Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

42 C 95/2023-16

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení částky 211 400 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 211 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 211 000 Kč od 6. 1. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit částku 400 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 10 646,54 Kč za dobu od 29. 7. 2021 do 6. 4. 2022, spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 26 238,27 Kč za dobu od 7. 4. 2022 do 30. 11. 2022, spolu s úrokem ve výši 6,9 % ročně z částky 211 400 Kč od 1. 12. 2022 do zaplacení, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 211 400 Kč od 1. 12. 2022 do 5. 1. 2023 a z částky 400 Kč od 6. 1. 2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 27 778,70 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 211 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 211 000 Kč od 6. 1. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit částku 400 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 10 646,54 Kč za dobu od 29. 7. 2021 do 6. 4. 2022, spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 26 238,27 Kč za dobu od 7. 4. 2022 do 30. 11. 2022, spolu s úrokem ve výši 6,9 % ročně z částky 211 400 Kč od 1. 12. 2022 do zaplacení, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 211 400 Kč od 1. 12. 2022 do 5. 1. 2023 a z částky 400 Kč od 6. 1. 2023 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 27 778,70 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 211 400 Kč spolu s kapitalizovanými úroky ve výši 10 646,54 Kč a ve výši 26 238,27 Kč, s úrokem ve výši 6,9% ročně z částky 211 400 Kč od 1. 12. 2022 do zaplacení a s zákonnými úroky z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 211 400 Kč od 1. 12. 2022 do zaplacení s tím, že uvedenou částku měl žalovaný dlužit žalobkyni na základě písemné Smlouvy o hotovostním úvěru„ půjčka plus“ č. číslo uzavřené mezi účastníky dne 29. 7. 2021, na podkladě níž se žalobkyně (dále i jen banka) zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 211 000 Kč. Nedílnou součástí uzavřené smlouvy byly Podmínky poskytování hotovostních úvěrů, Všeobecné obchodní podmínky a Sazebník poplatků. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet formou pravidelných 96 měsíčních splátek po 2 866,23 Kč, splatných vždy k 23. dni v měsíci, s to spolu se smluvním úrokem ve výši 6,9 % ročně z dosud nesplacené vyčerpané jistiny. Vedle toho se zavázal platit bance i poplatky účtované dle smlouvy a stanovené v aktuálně platném sazebníku. Dle odst. 7.1.1. Podmínek poskytování hotovostních úvěrů byla žalobkyně oprávněna odstoupit od smlouvy, pokud bude žalovaný v prodlení se splácením více než dvou splátek nebo jedné splátky déle než tři měsíce. Žalovaný porušil své povinnosti splácet úvěr řádně a včas, když neuhradil splátku za měsíce únor, březen, dubem 2022, pročež banka využila svého práva ve smyslu shora citovaného ustanovení Podmínek poskytování hotovostních úvěrů a dopisem zaslaným žalovanému od smlouvy odstoupila s účinky odstoupení ke dni 6. 4. 2022. Žalovaný následně již na vzniklý dluh ničeho neuhradil a doposud tak dluží na jistině částku 211 000 Kč, na poplatcích částku 400 Kč, na úrocích z jednotlivých anuitních splátek do dne jejich splatnosti částku 10 646,54 Kč a na úrocích z jednotlivých splátek jistiny po splatnosti ke dni 30. 11. 2022 částku 26 238,27 Kč, současně pak dluží úrok ve výši 6,9 % ročně z částky 211 400 Kč od 1. 12. 2022 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky 211 400 Kč od 1. 12. 2022 do zaplacení. Dále žalobkyně uvedla, že při schvalování úvěru vycházela z údajů poskytnutých bance klientem. Tyto byly hodnoceny individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi banky a s principy obezřetného úvěrování. V rámci posouzení úvěruschopnosti klienta byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra České republiky. Při hodnocení úvěruschopnosti klienta banka porovnávala jeho příjem a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Výpočtem banka získala částku disponibilních zdrojů klienta. Zkoumáním úvěruschopnosti nebyla bankou zjištěna žádná skutečnost, která by v poskytnutí úvěru bránila. Po provedeném individuálním hodnocení klienta, jak je uvedeno výše, banka žádosti klienta vyhověla.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Soud ve věci usnesením ze dne 28. 3. 2023 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle , (dále i jen ), souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 5-ti dnů od doručení této výzvy, bude soud podle jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dne 14. 4. 2023 náhradním způsobem – formou uložení u pošty, přičemž však se žalovaný k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v samotné žalobě.

