Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

42 C 83/2023-14

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně

proti

žalované: osobní údaje žalované

o zaplacení částky 11 180 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 3 000 Kč od 13. 7. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 8 180 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 11 1180 Kč od 17. 2. 2022 do 12. 7. 2022 a z částky 8 180 Kč od 13. 7. 2022 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 3 000 Kč od 13. 7. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 8 180 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 11 1180 Kč od 17. 2. 2022 do 12. 7. 2022 a z částky 8 180 Kč od 13. 7. 2022 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 11 180 Kč s odůvodněním, že žalobkyně s žalovanou uzavřela dne 23. 12. 2020 smlouvu o úvěru, na základě které půjčila žalované částku ve výši 10 000 Kč a žalovaná se vedle poskytnuté jistiny zavázala žalobkyni vrátit ještě souhrnný poplatek ve výši 8 180 Kč, to vše v pravidelných týdenních splátkách po 303 Kč, se splatností první splátky do sedmi dnů od podpisu smlouvy a každé další splátky vždy do sedmého dne od předchozí splátky. Žalovaná přitom žalobkyni zaplatila toliko 7 000 Kč, kterou žalobkyně v souladu se smlouvou započetla nejprve na úhradu nákladů na soudní či mimosoudní vymáhání dlužné částky, dále na úhradu sjednaných a vyměřených smluvních pokut, dále na úhradu poplatků za prodlení se splácením úvěru, dále na úhradu poplatku za zpracování a doručení úvěru, dále na úhradu poplatku za hotovostní inkaso splátek, dále na úhradu následujících položek: na jistinu úvěru dílem ve výši 83,47 %, na úrok za poskytnutí úvěru dílem ve výši 16,53 %. Poplatek za zpracování a doručení úvěru a hotovostní inkaso splátek, je tvořen zejména odměnou obchodního zástupce za hotovostní výběr týdenních splátek v místě bydliště žalované, dále nákladů na jízdy s tím spojené, dále na administrativní zpracování úvěru, zavedení do systému účtování, dále tisk a zhotovení dokumentů, atd. Nejedná se tedy o sjednaný úrok, jedná se o poplatek za zpracování a doručení úvěru a hotovostní inkaso splátek. V případě prodlení s plněním nebo v případě neplnění vůbec, se dle smluvních podmínek smlouvy o úvěru stává zbylý dluh včetně příslušenství splatný, a to v termínu splatnosti nejbližší další týdenní splátky. Žalobkyně požaduje zákonný úrok z prodlení pouze od doby předepsané splatností smlouvy, tedy od 16. 2. 2022. Žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy posuzovala schopnost žalované úvěr splácet, kdy čerpala jednak z informací poskytnutých od žalované k jejím osobním a majetkovým poměrům, jednak z dostupných databází (kontrola v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra, kontrola RČ dálkovým systémem společnosti právnická osoba, kontrola náhledem do záznamů insolvenčního rejstříku), kontrola zaměstnání žalované telefonicky, kontrola platební historie klienta u žalobkyně, vyhodnocení aktuální finanční situace dle vyplněných podkladů klienta (Čestné prohlášení klienta o výši závazků) a dle lokality klienta, na základě odborných vědomostí z“ terénu“ od obchodního zástupce žijícího v dané oblasti, kontrola předložených dokumentů zaškrtnutých externím zprostředkovatelem v kartě klienta.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Soud ve věci usnesením ze dne 21. 3. 2023 vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda podle , (dále i jen ) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byla současně poučena, že nevyjádří-li se do 5-ti dnů od doručení této výzvy, bude soud podle její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalované doručeno dne 7. 4. 2023 náhradním způsobem – formou uložení u pošty, přičemž žalovaná k této výzvě nevyjádřila, pročež soud vycházel z toho, že žalovaná s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí stejně jako žalobkyně, která s takovým postupem vyjádřila souhlas již v samotné žalobě.

