Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
14 C 6/2023-46
Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudkyní Mgr. Ludmilou Gerlovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro zaplacení 80 938 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 31 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 31 000 Kč od 28. 1. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni
a) částku 36 660 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3 674,13 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 8 964,87 Kč, úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 39 000 Kč od 2. 11. 2022 do 27. 1. 2023 a úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 8 000 Kč od 28. 1. 2023 do zaplacení, úrok 20,74 % ročně z částky 39 000 Kč od 2. 11. 2022 do zaplacení,
b) částku 13 278 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 848,40 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 5 921,61 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 327,47 Kč od 2. 11. 2022 do zaplacení, úrok 26,43 % ročně z částky 10 327,47 Kč od 2. 11. 2022 do zaplacení,
se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 31 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 31 000 Kč od 28. 1. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni a) částku 36 660 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3 674,13 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 8 964,87 Kč, úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 39 000 Kč od 2. 11. 2022 do 27. 1. 2023 a úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 8 000 Kč od 28. 1. 2023 do zaplacení, úrok 20,74 % ročně z částky 39 000 Kč od 2. 11. 2022 do zaplacení, b) částku 13 278 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 848,40 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 5 921,61 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 327,47 Kč od 2. 11. 2022 do zaplacení, úrok 26,43 % ročně z částky 10 327,47 Kč od 2. 11. 2022 do zaplacení, <b>se zamítá.</b> III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 31. 1. 2023 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení dvou pohledávek, první ve výši 67 660 Kč s příslušenstvím, druhé ve výši 13 278 Kč s příslušenstvím. Ohledně první pohledávky žalobkyně uváděla, že právní předchůdkyně žalobkyně právnická osoba uzavřela dne 17. 3. 2020 s žalovaným smlouvu spotřebitelském úvěru číslo na jejím základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 39 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit právní předchůdkyni žalobkyně vedle jistiny úrok ve výši 6 630 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 7 800 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 22 230 Kč (dále jen„ úhrady za služby“), to vše v 80 týdenních splátkách po 946 Kč počínaje xanon -240 s tím, že poslední splátka byla stanovena na 28. 9. 2021. Žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas, ode dne 29. 9. 2021 byl v prodlení se všemi neuhrazenými splátkami, neuhrazená jistina ve výši 39 000 Kč se od tohoto data úročí úrokem ve výši 20,74 % ročně. S účinností ke dni 1. 11. 2022 byla pohledávka na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní ze dne 1. 11. 2022 postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 1. 11. 2022. Žalovaný za celou dobu smluvního vztahu uhradil na pohledávku částku 8 000 Kč, která byla započtena v částce 5 499,08 Kč na úrok a v částce 2 500,92 Kč na poplatek za hotovostní inkaso splátek. Žalobkyně požaduje zaplacení jistiny úvěru ve výši 39 000 Kč, dlužné úhrady za služby zahrnující úrok, poplatek za administrativní činnost a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 28 660 Kč, kapitalizované úroky 8 964,87 Kč představující úrok 20,74 % ročně z jistiny 39 000 Kč od 29. 9. 2021 do data postoupení 1. 11. 2022, kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 3 674,13 Kč představující zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z jistiny 39 000 Kč od 29. 9. 2021 do data postoupení 1. 11. 2022, úrok 20,74 % ročně z jistiny 39 000 Kč od 2. 11. 2022 do zaplacení, úroky z prodlení v zákonné výši 8,5 % ročně z jistiny 39 000 Kč od 2. 11. 2022 do zaplacení. Žalovaný dlužnou částku nezaplatil ani na základě předžalobní výzvy. K druhé pohledávce žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně právnická osoba uzavřela dne 19. 7. 2019 s žalovaným smlouvu spotřebitelském úvěru číslo na jejím základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 25 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit právní předchůdkyni žalobkyně vedle jistiny úrok ve výši 5 000 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 5 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 10 000 Kč (dále jen„ úhrady za služby“), to vše v 60 týdenních splátkách po 750 Kč počínaje 26. 7. 2019 s tím, že poslední splátka byla stanovena na 11. 9. 2020. Žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas, ode dne 12. 9. 2020 byl v prodlení se všemi neuhrazenými splátkami, neuhrazená jistina ve výši 10 327,47Kč se od tohoto data úročí úrokem ve výši 26,43 % ročně. S účinností ke dni 1. 11. 2022 byla pohledávka na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní ze dne 1. 11. 2022 postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 1. 11. 2022. Žalovaný za celou dobu smluvního vztahu uhradil na pohledávku částku 31 722 Kč, která byla započtena v částce 14 672,53 Kč na úrok, v částce 5 000 Kč na úrok za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy, v částce 5 000 Kč na poplatek za administrativní činnost a v částce 7 049,47 Kč na poplatek za hotovostní inkaso splátek. Žalobkyně požaduje zaplacení jistiny úvěru ve výši 10 327,47 Kč, dlužné úhrady za služby představující poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 950,53 Kč, kapitalizované úroky 5 921,61 Kč představující úrok 26,43 % ročně z jistiny 10 327,47 Kč od 12. 9. 2020 do data postoupení 1. 11. 2022, kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 1 848,40 Kč představující zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z jistiny 10 327,47 Kč od 12. 9. 2020 do data postoupení 1. 11. 2022, úrok 26,43 % ročně z jistiny 10 327,47 Kč od 2. 11. 2022 do zaplacení, úroky z prodlení v zákonné výši 8,25 % ročně z jistiny 10 327,47 Kč od 2. 11. 2022 do zaplacení. Žalovaný dlužnou částku nezaplatil ani na základě předžalobní výzvy.
