Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
12 C 25/2023-27
Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl samosoudcem JUDr. Rudolfem Prokopem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 170 667,64 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 29 184 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 29 184 Kč od 4. 11. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá co do částky 141 483,64 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 44 861,26 Kč od 4. 11. 2022 do zaplacení a smluvního úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 58 759 Kč od 4. 11. 2022 do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 29 184 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 29 184 Kč od 4. 11. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se zamítá co do částky 141 483,64 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 44 861,26 Kč od 4. 11. 2022 do zaplacení a smluvního úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 58 759 Kč od 4. 11. 2022 do zaplacení. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 170 667,64 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne datum uzavřena smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru číslo na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč. Úvěr byl sjednán na dobu určitou v délce 72 měsíců, přičemž celková splatná částka byla dohodnuta ve výši 92 592 Kč, z toho jistina ve výši 50 000 Kč a sjednané úroky ve výši 42 592 Kč (dle zápůjční úrokové sazby 23 % p. a.), která měla být uhrazena v 72 splátkách ve výši 1 286 Kč vždy k 15. dni každého měsíce. RPSN činí 38,69 % p. a. Mezi smluvními stranami byla sjednána doplňková služba PODPORA, která zahrnovala možnost odkladu tří splátek ročně a možnost přerušení splácení až na 9 měsíců při úrazu, onemocnění či hospitalizaci, či nezaviněné ztráty zaměstnání, přičemž její cena byla 877 Kč měsíčně se splatností společně se splátkou úvěru. Celková cena za službu název služby pak byla 63 144 Kč s tím, že bylo sjednáno, že úhradou dosud neuhrazené části této služby v plné výši žalovaný uhradí žalobkyni škodu způsobenou porušením této smlouvy, jakož i že dojde-li ke zesplatnění úvěru z důvodu prodlení s jeho splácením, stává se splatnou i služba název služby, čímž dochází k úhradě škody, která žalobkyni vznikne porušením smlouvy žalovaným. Ze strany žalovaného bylo uhrazeno celkem 5 splátek ve celkové výši 10 815 Kč a verifikační platba ve výši 1 Kč, z čehož bylo započteno na jistinu 1 703,16 Kč, na úroky 4 727,62 Kč a na službu název služby 4 385 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení se splátkou ve výši 2 163 Kč splatnou ke dni 15. 8. 2022, čímž došlo k porušení smluvních povinností a žalobkyně žalovaného vyzvala upomínkami ze dne 20. 7. 2022, 20. 8. 2022, 5. 8. 2022 a 5. 9. 2022, které byly bez reakce, tudíž žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru dne 21. 9. 2022 dle č. 5 5. smlouvy o úvěru, a to včetně doplňkových služeb a nákladů upomínky i úroků. Žalobkyně nárokuje úhradu zbývající část jistiny ve výši 48 296,84 Kč, zbývající část úroků ve výši 37 864,38 Kč, zbývající část ceny za službu název služby ve výši 58 759 Kč, náklady na upomínkování ve výši 1 600 Kč, smluvní úroky za prodlení úvěru ve výši 287,96 Kč a smluvní pokutu ve výši 24 148,42 Kč. Zesplatňovací dopis jako poslední předžalobní upomínka byla žalovanému odeslána dne 21. 9. 2022 s tím, že žalovaný byl vyzván k úhradě do 3. 11. 2022. Žalovaný však ničeho neuhradil, a proto žalobkyně žádá úhradu celkem 170 667,64 Kč, při zohlednění platby žalovaného ve výši 1 Kč, a k tomu úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z dlužné částky 74 045,26 Kč (součet smluvní pokuty, jistiny a nákladů upomínky) od 4. 11. 2022 do zaplacení a smluvní úrok ve výši 0,1 % denně z částky 58 759 Kč (škoda ze služby název služby) od 4. 11. 2022 do zaplacení
2. V návaznosti na výzvu soudu ze dne 20. 3. 2023 žalobkyně podáním ze dne 2. 6. 2023 žalobu doplnila, a to zejména o tvrzení a listinné důkazy související s úvěruschopností žalovaného, okolnostmi uzavření smlouvy a doplňkovou službou název služby.
