Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
21 C 88/2023-15
Okresní soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Šubovou ve věci
žalobce: osobní údaje žalobce
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 26 270 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 14 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 14 000 Kč za období od 27. 9. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 12 270 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 270 Kč od 16. 9. 2022 do zaplacení a spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 14 000 Kč od 16. 9. 2022 do 26. 9. 2022, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 14 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 14 000 Kč za období od 27. 9. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části, v níž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 12 270 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 270 Kč od 16. 9. 2022 do zaplacení a spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 14 000 Kč od 16. 9. 2022 do 26. 9. 2022, zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 24. 2. 2023 domáhal po žalovaném zaplacení částky 26 270 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 26 270 Kč od 16. 9. 2022 do zaplacení, a to z titulu smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 22. 7. 2021. Dle tvrzení žalobce žalovaný za celou dobu trvání smluvního vztahu uhradil na pohledávku pouze částku ve výši 1 000 Kč. Dále uvedl, že poplatek za zpracování a doručení úvěru a hotovostní inkaso splátek není sjednaným úrokem, ale odměnou obchodního zástupce za hotovostní výběr týdenních splátek v místě bydliště dlužníka, nákladů na jízdy a administraci úvěru. Ačkoliv splatnost pohledávky v souladu se smlouvou nastala dříve, požaduje žalobce po žalovaném pouze zákonný úrok z prodlení až po uplynutí lhůty k zaplacení celého úvěru a jako datum splatnosti určil den 15. 9. 2022. Žalobce zdůraznil, že posoudil úvěruschopnost žalovaného a konkrétně provedl kontrolu v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra, kontrolu rodného čísla dálkovým systémem společnosti právnická osoba, kontrolu insolvenčního rejstříku, kontrolu zaměstnání telefonicky, kontrolu platební historie u žalobce, vyhodnocení aktuální finanční situace dle podkladů od žalovaného (čestné prohlášení o výši závazků) a dle lokality žalovaného na základě odborných vědomostí„ z terénu“ od obchodního zástupce žijícího v dané oblasti, kontrolu dokumentů předložených a zaškrtnutých externím zprostředkovatelem v kartě klienta.
Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu § 115a o. s. ř., protože účastníci s tímto postupem soudu souhlasili (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).
Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 22. 7. 2021 pod číslo soud zjistil, že žalobce poskytl téhož dne žalovanému finanční prostředky ve výši 15 000 Kč v hotovosti oproti podpisu předmětné smlouvy. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu s úrokem ve výši 2 970 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru ve výši 4 500 Kč, poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800, celková výše úvěru tak činila 27 270 Kč, zápůjční úroková sazba 70,89 % p. a. a RPSN dosáhlo výše 212,77 %. Žalovaný se zavázal uvedenou částku splatit v 60 týdenních splátkách ve výši 454,50 Kč v hotovosti k rukám osoby určené žalobcem. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou v délce 60 týdnů.
Z evidenční karty klienta ze dne 22. 7. 2021 soud zjistil, že žalovaný má učňovské vzdělání, je svobodný, nemá děti, je nájemníkem, s počtem členů v domácnosti pouze 1, nevlastní vůz ani nemovitost. Dále žalovaný v kartě klienta uvedl, že je zaměstnán 2 roky jako operátor u právnická osoba, IČO, a to s pracovní smlouvou na dobu určitou s platností do 30. 6. 2022, jako kontakt na zaměstnavatele uvedl číslo s tím, že na čísle není dosažitelný. U příjmů pak žalovaný vyplnil mzdu ve výši 29 219 Kč měsíčně čistého. Uvedl výdaje na bydlení v měsíční částce 4 872 Kč, dále bylo u položky výdajů vyplněno životní minimum ve výši 4 360 Kč, další výdaje (jako např. uvedené jiné životní výdaje – telefon, internet, rozhlas, spoření, pojištění apod., závazky, exekuce, výživné, jiné pravidelné výdaje domácnosti) vyplněny nebyly, měsíční výdaje tak byly vyčísleny na částku 9 232 Kč a disponibilní zůstatek na 19 987 Kč.
Z dokumentu„ Informace ke smlouvě číslo“ soud zjistil, že žalovaný uhradil v 29. týdnu roku 2021 částku ve výši 1 000 Kč.
Z předžalobní výzvy ze dne 21. 9. 2022 vyplývá, že zástupce žalobce upozornil na neuhrazený nedoplatek ve výši 19 930 Kč ke dni upomínky se splatností 15. 9. 2022 a dále uvedl celkový zůstatek ke splacení ve výši 26 270 Kč, s tím, že uhrazeno bylo 1 000 Kč. Upozornil rovněž na smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z částky, s níž je v prodlení, poplatek za upomínku ve výši 300 Kč a oznámil splatnost poplatku a smluvní pokuty ve lhůtě 14 dnů od doručení pohledávky.