2. V doplnění žaloby ze dne 12. 4. 2023 žalobkyně ve vztahu k úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že žalovaný v kartě zákazníka ze dne 17. 3. 2020 uvedl, že je zaměstnán jako lisař u zaměstnavatele právnická osoba s čistým příjmem 18 754 Kč, který byl ověřen na základě výplatních pásek. Dále uvedl další příjmy přítelkyně ve výši 2 000 Kč, které byly ověřeny na základě sdělení žalovaného. Příjem žalovaného tedy činil 20 754 Kč. Ohledně výdajů uvedl výdaje na bydlení 666 Kč, osobní výdaje (telefon, jídlo, léky, doprava, oblečení) ve výši 3 700 Kč, spoření/pojištění ve výši 300 Kč a splátky úvěrů/zápůjček ve výši 9 875 Kč, kdy všechny tyto výdaje byly ověřeny na základě sdělení žalovaného, celkové jeho měsíční výdaje tak činily 14 541 Kč. V kartě zákazníka ze dne 19. 7. 2019 žalovaný uvedl, že je zaměstnán jako lisař u zaměstnavatele právnická osoba s čistým příjmem 25 535 Kč, který byl ověřen na základě výplatních pásek a sdělení žalovaného. Ohledně výdajů uvedl výdaje na bydlení 2 000 Kč, osobní výdaje (telefon, jídlo, léky, doprava, oblečení) ve výši 4 000 Kč, spoření/pojištění ve výši 300 Kč a splátky úvěrů/zápůjček ve výši 11 857 Kč, kdy všechny tyto výdaje byly ověřeny na základě sdělení žalovaného, celkové jeho měsíční výdaje tak činily 18 157 Kč. Použitelný příjem žalovaného byl 6 213 Kč, respektive 7 378 Kč. Podle karty zákazníka ze dne 17. 3. 2020, resp. ze dne 19. 7. 2019 se podává, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřila před uzavřením smlouvy majetkovou situaci žalovaného z výplatní pásky, pracovní smlouvy, předložených dokladů SIPO žalovaného, smlouvy o úvěru. Dále v kartách zákazníka uvedl, že žije ve spoluvlastnictví, nemá vyživovací povinnost, nemá úvěr z kreditní karty ani půjčku, resp. zápůjčku u jiné společnosti. V insolvenčního rejstříku bylo ověřeno, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Právní předchůdkyně žalobkyně tak dospěla k závěru, že žalovaný má dostatečný příjem k úhradě týdenní splátky 946 Kč, resp. 750 Kč. Dále se žalobkyně vyjádřila k poplatku za hotovostní inkaso splátek.
3. Žalobkyně již v podané žalobě vyznačila, že souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Soud tak vyzval žalovaného usnesením, aby se vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaný neučinil soudu žádné podání, zejména se nevyjádřil jak k textu podané žaloby (která mu byla doručena spolu se shora uvedeným usnesením), tak ani k tomuto usnesení soudu. Skutečnosti tvrzené v žalobě nečinil v řízení spornými.