4. Z žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud tato skutková zjištění: Z y označené jako Smlouva o spotřebitelském úvěru číslo ze dne 23. 12. 2020, jakož i z Formuláře pro standartní informace o spotřebitelském úvěru, Evidenční karty klienta a Přehledu jednotlivých splátek, je v řízení prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovanou bylo dohodnuto, že žalované bude žalobkyní tohoto dne v hotovosti poskytnuta částka 10 000 Kč, jejíž převzetí žalovaná stvrdila podpisem předmětné y, a žalovaná se naopak zavázala tuto částku vrátit věřiteli společně se sjednanými úroky ve výši 70,89 % ročně v 60 týdenních splátkách ve výši 303 Kč, kdy první splátka byla splatná dne 30. 12. 2020, celkem mělo být při řádném splácení úvěru uhrazeno 18 180 Kč, z toho 10 000 Kč na jistině, 1 980 Kč na smluveném úroku, 3 000 Kč jako poplatek za zpracování a doručení úvěru, 3 200 Kč za hotovostní inkaso splátek; RPSN byla stanovena na 212,77%; je podepsána jak pověřeným zástupcem žalobkyně, tak žalovanou. S žalovanou byla před uzavřením úvěrové smlouvy vyplněna pověřeným zástupcem žalobkyně evidenční karta, do níž žalovaná uvedla, že po dobu 40 let žije na stejné adrese v rodinném domě, jehož měla být spoluvlastnicí, měla být rozvedená a žít se dvěma nezaopatřenými dětmi, neměla být v minulosti nikdy trestně stíhaná a u společnosti žalobkyně v minulosti měla mít finanční závazek; dále uvedla, že je zaměstnána na plný úvazek u ZŠ a MŠ v obec jako profese s průměrným čistým měsíčním příjmem ve výši 24 040 Kč, žádné další příjmy mít neměla, a pokud jde o výdaje, zde uvedla pouze náklady na bydlení ve výši 9 461 Kč měsíčně, ve vztahu k dalším výdajům jako např. internet, televizi, rozhlas, spoření, pojištění apod. uvedla, že žádné takové nemá a nemělo jí být hrazeno ani výživné na nezl. děti, z evidenční karty není patrné, zda a jaké doklady ze strany žalované měl pověřený zástupce žalobkyně k dispozici. Z přehledu splátek úvěru je pak prokázáno, že žalovaná uhradila celkem 7 000 Kč, přitom od počátku splácela velmi nepravidelně.

5. Předžalobní upomínkou ze dne 24. 6. 2022, včetně kopie poštovního podacího archu z téhož dne, bylo dále v řízení dále prokázáno, že právní zástupce žalobkyně touto upomínkou vyzval žalovanou k uhrazení dlužné částky s upozorněním na možnost podání žaloby v případě neuhrazení dluhu ve stanovené lhůtě.

6. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé. Soud přitom provedl všechny důkazy navrhované účastníky, přičemž žalobkyně sama výslovně uvedla, že žádné další důkazy, zejména k prokázání tvrzení o posouzení úvěruschopnosti žalované, nemá tato již k dispozici.

7. Po provedeném řízení a dokazování soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: V rámci písemné dohody uzavřené v listinné podobě mezi žalobkyní jako bankou a žalovanou dne 23. 12. 2020 banka žalované poskytla finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, žalovaná se naopak zavázala vrátit bance celkem částku 18 180 Kč, sestávající z částky 10 000 Kč jako jistiny, z částky 1 980 Kč jako smluveného úroku ve výši 70,89 % ročně, z částky 3 000 Kč jako poplatku za zpracování a doručení úvěru, z částky 3 200 Kč za hotovostní inkaso splátek, to vše v 60 týdenních splátkách po 303 Kč, kdy první splátka byla splatná dne 30. 12. 2020; RPSN byla stanovena na 212,77%. Při sjednávání úvěrové smlouvy přitom s ohledem na provedené dokazování je nutno vyhodnotit, že právní předchůdkyně schopnost žalované úvěr prověřovala toliko na základě údajů, které měla k dispozici ze strany žalované a dále dotazy na dostupné databáze obsahující informace o neplatných dokladech, o jejím rodném čísle, o její případné evidenci v insolvenčním rejstříku. Žalovaná žalobkyni uhradila toliko částku 7 000 Kč.

8. Podle , 2 , o spotřebitelském úvěru ve znění ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle , o spotřebitelském úvěru ve znění ke dni uzavření smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s  větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle , , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Podle , , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. S ohledem na zjištěný skutkový stav soud posoudil věc po právní stránce ve smyslu výše citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že nárok žalobkyně uplatněný žalobou je důvodný, byť ne zcela. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu , o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byla právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuta možnost čerpat peněžní částku ve výši 10 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. , o spotřebitelském úvěru. Podle tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto , o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném konkrétním případě žalobkyně výslovně tvrdila, že žalovanou toliko částečně lustrovala ve veřejně dostupných databázích a dále vycházela z údajů uvedených žalovanou v evidenční kartě, kdy si měla telefonicky ověřit pouze skutečnost, zda je žalovaná zaměstnána příp. s jakým příjmem. S ohledem na výše uvedené má soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr tak s ohledem na samotná tvrzení nemohlo být dostatečné a správné, když žalobkyně nijak neprověřovala, jaké jsou výdajové poměry žalované (a to nejen výdaje na bydlení, ale i další potřeby, když z karty klienta vyplývalo, že tato sama pečuje o dvě nezletilé děti, nemá na ně dostávat žádné výživné a navíc v kartě bylo uvedeno, že kromě výdajů na bydlení nemá ani žádné další pravidelné výdaje, což se soudu jeví v dnešní době jako naprosto zavádějící). Díky tomu dospěl soud k závěru, že žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tohoto stavu tedy soud v daném konkrétním případě vyhodnotil, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle , , je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti.