Z dokumentu s názvem podací arch soud zjistil, že se jedná o tabulku, se soupisy pdf souborů, kde na 10. řádku je uveden soubor Šťovíček_upomínka.pdf, kód objednávky, podací číslo, datum odeslání dne 21. 9. 2022 v 11:57: 11 a cena zásilky s tím, že se jedná o zásilku doporučenou.
O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že žalobce uzavřel dne 22. 7. 2021 pod číslo se žalovaným jako spotřebitelem smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalobce v rámci posuzování úvěruschopnosti se žalovaným vyplnil evidenční kartu klienta. Z provedeného dokazování nelze nijak dovodit, že se žalobce otázkou příjmů a zejména pak výdajů žalovaného jakkoli podrobněji zabýval. Žalovaný uhradil žalobci na pohledávku vyplývající z uvedené smlouvy dosud částku ve výši 1 000 Kč. Dne 21. 9. 2022 vyzval zástupce žalobce žalovaného k zaplacení dluhu ve výši 19 930 Kč předžalobní upomínkou.
Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
Spotřebitelem se pak rozumí dle § 419 o. z. každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.
Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.
Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.
Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle odstavce druhého písm. b) téhož ustanovení poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1. Podle § 78 odst. 4 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Podle § 78 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru povinnost uvedenou v odstavci 1 má i právní nástupce poskytovatele nebo zprostředkovatele a ten, jehož oprávnění k činnosti zaniklo nebo bylo zrušeno.
Podle § 84 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.“
Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
Soud má s ohledem na popsaný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobce řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli - žalobci, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní.
Posouzení úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných a nezbytných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru (§ 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru). Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele. To nepochybně žalobce nesplnil a tomu odpovídá též výsledek, že tedy žalovaný dluh nezaplatil.
Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud tak ve svém nálezu dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.
Poskytovatel úvěru nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení spotřebitele o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Dostatečnými informacemi dokladujícími úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané pouze od spotřebitele prosty jakéhokoliv ověření. Odborná péče předpokládá údaje, které spotřebitel uvedl, ze strany poskytovatele úvěru ověřit, resp. objektivně podložit, a to jak co se týče příjmů tak výdajů spotřebitele.
V posuzovaném případě schopnost žalovaného splácet úvěr posoudil žalobce pouze na základě jeho vyplněné evidenční karty, ve které žalovaný uvedl měsíční příjem 29 212 Kč a výdaje pouze týkající se bydlení, a to ve výši 4 872 Kč, dále byla připočtena částka životního minima ve výši 4 360 Kč. Předně nutno uvést, že ze strany žalobce nedošlo k řádnému zjištění a zohlednění výdajů žalobce. příjmení ve výši 4 872 Kč zcela neodpovídá ani výši obvyklého nájemného v roce 2021, tím méně pak poplatkům odpovídajícím zálohám na spotřebované energie. Žalovaný uvedl, že žije jako nájemník v domácnosti sám, tudíž musel i veškeré náklady na bydlení nést sám. I normativní náklady na bydlení stanovené na základě zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění platném ke dni uzavření úvěrové smlouvy, které určují maximální výši přídavku na bydlení, podle počtu osob a velikosti města byly pro rok 2021 stanoveny pro případ jedné osoby v bytě na měsíční částky 8 577 Kč pro část Prahy pro města nad číslo obyvatel, 6 502 Kč pro obce mezi číslo až číslo obyvatel, částku 5 548 Kč pro obce mezi číslo až číslo obyvatel a částku 5 374 Kč pro obce do číslo obyvatel. Tržní nájemné však může tyto částky násobně překračovat. Výdaje na bydlení ve výši 4 872 Kč tedy nemohl žalobce bez dalšího ověření považovat za ověřené. Rovněž zcela chybělo zkoumání dalších osobních výdajů žalobce a rovněž použití částky životního minima bez zkoumání a zohlednění dalších výdajů konkrétního úvěrujícího nelze považovat za provedení hodnocení výdajů s odbornou péčí. Žalobce má možnost nechat si předložit výpisy z běžných účtů pro posouzení obvyklých výdajů, nájemní smlouvu apod., rovněž ze strany žalobce nedošlo ani k dostatečnému zkoumání a ověření příjmů na straně žalovaného. K evidenční kartě žalovaného nebyly předloženy výplatní pásky ani výpisy z účtů, na jejichž základě žalobce výši příjmu ověřil, to, že žalobce údajně kontroloval zaměstnání žalovaného telefonicky, vyplývá pouze z ničím nedoloženého tvrzení žalobce v žalobě a s ohledem na skutečnost, že v evidenční kartě žalovaného je uvedeno jako telefonní kontakt zjevně smyšlené číslo, takovému tvrzení odporuje. K ověření výše výdajů ze strany žalobce dle evidenční karty klienta a ani dle vyjádření žalobce v žalobě nedošlo vůbec, rovněž ověření příjmů bylo čistě formální. Žalobce tak spoléhal na údaje sdělené žalovaným. Posouzení úvěruschopnosti dlužníka nespočívá v prostém formalistickém zjištění příjmů a výdajů dlužníka bez jejich ověření, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet. Uchování podkladů, na jejichž základě poskytovatel úvěrů ověřuje úvěruschopnost spotřebitelů, mu v rámci jeho odpovědného postupu ukládá i zákon o spotřebitelském úvěru v § 74, jenž svým postupem nedodržel a nepostupoval tedy s odbornou péčí. Z tohoto důvodu nelze než konstatovat, že žalobce neunesl své břemeno důkazní týkající se řádného posouzení úvěruschopnost žalovaného.