4. Z důkazů provedených v řízení učinil soud následující skutková zjištění:
-) z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně, že se jedná o společnost se sídlem na území České republiky,
-) z listiny„ anonymizována dvě slova, Smlouva o spotřebitelském úvěru v hotovosti“ označené číslo že se jedná o smlouvu uzavřenou mezi společností právnická osoba a žalovaným dne 19. 7. 2019, na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 25 000 Kč s tím, že s tím, že tato částka byla poskytnuta v hotovosti při podpisu smlouvy. Úrok byl sjednán na 5 000 Kč, administrativní poplatek na 5 000 Kč, odměna za hotovostní inkaso splátek na 10 000 Kč, tj. celková výše k zaplacení činila 45 000 Kč a žalovaný se ji zavázal zaplatit v 60 týdenních splátkách po 750 Kč RPSN činila 206,15 %;
-) z listiny„ Karta zákazníka, žádost o spotřebitelský úvěr“, že byla žalovaným podepsána dne 19. 7. 2019 a je v ní uvedeno, že žalovaný od 17. 12. 1967, tedy data svého narození bydlí na adrese svého bydliště, je spoluvlastníkem nemovitosti, což bylo ověřeno složenkou SIPO, v domácnosti bydlí s jiným rodinným příslušníkem, nezaopatřené děti zůstaly nevyplněny. Pracuje od 3. 6. 2003 na hlavní pracovní poměr na dobu neurčitou u společnosti právnická osoba jako lisař. Má půjčku u právní předchůdkyně žalobkyně v celkové částce 30 000 Kč s měsíční splátkou 3 357 Kč, dále půjčku u společnosti právnická osoba ve výši 500 000 Kč s měsíční splátkou 6 500 Kč a u právnická osoba příjmení příjmení anonymizováno and právnická osoba ve výši 430 000 Kč s měsíční splátkou 2 000 Kč. Jako hlavní příjem vyplnil částku 25 535 Kč, jiné příjmy nevyplnil a mezi výdaji uvedl výdaje na bydlení 2 000 Kč, osobní výdaje (telefon, jídlo, léky, doprava, oblečení) 4 000 Kč, spoření 300 Kč, vyživovací povinnost žádnou, splátky úvěru či zápůjček 11 857 Kč, t.j. výdaje celkem vyplnil na 18 157 Kč a jako použitelný příjem vyplnil částku 7 378 Kč. Jako dokumenty k ověření finanční situace žadatele byly zaškrtnuty výplatní pásky, pracovní smlouvy/ DPP/DPČ, smlouva o úvěru, faktury za elektřinu, vody, plyn, telefon, TV/SIPO;
-) z listiny„ anonymizována dvě slova, Smlouva o spotřebitelském úvěru v hotovosti“ označené číslo že se jedná o smlouvu uzavřenou mezi společností právnická osoba a žalovaným dne 17. 3. 2020, na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 39 000 Kč s tím, že částka 18 578 Kč se započítává na zaplacení zůstatku spotřebitelského úvěru číslo částka 20 422 Kč byla vyplacena v hotovosti při podpisu smlouvy. Úrok byl sjednán na 6 630 Kč, administrativní poplatek na 7 800 Kč, odměna za hotovostní inkaso splátek na 22 230 Kč, tj. celková výše k zaplacení činila 75 660 Kč a žalovaný se ji zavázal zaplatit v 80 týdenních splátkách po 946 Kč s tím, že výše poslední splátky činí 926 Kč RPSN činila 163,12 %;
-) z listiny„ Karta zákazníka, žádost o spotřebitelský úvěr“, že byla žalovaným podepsána dne 17. 3. 2020 a je v ní uvedeno, že žalovaný od prosince 1967 bydlí na adrese svého bydliště, je spoluvlastníkem nemovitosti, což bylo ověřeno složenkou SIPO, v domácnosti bydlí s jiným rodinným příslušníkem, nezaopatřené děti byly vyškrtnuty. Pracuje od června 2003 na hlavní pracovní poměr u společnosti právnická osoba jako lisař. Má půjčku u právní předchůdkyně žalobkyně v celkové částce 25 000 Kč s měsíční splátkou 3 375 Kč, dále půjčku u společnosti právnická osoba ve výši 500 000 Kč s měsíční splátkou 6 500 Kč a u právnická osoba příjmení příjmení anonymizováno and právnická osoba ve výši 230 000 Kč s měsíční splátkou 2 000 Kč. Jako hlavní příjem vyplnil částku 18 754 Kč, dále uvedl další příjmy 2 000 Kč fušky, celkové příjmy uvedl 20 754 Kč. Mezi výdaji uvedl výdaje na bydlení„ 20 003 = 666“, osobní výdaje (telefon, jídlo, léky, doprava, oblečení) 3 700 Kč, spoření 300 Kč, vyživovací povinnost žádnou, splátky úvěru či zápůjček 9 875 Kč, t.j. výdaje celkem vyplnil na 14 541 Kč, u nákladů na bydlení tak počítal s částkou 666 Kč a jako použitelný příjem vyplnil částku 6 213 Kč, vyplňované údaje byly několikrát přeškrtnuty či přepsány. Jako dokumenty k ověření finanční situace žadatele byly zaškrtnuty výplatní pásky, pracovní smlouvy/ DPP/DPČ, smlouva o úvěru, SIPO;
