Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

42 C 256/2022-35

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení částky 30 750 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni jednak částku 9 500 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9 500 Kč od 4. 5. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 21 250 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 8 472,06 Kč, úrokem ve výši 24,81 % ročně z částky 23 916,73 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 817,19 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 23 916,73 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni jednak částku 9 500 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9 500 Kč od 4. 5. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 21 250 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 8 472,06 Kč, úrokem ve výši 24,81 % ročně z částky 23 916,73 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 817,19 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 23 916,73 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 30 750 Kč se shora specifikovaným příslušenstvím, když žalovanou částku měl žalovaný dlužit na základě Smlouvy o úvěru číslo uzavřené dne 18. 6. 2019 mezi ním a právní předchůdkyní žalobkyně - společností právnická osoba (dále i jen banka), na podkladě níž poskytla banka žalovanému peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit bance celkem částku 45 000 Kč, z toho 25 000 Kč jako samotnou půjčku a 20 000 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 5 000 Kč, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 5 000 Kč a nákladů na hotovostní inkaso splátek ve výši 10 000 Kč, a to formou 60 týdenních splátek po 750 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 11. 8. 2020. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, uhradil toliko částku 15 500 Kč a poslední splátku uhradil dne 20. 8. 2020, pročež tak právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo uplynutím sjednané doby plnění právo na úhradu celého dluhu ve výši 30 750 Kč, sestávajícího z jistiny ve výši 23 916,73 Kč a souhrnného poplatku ve výši 6 833,27 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022, uzavřené mezi bankou a žalobkyní došlo s účinností ke dni 7. 1. 2022 k převedení dané pohledávky na žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Dále žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila při uzavírání úvěrové smlouvy úvěruschopnost žalovaného, když vycházela z informací, které měla od žalovaného při uzavírání smlouvy, kdy tento byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznických karet žalované a byly ověřeny doklady uvedenými v části„ Dokumenty k ověření“. I ve smlouvě samotné je přímo uvedeno:„ Zákazník potvrzuje, že právnická osoba jméno s odbornou péčí posoudila jeho schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to i na základě informací získaných od zákazníka– Žádosti o Spotřebitelský úvěr a o kterých zákazník prohlašuje, že jsou pro tento účel dostatečné, úplné, pravdivé a přesné. Zákazník dále potvrzuje, že je schopen posoudit, zda tato Smlouva odpovídá jeho potřebám a finanční situaci.“ V čl. 7 Smlouvy žalovaný dále prohlásil, že věřiteli před uzavřením Smlouvy poskytl úplné, pravdivé a přesné údaje nezbytné pro posouzení jeho schopnosti splácet poskytnutou půjčku, resp. zápůjčku, a že je plně svéprávný pro uzavření Smlouvy a je schopen splatit celou dlužnou částku dle podmínek ve Smlouvě. Úplnost, přesnost a pravdivost veškerých uvedených údajů žalovaný stvrdil svým podpisem i v kartě zákazníka při vyplňování žádosti o spotřebitelský úvěr.“ Z karty zákazníka ze dne 18. 6. 2019 se podává, že žalovaný před uzavřením Smlouvy uvedl, že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr jako tavič ve právnická osoba, anonymizováno, jeho měsíční příjem činí 19 264 Kč, žije v nájmu, nemá žádnou vyživovací povinnost a nemá rovněž žádný jiný úvěr ani půjčku u jiné společnosti. Právní předchůdkyně žalobkyně pak majetkovou situaci žalovaného ověřila z výplatních pásek žalovaného, z nájemní smlouvy a ze složenek, současně si z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku ověřila, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Nashromážděné a ověřené údaje byly příslušným spolupracovníkem právní předchůdkyně žalobkyně odeslány do obchodního informačního systému právní předchůdkyně žalobkyně, který obsahuje skóringový model zahrnující kritéria, vycházející ze statistických dat, a který schopnost splácet požadovanou částku vyhodnotil. Na základě odborného posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr dospěla věřitelka k závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Žalobkyně tak má za to, že její právní předchůdkyně splnila podmínky zákona pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a tedy že právní předchůdkyně žalobkyně postupovala v dané věci s odbornou péčí. Výslovně dále uvedla, že žalobkyně ani její právní předchůdkyně nemá k dispozici kopie dokladů žalovaného. Odkázala současně na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č.j. -97, kde odvolací soud uzavřel pro posouzení úvěruschopnosti, že„ …stačilo přitom, že y, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl tyto jakožto věřitel k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, přičemž jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě. Takže ani odvolací soud nemá důvodu o doložení těchto listin tehdejšímu věřiteli pochybovat, přičemž toto z hlediska postačuje.“