3. Žalovaný zůstal nečinný a ve věci se nevyjádřil.
4. Žalobkyně se z jednání nařízeného na den 10. 8. 2023 omluvila a požádala, aby bylo ve věci rozhodnuto bez její účasti, jakož i bez účasti jejího zástupce. Žalovaný se bez omluvy k nařízenému jednání nedostavil, ač byl řádně předvolán. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , (dále jen „o. s. ř. “).
5. Soud z provedených důkazů učinil tato skutková zjištění:
6. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne datum smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku spolu se sjednaným úrokem řádně a včas splácet, a to formou 72 měsíčních splátek ve výši 1 286 Kč splatných ke každému 15. dni kalendářního měsíce. Roční úroková sazba činila 23 % a RPSN činila 38,69 %. Strany si v úvěrové smlouvě ujednaly právo žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení (prokázáno smlouvou o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne datum, předsmluvnímu informacemi, instrukcí k dokončení podpisu smlouvy, výpisem z účtu potvrzujícím verifikační platbu). Žalovaný se dále zavázal platit měsíčně žalobkyni poplatek za vedení doplňkových služeb, konkrétně se jednalo o částku 877 Kč měsíčně za výkon doplňkové služby název služby (prokázáno přílohou číslo Smlouvy o zřízení Doplňkové služby název služby). Před poskytnutím úvěru měla žalobkyně k dispozici výpisy z účtu žalovaného za listopad 2021 až leden 2022 a přiznání žalovaného k dani z příjmu fyzických osob za rok 2022. Dle údajů v daňovém přiznání je žalovaný OSVČ a za rok 2020 vykázal příjmy ve výši 561 400 Kč a měl výdaje ve výši 336 840 Kč. Rozdíl mezi příjmy a výdaji činil 224 560 Kč. Žalovaný měl u Fio banky vedený bankovní účet s konečným zůstatkem k 30. 11. 2021 ve výši 84,97 Kč, k 31. 12. 2021 ve výši 8 687,68 Kč a k 31. 1. 2022 ve výši 178,20 Kč. Za listopad 2021 bylo na účet připsáno 172 550 Kč a z účtu odešlo 174 355,22 Kč, za prosinec 2021 bylo na účet připsáno 133 493 Kč a z účtu odešlo 124 890,29 Kč a za leden 2022 bylo na účet připsáno 40 625 Kč a z účtu odešlo 49 134,48 Kč. Žalobkyně dospěla k závěru, že průměrný měsíční příjem žalovaného činí 46 783 Kč a že žalovaný má pravidelný náklad na bydlení ve výši 3 050 Kč měsíčně, pravidelné finanční závazky ve výši 0 Kč měsíčně a sázky v průměrné výši 0 Kč měsíčně. Žalobkyně uzavřela, že finanční zůstatek žalovaného činí 38 370 Kč měsíčně. Lustrace v evidenci SOLUS, AML a AML/CFT, insolvenčním rejstříku a v databázi odcizených dokladů byla negativní. Žalovaný byl vyhodnocen jako spotřebitel úvěrovatelný (prokázáno přílohou č. 1 Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, výpisy z účtu, přiznáním k dani z příjmu fyzických osob, výstupy z insolvenčního rejstříku, z registru platebních informací a z registru solus, kontrolou neplatných dokladů). Zatímco žalobkyně žalovanému poskytla úvěr ve výši 50 000 Kč, přičemž částka ve výši 40 000 Kč byla vyplacena na účet žalovaného a částka ve výši 10 000 Kč byla započtena na náklady žalobkyně (prokázáno smlouvou o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne datum, potvrzením o vyplacení úvěru ze dne datum a potvrzením banky o provedení platby), žalovaný se dostal do prodlení se splátkou splatnou dne 15. 7. 2022. Žalobkyně proto prohlásila úvěr dopisem ze dne 21. 9. 2022 za splatný a vyzvala jej k úhradě částky 190 898 Kč do 3. 11. 2022 (prokázáno upomínkami ze dne 20. 7. 2022, 5. 8. 2022, 20. 8. 2022 a 5. 9. 2022, včetně podacích lístků, a dopisem o zesplatnění úvěru ze dne 21. 9. 2022, včetně podacího lístku).
7. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne datum uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve sjednané výši a žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni danou částku spolu se sjednaným úrokem. Přílohou smlouvy o spotřebitelském úvěru byla smlouva o zřízení doplňkové služby název služby. Žalovaný úvěr řádně a včas nesplácel.
8. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:
9. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
10. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru “) je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
11. Dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
12. Dle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
13. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
14. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
15. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru, která svou povahou odpovídá smlouvě o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu s ročním úrokem ve výši 23 % formou 72 měsíčních splátek ve výši 1 286 Kč splatných ke každému 15. dni v příslušném kalendářním měsíci. Žalovaný se zavázal zaplatit pro případ porušení povinnosti zaplatit jakoukoliv splátku řádně a včas smluvní pokutu a úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně. Zatímco žalobkyně žalovanému úvěr poskytla, žalovaný poskytnutý úvěr řádně a včas nesplácel, neboť neuhradil částku splatnou dne 15. 7. 2022, v důsledku čehož se ocitl v prodlení s plněním peněžitého závazku vůči žalobkyni ve smyslu § 1968 o. z. Soud však nemá za prokázané, že by žalobkyně řádně splnila svou povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného coby spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je v zákoně o spotřebitelském úvěru uložena žalobkyni pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být ve smyslu daného ustanovení poskytnut pouze v případech, kdy nejsou na základě posouzení úvěruschopnosti dány důvodné pochybnosti o tom, že je spotřebitel schopen hradit sjednané splátky. Tím žalobkyně coby akreditovaný poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit i práva a zájmy spotřebitele. Na tuto svou povinnost však žalobkyně v posuzované věci zjevně rezignovala.
16. V této souvislosti lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. spisová značka, v němž Nejvyšší soud uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí, kterou mu ukládá zákon o spotřebitelském úvěru , vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, majetkových a výdělkových poměrech.
17. Obezřetnost a důslednost žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného pak byla v daném případě na místě zejména s ohledem na rozpor mezi údaji uvedenými v příloze č. 1 smlouvy – Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele a údaji vyplývajícími z výpisů z účtu a daňového přiznání. Prohlášením žalovaného na příslušném formuláři nezbavilo žalobkyni povinnosti prověřit úvěruschopnost žalovaného a neodůvodňuje možnost vycházet toliko z žalovaným uvedených údajů, nadto zjevně neodpovídajících realitě, pročež se žalobkyně nemůže odvolávat na to, že vychází z premisy, že své klienty považuje za svéprávné osoby a že případné uvedení nepravdivých údajů ze strany žalovaného jí nelze klást k tíži, a tak se fakticky odvolávat jen na„ nepoctivost“ žalovaného. Povinností žalobkyně není jen vyžádat si od žalovaného listin y potvrzujícího jeho majetkové poměry, ale rovněž tyto listin y kriticky zkoumat a vyvodit z nich relevantní závěry pro poskytnutí nebo neposkytnutí úvěru. I pouze letmým přečtením výpisů z účtů a daňového přiznání pak lze zjistit, že údaje vyplývající z těchto listin jsou v rozporu s údaji vedenými v příloze č. 1 smlouvy. V příloze je uvedeno, že příjmy žalovaného činí 46 783 Kč měsíčně. Z daňového přiznání však vyplývá, že se jedná o průměrné měsíční hrubé příjmy, tedy před odečtením výdajů souvisejících s podnikatelskou činností (561 400 / 12 = 46 783). Žalobkyně jako certifikovaný poskytovatel úvěrů by