Soud proto dospěl k závěru, že žalobce neprovedl kontrolu úvěruschopnosti žalovaného v souladu s požadavkem odborné péče, ale pouze formálně, vycházeje pouze z evidenční karty žalovaného o jeho příjmech a výdajích. Neověřil, zda žalovaný může skutečně dosahovat čistých pravidelných měsíčních příjmů v jím tvrzené výši, a to po celou dobu splácení úvěru a rovněž ani nijak neověřil skutečné výdaje žalovaného, neboť spoléhal pouze na jeho tvrzení bez jakýchkoliv dokladů např. ve formě předložení nájemní smlouvy, výpisů z účtů ověřujících pravidelně vynakládané částky a podobně. Takové posouzení úvěruschopnosti žalovaného je tedy zcela nedostačující. Žalobce tak poskytl spotřebitelský úvěr žalovanému, ač nemohl být prost důvodných pochybností o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Shodná povinnost byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Pouze jazykový výklad právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 do 28. 5. 2022 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele.
Soud má však za to, že v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti; zde srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. např. rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 132/2019 nebo sp. zn. 23 Co 128/2019, v nichž se soud detailně zabýval otázkou výkladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v §§ 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru a uzavřel, že výklad předmětného § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost, ale zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti).
Pro úplnost soud odkazuje i na rozhodnutí Soudního dvora EU k předběžné otázce týkající se úvěruschopnosti, které si vykládá shodně, jak uvedl výše, tj. otázku splnění povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost dlužníka, je třeba zkoumat z úřední povinnosti (webová adresa číslo).
Jak již bylo soudem konstatováno, žalobce nesplnil svou zákonem stanovenou povinnost posoudit řádně úvěruschopnosti žalovaného, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy o úvěru a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru redukce nároku žalobce vůči žalovanému na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z. a § 2993 o. z. vrátit, a to bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění dle § 1958 o. z.
V řízení bylo prokázáno, že žalovaný od žalobce obdržel na základě smlouvy číslo částku 15 000 Kč. Ze strany žalobce pak bylo uvedeno, že žalovaný žalobci uhradil celkem částku ve výši 1 000 Kč. Důsledkem neplatnosti smlouvy je i to, že žalobce nemá nárok na smluvní úrok, poplatky, a proto uhrazená částka nemohla být ani z části použita na doplňkové finanční služby a musela být celá započtena na jistinu. příjmení ve výši 14 000 Kč je tak bezdůvodným obohacením na straně žalovaného.
Proto soud výrokem I. žalovanému uložil povinnost vrátit žalobci nezaplacený zbytek jistiny ze smlouvy o úvěru číslo ze dne 22. 7. 2021 ve výši 14 000 Kč. Žalobce žalovaného vyzval ke splnění dluhu svou předžalobní upomínkou odeslanou dne 21. 9. 2022. Žalovanému tak v souladu s § 573 o. z. zásilka došla dne 26. 9. 2022, od 27. 9. 2022 je žalovaný v prodlení. Soud proto v souladu s § 1970 o.z. v návaznosti na nařízení vlády č. 351/2013 Sb. uložil žalovanému též povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení od 27. 9. 2022, a to ve výši 15 % ročně. Při určení lhůty k plnění soud vyšel z § 160 odst. 1 o.s.ř. a zákonné lhůty 3 dnů, neboť s ohledem na pasivitu žalovaného nebyly zjištěny žádné skutečnosti odůvodňující jeho prodloužení či plnění ve splátkách.
Výrokem II. pak soud žalobu ve zbytku požadovaného nároku zamítl. Jestliže je totiž smlouva o úvěru neplatná, nebyla mezi účastníky řízení platně sjednána ani platba úroku a poplatků, žalobci tak nevznikl nárok na jejich zaplacení, ani nárok na úrok z prodlení za období předcházející dni 27. 9. 2022, kdy žalovaný nebyl v prodlení.
O nákladech řízení soud rozhodl výrokem III. tohoto rozsudku v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř., který stanoví, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Vzhledem k tomu, že žalobce měl ve věci úspěch pouze ve výši 53 % a žalovaný ve výši 47 %, jedná se o úspěchy téměř srovnatelné, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jež nad to spočívaly pouze v zaplaceném soudním poplatku.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání ve lhůtě patnácti dnů od doručení písemného vyhotovení rozsudku ke Krajskému soudu v Hradci Králové prostřednictvím Okresního soudu v Hradci Králové ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo návrh na exekuci.