2. V dané věci se soud nejprve musel zabývat otázkou, zda je založena jeho pravomoc a příslušnost k projednání věci. Vzhledem k tomu, že jde o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem vyplývající z uzavření závazkového vztahu mezi nimi, je dána pravomoc soudu danou věc projednat a rozhodnout. Vzhledem však k tomu, že se na straně žalovaného v řízení vyskytl tzv. cizí prvek, když žalovaný je státním občanem Slovenské republiky, žijící na území Slovenska, soud rovněž zkoumal, zda je z pohledu mezinárodního práva příslušný rozhodnout danou věc. Mezi Českou republikou a Slovenskou republikou přitom není uzavřena bilaterální smlouva, kterou by se řešila pravomoc soudů ve věcech smluvních závazkových vztahů, resp. spotřebitelských smluv, nicméně jak Česká republika, tak Slovensko jsou členy Evropské unie a jsou tedy vázány i předpisy práva EU. Vzhledem ke skutečnosti, že pro Evropskou unii bylo přijato nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, a toto nařízení je přímo použitelným právním aktem sekundárního práva v členských státech EU ve smyslu Smlouvy o fungování evropské unie, které má, na rozdíl od mezinárodních smluv, v rozsahu své působnosti vždy aplikační přednost jak před , o mezinárodním právu soukromém a procesním, tak podle svého , v němž nařízení stanoví, že nahrazuje mezi členskými státy úmluvy upravující stejné věci, na které se vztahuje toto nařízení. Příslušnost českého soudu je pak v souladu s tímto nařízením dána podle kapitoly II, oddílu 8, článku 26 bodu 1 (podle něhož není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní; to neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný) a článku 28 bodu 1 nařízení (podle něhož pokud je žalovaný, který má bydliště v jednom členském státu, žalován před soudem jiného členského státu, a řízení před tímto soudem se neúčastní, prohlásí soud bez návrhu, že není příslušný, nevyplývá-li jeho příslušnost z tohoto nařízení). Dle názoru soudu by totiž v daném konkrétním případě nebyla dána příslušnost českého justičního orgánu k projednání a rozhodnutí ve věci, když ve smyslu kapitoly II, oddílu 4, článku 18, bodu 2 nařízení, u spotřebitelských smluv může smluvní partner spotřebitele podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudu členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Žalobkyně sice podala žalobu u českého soudu, aniž by žalovaný měl na území ČR bydliště, nicméně vzhledem k tomu, že se nejednalo o výlučnou příslušnost ve smyslu kapitoly II, oddílu 6 nařízení, kdy by soud mohl prohlásit bez návrhu, že není příslušný, doručil soud žalobu žalovanému a vyzval jej k vyjádření ve věci, přitom žalovaný návrh na vyslovení nepříslušnosti českých soudů nepodal, stejně tak neučinila ani žalobkyně. Proto má soud za to, že lze konstatovat, že žalovaný se řízení před českým soudem účastní a tímto jeho jednáním byla založena jeho příslušnost projednat tento spor vyplývající ze spotřebitelské smlouvy mezi účastníky, tak místní příslušnost zdejšího soudu. Článek 28 totiž upravuje jednak povinnost soudu přezkoumat svou příslušnost v případě, kdy je před ním žalována osoba s bydlištěm v členském státě, která se řízení neúčastní, a zadruhé zakotvuje povinnost učinění všech nezbytných kroků k doručení návrhu na zahájení řízení nebo jiné rovnocenné písemnosti v dostatečném předstihnu, který žalovanému umožňuje přípravu na jednání před soudem (SIMON, P. In: DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. II. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2970). Doručení návrhu na zahájení řízení nebo jiné rovnocenné písemnosti zároveň představuje předpoklad možného založení pravomoci podle nařízení Brusel I, který upravuje jak mezinárodní, tak místní příslušnost soudů pro případ, že se žalovaný řízení před soudem, u něhož byla žaloba podána, účastní a podřídí se tak pravomoci žalobcem zvoleného soudu. Příslušnost založená podle nařízení Brusel I má přitom s výjimkou výlučné příslušnosti podle přednost před ostatními pravidly příslušnosti (SIMON, P. In: DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. II. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2966; MAGNUS, U., MANKOWSKI, P. Brussels I Regulation. European Commentaries on Private International Law. Second Revised Edition. Munich: Sellier European Law Publishers, 2012, s. 521 523).