však měla mít řádně vyškolené zaměstnance, kteří by měli umět rozlišovat mezi hrubými a čistými příjmy. V daňovém přiznání je uvedena částka po odečtení výdajů, tedy výsledek hospodaření, dle které průměrný měsíční příjem žalovaného po odečtení podnikatelských výdajů činí 18 713 Kč (224 560 / 12). Jedná se tedy o částku 2,5× nižší, než která je uvedena ve formuláři. Žalovaný ve formuláři dále uvedl, že jeho měsíční výdaje na bydlení činí 3 050 Kč. Již pouhým laickým pohledem je fakticky nemožné s takto nízkou částkou pokrýt běžné náklady na bydlení. Přitom právě obvyklé náklady na bydlení (zahrnující náklady na elektřinu, vodu, plyn a další poplatky, hrazené zpravidla formou inkasa) lze doložit poměrně snadno. Jde tedy o údaje zjevně smyšlené, přičemž žalobkyně si příslušné prokazující listin y nevyžádala. Na zohlednění (příp. rovněž doložení) ostatních pravidelných výdajů žalovaného pak žalobkyně rezignovala úplně. Vyloženě absurdní je pak závěr žalobkyně uvedený ve formuláři, že finanční měsíční zůstatek žalovaného činí 38 370 Kč. Z předložených výpisů z účtu vyplývá, že v listopadu 2021 na účtu žalovaného zbylo 87,97 Kč, v prosinci 2021 to bylo 8 687,68 Kč a v lednu 2022 pak 178,20 Kč. Navíc kdyby žalovanému každý měsíc zbylo téměř 40 000 Kč, jistě by nepotřeboval úvěr ve výši 50 000 Kč. Z uvedeného je tedy patrné, že žalobkyně zcela nekriticky převzala údaje uvedené v příloze č. 1 smlouvy o úvěru a žádným způsobem je nekonfrontovala s doloženými listinami. K tomu navíc nebyly potřeba nějaké zvláštní znalosti či schopnosti, neboť předestřené nesoulady z listin vyplývají na první pohled, aniž by bylo nutné je nějak podrobněji zkoumat.
18. Žalobkyně tedy řádně nevyhodnotila výsledky zkoumání úvěruschopnosti žalovaného na základě jím předložených listin. Soud si je vědom toho, že výklad zákona o spotřebitelském úvěru by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou, kdy nelze očekávat hlubší systematické prověřování pravosti a správnosti předložených podkladů, nejsou-li zcela zjevně falešné, nicméně určité podklady musí být k ověření zásadních tvrzení spotřebitele opatřeny a údaje v nich uvedené musí být odborně posouzeny. Pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat, byť v některých oblastech jen racionálním odhadem. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Řádné nevyhodnocení žalovaným předložených listin je ale u žalobkyně jasně účelové, ve snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.
19. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Nedostatečný způsob zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně pak má v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za následek neplatnost smlouvy o úvěru, a to neplatnost absolutní, k níž soud podle § 588 o. z. přihlíží z úřední povinnosti.
20. Soud pro úplnost konstatuje, že podle shora citovaného § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění, je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní. Tato zákonná úprava však zapracovává směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, a dané ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je třeba vykládat v souladu s unijním právem. Soudní dvůr Evropské unie k žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. spisová značka číslo, právnická osoba právnická osoba anonymizováno, v bodě 34. uvedl, že„ (…) účinná ochrana spotřebitele vyžaduje, aby v situaci, kdy věřitel uplatní svůj nárok z úvěrové smlouvy vůči spotřebiteli, vnitrostátní soud z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel dodržel povinnost stanovenou v článku 8 směrnice 2008/48, a konstatuje-li porušení této povinnosti, vyvodil z toho důsledky upravené vnitrostátním právem, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti.“ V bodě 46. pak soudní dvůr uzavřel, že„ (…) články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Důsledkem nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je tedy podle Soudního dvora Evropské unie absolutní neplatnost smlouvy.