13. S ohledem na tento závěr soud konstatuje, že žalobkyně v řízení prokázala, že žalované předala částku 10 000 Kč, a to jako plnění bez právního důvodu ve smyslu , o spotřebitelském úvěru. Žalovaná jí pak z této částky vrátila 7 000 Kč. S ohledem na to tak na straně žalované vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 3 000 Kč, které je povinna žalovaná žalobkyni vrátit. Vzhledem k této skutečnosti soud vyhověl podané žalobě právě co do částky 3 000 Kč. Dle důvodové zprávy k  výše citovaného zákona„ s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Slova "v době přiměřené jeho možnostem" míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. Poskytovatel, pokud se domnívá, že spotřebitel nesplácí podle svých možností, může podat návrh soudu, aby určil, v jakých lhůtách má spotřebitel splácet.“. Smyslem a účelem právní úpravy tedy bylo, aby se dluh spotřebitele na vrácení jistiny poté, co je smlouva neplatná pro porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost žadatele, nestal splatným ihned, ale aby splatnost byla vázána na jeho faktické schopnosti a možnost jistinu vrátit tak, aby se nedostal ihned do prodlení s vrácením jistiny jen proto, že jeho aktuální možnosti a schopnosti k vrácení celé jistiny nejsou dány. Podle odborné literatury - například Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, 900 s.,„ Důsledkem je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o splácení jistiny soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran“. Ustanovení výše citovaného zákona tak stanovení zvláštní splatnost (hmotněprávní splatnost, nikoliv pariční lhůtu) nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého absolutně neplatnou smlouvou o spotřebitelském úvěru v důsledku porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele. Do prodlení se spotřebitel s povinností vrátit jistinu spotřebitelského úvěru dostane jen tehdy, pokud nevrací jistinu v době přiměřené jeho možnostem a schopnostem. V případě, že se žalobce domáhá nevrácené jistiny v rámci soudního řízení, je nutno dovodit, že je zde spor nejen o to, zda má žalovaný vracet žalovanou částku, ale logicky je zde spor i o tom, kdy a zda se stala splatnou. Pokud se žalobce domáhá i úroků z prodlení z nevrácené jistiny, je nezbytné zkoumat i to, jaké byly možnosti a schopnosti spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu (břemeno tvrzení a důkazní nese spotřebitel). Pokud spotřebitel v rozsahu odpovídající jeho možnostem a schopnostem nevrátí poskytnutou jistinu či její část, pak se dostává teprve do prodlení s povinností vrátit jistinu či její část a věřiteli následně přísluší i nárok na úrok z prodlení v zákonné sazbě. Břemeno tvrzení a důkazní o možnostech spotřebitele jistinu spotřebitelského úvěru vrátit však nese spotřebitel, který zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdil a případně doložil. V daném konkrétním případě však žalovaná netvrdila a již vůbec v tomto směru nedoložila ničeho, co by osvětlovalo její aktuální majetkové poměry a dokládalo, jaké jsou její současné možnosti předmětný dluh zaplatit, resp. splácet. Dle názoru soudu pak tato situace, úplná procesní pasivita žalované jako dlužníka, nemůže znamenat, že v důsledku v tomto směru z pohledu soudu již nepřiměřeně zesílené ochrany spotřebitele soud v neprospěch žalobkyně sám stanoví splátky či rozhodne, že zatím žalovaná vůbec dluh není schopna splatit. Žalobkyně přitom prokazatelně vyzvala žalovanou k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 24. 6. 2022, dle kterého měla žalovaná uhradit svůj dluh nejpozději do 7 dnů od jeho doručení. Tato výzva byla žalované odeslána téhož dne, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j.  -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 29. 6. 2022. Od této chvíle běžela ve smyslu , , žalované lhůta„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. , kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k  , (Hulmák, M. a kol.: V. Závazkové právo. Obecná část ( –2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že žalobkyní stanovená lhůta 7 je naprosto přiměřená a dostačující, s tím, že soud přitom vzal v úvahu toliko pracovní dny a s ohledem na tuto skutečnost měla žalovaná splnit svůj dluh nejpozději dne 12. 7. 2022. Protože tak žalovaná neučinila, dostala se ode dne 13. 7. 2022 podle , , do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byla žalovaná rovněž zavázána k úhradě zákonného úroku z prodlení v žalobou požadované výši 11,75 %, když k prvnímu dni prodlení byla zákonná výše úroku z prodlení ve smyslu vládního již vyšší, soud je však v civilním řízení vázán podanou žalobou a nemůže přiznat i ve vztahu k úroku z prodlení více, než je žalobou požadováno. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.

14. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání 3 dnů od právní moci rozsudku pak má oporu v ust. věta před středníkem , když v daném případě soud, zejména vzhledem k delší době trvání dluhu, jakož i s přihlédnutím k dosavadnímu zcela pasivnímu postoji žalované k tomuto dluhu, žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší či pro povolení splátek neshledal, respektive tyto důvody nebyly rovněž ani žádným z účastníků tvrzeny.

15. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 3 000 Kč s příslušenstvím z celkového předmětu řízení ve výši 11 180 Kč s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení, ve zbytku byla její žaloba zamítnuta. Soud přitom v souladu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. , přihlédl při posuzování úspěchu a neúspěchu v řízení právě k tomuto příslušenství, přitom i bez další kapitalizace požadovaných úroků ke dni rozhodování soudu je zřejmé, že procesně úspěšnější byla v daném řízení žalovaná, která by tak měla právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalované žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, pročež soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.