Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 C 43/2023-39

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Svačinovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalované: osobní údaje žalované

o zaplacení 25 600 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 600 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 20 000 Kč s úrokem z prodlení v částce 962,23 Kč, s úrokem z prodlení v částce 480,14 Kč, s úrokem v částce 2 865,7 Kč, s úrokem v částce 1 470,09 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 14 233,33 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 677,90 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, s úrokem ve výši 24,57 % ročně z částky 14 233,33 od 8. 1. 2022 do zaplacení a s úrokem ve výši 25,26 % ročně z částky 5 677,90 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 600 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 20 000 Kč s úrokem z prodlení v částce 962,23 Kč, s úrokem z prodlení v částce 480,14 Kč, s úrokem v částce 2 865,7 Kč, s úrokem v částce 1 470,09 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 14 233,33 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 677,90 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, s úrokem ve výši 24,57 % ročně z částky 14 233,33 od 8. 1. 2022 do zaplacení a s úrokem ve výši 25,26 % ročně z částky 5 677,90 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, zamítá. III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 25 600 Kč s příslušenstvím. Právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba, uzavřela s žalovanou dne 23. 1. 2020 smlouvu o zápůjčce číslo na jejímž základě žalované poskytla finanční prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaná poskytnutý úvěr čerpala v hotovosti při podpisu smlouvy a zavázala se k jeho řádnému splácení spolu s poplatkem a úroky celkem ve výši 12 000 Kč v pravidelných týdenních splátkách ve výši 450 Kč. Tuto svoji povinnost si však neplnila. K prověřování schopnosti žalované splácet úvěr žalobkyně uvedla, že žalovaná byla před uzavřením smlouvy dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům předloženými žalovanou. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalované a ověřeny doklady uvedenými v části„ Ověřené dokumenty“. Přesto však žalovaná posléze přestala sjednané splátky hradit, poslední splátku uhradila dne 23. 6. 2020. Žalovaná dosud na pohledávku žalobkyně uhradila celkem částku 8 700 Kč. Následně byla pohledávka postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022 na žalobkyni. Dlužná částka se skládá z jistiny ve výši 14 233,33 Kč, poplatku ve výši 4 066,67 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 14 233,33 Kč od 19. 3. 2021 do zaplacení, který žalobkyně za dobu od 19. 3. 2021 do 7. 1. 2022 kapitalizovala částkou 962,23 Kč a úroku ve výši 24,57 % ročně z částky 14 233,33 Kč od 19. 3. 2022 do zaplacení, který žalobkyně za dobu od 19. 3. 2021 do 7. 1. 2022 kapitalizovala částkou 2 865,70 Kč.

2. Právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba, dále uzavřela s žalovanou dne 10. 11. 2019 smlouvu o zápůjčce číslo na jejímž základě žalované poskytla finanční prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaná poskytnutý úvěr čerpala v hotovosti při podpisu smlouvy a zavázala se k jeho řádnému splácení spolu s poplatkem a úroky celkem ve výši 8 000 Kč v pravidelných týdenních splátkách ve výši 300 Kč. Tuto svoji povinnost si však neplnila. K prověřování schopnosti žalované splácet úvěr žalobkyně uvedla, že žalovaná byla před uzavřením smlouvy dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům předloženými žalovanou. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalované a ověřeny doklady uvedenými v části„ Ověřené dokumenty“. Přesto však žalovaná posléze přestala sjednané splátky hradit, poslední splátku uhradila dne 23. 6. 2020. Žalovaná dosud na pohledávku žalobkyně uhradila celkem částku 10 700 Kč. Následně byla pohledávka postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022 na žalobkyni. Dlužná částka se skládá z jistiny ve výši 5 677,90 Kč, poplatku ve výši 1 622,10 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 677,90 Kč od 4. 1. 2021 do zaplacení, který žalobkyně za dobu do 4. 1. 2021 do 7. 1. 2022 kapitalizovala částkou 480,14 Kč a úroku ve výši 25,26 % ročně z částky 5 677,90 Kč od 4. 1. 2021 do zaplacení, který žalobkyně za dobu do 4. 1. 2021 do 7. 1. 2022 kapitalizovala částkou 1 470,09 Kč.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Oba účastníci souhlasili s postupem podle , , (dále jen „”), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání.

