Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

42 C 84/2023-23

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení částky 57 187,22 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 33 040 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 33 040 Kč od 21. 9. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 24 147,22 Kč spolu s úrokem ve výši 13,99 % ročně z částky 52 387,42 Kč od 2.6.2022 do zaplacení a z částky 1 507,8 Kč od 2.6.2022 do zaplacení, dále spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 620,64 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 57 187,22 Kč od 2. 6. 2022 do 20. 9. 2022 a z částky 24 147,22 Kč od 21. 9. 2022 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 380 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 33 040 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 33 040 Kč od 21. 9. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 24 147,22 Kč spolu s úrokem ve výši 13,99 % ročně z částky 52 387,42 Kč od 2.6.2022 do zaplacení a z částky 1 507,8 Kč od 2.6.2022 do zaplacení, dále spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 620,64 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 57 187,22 Kč od 2. 6. 2022 do 20. 9. 2022 a z částky 24 147,22 Kč od 21. 9. 2022 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 380 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 57 187,22 Kč spolu s příslušenstvím v podobě smluveného úroku a úroku z prodlení, když uvedenou částku měl žalovaný dlužit na základě Smlouvy o úvěru uzavřené dne 15. 7. 2020 mezi ním a právní předchůdkyní žalobkyně – společností právnická osoba (dále jen„ předchozí věřitel“ nebo„ banka“), na podkladě níž poskytla banka žalovanému úvěr ve výši 70 000 Kč, který byl veden pod úvěrovým účtem č. bankovní účet. Nedílnou součástí smlouvy byly i Všeobecné obchodní podmínky právnická osoba, jakož i sazebník poplatků, přičemž žalovaný se zavázal, že poskytnutý úvěr spolu s úroky splatí bance v pravidelných měsíčních splátkách po spolu se smluveným úrokem z úvěru ve výši 13,99 % ročně. Smluvní strany si dále přímo ve smlouvě sjednaly, že banka je oprávněna připisovat vyúčtované úroky z úvěru k jistině úvěru vždy k poslednímu dni každého kalendářního měsíce. Žalovaný se však dostal do prodlení se splácením poskytnutého úvěru a v důsledku porušení povinností žalovaným splácet úvěr řádně a včas v souladu se smlouvou, byl žalovaný písemně vyzýván k úhradě dlužných částek. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný i přes tyto výzvy své povinnosti nadále porušoval, banka v souladu se smlouvou ke dni 5. 3. 2022 zesplatnila celý zůstatek úvěru s příslušenstvím. právnická osoba, jako postupitel, postoupila pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 30. 5. 2022 na žalobkyni, přičemž toto postoupení bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalovaný byl následně žalobkyní před podáním žaloby písemně vyzván k úhradě dlužné částky, ani přesto však dlužnou částku neuhradil. V podání ze dne 29. 3. 2023 učiněném na základě výzvy soudu dále žalobkyně doplnila, že banka splnila svou zákonnou povinnost ve smyslu , o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, když s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací získaných od žalovaného, které získala při zpracovávání žádosti žalovaného o poskytnutí úvěrového produktu, v rámci něhož byl žalovaný dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry.

2. Žalovaný se k podané žalobě nijak nevyjádřil.

3. Soud ve věci usneseními ze dne 5. 4. 2023 vyzval obě procesní strany, aby se vyjádřily, zda podle , (dále i jen ) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byly současně poučeny, že nevyjádří-li se do 5-ti dnů od doručení této výzvy, bude soud podle jejich souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo právnímu zástupci žalobkyně doručeno dne 13. 4. 2023, žalovanému pak dne 28. 4. 2023 náhradním způsobem – formou uložení u pošty, přičemž žalobkyně svým podáním ze dne 14. 4. 2023 s tímto postupem soudu vyslovila svůj souhlas, žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že i on s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.

