Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
38 C 127/2022-47
Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu Mgr. Ivem Kadrmasem jako samosoudcem ve věci
žalobce: ; IČO: [[]]
sídlem adresa žalobkyně
zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení
sídlem adresa
proti
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum
bytem adresa žalovaného
o zaplacení částky 19 618 Kč s příslušenstvím - zápůjčka
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 2.500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z částky 2.500 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba v části, podle které se žalobce domáhá zaplacení částky ve výši 17.118 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z částky 4.817,56 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 402,38 Kč a s úrokem ve výši 29% ročně z částky 7.317,56 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 2.500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z částky 2.500 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, podle které se žalobce domáhá zaplacení částky ve výši 17.118 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z částky 4.817,56 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 402,38 Kč a s úrokem ve výši 29% ročně z částky 7.317,56 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobce se žalobou doručenou Městskému soudu v Brně dne 5. 6. 2022 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by byl žalovaný zavázán k povinnosti zaplatit částku 19.618 Kč s příslušenstvím a k náhradě nákladů řízení. Žalobu odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce, právnická osoba (dále jen„ věřitel“), na straně věřitele uzavřel s žalovaným na straně dlužníka dne 18. 9. 2019 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytl žalovanému peněžitou zápůjčku ve výši 13.000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit věřiteli zápůjčku spolu s poplatkem ve výši 9.418 Kč formou 45 týdenních splátek po 499 Kč. Žalovaný věřiteli zaplatil částku 10.500 Kč. Žalovaný do dnešního dne nezaplatil částku 19.618 Kč, dále úrok ve výši 29 % ročně z dlužné částky. Pohledávka byla postoupena na žalobce smlouvou postoupení pohledávky ze dne 28. 1. 2022. Od tohoto data žalobce požaduje další úroky z prodlení a úrok z úvěru.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Z předložených listinných důkazů (smlouva o zápůjčce ze dne 18. 9. 2019, standardní informace o spotřebitelském úvěru ze dne 18. 9. 2019, výpis z živnostenského rejstříku žalovaného, smlouva o povoleném debetu ze dne 3. 7. 2019, zákaznická karta ze dne 18. 9. 2019, výpis z centrální evidence exekucí ze dne 10. 8. 2022, výpis ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu platný ke dni 10. 8. 2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 1. 2022, č.j. 33 ICdo 27/2021-82, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2020, č.j. 104 VSPH 506/2020-63) soud zjistil následující skutkový stav:
4. Věřitel s žalovaným uzavřeli dne 18. 9. 2019 smlouvu o zápůjčce – název anonymizována dvě slova číslo na základě které věřitel poskytnul žalovanému při podpisu smlouvy v hotovosti částku 13.000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit ve výši 22.418 Kč, a to formou 45 týdenních splátek ve výši 499 Kč. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) na spotřebitelský úvěr činí 290,91% (strana 1, poslední odstavec smlouvy).
5. Dle zákaznické karty měl mít žalovaný pravidelný čistý příjem 60.563 Kč měsíčně a výdaje 4.500 Kč.
6. Dle periodického výpisu z účtu žalovaného u Komerční banky ze dne 20. 6. 2019, 19. 7. 2019 a 20. 8. 2019 soud zjistil, že příjmy žalovaného na jeho bankovním účtu za období od 21. 5. 2019 do 20. 6. 2019 činily částku 109.272 Kč oproti výdajům ve výši 96.470,32 Kč, za období od 21. 6. 2019 do 19. 7. 2019 činily příjmy žalovaného částku 306.774 Kč oproti jeho výdajům ve výši 339.872 Kč a za období od 20. 7. 2019 do 19. 8. 2019 činily příjmy žalovaného částku 102.745 Kč oproti jeho výdajům ve výši 99.421,37 Kč.
7. Dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 včetně přílohy byla pohledávka za žalovaným postoupena z věřitele na žalobce.