4. Na základě předložených listinných důkazů soud učinil následující skutková zjištění:u označenou jako Žádost o zřízení účtu č. číslo ze dne 4. 8. 2020, Smlouva o vedení účtu u mBank ze dne 4. 8. 2020, Žádost o poskytnutí hotovostního úvěru, Smlouva o hotovostním úvěru„ půjčka pro“ číslo anonymizováno bankovní účet ze dne 29. 7. 2021, Formulář pro standartní informace o spotřebitelském úvěru, Podmínkami pro poskytování úvěru účinnými od 18. 9. 2019, Sazebníkem poplatků, jakož i printscreenem obrazovky zachycující interní schvalovací program žalobkyně, výpisem potvrzujícím zaslání SMS kodu ze strany žalovaného ze dne 29. 7. 2021, transakční historií k účtu č. bankovní účet, je v řízení prokázáno, že nejprve dne 4. 8. 2020 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena písemná smlouva, na základě které se žalobkyně jako banka zavázala žalovanému založit bankovní účet, který rovněž zřídila a vedla pod č. bankovní účet, následně následně dne 28. 2. 2018 byla mezi stranami sporu uzavřena další písemná smlouva formou prostředků komunikace na dálku, kdy ze strany žalovaného bylo uzavření smlouvy učiněno zaslání ověřovacího SMS kódu, na základě které se žalobkyně jako banka zavázala žalovanému poskytnout neúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 211 000 Kč připsáním této částky na bankovní účet žalovaného č. bankovní účet a žalovaný se zavázal finanční prostředky bance vrátit a zaplatit z nich úroky ve výši 6,9 % a další příslušenství v pravidelných 96 měsíčních splátkách, splatných vždy k 23. dni každého kalendářního měsíce při výši měsíční splátky 2 866,23 Kč, přičemž každá měsíční splátka zahrnuje vždy splátku jistiny a platbu úroků. Roční procentní sazba nákladů na úvěr činí 7,27 %. Strany se dále dohodly, že ostatní práva a povinnosti smlouvou výslovně neupravené se řídí Podmínkami pro poskytování hotovostních úvěrů mBank, Všeobecnými obchodními podmínkami pro zakládání a vedení účtů fyzických osob, Úrokovým lístkem mBank; přitom odchylná ujednání v této Smlouvě mají přednost před zněním Podmínek pro poskytování hotovostních úvěrů mBank a Všeobecnými obchodními podmínkami pro zakládání a vedení účtů fyzických osob. V žádosti o poskytnutí úvěru žalovaný uvedl, že je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost, jeho čistý měsíční příjem je ve výši 45 000 Kč, o jeho výdajích nebylo v žádosti uvedeno ničeho. Transakční historií na bankovním účtu žalovaného je dále v řízení prokázáno, že na tento účet chodily žalovanému velmi nepravidelně platby ze strany fyzických osob, a to dne 17. 2. 2021 částka 16 000 Kč ze strany jméno příjmení, dne 16. 3. 2021 částka 61 310 Kč ze strany jméno příjmení, dne 12. 4. 2021 částka 2 500 Kč ze strany jméno příjmení, dne 14. 4. 2021 částka 51 500 Kč ze strany jméno příjmení, dne 12. 5. 2021 částka 42 300 Kč ze strany jméno příjmení, dne 11. 6. 2021 částka 53 200 Kč ze strany jméno příjmení, dne 20. 7. 2021 částka 9 000 Kč ze strany jméno příjmení, dne 16. 5. 2021 načerpal na tento účet úvěr ve výši 120 800 Kč, následně dne 2. 6. 2021 další úvěr ve výši 270 000 Kč, dne 29. 7. 2021 pak na účet byla ze strany banky poukázána částka 211 000 Kč, na účet nebyly navedeny žádné pravidelné platby na bydlení, jsou z něj jen patrné opakované a četné výběry z bankomatů a platby kartou. Na úvěr, který je předmětem daného řízení, nebyly ze strany žalovaného z jeho bankovního účtu zaplaceny žádné finanční prostředky.

