Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
12 C 214/2023-45
Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudkyní Mgr. Bc. Alenou Šorčíkovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 294 507,44 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 281 064 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 281 064 Kč od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 13 443,44 Kč s úrokem ve výši 4,9 % ročně z částky 292 335,44 Kč od datum do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem ve výši 46 682,32 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 292 335,44 Kč od datum do datum a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 13 443,44 Kč od datum do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 15 665,03 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně advokátky Mgr. jméno příjmení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 281 064 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 281 064 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 13 443,44 Kč s úrokem ve výši 4,9 % ročně z částky 292 335,44 Kč od [datum] do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem ve výši 46 682,32 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 292 335,44 Kč od [datum] do [datum] a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 13 443,44 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 15 665,03 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně advokátky Mgr. [jméno] [příjmení], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobkyně se domáhá po žalovaném zaplacení částky ve výši 294 507,44 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tím, že žalovaný neplnil platební povinnosti vyplývající ze smlouvy o úvěru číslo, kterou s žalobkyní uzavřel dne datum a na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 305 000 Kč. Žalovaný se zavázal za poskytnutí peněžních prostředků věřiteli zaplatit úrok ve výši 4,9 % ročně a společně s poskytnutými peněžními prostředky jej splácet ve 144 měsíčních splátkách po 2 806 Kč, splatných vždy k 19. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem duben 2019. Rovněž bylo sjednáno pojištění úvěru pro případ smrti nebo invalidity 3. stupně a pojištění pro případ ztráty příjmů. Pojistné bylo sjednáno jako měsíční ve výši 186 Kč. Žalovaný splátky nehradil řádně a včas, v důsledku čehož se stal jeho závazek ke dni datum splatným v celém rozsahu. Žalovaný na svůj dluh doposud uhradil celkem částku ve výši 23 936 Kč. S ohledem na výše uvedené tak žalobkyně žalobou požaduje dlužnou částku ve výši 294 507,44 Kč s příslušenstvím (viz výrok II. rozsudku). Přes výzvy žalobkyně žalovaný dluh neuhradil. Na výzvu soudu dále žalobkyně doplnila, že při schvalování úvěru vycházela z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o poskytnutí úvěru ze dne datum, předsmluvních informací ke spotřebitelskému úvěru, informací ze systému Credit Bureau (CBCB Informace), výpisu CRIF, výpisu z běžného účtu žalovaného č. bankovní účet.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud se v prvé řadě zabýval otázkou své mezinárodní příslušnosti za situace, kdy žalovaný je subjektem cizího práva, když tato skutečnost zakládá cizí prvek ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) číslo 1215/2012 (dále jen„ nařízení Brusel I bis“), a dospěl k závěru, že zdejší soud je s ohledem na úpravu obsaženou v čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis mezinárodně příslušným ve věci rozhodnout, když žalovaný má adresu pobytu na území České republiky. Rozhodným právem je pak právo české (dle článku 6 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne datum o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (nařízení Řím I.).
4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním.
5. Žalovaný s žalobkyní chtěl dne datum uzavřít smlouvu o úvěru číslo. Ve smlouvě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku ve výši 305 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit ji spolu s úrokem ve výši 4,9 % ročně ve 144 měsíčních splátkách po 2 784 Kč. Rovněž bylo sjednáno pojištění úvěru pro případ smrti nebo invalidity 3. stupně a pojištění pro případ ztráty příjmů. Pojistné bylo sjednáno jako měsíční ve výši 186 Kč (zjištěno ze smlouvy o úvěru číslo). Dne datum žalobkyně zaslala žalovanému na účet č. bankovní účet částku ve výši 305 000 Kč (zjištěno z výpisu z účtu č. bankovní účet za období od datum do datum). Žalobkyně žalovaného vyzvala k zaplacení a upozornila ho na možnost zesplatnění celého úvěru (zjištěno z první upomínky, první výzvy k zaplacení dluhu, druhé výzvy k zaplacení dluhu, poslední výzvy k zaplacení dluhu ze dne datum). Žalobkyně žalovanému oznámila zesplatnění úvěru oznámením ze dne datum (prokázáno oznámení o zesplatnění úvěru ze dne datum). Dne datum žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu (zjištěno z výzvy ze dne datum včetně potvrzení o podání).
6. Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění nad rámec žalobkyní tvrzených plateb uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.
7. Soud však dále z hlediska skutkového stavu nemohl učinit skutkový závěr takový, že žalobkyně řádně provedla posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) žalovaného s odbornou péčí.
8. Po právní stránce soud hodnotil věc dle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.
9. Žalobkyně smlouvu uzavírala v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), jednalo se tedy o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Tím se tak na smlouvu neaplikuje pouze obecná právní úprava obsažená v o. z., ale i úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru.
10. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
11. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.
12. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.
13. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“
14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
15. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.
16. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.
17. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.
18. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
19. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
20. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
21. Podle § 1968 věta prvá o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.
22. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
23. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně.
24. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany žalobkyně, coby poskytovatele spotřebitelských úvěrů, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalovaného. V tomto směru nelze než konstatovat, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně skutečnosti, že své povinnosti ve smyslu ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru dostála.
25. Žalobkyně skutečnost o zkoumání úvěruschopnosti sice tvrdila, avšak dostatečně neprokazovala, neboť přes výzvu soudu předložila toliko informace z Credit Bureau, výpis z CRIF, výpis z běžného účtu žalovaného, předsmluvní informace ke spotřebitelskému úvěru, žádost o poskytnutí úvěru. Z žádosti o poskytnutí úvěru žalobkyně zjistila, že čistý měsíční příjem žalovaného je 20 985 Kč, žalovaný pracuje u společnosti právnická osoba, IČO, a to jako manuálně pracující na dobu neurčitou, dále žalobkyně zjistila, že výše splátek dalších úvěrů žalovaného je ve výši 3 784 Kč. Z informací z Credit Bureau žalobkyně zjistila informace o dalších úvěrech žalovaného a že měsíční splátky dalších úvěrů žalovaného jsou ve výši 3 784 Kč. Z výpisu z CRIF žalobkyně zjistila informace o dalších úvěrech žalovaného a že měsíční splátky dalších úvěrů žalovaného jsou ve výši 3 784 Kč. Z výpisu z běžného účtu žalovaného žalobkyně zjistila a ověřila příjmy žalovaného za prosinec 2018 až březen 2019. Z předsmluvních informací ke spotřebitelskému úvěru podepsaných žalovaným žalobkyně pouze dokládá skutečnost, že se žalovaný s těmito informacemi seznámil, ohledně úvěruschopnosti žalovaného nemohla žalobkyně z předsmluvních informací ke spotřebitelskému úvěru zjistit ničeho.
26. Žalobkyně nepředložila ničeho, z čeho by vyplývalo, jakým způsobem byly ověřeny výdaje žalovaného, resp. z uvedených dat vyplývá, že výdaje byly pouze odhadovány. Současně žalobkyni bylo z její činnosti známo, že již v roce 2018 s žalovaným uzavírala smlouvu o úvěru, kterou byly konsolidovány jeho dosavadní závazky (viz spis zdejšího soudu 12 C 208/2023); tím spíše bylo na místě výdaje žalovaného podrobně zkoumat. Ve vztahu ke zkoumání výdajů žalovaného však soud zkoumání žalobkyní nemůže hodnotit jako dostatečné. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má zúžit toliko na statistickou pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta a na jeho ničím nepodložené sdělení o jeho příjmech a výdajích. I v rozsudku Soudního dvora ze dne datum ve věci C číslo, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES soudní dvůr vyslovil, že tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že vycházela z informací od žalovaného, podložených jen informacemi získanými od žalovaného, jakož i z výše uvedených listin, nicméně žalobkyně již vůbec nezkoumala, jaké jsou konkrétní výdaje žalovaného na bydlení, ostatní náklady domácnosti, neboť všechny tyto údaje by se zcela jistě projevily v posouzení jeho schopnosti splácet předmětný úvěr. S ohledem na výše uvedené a na absenci předložení dalších podkladů ze strany žalobkyně (a to k výdajům žalovaného) soudu proto nezbývalo než uzavřít, že žalobkyně svou povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného v okamžiku uzavírání smluv o spotřebitelském úvěru nesplnila. Nutno připomenout, že ve smyslu § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je zákonnou povinností poskytovatele úvěru dokumenty a záznamy týkající se posuzování schopnosti spotřebitele splácet úvěr uchovávat, a to nejméně po dobu pěti let.
27. Soud zcela nevylučuje, že by k prokázání tvrzení ohledně dostatečného zkoumání úvěruschopnosti mohlo ve výjimečných případech postačit toliko předložení řádně vyplněné žádosti o úvěr, pakliže by soud neměl pochyb ohledně komplexnosti a správnosti všech uvedených údajů, jakožto i skutečnosti, že žalobkyně tyto údaje v době uzavírání smlouvy ověřovala (např. nahlédnutím do listin předložených žalovaným). Žalobkyně se však vystavuje riziku, že soudu tato tvrzení nebudou postačovat, a tudíž s ohledem na neudržení důkazního břemena při nepředložení ověřovaných listin (či jiných důkazních prostředků) dospěje k závěru o nesplnění povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
28. Soud nepostupoval dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.) a ve věci nařídil jednání mj. za tím účelem, aby mohl žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. poskytnout poučení, že jí dosud nebyly vylíčeny všechny rozhodující skutečnosti a nebyla prokázána tvrzení o tom, že skutečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to včetně následků spojených s nesplněním výzvy k jejich dotvrzení a označení. Nutno dodat, že poučení dle shora citovaného ustanovení o. s. ř. se poskytuje pouze účastníku, který je přítomen u jednání, při jiném úkonu soud takové poučení neposkytuje a je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být takové poučení poskytnuto účastníku, který se k jednání nedostavil a nepožádal o odročení jednání z důležitého důvodu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008). Je-li jednáno v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka (jeho zmocněnce či zástupce), je to účastník, jenž svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006). Za situace, kdy se žalobkyně omluvila z jednání, souhlasila s projednáním a rozhodnutím věci v její nepřítomnosti a nepožadovala odročení jednání, neměl soud důvod pro odročení jednání a ani důvod pro neuskutečnění jednání. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil.