-) z listiny„ Standardní informace o spotřebitelském úvěru v hotovosti“, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy ze dne 17. 3. 2020 poskytla žalovanému informace o věřiteli, základních vlastnostech spotřebitelského úvěru, nákladech spotřebitelského úvěru, a žalovaný podepsal seznámení s touto listinou;
-) z přehledu plateb na smlouvu číslo že žalovaný na uvedenou smlouvu uhradil v datech 29. 7. 2019 až 17. 6. 2021 částku v celkové výši 31 722 Kč;
-) z přehledu plateb na smlouvu číslo že žalovaný na uvedenou smlouvu uhradil v datech 23. 3. 2020 až 17. 6. 2021 částku v celkové výši 8 000 Kč;
-) z listiny„ Smlouva o postoupení pohledávek“, že se jedná o smlouvu uzavřenou dne 1. 11. 2022 mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní, kterou právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na žalobkyni pohledávky uvedené v seznamu pohledávek, který tvořil přílohu č. 1 smlouvy. V doložených částech seznamu pohledávek jsou i pohledávky za žalovaným ze smlouvy číslo smlouvy číslo;
-) z listiny„ Oznámení o postoupení pohledávky“, že právní předchůdkyně žalobkyně dopisem sepsaným dnem 24. 11. 2022 informovala žalovaného o postoupení pohledávek za ní ze smluv číslo na žalobkyni;
-) z listiny„ Informace o zpracování osobních údajů“ ze dne 24. 11. 2022, že žalobkyně informovala žalovaného o zpracování jeho osobních údajů, neboť nabyla pohledávku za ním, která na ni byla postoupena smlouvou ze dne 1. 11. 2022. Přiložen byl podací lístek svědčící o odeslání dopisu žalovanému dne 24. 11. 2022;
-) z listiny„ Výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě“ ze dne 12. 1. 2023, že žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce vyzvala žalovaného k úhradě pohledávek ze smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo ze smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo ve lhůtě do 27. 1. 2023. Přiložen byl podací lístek svědčící o odeslání výzvy dne 12. 1. 2023.
5. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020 předložený žalobkyní soud nehodnotí, neboť se jedná o rozhodnutí závazné pouze pro účastníky řízení v tomto konkrétním sporu, který pro rozhodnutí v této věci nemá žádný význam.
6. Závěr o skutkovém stavu, jež soud učinil z provedených důkazů, je následující: V posuzovaném případě lze uzavřít, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně právnická osoba jako poskytovatelem úvěru a žalovaným jako klientem byly uzavřeny dvě smlouvy o spotřebitelském úvěru, a to nejprve dne 19. 7. 2019 smlouva o spotřebitelském úvěru číslo posléze dne 17. 3. 2020 smlouva o spotřebitelském úvěru číslo. Na základě první ze smluv ze dne 19. 7. 2019 byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 25 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v 60 týdenních splátkách po 750 Kč, měl tak splatit celkovou částku 45 000 Kč zahrnující vedle jistiny 25 000 Kč i úrok 5 000 Kč, administrativní poplatek 5 000 Kč, odměnu za hotovostní inkaso splátek 10 000 Kč. Žalovaný na úvěr zaplatil celkem částku 31 722 Kč. Ve vztahu k úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z informací získaných od žalovaného, které byly zaneseny v kartě zákazníka/žádosti o spotřebitelský úvěr. Podle této listiny bydlel žalovaný v nemovitosti v jeho spoluvlastnictví spolu s další osobou s náklady na bydlení 2 000 Kč měsíčně, což bylo ověřeno dokladem SIPO. Měl příjmy z pracovního poměru u společnosti právnická osoba ve výši 25 535 Kč měsíčně, což mělo být ověřeno výplatními páskami a pracovní smlouvou, měl jeden úvěr u právní předchůdkyně žalobkyně ve výši 30 000 Kč s měsíční splátkou 3 357 Kč, a další dva úvěry v celkové výši 930 000 Kč a splátkami 8 500 právnická osoba a příjmení příjmení příjmení anonymizováno and právnická osoba, kdy v ověřených dokumentech je uvedena smlouva o úvěru, ovšem již není zřejmé, k jakému úvěru se ona smlouva vztahovala. Jeho výdaje sestávaly z výdajů na bydlení 2 000 Kč a osobních výdajů 4 000 Kč, spoření či pojištění 300 Kč měsíčně, splátek úvěrů 11 857 Kč měsíčně, tj. celkem se jednalo o částku 18 157 Kč. V žádosti bylo zaškrtnuto, že právní předchůdkyni žalobkyně byly předloženy výplatní pásky a pracovní smlouva/ DPP/DPČ a faktury za elektřinu, vodu, plyn, telefon, TV/SIPO, smlouva o úvěru, nikoli však bankovní výpisy. Na základě druhé ze smluv ze dne 17. 