5. Dopisem ze dne 6. 4. 2022, včetně kopie dodejky, je dále v řízení prokázáno, že banka upozornila žalovaného, že této k danému dni dluží částku 27 780,65 Kč, byl vyzván k úhradě této částky a poplatku za upomínání nejpozději do sedmi dnů od doručení této výzvy s tím, že mu bylo současně oznámeno, že pokud nedojde v tomto termínu k uhrazení dlužné pohledávky, bude tato výzva zároveň i odstoupením od Smlouvy o úvěru číslo anonymizováno bankovní účet s ohledem na skutečnost, že žalovaný je v prodlení se splácením již více než dvou splátek úvěru.

6. Předžalobní výzvou právního zástupce žalobkyně ze dne 20. 12. 2022, jakož i kopií poštovního podacího archu ze dne 21. 12. 2022 je dále v řízení prokázáno, že právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dluhu vzniklého na základě Smlouvy číslo anonymizováno bankovní účet uzavřené dne 29. 7. 2021 v celkové výši 273 386,74 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaný byl současně upozorněn na možnost soudního vymáhání pohledávky.

7. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé. Soud přitom provedl všechny důkazy navrhované účastníky, přičemž potřeba provedení dalších důkazů v řízení nevyšla najevo.

8. Na základě výše uvedených zjištěných skutečností učinil soud skutkový závěr, že mezi stranami sporu byla nejprve uzavřena smlouva o vedení běžného účtu číslo následně pak prostřednictvím prostředků komunikace na dálku dne 29. 7. 2021 smlouva o úvěru, na základě které se žalobkyně jako banka zavázala žalovanému poskytnout neúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 211 000 Kč připsáním této částky na výše uvedený bankovní účet žalovaného a žalovaný se měl zavázat finanční prostředky bance vrátit a zaplatit z nich úroky ve výši 6,9 % a další příslušenství formou pravidelných měsíčních splátek. Roční procentní sazba nákladů na úvěr činí 7,27 %. Při ověřování úvěruschopnosti žalovaného při uzavírání smlouvy banka vycházela toliko z prohlášení žalovaného v žádosti o poskytnutí úvěru a z informací o pohybech finančních prostředků na účtu žalovaného. Žalovaný na poskytnutý úvěr neuhradil bance ničeho.

9. Podle , 2 , o spotřebitelském úvěru ve znění ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle , o spotřebitelském úvěru ve znění ke dni uzavření smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s  větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle , , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle , , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. S ohledem na zjištěný skutkový stav soud posoudil věc po právní stránce ve smyslu výše citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že nárok žalobkyně uplatněný žalobou je důvodný, byť ne zcela. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu , o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byla žalobkyní poskytnuta možnost čerpat peněžní částku ve výši 211 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. , o spotřebitelském úvěru. Podle tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto , o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy . Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném konkrétním případě však žalobkyně výslovně tvrdila, že při ověřování schopnosti žalovaného úvěr splácet vycházela toliko z velmi omezených údajů uvedených žalovaným při žádosti o poskytnutí úvěru a dále měla k dispozici informace o jeho bankovním účtu vedeném u žalobkyně. Přitom je tedy patrné, že banka naprosto nijak nezjišťovala, jaké jsou pravidelné výdaje žalovaného na bydlení, případně další jeho pravidelné výdaje, neověřovala ani jeho pravidelný příjem, když na jeho bankovní účet chodily nepravidelně finanční prostředky od fyzických osob v různé výši, a nejde tedy ani vyhodnotit, zda se mělo jednat o jeho pravidelný příjem ze závislé činnosti. Navíc je zřejmé, že žalovaný opakovaně čerpal od banky další úvěry, a to dne 16. 5. 2021 ve výši 120 800 Kč a dne 2. 6. 2021 ve výši 270 000 Kč, které nijak pravidelně nesplácel. S ohledem na výše uvedené má soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr tak s ohledem na samotná tvrzení, jakož i provedené důkazy nemohlo být dostatečné a správné, když žalobkyně nijak nezjišťovala osobní, příjmové a výdajové poměry žalovaného a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud v daném konkrétním případě dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle , , je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti.