29. Soud konstatuje, že žalobkyně náležitě neprokázala, že by ověřovala tvrzení žalovaného, tedy že by dostatečně ověřovala výši výdajů žalovaného. Takový postup žalobkyně soud nemohl hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru.
30. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, uložená poskytovateli (žalobkyni), přičemž pokud tuto svoji povinnost nesplní, je smlouva dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná a to absolutně, tedy soud k ní dle § 588 o. z. přihlédne i bez návrhu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, č. j. 27 Co 81/2019 – 71, ve kterém dospěl k závěru,„ že v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.“). Dále je na místě také uvést, že ačkoliv znění § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru podmiňuje neplatnost smlouvy námitkou učiněnou spotřebitelem v promlčecí lhůtě, takové ustanovení je v rozporu s články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne datum, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, které mají být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, přičemž stejná ustanovení směrnice zároveň brání tomu, aby sankce (neplatnost smlouvy) spojená s porušením této povinnosti byla podmíněna uplatněním námitky spotřebitele v promlčecí lhůtě (srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne datum ve věci C číslo, OPR- právnická osoba proti GK). Soud tedy k nesplnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr přihlédl z úřední povinnosti (srovnej § 588 o. z.).
31. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá za žalovaným pohledávku, která by měla svůj právní základ ve smlouvě o úvěru číslo ze dne datum uzavřené mezi ní a žalovaným, neboť má tuto smlouvu za neplatnou, a to s účinky ex tunc.
32. Za situace, kdy je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, může se žalobkyně po žalovaném domáhat úhrady finanční částky, kterou mu prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. Soud má za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému dne datum bezhotovostně peněžní prostředky ve výši 305 000 Kč. Žalovaný na tento úvěr před podáním žaloby uhradil 23 936 Kč, jeho bezdůvodné obohacení tak činí 281 064 Kč. Bezdůvodné obohacení je splatné na výzvu věřitele. První výzvou k úhradě dluhu žalobkyni, jejíž odeslání žalobkyně prokázala, byla předžalobní výzva ze dne datum, v níž byla žalovanému stanovena lhůta plnění do datum. Ode dne následujícího je tak žalovaný s úhradou svého dluhu žalobkyni v prodlení. Soud proto uznal žalovaného povinným uhradit úrok z prodlení v jeho zákonné výši od datum do zaplacení (výrok I.).
33. Z důvodů uvedených shora potom soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).
34. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 15 665,03 Kč, přičemž tato částka představuje 33,08 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 66,54 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 33,46 %) s tím, že pro účely toho výpočtu kapitalizoval soud požadované příslušenství běžící do zaplacení ke dni vyhlášení rozhodnutí v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. I ÚS 2717/08, a usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015. Žalobkyně byla úspěšná do částky 310 402,46 Kč, žalovaný byl úspěšný co do částky 156 107,97 Kč Náklady řízení, které vznikly žalobkyni, sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 11 781 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží jednak odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 294 507,44 Kč sestávající z odměny stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 bod 6., § 8 odst. 1 a. t. z citované tarifní hodnoty, sestávající z částky 9 500 Kč za 3 úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, návrh ve věci samé, výzva k plnění se základním skutkovým rozborem), včetně tří paušálních náhrad výdajů ve výši 900 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daně z přidané hodnoty v sazbě 21 % stanovené ze základu ve výši 29 400 Kč částkou 6 174 Kč, neboť zástupkyně žalobkyně je plátcem DPH. Pro úplnost soud uvádí, že nepřiznal žalobkyni náhradu za náklady spojené se sepisem podání ze dne datum a datum, když tyto náklady neměl za účelně vynaložené, neboť byl tímto podáním odstraňován deficit žalobních tvrzení.
35. Povinnost k plnění byla stanovena v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.) O splatnosti náhrady nákladů řízení k rukám zástupkyně žalobkyně soud rozhodl podle § 149 odst. 1 o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Kutné Hoře. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.