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Soud ve věci usnesením ze dne 5. 10. 2022 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle (dále i jen ) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 5-ti dnů od doručení této výzvy, bude soud podle jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dne 6. 12. 2022 náhradním způsobem – formou oznámení na úřední desce dožádaného soudu – Okresného súdu Michalovce ve smyslu 106 odst. 3 Z.z., civilního sporového poriadku, přičemž však se žalovaný k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas už v žalobě.

5. Z žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud tato skutková zjištění: Z y označené jako Smlouva o úvěru číslo ze dne 18. 6. 2019 včetně doplňujících ustanovení, jako nedílné součásti této smlouvy, je v řízení prokázáno, že se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout a také dne 18. 6. 2019 skutečně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, tyto peněžní prostředky žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy a současně se zavázal vrátit bance celkem částku 45 000 Kč, z toho 25 000 Kč jako samotnou půjčku a 20 000 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 5 000 Kč, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 5 000 Kč a nákladů na hotovostní inkaso splátek ve výši 10 000 Kč, a to formou 60 týdenních splátek po 750 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 11. 8. 2020. Ve smlouvě je dále ujednáno, že RPSN činí v daném případě 206,15%. Při sjednávání úvěrové smlouvy přitom právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet prohlášením samotné žalovaného v zákaznické kartě ze dne 18. 6. 2019, z níž vyplynulo, že žalovaný je svobodný, žije v nájmu s blíže neuvedenou partnerkou, nemá žádnou vyživovací povinnost, je řádně zaměstnán na hlavní pracovní poměr na dobu neurčitou jako tavič s průměrnou čistou měsíční mzdou ve výši 19 264 Kč, žádné další příjmy již nemá, jeho celkové měsíční výdaje měly činit 9 000 Kč, z toho 4 000 Kč za bydlení a inkaso a 5 000 Kč na další výdaje osobní výdaje (telefon, jídlo, léky doprava, oblečení apod.), přičemž z karty zákazníka současně vyplývá, že obchodní zástupce oprávněný jednat za právní předchůdkyni žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil výplatní pásky žalovaného, jeho nájemní smlouvu a blíže nespecifikované složenky o příjmech žalovaného.

6. u označenou jako smlouva o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022, včetně seznamu postupovaných pohledávek, jakož i oznámením o postoupení pohledávky ze dne 3. 2. 2022 a podacím lístkem ze dne 4. 2. 2022, je v řízení prokázáno, že banka postoupila předmětné pohledávky za žalovaným na žalobkyni za sjednanou úplatu, přitom toto postoupení bylo žalovanému oznámeno původní věřitelkou.

7. Předžalobní upomínkou ze dne 14. 4. 2022 a podacím lístkem ze dne 19. 4. 2022 bylo dále v řízení dále prokázáno, že právní zástupce žalobkyně touto upomínkou vyzval žalovaného k uhrazení částky v celkové výši ke dni sepisu upomínky 28 533,38 Kč, a to nejpozději do 29. 4. 2022 s tím, že jde o dluh z pohledávky vzniklé na základě smlouvy číslo ze dne 18. 6. 2019, který se dále navyšuje o sjednané úroky a o úroky z prodlení v zákonné výši z dlužného neuhrazeného úvěru běžícími ode dne následujícího po sepisu této výzvy až do úplného zaplacení. Žalovaný byl zároveň upozorněn, že neuhradí-li svůj dluh ve stanovené lhůtě, bude se žalobkyně splnění tohoto nároku domáhat soudní cestou; upomínku zástupce žalobkyně doručoval žalovanému na adresu dle smlouvy.

8. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé.

9. Na základě provedeného dokazování soud učinil závěr o skutkovém stavu spočívající v tom, že jednak písemnou dohodou označenou jako Smlouva o úvěru číslo se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně, zavázala poskytnout a také dne 18. 6. 2019 skutečně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit bance celkem částku 45 000 Kč, z toho 25 000 Kč jako samotnou půjčku a 20 000 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 5 000 Kč, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 5 000 Kč a nákladů na hotovostní inkaso splátek ve výši 10 000 Kč, a to formou 60 týdenních splátek po 750 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 11. 8. 2020; RPSN nyla ujednána na 206,15%; přičemž strany si v úvěrové smlouvě sjednaly použití , ; při sjednávání smlouvy přitom právní předchůdkyně žalobkyně, podle tvrzení žalobkyně, zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet prohlášením samotného žalovaného o jeho osobních, příjmových a výdajových poměrech, podle nichž měl žalovaný být svobodný, měl žít v nájmu se svoji přítelkyní, neměl mít žádnou vyživovací povinnost, měl být řádně zaměstnán na hlavní pracovní poměr s čistým měsíčním příjmem ve výši 19 264 Kč, žádné další příjmy již mít neměl, jeho celkové měsíční výdaje měly činit 9 000 Kč, z toho 4 000 Kč za bydlení a inkaso a 5 000 Kč na další výdaje osobní výdaje (telefon, jídlo, léky doprava, oblečení apod.), žádnou u dokládající tato tvrzení však žalobkyně nepředložila s tím, že s tím, že je nemá k dispozici; žalovaný však uhradil toliko částku 15 500 Kč.