3. 2020 byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 39 000 Kč, přičemž v částce 18 578 Kč došlo k započtení pohledávky na splacení předchozího úvěru číslo v částce 20 422 Kč k vyplacení v hotovosti. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v 80 týdenních splátkách po 946 Kč s tím, že poslední splátka činí 926 Kč, měl tak splatit celkovou částku 75 660 Kč zahrnující vedle jistiny 39 000 Kč úrok 6 630 Kč, administrativní poplatek 7 800 Kč, odměnu za hotovostní inkaso splátek 22 230 Kč. Žalovaný na úvěr zaplatil celkem částku 8 000 Kč. Ve vztahu k úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z informací získaných od žalovaného, které byly zaneseny v kartě zákazníka/žádosti o spotřebitelský úvěr. Podle této listiny bydlel žalovaný v nemovitosti v jeho spoluvlastnictví spolu s další osobou s náklady na bydlení ve výši 666 měsíčně, což bylo ověřeno dokladem SIPO. Měl příjmy z pracovního poměru u společnosti právnická osoba ve výši 18 754 Kč měsíčně, což mělo být ověřeno výplatními páskami a pracovní smlouvou, a dále měl mít další příjmy 2 000 Kč z„ fušek“, měl jeden úvěr u právní předchůdkyně žalobkyně ve výši 25 000 Kč s měsíční splátkou 3 375 Kč, a další dva úvěry v celkové výši 730 000 Kč a splátkami 8 500 právnická osoba a příjmení příjmení příjmení anonymizována dvě slova právnická osoba, kdy v ověřených dokumentech ve vztahu k těmto výdajům není uvedeno ničeho. Jeho výdaje sestávaly z výdajů na bydlení podle tvrzení žalovaného ve výši 666 Kč měsíčně a osobních výdajů 3 700 Kč, spoření či pojištění 300 Kč měsíčně, splátek úvěrů 9 875 Kč měsíčně, tj. celkem se jednalo o částku 14 541 Kč. V žádosti bylo zaškrtnuto, že právní předchůdkyni žalobkyně byly předloženy výplatní pásky a pracovní smlouva/ DPP/DPČ a SIPO, nikoli však bankovní výpisy. Smlouvou ze dne 1. 11. 2022 právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávky z obou úvěrových smluv za žalovaným na žalobkyni. Žalovaný dlužné částky nezaplatil ani na základě předžalobní výzvy.
7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“):„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
8. Podle § 419 o. z.:„ Spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.“
9. Podle § 420 odst. 1 o. z.:„ Kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.“
10. Podle § 86 odst. 1 a 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZosÚ“):„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.“
11. Podle § 87 odst. 1 ZosÚ ve znění účinném v době uzavření obou úvěrových smluv:„ Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“
12. Podle § 580 odst. 1 o. z.:„ Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.“
13. Podle § 588 odst. 1 o. z.:„ Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.“
14. Podle § 1970 o. z.:„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“
15. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.:„ Výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.“
16. Soud po právní stránce věc posoudil podle uvedených ustanovení zákonných právních předpisů a dospěl k závěru, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byly uzavřeny dvě smlouvy o úvěru ve smyslu ust. § 2395 a násl. o. z., a to ve formě spotřebitelského úvěru, jelikož byly uzavřeny mezi právní předchůdkyní žalobkyně jako podnikatelkou v oblasti finančních služeb a žalovaným jako spotřebitelem. Vztah účastníků je proto nutno posoudit podle zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Při uzavírání smluv právní předchůdkyně žalobkyně zjevně porušila ustanovení § 86 ZoSÚ, jelikož řádně neprověřila příjmy a výdaje žalovaného, v důsledku čehož jsou uzavřené úvěrové smlouvy neplatné.
