámci posuzování úvěruschopnosti žalovaného nijak nereflektovala, a i přes velmi vysoký rozdíl mezi předpokládanými, resp. modelově stanovenými, a skutečnými výdaji žalovaného nepodrobila tyto položky žádnému podrobnějšímu zkoumání. Ekonomický model tak může zajisté sloužit jako pomůcka k porovnání, zda úvěrovaným uváděné údaje odpovídají skutečnosti, a to zejména u výdajů, které lze přesně doložit pouze obtížně (náklady na ošacení, na obživu). Avšak ekonomický model nemůže nahradit povinnost žalované ověřovat relevantními doklady výdaje žalovaného, které objektivně zjistit lze, zejména náklady na bydlení, neboť tyto náklady zpravidla tvoří podstatnou část výdajů úvěrovaných. Žalobkyně ani nezkoumala, zda žalovaný bydlí ve vlastní nemovité věci, v nájmu, nebo například u svých rodičů či příbuzných, a jaký je případně jeho finanční podíl na domácnosti, zda má k někomu vyživovací povinnost apod. Bez znalosti těchto údajů mohla žalobkyně dle názoru soudu jen stěží řádně posoudit, zda finanční možnosti žalovaného mu umožňují splácet poskytnutý úvěr, tím spíše v situaci, kdy splátkové zatížení mělo činit 11 203 Kč. Nadto nelze přehlédnout ani skutečnost, že žalovaný údajně v žádosti o úvěr vyčíslil své měsíční výdaje částkou 0 Kč. I s ohledem na tuto skutečnost, bylo namístě od žalobkyně očekávat zvýšenou obezřetnost při ověřování žalovaným sdělených informací. Soud tak vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.
21. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, příjmení versus Enel (C číslo). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a jméno nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
22. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.
23. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
24. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 226 727 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“
25. Jelikož žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil částku 99 541 Kč, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení zbývající části jistiny ve výši 127 186 Kč, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou výzvu ze dne 7. 8. 2021 v souvislosti s výzvou ze dne 5. 7. 2021. Žalovanému byla pro úhradu celého dluhu určena lhůta do 6. 8. 2021, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, ode dne následujícího, tj. ode dne 7. 8. 2021, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku:„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“
26. Soud tedy žalobu zamítl co do části jistiny ve výši 61 306,50 Kč, co do kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 164,82 Kč, co do poplatku ve výši 1 800 Kč, co do úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 188 492,50 Kč od 7. 8. 2021 do zaplacení a co do úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 61 306,50 Kč od 7. 8. 2021 do zaplacení.
27. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 247 720,30 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 146 793,55 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. ke dni 30. 5. 2023). Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 59 % a z 41 % neúspěšná (z 41 % byl tak úspěšný žalovaný). Žalobkyně tak má vůči žalovanému právo na zaplacení 18 % náhrady nákladů řízení (59 % - 41 %).
28. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 7 619 Kč a dále z náhrady nákladů žalobkyně v paušální výši. Podle § 151 odst. 3 o. s. ř. platí, že účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř. a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Tím je vyhláška č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (dále jen„ vyhláška“). Žalobkyni v souladu s § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky náleží náhrada za dva úkony (písemné podání ve věci samé, výzva k plnění), a to ve výši 2 x 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky). Celkem žalobkyni náleží náhrada nákladů řízení ve výši 1 479,42 Kč (18 % z částky 8 219 Kč).
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.