Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
13 C 232/2022-68
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 103 372 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 41 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 41 300 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 64 791,64 Kč s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 43 484,82 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 2 184,82 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 41 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 41 300 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 64 791,64 Kč s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 43 484,82 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 2 184,82 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 103 372 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost právnická osoba se žalovaným uzavřela dne 27. 2. 2019 smlouvu číslo na základě této smlouvy poskytla žalované částku 45 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny ve výši 45 000 Kč zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku ve výši 43 241 Kč, jež je součtem kapitalizovaného úroku za poskytnutí zápůjčky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměny za zpracování, doručení a flexibilní splácení a poplatku za administrativní činnost a komfortní splácení, přičemž celkovou částku se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně splatit v 24 měsíčních splátkách po 3 677 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vyhodnocovala informace získané především z bankovních, nebankovních a dalších registrů, kontrolou příjmů a výdajů žalovaného a kontrolou výdajů na splátky úvěru. Příjem žalovaného byl ověřen z pracovní smlouvy a výplatních pásek a dále byl podroben skóringovému modelu pracujícímu s demografickými a behaviorálními daty. Takto byl zjištěn pravidelný měsíční příjem žalovaného 24 574 Kč a další příjmy domácnosti ve výši 18 000 Kč. Měsíční výdaje žalovaného byly stanoveny částkou 3 200 Kč, a to na základě údajů sdělených žalovaným, které právní předchůdkyně žalobkyně konfrontovala s právními instituty státní sociální politiky a částkami plynoucími ze statistických dat. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil. Celkově pak žalovaný uhradil za dobu trvání smluvního vztahu 3 700 Kč a zůstal právní předchůdkyni žalobkyně dlužen 43 484,82 Kč na jistině a 37 087,18 Kč na souhrnném poplatku. Následně byla pohledávka za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem. Žalobkyně dále požadovala smluvní pokutu ve výši 22 500 Kč, sankční poplatek ve výši 300 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 2 719,64 Kč kapitalizovaný ke dni 1. 2. 2022, zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 43 484,82 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a úrok ve výši 29 % ročně z částky 43 484,82 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud ve věci provedl dokazování, na jehož základě zjistil následující skutkový stav.
4. Dne 27. 2. 2019 byla mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 45 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal společně s úrokem ve výši 14 831 Kč, poplatkem za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 16 534 Kč a poplatkem za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 11 876 Kč (celkem 43 241 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v 24 měsíčních splátkách po 3 677 Kč (poslední splátka 3 670 Kč). Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že v den uzavření smlouvy obdržel v hotovosti celou částku zápůjčky. Součástí smlouvy byly i smluvní podmínky a standardní informace o spotřebitelském úvěru. V článku anonymizováno smluvních podmínek bylo sjednáno, že pokud žalovaný neuhradí řádně a včas splátku celkové dlužné částky, má právní předchůdkyně žalobkyně právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, pokud tím nedojde k překročení zákonem stanovené maximální výše smluvních pokut. V článku anonymizováno smluvních podmínek je pak uvedeno, že právní předchůdkyně žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených výdajů, které jí v důsledku prodlení žalovaného vzniknou, a to ve formě poplatku za upomínku a poplatku za vymáhání dluhu s tím, že poplatek za zaslanou upomínku činí 300 Kč (článek anonymizováno podmínek) a poplatek za zahájení vymáhání dluhu pak činí 1 000 Kč (článek anonymizováno podmínek). Z tabulek„ Výpočet smluvní pokuty“ a„ Výpočet zákonného úroku z prodlení“ pak plyne, že žalovaný uhradil dne 5. 4. 2019 částku 3 700 Kč a dále je patrný výpočet výše smluvní pokuty a kapitalizovaného úroku z prodlení.
5. Ohledně procesu uzavírání smlouvy a zkoumání úvěruschopnosti žalovaného byla slyšena svědkyně jméno příjmení, která vypověděla, že při uzavírání smlouvy musí klient předložit občanský průkaz a musí také doložit svůj příjem; předložené doklady se v roce 2019 ještě nekopírovaly, pouze se vyznačily do zákaznické karty. Zákaznickou kartu se žalovaným vyplnila svědkyně. Pokud jsou tedy zaškrtnuty výplatní pásky, pak jí byly předloženy. Údaj o interních splátkách vyplňuje do zákaznické karty obchodní zástupce. Výdaje klienta byly do zákaznické karty uváděny dle tvrzení klienta a dále nebyly nijak ověřovány. Žalovaný měl u právní předchůdkyně žalobkyně minimálně dvě půjčky. Z výpisu ze živnostenského rejstříku ze dne 20. 10. 2022 vyplynulo, že paní jméno příjmení má živnostenské oprávnění mimo jiné v oboru činnosti zprostředkování obchodu a služeb.