17. Z předložených žádostí o úvěr je zjevné, že právní předchůdkyně si sice nechala předložit doklady o příjmech žalovaného ze zaměstnání, nicméně se však již nijak nezabývala tím, proč od uzavření smlouvy ze dne 19. 7. 2019, kdy měl žalovaný dosahovat čistých příjmů 25 535 Kč, do uzavření smlouvy ze dne 17. 3. 2020, došlo k výraznému poklesů jeho příjmů na částku 18 754 Kč měsíčně. Výplatní pásky k těmto příjmům žalovaného nedoložila, stejně tak nijak neověřila další příjem tvrzený žalovaným ve výši 2 000 Kč z„ fušek“, tedy neoprávněně prováděných manuálních prací, což by bylo zjevně komplikované, přesto právní předchůdkyně žalobkyně z tohoto tvrzeného příjmu žalovaného vycházela. Zejména však žalobkyně nijak neověřila výdaje žalovaného. V případě výdajů na bydlení si právní předchůdkyně žalobkyně nijak neověřila, že žalovaný skutečně bydlí v nemovitosti, kterou má ve spoluvlastnictví a nijak se nepozastavila ani nad výší výdajů uváděných žalovaným na bydlení v případě smlouvy ze dne 19. 7. 2019 ve výši 2 000 Kč měsíčně a v případě smlouvy ze dne 17. 3. 2020 již jen ve výši 666 Kč měsíčně, což jsou výdaje na bydlení těžko uvěřitelné i v případě bydlení ve vlastní nemovitosti, respektive nemovitosti ve spoluvlastnictví. Právní zástupkyně žalobkyně v případě smlouvy ze dne 19. 7. 2020 zaškrtla v žádosti o úvěr, že jí byly předloženy faktury za elektřinu, vodu, plyn, telefon, tv/SIPO, v případě smlouvy ze dne 17. 3. 2020 bylo zaškrtnuto již jen SIPO, kdy tato platba pravidelně neobsahuje všechny platby na bydlení. V případě dalších výdajů jako osobní výdaje (telefon, jídlo, léky, doprava, oblečení), spoření/pojištění a splátky úvěrů právní předchůdkyně žalobkyně podle tvrzení žalobkyně tyto výdaje ověřovala pouze na základě sdělení žalovaného, což znamená, že tyto výdaje žalovaného fakticky nebyly vůbec ověřeny, a to i přesto, že všechny tyto výdaje žalovaného od 19. 7. 2019 do 17. 3. 2020 měly klesnout, což je samo o sobě neobvyklé. Údaje o závazcích žalovaného uváděné žalovaným zjevně nebyly zcela pravdivé, neboť tento při uzavírání smlouvy ze dne 19. 7. 2019 uváděl závazek vůči právní předchůdkyni žalobkyně s měsíční splátkou 3 357 Kč a při uzavírání smlouvy ze dne 17. 3. 2020 uváděl závazek vůči právní předchůdkyni žalobkyně ve výši 25 000 Kč s měsíční splátkou 3 375 Kč měsíčně, aniž by zohlednil nový závazek ze smlouvy ze dne 19. 7. 2019 s týdenní splátkou 750 Kč, což odpovídá při 4 týdnech v měsíci měsíční splátce 3 000 Kč. U první smlouvy bylo zaškrtnuto, že byla předložena smlouva o úvěru, není však zjevné které, v případě druhé smlouvy již ničeho. Žalovaný rovněž uvedl v přehledu své finanční situace v žádosti ze dne 17. 3. 2020 celkovou výši závazků 9 875 Kč, ač souhrn jeho zápůjček uvedených výše v téže žádosti činil 11 875 Kč, a to ještě bez úvěru ze dne 19. 7. 2019. Přes značnou zadluženost žalovaného podle jeho tvrzení v řádu statisíců u obou úvěrových smluv (min. 960 000 Kč u smlouvy ze dne 19. 7. 2019 a min. 755 000 Kč u smlouvy ze dne 17. 3. 2020) se právní předchůdkyně žalobkyně vůbec nezabývala jeho platební morálkou, tedy způsobem plnění jeho předcházejících dluhů. Kdyby si přitom při uzavírání smlouvy ze dne 17. 3. 2020 ověřila ve svých systémech plnění dluhů vůči ní, zjistila by, že žalovaný nezvládá řádně a pravidelně splácet ani závazek ze smlouvy o úvěru ze dne 19. 7. 2019, jak vyplývá z přehledu plateb na tuto smlouvu. Na úvěr vůči právnická osoba zároveň žalovaný evidentně nesplácel ničeho, neboť v obou žádost o úvěr uvedl stejnou výši úvěru 500 000 Kč. Pokud by navíc právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání smlouvy ze dne 17. 3. 2020 vzala v úvahu jen příjmy žalovaného ze zaměstnání ve výši 18 754 Kč bez jím uváděných„ fušek“ a odečetla jím tvrzené výdaje 14 541 Kč (navíc bez zohlednění splátek nepřiznaného úvěru ze dne 19. 7. 2019 a při chybném údaji o výši splátek dalších úvěrů), musela by dospět k závěru, že žalovaný nebude schopen splácet závazek s týdenní splátkou 946 Kč týdně, a to minimálně v měsících, kdy by vyšlo 5 splátek v měsíci. Právní předchůdkyně žalobkyně si navíc ani u jedné z úvěrových smluv nevyžádala ani jeden výpis z účtu žalovaného ani jiné doklady k jeho výdajům s výjimkou nákladů na energie v souvislosti s bydlením žalovaného, jak je uvedeno v žádostech o úvěry. Soud tedy považuje posouzení úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně za zcela nedostatečné.