10. Podle , 2 , o spotřebitelském úvěru ve znění ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle , o spotřebitelském úvěru ve znění ke dni uzavření smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s  větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle , , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Podle , , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. S ohledem na zjištěný skutkový stav soud posoudil věc po právní stránce ve smyslu výše citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že nárok žalobkyně uplatněný žalobou je důvodný, byť ne zcela. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu , o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byla právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuta peněžní částka ve výši 25 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. , o spotřebitelském úvěru. Podle tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto , o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy . Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V konkrétním případě pak právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání předmětné smlouvy s žalovaným měla mít k dispozici pouze doklady o výši příjmu a výši nájemného, přičemž tyto doklady nebyly ze strany žalobkyně v řízení ani předloženy s tvrzením, že je ani ona ani její právní předchůdkyně nemají k dispozici, přitom v tomto směru odkázala na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č.j. -97. Soud s ohledem na rozhodovací praxi jemu příslušného odvolacího soudu s tímto právním názorem jednak nesouhlasí, navíc z údajů uvedených žalovaným v jeho žádosti o poskytnutí úvěru vyplývá, že žalovaný měl žít v nájemním bytě s blíže neuvedenou přítelkyní, přitom z postupu banky při poskytování úvěru vůbec nevyplývá, zda a jak tato zjišťovala, případně zohledňovala jednak skutečné náklady na bydlení v předmětném bytě, když částka cca 4 000 Kč na jeho náklady je na první pohled nepřiměřeně nízká tak, aby zahrnovala jak náklady na nájem a energie, jednak příjmy oné jiné osoby, žijící s žalovaným ve společné domácnosti, když na základě těchto údajů by se zcela nepochybně musela změnit částka pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Všechny tyto skutečnosti by pak dle názoru soudu měly podstatný vliv na skutečně dostatečné a správné posouzení toho, zda žalovaný byl schopen předmětný úvěr vůbec splácet. S ohledem na výše uvedené má soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr tak s ohledem na samotná tvrzení nemohlo být dostatečné a správné, když právní předchůdkyně žalobkyně nijak nezjišťovala osobní, příjmové a výdajové poměry žalovaného a díky tomu nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud v daném konkrétním případě dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle , , je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti.

15. Právní předchůdkyně žalobkyně přitom následně uzavřela se žalobkyní platnou smlouvu o postoupení shora specifikované pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Na základě této smlouvy o postoupení pohledávky proto byla pohledávka vůči žalovanému se vším příslušenstvím a případným zajištěním platně převedena ze společnosti právnická osoba na žalobkyni, jež je tak nyní ve sporu aktivně legitimována, přičemž oznámení o postoupení pohledávek učinila ve vztahu k žalovanému právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel.

