Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
24 C 362/2022-104
Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr Filipem Tomanem ve věci žalobkyně údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalovanému údaje o účastníkovi, o zaplacení 25 270,74 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 16 414,21 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,75 % ročně od 19. 3. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se, co do zaplacení 8 856,53 Kč, úroku ve výši 1 676,34 Kč, úroku ve výši 8,05 % ročně z částky 25 2701,74 Kč od 15. 11. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 1 552,49 Kč, úroku z prodlení z částky 25 270,74 Kč
od 15. 11. 2022 do 18. 3. 2023 a úroku z prodlení z částky 8 856,53 Kč od 19. 3. 2023 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 16 414,21 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,75 % ročně od 19. 3. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se, co do zaplacení 8 856,53 Kč, úroku ve výši 1 676,34 Kč, úroku ve výši 8,05 % ročně z částky 25 2701,74 Kč od 15. 11. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 1 552,49 Kč, úroku z prodlení z částky 25 270,74 Kč od 15. 11. 2022 do 18. 3. 2023 a úroku z prodlení z částky 8 856,53 Kč od 19. 3. 2023 do zaplacení, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 17. 11. 2022 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí 25 270,74 Kč spolu s úroky a úroky z prodlení tam blíže specifikovanými. Uvedla, že se žalovaným uzavřela dne 3. 2. 2021 smlouvu o úvěru k anonymizováno kreditní kartě, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr do výše limitu 30 000 Kč s možností opakovaného čerpání prostřednictvím kreditní karty, přičemž žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit žalobkyni úrok ve výši 19,9 % ročně, a to v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 5 % čerpané částky, nejméně 1 500 Kč. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení, zaplatil jen 11 098,10 Kč, prohlásila žalobkyně ke dni 14. 3. 2022 celý zůstatek úvěru splatným.
2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.
3. Z listiny nazvané žádost o poskytnutí úvěru a listin nazvaných záznam o podpisu klienta soud zjistil, že žalovaný dne 3. 2. 2021 prostřednictvím internetového bankovnictví požádal žalobkyni o úvěr ke kreditní kartě s limitem 30 000 Kč a minimální splátkou 5 % z čerpané částky. K tomu prohlásil, že bydlí v nájmu, má čistý příjem částka měsíčně a výdaje anonymizována dvě slova kč měsíčně. Na splátky jiných úvěrů pak vynakládá dalších 6 000 Kč měsíčně. Z listiny nazvané data o žádosti soud zjistil, že žalobkyně žalovanému žádaný úvěr schválila, aniž bylo nutno dokládat příjem. Úrok činil 19,9 % ročně a pravidelná splátka 2 801,32 Kč. Platební kapacitu žalovaného žalobkyně spočetla na 1 506,50 Kč. Z přiložených obchodních podmínek pro kreditní kartu soud pro níže vyložený právní názor žádná skutková zjištění nečinil.
4. Z lustrace žalovaného v systému CBCB soud zjistil, že k 30. 11. 2020 měl žalovaný tři nedokončené žádosti o splátkové úvěry a dva již existující úvěry, dále jeden ukončený úvěr s kreditní kartou, jeden existující a jednu odvolanou žádost. U splátkových kontraktů žalovaný splácel celkem 3 675 Kč měsíčně s vyčerpanou jistinou 96 404 Kč. U nesplátkových úvěrů měl vyčerpáno 21 431 Kč a zažádáno měl o dalších 231 000 Kč.
5. Z výpisů z běžného účtu žalovaného č. bankovní účet, vedeného žalobkyní, za období od 1. 11. 2020 do 28. 2. 2021, stejně jako z výpisu příjmů na tento účet soud zjistil, že byť měl žalovaný na tomto účtu značné obraty, hospodařil s celkově nízkým zůstatkem (od 42 Kč do 6 428 Kč). K obratům je třeba poznamenat, že v průměru měl žalovaný za toto období 35 kreditních obratů měsíčně, avšak v naprosté většině případů se jednalo o dílčí čerpání úvěrů, které následně použil na splacení jiného úvěru. K jeho příjmům dále patřily platby označené jako„ peníze od mamky“, další čerpání úvěrů (např. 17. 12. 2020 částka 221 000 Kč od žalobkyně, 8. 1. 2021 od společnosti právnická osoba 49 000 Kč a mnoho dalších čerpání přes platební bránu The Pay. právnická osoba), ale také plnění z pojistné události atp. Mzdu měl v listopadu 2020 ve výši částka, v prosinci částka, v lednu 2021 jen částka a v únoru mu na tento účet žádná mzda poukázána nebyla.