18. Při uzavírání obou smluv tak právní předchůdkyně žalobkyně zjevně porušila ustanovení § 86 ZoSÚ, jelikož řádně neprověřila zejména výdaje žalovaného, v důsledku čehož jsou obě uzavřené úvěrové smlouvy neplatné. Právní předchůdkyně žalobkyně neměla při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházet z žalovaným uváděných údajů, ale tyto si měla ověřit. Jelikož mohla očekávat, že v případě sporu bude muset toto ověření doložit, měla si doklady k tomu i uchovat.
19. Skutečnost, že k posouzení úvěruschopnosti nepostačují samotné údaje sdělené zájemcem o úvěr, je zřejmá ze samotného znění ustanovení § 86 odst. 1 ZosÚ, podle nějž je poskytovatel úvěru povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele. Dle názoru soudu je třeba i při výkladu ustanovení § 86 ZosÚ aplikovat závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), podle nichž„ součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.) .” Také Ústavní soud ČR se v nálezu sp.zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. února 2019 vyjádřil, že:„ …poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.“
20. Podle § 86 odst. 1 věty druhé ZosÚ mohla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytnout úvěry jen tehdy, pokud neměla pochybnosti o jeho schopnosti úvěry splácet, přičemž pro účely posouzení úvěruschopnosti měla v případě obou úvěrových smluv zejména porovnat příjmy a výdaje žalovaného a způsob plnění dosavadních dluhů. Navíc bylo povinností právní předchůdkyně žalobkyně posuzovat úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele. Právní předchůdkyně žalobkyně tak v době uzavření úvěrových smluv neměla podklady nezbytné pro učinění závěru o úvěruschopnosti žalovaného, posouzení úvěruschopnosti žalovaného nevěnovala potřebnou péči a nemohla tak dospět k závěru o schopnosti žalovaného úvěry splácet.
21. Přesto právní předchůdkyně žalobkyně smlouvy o úvěru s žalovaným uzavřela s vědomím sjednání úroku, poplatků a odměn. Právě na takováto jednání cílí § 86 ZosÚ, který odpovědnost za splnění podmínek úvěruschopnosti žadatele o úvěr přenesl na poskytovatele úvěru. Jestliže porušením povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně uvedené v § 86 ZoSÚ byly uzavřeny smlouvy o úvěru, je třeba takové smlouvy v souladu s ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ a § 588 o. z. posoudit jako absolutně neplatné. Porušením povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr je totiž nutné považovat za jednání, které odporuje zákonu (tj. § 86 ZoSÚ), a současně i za jednání, které zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele.
22. Soud v tomto směru odkazuje také na judikaturu Krajského soudu v Ostravě, který například v rozsudku ze dne 1. srpna 2019 č.j. 15 Co 123/2019 – 115 uvedl:„ Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání (v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie - Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 - 654). Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41).“
23. O tom, že k neplatnosti smlouvy z důvodu porušení ust. § 86 odst. 1 ZosÚ ve znění účinném od 1. 12. 2016 do 28. 5. 2022 je třeba přihlížet i bez návrhu svědčí i novela ust. § 87 odst. 1 ZosÚ provedená zákonem č. 96/2022 Sb. s účinností od 29. 5. 2022, podle níž byla druhá věta uvedeného ustanovení nahrazena větou„ Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.“ Podle důvodové zprávy k tomuto novelizovanému ustanovení právní úprava reaguje na rozsudek Soudního dvora EU ve věci C -679/18 OPR Finance, který judikoval, že ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je v rozporu s články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru s tím, že uvedené články„ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“. Důvodová zpráva dále uvádí, že již před uvedenou novelou měly soudy posuzovat plnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele z úřední povinnosti a vyvodit z toho právní následky i bez návrhu spotřebitele, na základě citované vnitrostátní judikatury, úprava byla provedena z důvodu zajištění větší právní jistoty adresátů normy a jednotného přístupu soudů k dané problematice.
24. Plnila-li právní předchůdkyně žalobkyně z neplatné smlouvy o úvěru číslo ze dne 19. 7. 2019 žalovanému částku 25 000 Kč, vznikla žalovanému povinnost tuto částku právní předchůdkyni žalobkyně na jistině vrátit podle § 87 odst. 1 věta třetí ZosÚ. Žalovaný však právní předchůdkyni žalobkyně před postoupením pohledávky žalobkyni zaplatil podle tvrzení žalobkyně v žalobě částku 31 722 Kč, jeho povinnost vrátit poskytnutou jistinu tak zcela zanikla, naopak žalovanému vznikla pohledávka za právní předchůdkyní žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení. Ohledně uplatněného nároku ze smlouvy o úvěru číslo ze dne 19. 7. 2019 tak není podaná žaloba důvodná a byla tak výrokem II. tohoto rozsudku zamítnuta.