4. Z žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud tato skutková zjištění: Zy označené jako Smlouva o úvěru ze dne 15. 7. 2020 a Všeobecnými obchodními podmínkami banky vzal soud za prokázané, že se formou prostředků komunikace na dálku dohodla právnická osoba, jako banka a žalovaný na tom, že banka poskytne žalovanému hotovostní úvěr ve výši 70 000 Kč, který bude veden na úvěrovém úctu č. bankovní účet, žalovaný se na druhé straně zavázal, že předmětný úvěr splatí formou plateb inkasa ze svého bankovního účtu č. bankovní účet nejpozději do 20. 2. 2024 formou 43 měsíčních splátek ve výši 2 100 Kč se splatností první splátky dne 20. 8. 2020, a to společně s úroky ve výši 13,99 % ročně; RPSN byla sjednána na 15,15 %. Dále bylo ve smlouvě ujednáno, že v případě, že se žalovaný dostane do prodlení se splácením jedné splátky úvěru po dobu delší než 3 měsíce nebo se dostane do prodlení se splácením více než dvou splátek, měla banka právo prohlásit úvěr za okamžitě splatný. V bodě 3.1. smlouvy o úvěru bylo dále dohodnuto, že úroky z úvěru jsou splatné společně s pravidelnými splátkami úvěru a stávají se součástí jistiny úvěru vždy k poslednímu dni každého kalendářního měsíce, dále po doplacení úvěru a také v den, kdy banka uplatní právo na okamžité zesplatnění úvěru. Součástí jistiny se v den jejich splatnosti stanou také veškeré ceny vyúčtované v souvislosti s úvěrem.

5.u označenou jako Posouzení úvěruschopnosti klienta, jakož i historickým výpisem z běžného účtu žalovaného č. bankovní účet vedeného u právní předchůdkyně žalobkyně za období od 1. 1. 2020 do 31. 7. 2020, je dále v řízení prokázáno, že žalovaný ve své žádosti o poskytnutí úvěru bance uvedl příjem ve výši 22 000 Kč, přičemž banka zjistila, že tato částka odpovídá průměrnému příjmu žalovaného v měsících předcházejících úvěrové žádosti; dále banka mimo jiné ověřila pomocí interního napojení na Insolvenční rejstřík, že žalovaný nebyl v době úvěrové žádosti v aktivním insolvenčním řízení, z informací z CBCB ověřila předchozí splátkovou morálku žalovaného, z historie v interní evidenci klientů ověřila, že žalovaný neměl žádné relevantní negativní informace, např. záznam o podvodném jednání či kriminálních aktivitách, záznam v souvislosti s AML pravidly, záznam o exekučním řízení, atd.; žalovaný v žádosti uvedl výdaje ve výši 0 Kč a nájemné ve výši 7 000 Kč; banka pak stanovila životní výdaje klienta na základě dat sdělených klientem v kombinaci s interními informacemi banky, včetně využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení na 11 520 Kč. Žalovaný na žádosti uvedl splátky ve výši 0 Kč, přitom banka dotazem do CCB a vlastních systémů zjistila, že klient měl v době úvěrové žádosti další úvěry v podobě kontokorentního úvěru u banky s limitem 26 000 Kč a s orientační splátkou 780 Kč, dále úvěru pro fyzické osoby mimo ČS se splátkou 1 500 Kč. Z výpisu z běžného účtu žalovaného za výše uvedené období pak vyplývá, že klient byl po celou dobu v záporném zůstatku (čerpání kontokorentu), na účtu byl vykazován pravidelný měsíční příjem ve výši cca 21 000 Kč, nicméně ve stejné výši byly pravidelné měsíční výdaje v podobě plateb kartou a výběrů hotovosti, na účtu byla navedena platba SIPO v měnící se výš (vždy však do 1 000 Kč), žádné jiné pravidelné platby z účtu hrazeny nebyly.

6. Transakční historií bylo dále v řízení prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně dne 15. 7. 2020 poskytla žalovanému částku 70 000 Kč, kterou žalovaný téhož dne čerpal, přičemž žalovaný uhradil bance v období od 20. 8. 2020 do 20. 10. 2021 celkem částku 36 960 Kč, následně již bance neuhradil ničeho.

7. Poslední výzvou ze dne 1. 2. 2022 a Rozhodnutím o okamžité splatnosti dluhu ze dne 5. 3. 2022 bylo v řízení prokázáno, že společnost právnická osoba po předchozí upomínce o úhradu dlužných splátek sdělila žalovanému, že ke dni 5. 3. 2022 zesplatnila úvěr vedený pod č. bankovní účet pro neplacení splatných pohledávek a současně sdělila žalovanému, že celková dlužná částka k danému dni činí 55 796 Kč.