16. S ohledem na tento závěr soud konstatuje, že žalobkyně v řízení prokázala, že její právní předchůdkyně poskytla žalovanému částku 25 000 Kč, a to jako plnění bez právního důvodu ve smyslu , o spotřebitelském úvěru. Žalovaný však žalobkyni vrátil toliko částku 15 500 K4 a s ohledem na to tak na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 9 500 Kč, které je povinen žalovaný žalobkyni vrátit. Vzhledem k této skutečnosti soud vyhověl podané žalobě co do částky 9 500 Kč. Dle důvodové zprávy k  výše citovaného zákona„ s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Slova "v době přiměřené jeho možnostem" míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. Poskytovatel, pokud se domnívá, že spotřebitel nesplácí podle svých možností, může podat návrh soudu, aby určil, v jakých lhůtách má spotřebitel splácet.“. Smyslem a účelem právní úpravy tedy bylo, aby se dluh spotřebitele na vrácení jistiny poté, co je smlouva neplatná pro porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost žadatele, nestal splatným ihned, ale aby splatnost byla vázána na jeho faktické schopnosti a možnost jistinu vrátit tak, aby se nedostal ihned do prodlení s vrácením jistiny jen proto, že jeho aktuální možnosti a schopnosti k vrácení celé jistiny nejsou dány. Podle odborné literatury - například Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, 900 s.,„ Důsledkem je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o splácení jistiny soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran“. Ustanovení výše citovaného zákona tak stanovení zvláštní splatnost (hmotněprávní splatnost, nikoliv pariční lhůtu) nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého absolutně neplatnou smlouvou o spotřebitelském úvěru v důsledku porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele. Do prodlení se spotřebitel s povinností vrátit jistinu spotřebitelského úvěru dostane jen tehdy, pokud nevrací jistinu v době přiměřené jeho možnostem a schopnostem. V případě, že se žalobce domáhá nevrácené jistiny v rámci soudního řízení, je nutno dovodit, že je zde spor nejen o to, zda má žalovaný vracet žalovanou částku, ale logicky je zde spor i o tom, kdy a zda se stala splatnou. Pokud se žalobce domáhá i úroků z prodlení z nevrácené jistiny, je nezbytné zkoumat i to, jaké byly možnosti a schopnosti spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu (břemeno tvrzení a důkazní nese spotřebitel). Pokud spotřebitel v rozsahu odpovídající jeho možnostem a schopnostem nevrátí poskytnutou jistinu či její část, pak se dostává teprve do prodlení s povinností vrátit jistinu či její část a věřiteli následně přísluší i nárok na úrok z prodlení v zákonné sazbě. Břemeno tvrzení a důkazní o možnostech spotřebitele jistinu spotřebitelského úvěru vrátit však nese spotřebitel, který zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdil a případně doložil. V daném konkrétním případě však žalovaný netvrdil a již vůbec v tomto směru nedoložil ničeho, co by osvětlovalo jeho aktuální majetkové poměry a dokládalo, jaké jsou jeho současné možnosti předmětný dluh zaplatit, resp. splácet. Dle názoru soudu pak tato situace, úplná procesní pasivita žalovaného jako dlužníka, nemůže znamenat, že v důsledku v tomto směru z pohledu soudu již nepřiměřeně zesílené ochrany spotřebitele soud v neprospěch žalobkyně sám stanoví splátky či rozhodne, že zatím žalovaný vůbec dluh není schopen splatit. Žalobkyně přitom prokazatelně vyzvala žalovaného k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 14. 4. 2022, dle kterého měl žalovaný uhradit svůj dluh nejpozději do 29. 4. 2022. Tato výzva byla žalovanému odeslána dne 19. 4. 2022, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j.  -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 22. 4. 2022. Od této chvíle běžela ve smyslu , , žalovanému lhůta„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. , kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k  , (Hulmák, M. a kol.: V. Závazkové právo. Obecná část ( –2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že žalobkyní stanovená lhůta 5 pracovních dnů (tj. od 22. 4. 2022 do 29. 4. 2022) je ještě nepřiměřené krátká, nicméně jako dostačující, za situace, že nebylo tvrzeno ani prokázáno ze strany žalovaného ničeho jiného, se soudu jeví lhůtě lhůta právě oněch 7 pracovních dnů a s ohledem na tuto skutečnost měl žalovaný splnit svůj dluh nejpozději dne 3. 5. 2022. Protože tak žalovaný neučinil, dostal se ode dne 4. 5. 2022 podle , , do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byl žalovaný rovněž zavázán k úhradě zákonného úroku z prodlení v žalobou požadované výši 8,25 %, když zákonná výše úroku z prodlení k prvnímu dni prodlení ve smyslu vládního by byla vyšší, nicméně soud je v civilním sporném řízení vázán žalobou a nemůže přiznat více, než je požadováno, a to sni ve vztahu k zákonnému úroku z prodlení. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.

17. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání 3 dnů od právní moci rozsudku pak má oporu v ust. věta před středníkem , když v daném případě soud, zejména vzhledem k delší době trvání dluhu, jakož i s přihlédnutím k dosavadnímu zcela pasivnímu postoji žalovaného k tomuto dluhu, žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší či pro povolení splátek neshledal, respektive tyto důvody nebyly rovněž ani žádným z účastníků tvrzeny.

18. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 9 500 Kč s příslušenstvím z celkového předmětu řízení ve výši 30 750 Kč s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení, ve zbytku byla její žaloba zamítnuta, tj. mimo jiné i pro kapitalizovaný úrok ve výši 8 472,06 Kč a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 817,19 Kč. Soud přitom v souladu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. , přihlédl při posuzování úspěchu a neúspěchu v řízení právě k tomuto příslušenství, přitom i bez další kapitalizace požadovaných úroků ke dni rozhodování soudu je zřejmé, že procesně úspěšnější byl v daném řízení žalovaný, který by tak měl právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, pročež soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.