25. Jiná situace nastala u smlouvy o úvěru číslo ze dne 17. 3. 2020. Podle této smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému formou zápočtu na jiný závazek uvedený ve smlouvě částku 18 578 Kč, jehož existenci a výši žalovaný v podstatě stvrdil podpisem smlouvy, a v hotovosti částku 20 422 Kč, celkem tak poskytla žalovanému úvěr 39 000 Kč, žalovanému tak vznikla povinnost tuto částku právní předchůdkyni žalobkyně na jistině vrátit podle § 87 odst. 1 věta třetí ZosÚ. Žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně před postoupením pohledávky žalobkyni zaplatil podle tvrzení žalobkyně v žalobě doloženého přehledem úhrad částku 8 000 Kč, jeho povinnost vrátit poskytnutou jistinu tak trvala v rozsahu 31 000 Kč. Posléze byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, té žalovaný neuhradil ničeho. Žalovaný tak byl výrokem I. tohoto rozsudku zavázán k úhradě částky 31 000 Kč žalobkyni včetně zákonného úroku z prodlení. Ve zbylé části není nárok uplatněný žalobkyní pro neplatnost smlouvy o úvěru důvodný a soud z toho důvodu žalobu výrokem II. tohoto rozsudku zamítl.
26. Soud dodává, že jiná situace by ani u jedné ze smluv o úvěru nenastala ani v případě, kdy by právní předchůdkyně žalobkyně řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného, neboť i v takovém případě by žalobkyně měla nárok pouze na vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny úvěru, a to pro nepřiměřenost dalších ujednání ve smlouvách o úvěru o úrocích a poplatcích, které jsou rozporné s dobrými mravy. V případě smlouvy o úvěru ze dne 19. 7. 2019 byla totiž žalovanému jako spotřebiteli poskytnuta částka 25 000 Kč, žalovaný se zavázal ve lhůtě 60 týdnů vrátit částku 45 000 Kč, RPSN tak činila 206,15 %, což je výše RPSN několikanásobně přesahující výši obvyklou ve spotřebitelských smlouvách a zároveň se jedná o výši RPSN zcela zjevně nepřiměřenou. V případě smlouvy o úvěru ze dne 17. 3. 2020 byla žalovanému jako spotřebiteli poskytnuta částka 39 000 Kč, žalovaný se zavázal ve lhůtě 80 týdnů vrátit částku 75 660 Kč, RPSN tak činila 163,12 %, což je výše RPSN několikanásobně přesahující výši obvyklou ve spotřebitelských smlouvách a zároveň se jedná o výši RPSN zcela zjevně nepřiměřenou. Není přitom rozhodné, že část plateb za úvěr byla ve smlouvě pojmenována nikoli jako úrok, ale jako administrativní poplatek či odměna za hotovostní inkaso splátek, neboť ve všech případech se jedná o odměnu právní předchůdkyně žalobkyně za poskytnutý úvěr, která v podstatě představuje kapitalizovaný úrok z úvěru, který má vést k pokrytí nákladů poskytovatele úvěru na poskytnutý úvěr a k přiměřenému zisku poskytovatele úvěru. Pouze jiné pojmenování či rozmělnění požadovaných plateb nemůže vést k jejich odlišnému posouzení, tyto je třeba posoudit jako celek, a soud je proto jako celek hodnotí jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy.
27. Úrok z prodlení z přiznané jistiny byl přiznán v souladu s § 1970 o.z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Právní předchůdkyně žalobkyně vyzývala žalovaného k zaplacení částky 104 344,04 Kč, tedy částky přesahující důvodně uplatněnou pohledávku, předžalobní výzvou ze dne 12. 1. 2023 odeslanou téhož dne, soud ji tak za doručenou považuje v souladu s ust. § 573 o.z. dne 17. 1. 2023. Ve výzvě byla žalovanému poskytnuta lhůta k plnění do 27. 1. 2023, tuto lhůtu k vrácení jistiny soud považuje za přiměřenou poměrům žalovaného ve smyslu v § 87 odst. 1 věta třetí ZosÚ, ostatně v řízení nebyl tvrzen ani nijak nevyšel najevo opak. Ode dne 28. 1. 2023 je tak žalovaný s vydáním důvodně uplatněné pohledávky 31 000 Kč v prodlení. Žalobkyni tak byl v souladu s podanou žalobou přiznán úrok z prodlení od tohoto data. Zákonný úrok z prodlení k tomuto datu by činil 15 % ročně, žalobkyně však úrok z prodlení požadovala pouze ve výši 8,5 % ročně, byl tak žalobkyni přiznán pouze v této uplatněné výši.
28. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení, postupoval soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř., tedy podle kritéria úspěchu ve věci. Úspěšnější ve věci byl žalovaný a je to tedy žalovaný, komu přísluší právo na náhradu nákladů řízení. Protože však žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly, rozhodl soud tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu nebo exekuce.