8.u označenou jako smlouva o postoupení pohledávek ze dne 30. 5. 2022, včetně seznamu postupovaných pohledávek, dohody o úplatě ze dne 31. 5. 2022, potvrzení o úplatě ze dne 2. 6. 2022, jakož i zy označené jako Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 16. 6. 2022, včetně podacího lístku z téhož dne, je v řízení prokázáno, že společnost právnická osoba postoupila své pohledávky z úvěrových smluv vůči dlužníkům specifikované v příloze smlouvy, včetně pohledávky vůči žalovanému, která je předmětem tohoto řízení, s příslušenstvím a se všemi právy a povinnostmi s nimi spojenými na žalobkyni za úplatu, přičemž tuto skutečnost žalovanému řádně oznámila.

9. Předžalobní upomínkou právní zástupce žalobkyně ze dne 5. 9. 2022, včetně podacího lístku ze dne 6. 9. 2022 je pak v řízení prokázáno, že zástupce žalobkyně vyzval dne 5. 9. 2022 ještě před podáním žaloby žalovaného k uhrazení dlužné částky ve výši 62 610,38 Kč nejpozději ve lhůtě do 20. 9. 2022 s upozorněním, že nebude-li tato dlužná částka uhrazena, bude se žalobkyně svého nároku domáhat soudní cestou.

10. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé. Soud přitom provedl všechny důkazy navrhované účastníky, přičemž potřeba provedení dalších důkazů v řízení nevyšla najevo.

11. Na základě výše uvedených zjištěných skutečností učinil soud skutkový závěr, že dohodou uzavřenou formou prostředků komunikace na dálku, označenou jako Smlouva o úvěru se právnická osoba, jako banka a žalovaný jako dlužník dne 15. 7. 2020 dohodli na tom, že banka poskytne žalovanému úvěr ve výši 70 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal platit bance roční úrok z úvěru ve výši 13,99 % a poplatky související s poskytnutím a správou úvěru v pravidelných 43 měsíčních splátkách ve výši 2 100 Kč se splatností první splátky dne 20. 8. 2020; RPSN byla sjednána na 15,15 %. Strany si rovněž dohodly, že úroky z úvěru jsou splatné společně s pravidelnými splátkami úvěru a stávají se součástí jistiny úvěru vždy k poslednímu dni každého kalendářního měsíce. Konečně bylo dohodnuto, že v případě prodlení žalovaného se splácením jedné splátky úvěru po dobu delší než 3 měsíce nebo se splácením více než dvou splátek, má banka právo prohlásit úvěr za okamžitě splatný. Žalovaný svůj závazek z uvedené dohody nesplnil a porušil, když poskytnuté finanční prostředky a smluvený úrok bance v dohodnutých splátkách po sjednanou dobu řádně nehradil, za celou dobu uhradil toliko částku 36 960 Kč, pročež banka dne 5. 3. 2022 přistoupila k zesplatnění úvěru. Při uzavírání úvěrové smlouvy měla banka k dispozici výpis z běžného účtu žalovaného, z něhož vyplývalo, že žalovaný byl dlouhodobě v mínusu, čerpal ze strany banky další úvěr v podobě kontokorentu, na jeho běžný účet chodila pravidelně jeho mzda ve výši cca 21 000 Kč, kromě platby SIPA ve výši vždy do 1 000 Kč z účtu nebyly navedeny žádné pravidelné platby, pouze docházel k výběrům v hotovosti a platbami kartou, nicméně měsíční příjmy se v podstatě rovnaly měsíčním výdajům; banka pak dále prověřila žalovaného v dostupných registrech.