6. Žalobkyně doložila zákaznickou kartu podepsanou žalovaným ze dne 27. 2. 2019. Dle zde uvedených údajů měl být žalovaný v době poskytnutí zápůjčky zaměstnán s průměrným čistým měsíčním příjmem 24 574 Kč, což mělo být ověřeno dvěma výplatními páskami. Další čisté příjmy domácnosti měly činit 18 000 Kč, celkové příjmy domácnosti tak byly vyčísleny částkou 42 574 Kč. Dále je zde ohledně osoby žalovaného uvedeno, že žije s rodiči, je svobodný, bez vyživovací povinnosti. Žalovaný uvedl, že nemá zápůjčku u jiné společnosti ani kreditní kartu. Ohledně měsíčních výdajů žalovaného je zde uvedeno, že splátky právní předchůdkyni žalobkyně činily 2 000 Kč měsíčně a odhadované měsíční výdaje žalovaného pak byly vyčísleny částkou 3 200 Kč.
7. Pohledávku za žalovaným postoupila právní předchůdkyně žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum na žalobkyni. O tomto postoupení byl žalovaný vyrozuměn dopisem ze dne 1. 2. 2022, který byl odeslán společně s výzvou k úhradě dne 11. 2. 2022, jak plyne z podacího lístku.
8. Dopisem ze dne 10. 2. 2022, odeslaným dle podacího lístku dne 11. 2. 2022, vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky do 17. 3. 2022. Předžalobní výzvou ze dne 20. 5. 2022 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky do sedmi dnů od datace výzvy. Výzva byla odeslána dne 24. 5. 2022, což žalobkyně doložila podacím lístkem.
9. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o zápůjčce tak, jak ji upravuje § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“):„ Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“
10. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu zápůjčka byla poskytována v souvislosti s jeho podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
11. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
12. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
13. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
14. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
15. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
16. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“
17. Ze zákaznické karty i z výslechu svědkyně vyplynulo, že příjmy žalovaného byly ověřeny ze dvou výplatních pásek, které však žalobkyně soudu nepředložila. Další příjem domácnosti ve výši 18 000 Kč, který byl uveden v zákaznické kartě a s nímž právní předchůdkyně žalobkyně rovněž kalkulovala, však nebyl doložen zhola ničím. Stran výdajů žalovaného nepředložila žalobkyně soudu taktéž ničeho, nadto ze svědecké výpovědi vyplynulo, že výdaje žalovaného ani nijak prověřovány nebyly a právní předchůdkyně žalobkyně vycházela jen ze sdělení žalovaného. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jejího tvrzení.
18. S ohledem na uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála před uzavřením smlouvy své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.
19. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
20. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.
21. Konečně pak rozpor předmětné části § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
22. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 45 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.
23. Na tento svůj závazek vrátit žalobkyni částku 45 000 Kč žalovaný uhradil celkem 3 700 Kč, soud tak žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni jistinu ve zbývající výši 41 300 Kč včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného s částí dlužné jistiny ve výši 41 300 Kč na zaslanou výzvu ze dne 10. 2. 2022, jejíž odeslání dne 11. 2. 2022 žalobkyně prokázala podacím lístkem. V předmětné výzvě byla žalovanému pro úhradu dluhu určena lhůta do 17. 3. 2022, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, a ode dne následujícího, tj. ode dne 18. 3. 2022, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení z částky 41 300 Kč dle § 1970 občanského zákoníku:„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Soud tak přiznal žalobkyni také právo na úhradu zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 41 300 Kč za období od 18. 3. 2022 do zaplacení.
24. Zbylé nároky uplatněné žalobkyní byly soudem zamítnuty, neboť jistina ve zbývající výši 2 184,82 Kč byla již uhrazena, na souhrnný poplatek ve výši 37 087,18 Kč, smluvní pokutu ve výši 22 500 Kč, sankční poplatek ve výši 300 Kč ani na úrok ve výši 29 % ročně z částky 43 484,82 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení nevzniklo žalobkyni právo, neboť smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou, a konečně co se týká požadavků žalobkyně na úroky z prodlení, pak soud připomíná, že se žalovaný dostal do prodlení až dne 18. 3. 2022, a to pouze s částkou 41 300 Kč, tudíž na kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 719,64 Kč za období do 1. 2. 2022 a na zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 2 184,82 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl.
25. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Právo na náhradu nákladů řízení by měl žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný. Žalovanému ovšem v řízení žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.