21. Uvedené je v souladu rovněž s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. ústavní nález, podle kterého by obecné soudy měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Podle Ústavního soudu pak uložením a řádným splněním povinnosti zkoumat úvěruschopnost dlužníka přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková.
22. Soud dodává, že poskytovatelům úvěrů byla povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitelů před uzavřením smlouvy uložena již v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016, a jako důsledek nesplnění této povinnosti byla judikaturou vyvozena absolutní neplatnost následně uzavřené smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. spisová značka). Právní úprava účinná do 30. 11. 2016 stála na zásadě ochrany spotřebitele jako slabší strany. Tato zásada byla přenesena i do právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 přijaté zákonem o spotřebitelském úvěru, přičemž z důvodové zprávy k tomuto zákonu jednoznačně vyplývá, že záměrem zákonodárce bylo v nové právní úpravě ochranu spotřebitele posílit. Posouzení neplatnosti smlouvy podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako relativní by tomuto záměru odporovalo, neboť by to ochranu spotřebitele naopak zjevně oslabovalo. Pokud tak za účinnosti zákona č. 145/2010 Sb. bylo na neplatnost spotřebitelských smluv ustáleně nahlíženo jako na neplatnost absolutní, nelze ji napříště ve smyslu právě uvedeném posuzovat jako pouhou neplatnost relativní. Takový výklad § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru by pomíjel jeho účel a smysl.
23. Na základě shora uvedeného soud posoudil stranami uzavřenou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou. V důsledku absolutní neplatnosti smlouvy včetně všech jejích součástí je nutno vztah mezi účastníky vypořádat podle pravidel o bezdůvodném obohacení dle ust. § 2991 o. z., neboť k čerpání finančních prostředků ze strany žalovaného došlo, i když pouze v částce 40 000 Kč, neboť ty mu byly zaslány na jeho bankovní účet. Nedošlo k čerpání v částce 50 000 Kč, na kterou zní smlouva o úvěru, neboť žalovaný reálně obdržel pouze částku ve výši 40 000 Kč. Zbývající část ve výši 10 000 Kč žalobkyně započetla na náklady spojené s realizací úvěru, avšak toto započtení na částku ve výši 10 000 Kč provedené žalobkyní bylo učiněno bez právního titulu, protože smlouva o úvěru uzavřená ze žalovaným, ze které žalobkyně nárok na zaplacení vyvozuje, je absolutně neplatná.
24. Žalovaný tak s ohledem na shora uvedené má povinnost žalobkyni vrátit pouze poskytnutou jistinu úvěru ve výši 40 000 Kč. Žalobě tak lze vyhovět pouze ve výši rozdílu mezi částkou 40 000 Kč a 10 816 Kč (kterou žalovaný na splátkách a verifikační platbě již žalobkyni uhradil), tj. co do výše 29 184 Kč. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení je splatný na výzvu ochuzeného (§ 1958 odst. 2 o. z.), neboť mezi účastníky nebylo ujednáno, kdy žalovaný jakožto dlužník má dluh (náhradu z bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému) plnit. V tomto případě je výzva dle § 1958 odst. 2 o. z. představována předžalobní výzvou ze dne 21. 9. 2022, dle které splatnost nastala dne 3. 11. 2022. Počínaje dnem 4. 11. 2022 se tak žalovaný dostal do prodlení a je žalobkyni povinen uhradit kromě jistiny rovněž úroky z prodlení v souladu s ust. § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.
25. Jelikož žalovaný povinnost uhradit žalobkyni částku 29 184 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % z této částky plynoucím od 4. 11. 2022 nesplnil dobrovolně, uložil mu ji soud ve výroku I. tohoto rozsudku. Ve výroku II. soud žalobu ve zbývajícím rozsahu vzhledem k neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru zamítl.