8. Z dalších prováděných důkazů nebyly zjištěny žádné pro rozhodnutí soudu rozhodné skutečnosti.
9. Soud v souladu se zásadou hospodárnosti řízení neprovedl dokazování dalšími důkazními prostředky navrženými žalobcem (výslech svědka jméno příjmení), a to k tvrzení žalobce, že věřitel ověřoval příjmy a výdaje žalovaného dle výpisů a faktur za období květen až červenec 2019 a to za situace, že soud provedl hodnocení přímo dle těchto provedených listinných důkazů, nikoliv zprostředkovně na základě svědecké výpovědi.
10. Zjištěný skutkový stav soud podřadil pod následující ustanovení právních předpisů:
11. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen„ OZ“), Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
12. Dle ust. § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen„ ZoSU“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
13. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
14. Dle ust. § 86 odst. 2 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
15. Dle ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
16. Dle ust. § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
17. Dle ust. § 2991 odst. 1 OZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
18. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C -679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 OZ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).
19. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s věřitelem uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019).
20. Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C -679/18 ze dne 5. 3. 2020 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity).
21. Věřitel v rámci zkoumání solventnosti žalovaného vycházel z toho, že měl vlastní měsíční příjem ve výši 60.563 Kč, výdaje pak ve výši 4.500 Kč, jak vyplývá ze zákaznické karty. Z dalších předložených listinných důkazů (periodické výpisy z účtu žalovaného u Komerční banky) má však soud za prokázané, že příjmy i výdaje žalovaného, sdělené věřiteli, neodpovídaly skutečnosti, o čemž věřitel věděl. Příjmy žalovaného v době několika týdnů či měsíců před uzavřením smlouvy o zápůjčce s věřitelem byly vyšší než výdaje žalovaného jen o několik tisíc Kč a neodpovídaly tak údajům, které žalovaný poskytl věřiteli v zákaznické kartě. Žalovaný tak z vlastních příjmů již v době zkoumání úvěruschopnosti nemohl hradit ani vlastní výdaje, natož další úvěrové splátky. Věřitel si v případě pochybností měl ověřit příjem žalovaného (čí je tento příjem, zda s ním žalovaný může vůbec disponovat, zda z tohoto cizího příjmu nejsou i nějaké cizí výdaje atd.). Tyto informace vytvářejí nesoulad, který by logicky měl vést k podrobnějšímu zkoumání solventnosti žalovaného zejména s ohledem na skutečnost, že žalovaný byl na tomto dalším příjmu domácnosti zcela závislý vzhledem k povinnosti platit další splátky z žádaného spotřebitelského úvěru. Věřitel tyto další příjmy domácnosti žalovaného přesto žádným jiným způsobem neověřil, např. pracovní smlouvou třetí osoby, potvrzením o sociálních dávkách apod., kde by věřitel mohl ověřit pravidelné měsíční příjmy a případně i výdaje žalovaného. Z uvedeného dospěl soud k závěru, že věřitel poměry žalovaného do hodnocení klienta sepsal formálně, aniž by se zabýval prověřením příjmů žalovaného a tyto položky pak v souhrnu srovnal tak, aby z nich nemohl jinak, než zjistit, že je žalovaný natolik solventní, aby si mohl dovolit uzavřít úvěrovou smlouvu a platit předpokládané splátky. Soudu je z úřední činnosti známo, že úvěrové produkty poskytované bankami mají nižší úroky a poplatky než produkty poskytované věřitelem. Nelze tedy vyloučit, že osoba, která zvolí k financování svých potřeb produkty věřitele, tak může činit i proto, že jí běžný bankovní úvěr z důvodu nízké bonity není přístupný. Věřitel by si měl být této skutečnosti vědom a úvěruschopnost svých zákazníků posuzovat pečlivě a komplexně, aby rozptýlil jakékoli případné pochybnosti.
22. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že věřitel se měl podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39) ohledně příjmů žalovaného za delší časové období a zejména pak vůbec výdajů žalovaného. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je, zjednodušeně řečeno, bez zisku či dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Ke splnění povinnosti důkazní byl žalobce soudem na jednání dne 8. 6. 2023 vyzván podle ust. § 118a odst. 3 o.s.ř., žalobce však dalšími předloženými důkazy neprokázal, že náležitě v době před uzavřením smlouvy o zápůjčce mezi žalovaným a věřitelem věřitel splnil svoji povinnost v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalovaného.
Soud tak dospěl k závěru, že věřitel se pouze formálně spokojil s příjmy a tvrzenými výdaji, kdy prověřováním příjmů i výdajů žalovaného se zabýval jen povrchně. Přitom právě příjmovou i výdajovou stránku úvěrované osoby má věřitel povinnost řádně zkoumat, aby mohl srovnání příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji dlužníka a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný úvěr řádně splácet. Soud tak dospěl k závěru, že věřitel dostatečně neprověřil výdaje žalovaného a nehodnotil všechny dostupné informace o žalovaném ve svém souhrnu.
23. Pokud tedy byla následně mezi věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem uzavřena smlouva o zápůjčce, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 OZ ve spojení s § 86 ZoSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 OZ, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Tato smlouva by byla dále alespoň částečně neplatná i pro lichvu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1993/2001), neboť v úvěrové smlouvě byl původně sjednán úrok – RPSN 290,91% ročně, kdy soudu je z jeho činnosti známo, že v rozhodném období se obvyklý úrok za daný typ úvěrů pohyboval kolem 20 % ročně. Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že ujednání o úrocích ve smlouvě o zápůjčce je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 OZ). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 OZ), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásady autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).
24. Vzhledem k tomu, že právní důvod plnění věřitele odpadl (smlouva o zápůjčce je neplatná), je třeba na plnění, které věřitel poskytl žalovanému (úvěr ve výši 13.000 Kč), hledět nikoli jako na plnění věřitele ze smlouvy ale jako na bezdůvodné obohacení žalovaného (§ 2991 OZ). Žalovaný věřiteli již dle tvrzení žalobce zaplatil částku 10.500 Kč a zbývá mu tak uhradit částku 2.500 Kč. Pohledávka za žalovaným byla v souladu s ust. § 1879 OZ platně postoupena na žalobce, což bylo žalovanému oznámeno. Žalobce je tak oprávněn vymáhat tuto pohledávku.
25. S ohledem na to, že absolutně neplatná byla smlouva o zápůjčce, nepřiznal soud žalobci ani úroky z úvěru, neboť podklad pro jejich přiznání – smlouva o zápůjčce – také odpadl. Při neplatnosti celé smlouvy tak není důvod zkoumat případnou výši obvyklého úroku, jako bývá činěno v případech pouhé částečné neplatnosti úvěrových smluv co do sjednaného vysokého úroku z úvěru. Soud tak žalobci nepřiznal ani žalovaný úrok ani zákonný obvyklý úrok. Pro úplnost soud uvádí, že podklad pro přiznání jiných smluvních nároků (úrok, smluvní pokuty, různé poplatky apod.) nedává ani zákon o spotřebitelském úvěru. Výjimkou je zákonný úrok z prodlení (§ 1970 OZ). Vzhledem k tomu, že žalovaný jistinu včas neuhradil ani poté, co byl žalobcem vyzván k jejímu uhrazení nejpozději doručením výzvy k plnění, tedy od 18. 3. 2022 se žalovaný dostal do prodlení s peněžitým plněním a žalobci vznikl nárok na úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.
26. Soud tak zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobci částku 2.500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 2.500 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení. Lhůta k plnění byla v souladu s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. stanovena v délce tří dnů (výrok I.)
27. Výrokem II. byly zamítnuty nároky, které soud shledal nedůvodnými.
28. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalovaný byl ve sporu úspěšnější jak žalobce a žalobce by tak byl povinen mu hradit náklady řízení. Dle obsahu spisu však žalovanému žádné náklady nevznikly, a proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Brně.
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce (§ 251 o.s.ř.).