4. Ze smlouvy o zápůjčce číslo ze dne 23. 1. 2020 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba, uzavřela s žalovanou smlouvu o zápůjčce, na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla v den podpisu smlouvy žalované finanční prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaná se zavázala splatit zápůjčku 60 pravidelnými týdenními hotovostními splátkami ve výši 450 Kč spolu s úrokem sjednaným ve výši 3 000 Kč, administrativním poplatkem ve výši 3 000 Kč a inkasním poplatkem pro případ úhrad v hotovosti ve výši 6 000 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky. Dle smlouvy byla úroková sazba sjednána ve výši 32,15 % p. a. Dle čl. 5, pokud zákazník včas nesplní povinnost uhradit splátku, má společnost právo požadovat uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. Dle vyjádření žalobkyně uhradila dosud žalovaná na pohledávku žalobkyně celkem částku 8 700 Kč.

5. Ze zákaznické karty ze dne 23. 1. 2020 soud zjistil, že žalovaná předložila právní předchůdkyni žalobkyně doklady k prověření její úvěruschopnosti, a to výplatní pásky a faktury za elektřinu, vodu, plyn, telefon, TV/SIPO. Žalovaná zde dále uvedla, že je svobodná, nemá žádné nezaopatřené dítě a žije s partnerem v nájmu od prosince 2018. Jako příjem uvedla částku 11 834 Kč měsíčně z hlavního pracovního poměru sjednaného na dobu určitou do 31. 12. 2020. K měsíčním výdajům žalovaná uvedla výdaje na bydlení ve výši 1 290 Kč, osobní výdaje ve výši 4 000 Kč a splátky úvěru ve výši 1 250 Kč. Žádné další doklady k ověření úvěruschopnosti žalované žalobkyně nepředložila.

6. Ze smlouvy o zápůjčce číslo ze dne 10. 11. 2019 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba, uzavřela s žalovanou smlouvu o zápůjčce, na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla v den podpisu smlouvy žalované finanční prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaná se zavázala splatit zápůjčku 60 pravidelnými týdenními hotovostními splátkami ve výši 300 Kč spolu s úrokem sjednaným ve výši 2 000 Kč, administrativním poplatkem ve výši 2 000 Kč a inkasním poplatkem pro případ úhrad v hotovosti ve výši 4 000 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky. Dle smlouvy byla úroková sazba sjednána ve výši 32,15 % p. a. Dle čl. 5, pokud zákazník včas nesplní povinnost uhradit splátku, má společnost právo požadovat uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. Dle vyjádření žalobkyně uhradila dosud žalovaná na pohledávku žalobkyně celkem částku 10 700 Kč.

7. Ze zákaznické karty ze dne 10. 11. 2019 soud zjistil, že žalovaná předložila právní předchůdkyni žalobkyně doklady k prověření její úvěruschopnosti, a to výplatní pásky a faktury za elektřinu, vodu, plyn, telefon, TV/SIPO. Žalovaná zde dále uvedla, že je svobodná, má jedno nezaopatřené dítě a žije s partnerem v nájmu od prosince 2018. Jako příjem uvedla částku 9 493 Kč měsíčně z hlavního pracovního poměru sjednaného na dobu určitou do 31. 7. 2020 a další blíže neurčené příjmy ve výši 1 500 Kč. K měsíčním výdajům žalovaná uvedla výdaje na bydlení ve výši 1 000 Kč a osobní výdaje ve výši 7 800 Kč. Žádné další doklady k ověření úvěruschopnosti žalované žalobkyně nepředložila.

8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022 a přílohy ke smlouvě o postoupení pohledávek soud zjistil, že pohledávky za žalovanou byly postoupeny na žalobkyni. V oznámení o postoupení pohledávek ze dne 3. 2. 2022, odeslaného dle podacího archu žalované dne 4. 2. 2022, byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu ve lhůtě deseti dnů. Předžalobní výzva ze dne 14. 4. 2022 byla žalované odeslána dle podacího archu dne 19. 4. 2022.

9. Při právním posouzení věci vycházel soud ze , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“). Podle o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

10. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

11. Podle § 2392 o. z., při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech.

12. Podle , o spotřebitelském úvěru (dále jen „“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

15. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.

16. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované na základě smlouvy o zápůjčce finanční prostředky celkem ve výši 15 000 Kč a 10 000 Kč, které měla žalovaná v souladu se smlouvou splatit společně se sjednaným úrokem, poplatkem a poplatkem za hotovostní inkaso splátek v pravidelných týdenních splátkách. Tuto svou povinnost si však neplnila, když uhradila pouze částku 19 400 Kč. Následně byla pohledávka postoupena na žalobkyni v souladu s ustanovením § 1879 o. z.

17. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se však soud musel dále zabývat tím, zda právní předchůdkyně žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smluv úvěruschopnost žalované. Problematikou posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. , kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Co se týče příjmové stránky žalované, tak dle údajů uvedených v žádostech o úvěr měla být informace o příjmu žalované ověřena prostřednictvím příjmových výplatních pásek, které žalobkyně soudu nepředložila. Žalobkyně dále nedoložila žádné dokumenty týkající se výdajové stránky žalované, tudíž není možno učinit závěr o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované, a to s ohledem na shora citované ustanovení § 78 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého je poskytovatel úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Právní předchůdkyně žalobkyně dále dostatečně neověřovala výdaje žalované, když nepředložila, že by bylo nahlíženo do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti, především registr exekucí a zda se žalovaná v těchto databázích nachází či nikoliv, a jak a kde a jakým způsobem vlastně zkoumala jednotlivé výdaje žalované, zejména výdaje na bydlení. U smlouvy o zápůjčce ze dne 23. 1. 2020 pak právní předchůdkyně žalobkyně nešetřila úvěrovou historii žalované, která v kartě zákazníka ze dne 10. 11. 2019 uvedla, že má nezaopatřené dítě.

18. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10ay, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

19. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako "Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele" zní následovně: "Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat." Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení "členské státy zajistí", pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako "Sankce" stanoví následující: "Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující." Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou "účinné, přiměřené a odrazující", tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C 377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, neboť poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že "Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů." Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C 240/98 až C 244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (), ze dne 4. června 2015, Faber () a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

20. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

21. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto příslušné ustanovení v této části neaplikovat.

22. Předmětnou smlouvu je proto nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu, a to z titulu bezdůvodného obohacení na základě ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně jako poskytovatelka zápůjčky má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků v nové době splatnosti, která není závislá na výzvě věřitele, nýbrž na možnostech dlužníka. Z gramatického výkladu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení, představuje toto ustanovení dle systematického výkladu speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. ). Tato zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy je především projevem ochrany spotřebitele, když stanoví, že spotřebitel není poskytnutou jistinu povinen vrátit ihned, ale v době odpovídající jeho možnostem, případně ve splátkách, které je schopen splácet. Pokud tedy spotřebitel vrací dle shora uvedeného ustanovení poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli pak nevzniká ani právo na zákonné úroky z prodlení dle ustanovení § 1970 o. z., jako v případě postupu dle obecných ustanovení dle § 2993 o. z o vypořádání bezdůvodného obohacení ze zaniklé smlouvy.

23. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze tedy dle výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky označit:„ …za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“

24. S ohledem na zjištěnou neplatnost smluv o zápůjčce má tedy žalobkyně v souladu s ustanovením § 87 zákona o spotřebitelském úvěru právo na vydání bezdůvodného obohacení představující rozdíl mezi částkou, která byla žalované poskytnuta a kterou vrátila 5 600 a ve zbývajícím rozsahu ohledně nároků na zaplacení úroků, úroků z prodlení a poplatku jí uplatněné nároky platně nevznikly. Soud nevyhověl žalobkyni ani co do požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení dle ustanovení § 1970 o. z., neboť splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran, případně na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala. Dobu splatnosti stanovil žalované rozsudkem soud a teprve po jejím marném uplynutí se žalovaná dostane do prodlení. Neboť žalovaná byla po celou dobu řízení nečinná a nebylo tak možné zjistit její aktuální poměry a možnosti splácení, stanovil mu soud povinnost zaplatit zbývající dlužnou jistinu úvěru v obecné lhůtě k plnění dle ustanovení

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle , tak, že nepřiznal žádnému z účastníků náklady řízení, když převážně úspěšná ve věci byla žalovaná. Ze spisu se však nepodává, že by převážně procesně úspěšné žalované jakékoliv náklady řízení vznikly, když po celou dobu řízení byla nečinná.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 01 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.