26. Již jen pro úplnost soud dodává, že i v případě řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného by nebylo možné žalobkyni vyhovět v uplatněném požadavku na doplňkovou službu název služby v částce 58 759 Kč s příslušenstvím, když toto ujednání soud posoudil jako neplatné dle § 580 a 588 o. z., neboť se zjevně příčí dobrým mravům. Co se týče uzavření doplňkové služby„ název služby“, pak soud uznává, že může mezi stranami existovat ujednání, kdy může být spotřebiteli umožněn odklad či přerušení splátek, a to i za úplatu. Ovšem je zcela neobvyklé, že by za sjednání takové služby byly vyžadovány poplatky ve výši, které výrazně přesahují celou částku poskytnutého úvěru (žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 50 000 Kč a doplňková služba podpora byla ujednána na celkovou částku 63 144 Kč). V takovém případě je irelevantní, zda byla tato služba uzavřená jako nepovinná. Navíc sjednání zesplatnění této doplňkové služby v případě zesplatnění úvěru považuje soud za zcela nemorální, kdy toto jednání žalobkyně vede k tomu, že žalobkyní požadovaná částka v porovnání s výší poskytovaného úvěru tento přesáhne téměř čtyřikrát. Po zesplatnění úvěru přitom žalobkyni reálně nemohou vznikat žádné náklady ani škoda související s poskytnutou doplňkovou službou, které uváděla, a je nepodstatné, zda je taková škoda smluvně ujednána, neboť jde o zneužití postavení žalovaného jako slabší strany. Jinými slovy nelze obecně vyloučit, že v rámci smlouvy o spotřebitelském budou uzavřena i taková vedlejší ujednání, které představují samostatnou službu, za kterou, je-li poskytnuta, spotřebitel platí navíc. Pod takové služby však nemohou být skryty služby reálně neposkytované, smyšlené či nesmyslné, neboť taková ujednání představují nepřiměřená ujednání, která pouze uměle navyšují cenu peněz (skutečný úrok). Vzhledem k uvedenému soud ujednání o zřízení doplňkové služby název služby vyhodnotil jako skrytý úrok s cílem maximalizace zisku žalobkyně, tedy jako rozporný s dobrými mravy. Je nutno dále poznamenat, že ačkoliv žalobkyně opakuje, že sjednání doplňkové služby náze služby bylo dobrovolné a nepovinné, a tedy toto nelze započítávat do celkové výše nákladů úvěru, pak soud uvádí, že s těmito tvrzeními žalobkyně nesouhlasí. Podle § 133 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru se do celkových nákladů spotřebitelského úvěru dále započítávají náklady na ocenění nemovité věci, je-li pro získání spotřebitelského úvěru nezbytné, a náklady na doplňkové služby, je-li uzavření smlouvy o doplňkové službě povinné pro získání spotřebitelského úvěru nebo pro jeho získání za nabízených podmínek. Vzhledem k tomu, že ujednání o doplňkové službě název služby bylo již vtěleno do samotného textu hlavní úvěrové smlouvy a žalobkyně ani netvrdila, že by byla schopna žalovanému nabídnout úvěr za stejných podmínek i bez ujednání doplňkové služby název služby, či zda mu takovou možnost vůbec nabízela, lze mít důvodně za to, že uzavírání doplňkových služeb nzev služby společně s poskytováním spotřebitelských úvěrů je běžnou praxí žalobkyně. Zároveň proti tvrzením žalobkyně svědčí i skutečnost, že doplňková služba název služby mohla být zesplatněna spolu se zesplatněním úvěru, jak bylo uvedeno výše. Po zesplatnění totiž již žádné popisované služby žalobkyně žalovanému poskytovat nemohla.
27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jelikož žalovanému, který měl ve věci poměrný úspěch, žádné náklady nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 7.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.