12. Podle , 2 , o spotřebitelském úvěru ve znění ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle , o spotřebitelském úvěru ve znění ke dni uzavření smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s  větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle , , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Podle , , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. S ohledem na zjištěný skutkový stav soud posoudil věc po právní stránce ve smyslu výše citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že nárok žalobkyně uplatněný žalobou je důvodný, byť ne zcela. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu , o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byla právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuta možnost čerpat peněžní částku ve výši 70 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. , o spotřebitelském úvěru. Podle tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp.zn. „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto , o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy . Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném konkrétním případě však žalobkyně výslovně tvrdila, že její právní předchůdkyně žalovaného toliko lustrovala ve veřejně dostupných rejstřících a dále vycházela z výpisu z bankovního účtu žalovaného, z něhož však objektivně vyplývá, že žalovaný byl na účtu dlouhodobě v mínusu, čerpal na něm kontokorent, na účet sice docházel pravidelně jeho mzda, nicméně na účet nebyly navedeny žádné pravidelné platby, takže banka nemohla vědět, jaké jsou náklady žalovaného na bydlení, jaké jsou jeho další pravidelné výdaje, zda má tento nějakou vyživovací povinnost, zda žije s někým ve společné domácnosti, přitom sama banka ve své úvěrové zprávě uvedla, že žalovaný v žádosti uvedl, že nemá žádné další úvěrové závazky, a banka sama zjistila, že toto jeho tvrzení se nezakládá na pravdě; i přes všechny tyto skutečnosti však žalovanému úvěr poskytla. S ohledem na výše uvedené má soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo ze strany banky dostatečné a správné, když právní předchůdkyně žalobkyně nijak nezjišťovala skutečné osobní a výdajové poměry žalovaného a díky tomu nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru, kdy podle , , je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti.

17. Právní předchůdkyně žalobkyně přitom následně uzavřela se žalobkyní platnou smlouvu o postoupení shora specifikované pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Na základě této smlouvy o postoupení pohledávky proto byla pohledávka vůči žalovanému se vším příslušenstvím a případným zajištěním platně převedena na žalobkyni, jež je tak nyní ve sporu aktivně legitimována, přičemž oznámení o postoupení pohledávek učinila ve vztahu k žalovanému právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel.

18. S ohledem na výše uvedené závěry soud konstatuje, že žalobkyně v řízení prokázala, že její právní předchůdkyně poskytla žalovanému částku 70 000 Kč, a to jako plnění bez právního důvodu ve smyslu , o spotřebitelském úvěru, na straně druhé v řízení vyšlo najevo, že žalovaný bance vrátil celkem částku 36 960 Kč (byť jednotlivé platby banka započítávala nejen na jistinu, ale i další nároky z neplatné úvěrové smlouvy). S ohledem na to tak na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení v žalované výši 33 040 Kč, které je povinen žalovaný žalobkyni vrátit. Dle důvodové zprávy k  výše citovaného zákona, s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Slova "v době přiměřené jeho možnostem" míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. Poskytovatel, pokud se domnívá, že spotřebitel nesplácí podle svých možností, může podat návrh soudu, aby určil, v jakých lhůtách má spotřebitel splácet.“. Smyslem a účelem právní úpravy tedy bylo, aby se dluh spotřebitele na vrácení jistiny poté, co je smlouva neplatná pro porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost žadatele, nestal splatným ihned, ale aby splatnost byla vázána na jeho faktické schopnosti a možnost jistinu vrátit tak, aby se nedostal ihned do prodlení s vrácením jistiny jen proto, že jeho aktuální možnosti a schopnosti k vrácení celé jistiny nejsou dány. Podle odborné literatury - například Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, 900 s.,„ Důsledkem je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o splácení jistiny soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran“. Ustanovení výše citovaného zákona tak stanovení zvláštní splatnost (hmotněprávní splatnost, nikoliv pariční lhůtu) nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého absolutně neplatnou smlouvou o spotřebitelském úvěru v důsledku porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele. Do prodlení se spotřebitel s povinností vrátit jistinu spotřebitelského úvěru dostane jen tehdy, pokud nevrací jistinu v době přiměřené jeho možnostem a schopnostem. V případě, že se žalobce domáhá nevrácené jistiny v rámci soudního řízení, je nutno dovodit, že je zde spor nejen o to, zda má žalovaný vracet žalovanou částku, ale logicky je zde spor i o tom, kdy a zda se stala splatnou. Pokud se žalobce domáhá i úroků z prodlení z nevrácené jistiny, je nezbytné zkoumat i to, jaké byly možnosti a schopnosti spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu (břemeno tvrzení a důkazní nese spotřebitel). Pokud spotřebitel v rozsahu odpovídající jeho možnostem a schopnostem nevrátí poskytnutou jistinu či její část, pak se dostává teprve do prodlení s povinností vrátit jistinu či její část a věřiteli následně přísluší i nárok na úrok z prodlení v zákonné sazbě. Břemeno tvrzení a důkazní o možnostech spotřebitele jistinu spotřebitelského úvěru vrátit však nese spotřebitel, který zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdil a případně doložil. V daném konkrétním případě však žalovaný netvrdil a již vůbec v tomto směru nedoložil ničeho, co by osvětlovalo jeho aktuální majetkové poměry a dokládalo, jaké jsou jeho současné možnosti předmětný dluh zaplatit, resp. splácet. Dle názoru soudu pak tato situace, úplná procesní pasivita žalovaného jako dlužníka, nemůže znamenat, že v důsledku v tomto směru z pohledu soudu již nepřiměřeně zesílené ochrany spotřebitele soud v neprospěch žalobkyně sám stanoví splátky či rozhodne, že zatím žalovaný vůbec dluh není schopen splatit. Žalobkyně přitom prokazatelně vyzvala žalovaného k vrácení poskytnuté částky dopisem odeslaným dne 6. 9. 2022, dle kterého měl žalovaný uhradit svůj dluh nejpozději do 20. 9. 2022 J přitom vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7.2019, č.j. -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 9. 9. 2022. Od této chvíle běžela ve smyslu , , žalované lhůta„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. , kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k  , (Hulmák, M. a kol.: V. Závazkové právo. Obecná část (–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998-1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že žalobkyní stanovená lhůta do 20. 9. 2022, která odpovídá přesně sedmi pracovním dnům je naprosto přiměřená a dostačující, za situace, že nebylo tvrzeno ani prokázáno ze strany žalovaného ničeho jiného. Protože žalovaný v dané lhůtě dluh nesplnil, dostal se ode dme 21. 9. 2022 podle , , do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byl žalovaný rovněž zavázán k úhradě úroku z prodlení v žalobou požadované výši 11,75 %, když sice zákonná výše úroku z prodlení byla k prvnímu dni prodlení ve smyslu vládního vyšší, ale soud je v civilním řízení vázán žalobou a nemůže přiznat více, než je požadováno. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.

19. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání 3 dnů od právní moci rozsudku pak má oporu v ust. věta před středníkem , když v daném případě soud, zejména vzhledem k delší době trvání dluhu, jakož i s přihlédnutím k dosavadnímu zcela pasivnímu postoji žalované k tomuto dluhu, žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší či pro povolení splátek neshledal, respektive tyto důvody nebyly rovněž ani žádným z účastníků tvrzeny.

20. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení částky 33 040 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, které soud zohlednil v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. a kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku na částku 2 637,77 Kč, takže celková přiznaná částka k tomuto datu činila 35 677,77 Kč. Tento její úspěch však představuje jen 53,4 % ze 100 % (tj. z celkového předmětu řízení kapitalizovanému včetně příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku na částku 66 832,89 Kč). Naopak neúspěch žalobkyně představuje 46,6 %. Čistý úspěch žalobkyně (po odečtení neúspěchu od úspěchu) tak činí 6,8 % a žalobkyni proto ve smyslu vzniklo právo na náhradu 6,8 % jí účelně vynaložených nákladů řízení

21. Celkové náklady žalobkyně jsou přitom představovány částkou 20 292,80 Kč, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 288 Kč a z nákladů právního zastoupení ve výši 18 004,80 Kč mající oporu ve vyhl. č. (tvořené částkou 13 680 Kč jako odměnou dle , ve spojení s  advokátního tarifu za čtyři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci v podobě přípravy a převzetí zastoupení, sepisu žaloby, sepisu předžalobní upomínky a sepisu podání ze dne 14. 4. 2023 učiněného na výzvu soudu po 3 420 Kč, 1 200 Kč jako čtyři režijní paušály po 300 Kč za tyto čtyři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci dle , 3 advokátního tarifu, to vše pak včetně 21% DPH, kterou je povinen z přiznané odměny a náhrad odvést zástupce žalobkyně jako advokát, jež v řízení osvědčil, že je registrovaným plátcem DPH). Žalovaný proto byl zavázán zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 6,8 % z této částky, tedy právě částku 1 380 Kč, a to rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s ust. věta před středníkem , když ani zde soud důvody pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek neshledal, přičemž určené platební místo – k rukám právního zástupce žalobkyně – vychází z ust.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.