6. Z výpisu z úvěrového účtu za období od 3. 2. 2021 do 5. 2. 2023 soud zjistil, že žalovaný načerpal celkem 32 498,39 Kč a splatil 16 084,18 Kč.
7. Z dopisu ze dne 19. 11. 2021 soud zjistil, že jím žalobkyně vyzývala žalovaného k zaplacení 2 251,89 Kč, jinak bude nucena úvěr zesplatnit. Z přiložené dodejky soud zjistil, že se tento dopis žalovanému nepodařilo dne 24. 11. 2021 doručit a dne 14. 12. 2021 byl vrácen žalobkyni.
8. Z dopisu ze dne 16. 3. 2022 soud zjistil, že žalobkyně, jelikož se žalovaný dostal do prodlení se splácením, prohlásila celý zůstatek úvěru ve výši 25 695,40 Kč splatným ke dni 14. 3. 2022. Z přiložené dodejky soud zjistil, že se tento dopis žalovanému nepodařilo dne 18. 3. 2022 doručit a dne 5. 4. 2022 byl vrácen žalobkyni.
9. Z dalších předložených výzev k zaplacení soud pouze zjistil, že jsou adresovány žalovanému.
10. Z dopisu ze dne 2. 11. 2022 soud zjistil, že jím zástupce žalobkyně vyzýval žalovaného k zaplacení celkem 28 332,78 Kč nejpozději do 7 dnů, jinak se vystavuje riziku podání žaloby. Z přiloženého podacího archu se pak podává, že tento dopis byl žalovanému odeslán téhož dne.
11. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalovaný dne 3. 2. 2021 v rámci internetového bankovnictví uzavřel se žalobkyní smlouvu, kde se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému bez určení účelu peněžní prostředky ke kreditní kartě do výše limitu 30 000 Kč a žalovaný se naproti tomu zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit žalobkyni úrok ve výši 19,9 % ročně, to vše v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 5 % z čerpané jistiny. V žádosti žalovaný uvedl, že má příjem částka a výdaje částka (z toho 6 000 Kč splácí na jiných úvěrech). Žalobkyně na základě statistických dat dospěla k závěru, že příjem žalovaného není třeba ověřovat. Žalovaného však prolustrovala v CBCB, kde zjistila, že žalovaný měl tři nedokončené žádosti o splátkové úvěry a dva již existující úvěry, dále jeden ukončený úvěr s kreditní kartou, jeden existující a jednu odvolanou žádost. U splátkových kontraktů žalovaný splácel celkem 3 675 Kč měsíčně s vyčerpanou jistinou 96 404 Kč. U nesplátkových úvěrů měl vyčerpáno 21 431 Kč a zažádáno měl o dalších 231 000 Kč. Dále měla žalobkyně k dispozici data z běžného účtu žalovaného, který vedla. Z těchto dat však soud zjistil, že byť měl žalovaný na tomto účtu značné obraty, hospodařil s celkově nízkým zůstatkem (od 42 Kč do 6 428 Kč). V průměru měl žalovaný od listopadu 2020 do února 2021 35 kreditních obratů měsíčně, avšak v naprosté většině případů se jednalo o dílčí čerpání úvěrů, které následně použil na splacení jiného úvěru. K jeho příjmům dále patřily platby označené jako„ peníze od mamky“, další čerpání úvěrů (např. 17. 12. 2020 částka 221 000 Kč od žalobkyně, 8. 1. 2021 od společnosti právnická osoba 49 000 Kč a mnoho dalších čerpání přes platební bránu The Pay. právnická osoba), ale také plnění z pojistné události atp. Mzdu měl v listopadu 2020 ve výši částka, v prosinci částka, v lednu 2021 jen částka a v únoru mu na tento účet žádná mzda poukázána nebyla. Přes kreditní kartu podle projednávané smlouvy žalovaný vyčerpal celkem 32 498,39 Kč a zaplatil jen 16 084,18 Kč. Pro prodlení žalovaného pak žalobkyně dopisem ze dne 16. 3. 2022 prohlásila celý zůstatek úvěru splatným.
12. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).
13. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
14. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
15. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen„ o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
16. Ze shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní podle § 580 odst. 1 o. z., ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jehož závěry, byť se týká předchozí právní úpravy, lze mutatis mutandis aplikovat i pro výklad shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru).
17. V projednávaném případě žalobkyně uvedla, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z jeho příjmů ve výši částka měsíčně, které nijak neověřovala, žalovaného lustrovala v CBCB a zohlednila tak splátky jiných úvěrů. Ze zkoumání finanční situace žalovaného jí pak vyšla platební kapacita 1 506,50 Kč, což považuje pro splátku ve výši 1 500 Kč (5 % ze sjednaného limitu) jako dostatečné. Nutno však uvést, že žalobkyně disponovala s daty z běžného účtu žalovaného, který vedla. Pokud by do něj nahlédla, zjistila by, že příjem žalovaného není částka, ale v průměru jen 14 630 Kč (to že v únoru 2021 žalovaný mzdu neobdrží, nemohla žalobkyně 3. 2. 2021 předpokládat), ale zejména by zjistila, že žalovaný čerpá mnohem více úvěrů, než je zaneseno v systému CBCB, a pokud by tyto úvěry nečerpal, neměl by peněžní prostředky na splácení úvěrů předchozích. To vše bylo lze zjistit jednoduchým nahlédnutím do výpisu z účtu žalovaného. Nutno rovněž podotknout, že měsíční rezervu 6,50 Kč (žalobkyní vypočtená platební kapacita – splátka poskytnutého úvěru) soud v žádném případě nepovažuje za dostatečnou, zejména když žalobkyně zcela rezignovala na jakékoli zjišťování výdajů žalovaného. Vzhledem k uvedenému nezbylo než uzavřít, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného neposoudila s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/2015) a na uzavřenou smlouvu o úvěru tak nahlížet jako na absolutně neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za užití § 580 odst. 1 o. z.
18. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 32 498,39 Kč. Toto plnění soud shledal plněním bez právního důvodu, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil a je povinen obohacení vydat (§ 2991 o. z.), přičemž současně bylo zjištěno, že takto vydal již 16 084,18 Kč a k vydání tudíž zbývá již jen 16 414,21 Kč. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). V tomto případě, s ohledem na dobu uplynulou od doby obohacení žalovaného, je přiměřené považovat za tuto lhůtu již následující den po obdržení výzvy k plnění. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k plnění, neboť z přiloženého podacího archu se nepodává, že by se zasílaná zásilka dostala do sféry dispozice žalovaného. Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až žaloba, s jejímž obsahem měl žalovaný objektivní možnost se seznámit až dne 17. 3. 2023 (kdy byla žalovanému zásilka obsahující žalobu spolu s výzvou, aby se k ní vyjádřil, uložena u provozovatele poštovních služeb), následující den, tj. 18. 3. 2023, tak byl žalovaný povinen bezdůvodné obohacení vydat a jelikož tak neučinil, dostal se dne 19. 3. 2023 do prodlení.
19. Soud z vyložených důvodů shledal žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků důvodnou a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 16 414,21 Kč, a to včetně úroků z prodlení podle § 1970 o.z. jdoucích od 19. 3. 2023, a to v žalobkyní požadované výši 11,75 % ročně, když podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., by měla žalobkyně nárok na úrok z prodlení vyšší. Lhůtu k plnění pak soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší, než tam uvedené třídenní.
20. Jinak tomu však bylo, pokud se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 8 856,53 Kč, úroku ve výši 1 676,34 Kč, úroku ve výši 8,05 % ročně z částky 25 2701,74 Kč od 15. 11. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 1 552,49 Kč, úroku z prodlení z částky 25 270,74 Kč od 15. 11. 2022 do 18. 3. 2023 a úroku z prodlení z částky 8 856,53 Kč od 19. 3. 2023 do zaplacení, když tato plnění měla vyplývat ze smlouvy o úvěru, která však byla shledána neplatnou. Ohledně těchto nároků soud proto žalobu výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl.
21. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě poměr úspěchu a neúspěchu účastníků odůvodňuje nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (§ 142 odst. 2 o.s.ř.).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově.
Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na soudní výkon rozhodnutí.