14. S ohledem na tento závěr soud konstatuje, že žalobkyně v řízení prokázala, že poskytla žalovanému částku 211 000 Kč, a to jako plnění bez právního důvodu ve smyslu , o spotřebitelském úvěru, žalovaný však žalobkyni na tuto částku nevrátil ničeho a na jeho straně vzniklo bezdůvodné obohacení právě ve výši 211 000 Kč. Vzhledem k této skutečnosti soud vyhověl podané žalobě co do celé žalované jistiny, aniž by bylo možno pro absolutní neplatnost smlouvy přiznat i další nároky ze smlouvy vyplývající, tj poplatky či sjednané úroky. Dle důvodové zprávy k  výše citovaného zákona s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Slova "v době přiměřené jeho možnostem" míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. Poskytovatel, pokud se domnívá, že spotřebitel nesplácí podle svých možností, může podat návrh soudu, aby určil, v jakých lhůtách má spotřebitel splácet.“. Smyslem a účelem právní úpravy tedy bylo, aby se dluh spotřebitele na vrácení jistiny poté, co je smlouva neplatná pro porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost žadatele, nestal splatným ihned, ale aby splatnost byla vázána na jeho faktické schopnosti a možnost jistinu vrátit tak, aby se nedostal ihned do prodlení s vrácením jistiny jen proto, že jeho aktuální možnosti a schopnosti k vrácení celé jistiny nejsou dány. Podle odborné literatury - například Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, 900 s.,„ Důsledkem je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o splácení jistiny soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran“. Ustanovení výše citovaného zákona tak stanovení zvláštní splatnost (hmotněprávní splatnost, nikoliv pariční lhůtu) nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého absolutně neplatnou smlouvou o spotřebitelském úvěru v důsledku porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele. Do prodlení se spotřebitel s povinností vrátit jistinu spotřebitelského úvěru dostane jen tehdy, pokud nevrací jistinu v době přiměřené jeho možnostem a schopnostem. V případě, že se žalobce domáhá nevrácené jistiny v rámci soudního řízení, je nutno dovodit, že je zde spor nejen o to, zda má žalovaný vracet žalovanou částku, ale logicky je zde spor i o tom, kdy a zda se stala splatnou. Pokud se žalobce domáhá i úroků z prodlení z nevrácené jistiny, je nezbytné zkoumat i to, jaké byly možnosti a schopnosti spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu (břemeno tvrzení a důkazní nese spotřebitel). Pokud spotřebitel v rozsahu odpovídající jeho možnostem a schopnostem nevrátí poskytnutou jistinu či její část, pak se dostává teprve do prodlení s povinností vrátit jistinu či její část a věřiteli následně přísluší i nárok na úrok z prodlení v zákonné sazbě. Břemeno tvrzení a důkazní o možnostech spotřebitele jistinu spotřebitelského úvěru vrátit však nese spotřebitel, který zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdil a případně doložil. V daném konkrétním případě však žalovaný netvrdil a již vůbec v tomto směru nedoložil ničeho, co by osvětlovalo jeho aktuální majetkové poměry a dokládalo, jaké jsou jeho současné možnosti předmětný dluh zaplatit, resp. splácet. Dle názoru soudu pak tato situace, úplná procesní pasivita žalovaného jako dlužníka, nemůže znamenat, že v důsledku v tomto směru z pohledu soudu již nepřiměřeně zesílené ochrany spotřebitele soud v neprospěch žalobkyně sám stanoví splátky či rozhodne, že zatím žalovaný vůbec dluh není schopen splatit. Žalobkyně přitom prokazatelně vyzvala žalovaného k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 20. 12. 2022, dle kterého měl žalovaný uhradit svůj dluh nejpozději do 7 dnů od jeho doručení. Tato výzva byla žalovanému odeslána dne 21. 12. 2022, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j.  -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 27. 12. 2022. Od této chvíle běžela ve smyslu , , žalované lhůta„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. , kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k  , (Hulmák, M. a kol.: V. Závazkové právo. Obecná část (–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že žalobkyní stanovená lhůta 7 dnů je přiměřená a dostačující, s tím, že při zohlednění toliko pracovních dnů měl žalovaný splnit svůj dluh nejpozději dne 5. 1. 2023. Protože tak žalovaný neučinil, dostal se ode dne 6. 1. 2023 podle , , do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byl žalovaný rovněž zavázán k úhradě úroku z prodlení v žalobou požadované výši 11,75 %, byť zákonná výše úroku z prodlení ve smyslu vládního byla k prvnímu dni prodlení již vyšší, nicméně v civilním řízení je soud vázán žalobou, a to i ve vztahu k požadovaným zákonným úrokům z prodlení, a nemůže přiznat více, než je v žalobě požadováno. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.

15. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání 3 dnů od právní moci rozsudku pak má oporu v ust. věta před středníkem , když v daném případě soud, zejména vzhledem k delší době trvání dluhu, jakož i s přihlédnutím k dosavadnímu zcela pasivnímu postoji žalované k tomuto dluhu, žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší či pro povolení splátek neshledal, respektive tyto důvody nebyly rovněž ani žádným z účastníků tvrzeny.

16. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení částky 211 000 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení a naopak nevyhověno v části, týkající se zaplacení části jistiny ve výši 400 Kč, smluvních úroků a části zákonných úroků z prodlení. Soud přitom v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. zohlednil předmětné příslušenství a kapitalizoval jej ke dni vyhlášení rozsudku tak že celková žalobkyni přiznaná částka k tomuto datu činila 221 460,40 Kč. Tento její úspěch však představuje 82,4 % ze 100 % (tj. z celkového předmětu řízení kapitalizovanému včetně příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku na částku 268 807,98 Kč). Naopak neúspěch žalobkyně představuje 17,6 %. Čistý úspěch žalobkyně (po odečtení neúspěchu od úspěchu) tak činí 64,8 % a žalobkyni proto ve smyslu vzniklo právo na náhradu 64,8 % jí účelně vynaložených nákladů řízení.

17. Tyto celkové náklady řízení tak činí 42 868,40 Kč, které představují jednak zaplacený soudní poplatek ve výši 8 456 Kč a jednak částku 34 412,40 Kč za náklady právního zastoupení žalobkyně mající oporu ve vyhl. č. (tvořené částkou 27 540 Kč jako odměnou dle , vyhl. č. za tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci v podobě přípravy a převzetí zastoupení, sepisu předžalobní výzvy a sepisu žaloby po 9 180 Kč v souladu s  vyhl.č. , 900 Kč jako tři režijní paušály po 300 Kč za tyto tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci dle , 3 vyhl. č. , to vše pak včetně 21% DPH, kterou je povinen z přiznané odměny a náhrad odvést zástupce žalobkyně jako advokát, který v řízení osvědčil, že je registrovaným plátcem DPH). Žalovaný proto byl zavázán zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení právě 64,8 % z této částky, tj. částku 27 778,70 Kč, a to rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku v souladu s ust. věta před středníkem , když ani zde soud důvody pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek neshledal, přičemž určené platební místo – k rukám právního zástupce žalobkyně – vychází z ust. .

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.