Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
11 C 22/2023-32
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Martinem Pavlíkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
zastoupená advokátkou Mgr. jméno příjmení
sídlem adresa původní účastnice a žalobkyně
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 48 228,54 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 44 238,74 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 44 238,74 Kč od 30. 7. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 3 989,80 Kč, smluvní úrok ve výši 8,50 % ročně z částky 48 228,54 Kč od 26. 8. 2021 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 48 228,54 Kč od 26. 8. 2021 do 29. 7. 2022 a z částky 3 989,80 Kč od 30. 7. 2022 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 095 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 44 238,74 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 44 238,74 Kč od 30. 7. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 3 989,80 Kč, smluvní úrok ve výši 8,50 % ročně z částky 48 228,54 Kč od 26. 8. 2021 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 48 228,54 Kč od 26. 8. 2021 do 29. 7. 2022 a z částky 3 989,80 Kč od 30. 7. 2022 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 095 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 48 228,54 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výrokové části rozsudku, když žalovanou částku měl žalovaný dlužit žalobkyni na základě uzavřené smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne datum, na podkladě níž byl žalovanému poskytnut právní předchůdkyní žalobkyně, tj. společností právnická osoba, úvěr až do výše sjednaného limitu ve výši 50 000 Kč na úvěrovém účtu č. bankovní účet. Žalovaný se zavázal platit úvěr spolu s úroky ve výši 16,90 % ročně, a to společně s poplatky ve výši 50 Kč za každé čerpání úvěru a poplatky souvisejícími s poskytnutím úvěru a jeho správou. Žalovaný se ve smlouvě zavázal, že bude úvěr splácet pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 1 500 Kč vždy k 20. dni kalendářního měsíce. Žalovaný se však se splácením dostával do prodlení, resp. poskytoval jen částečné plnění. Při prodlení byla právní předchůdkyně žalobkyně oprávněna požadovat okamžité zaplacení celého zůstatku úvěru s příslušenstvím. Tohoto práva využila a rozhodla o zesplatnění úvěru ke dni datum. Jistina v době zesplatnění byla vyčíslena na částku 48 228,54 Kč. Dne datum došlo k postoupení pohledávky z právní předchůdkyně žalobkyně na žalovanou, přičemž právní předchůdkyně žalovanému postoupení písemně oznámila. Na výzvu soudu pak žalobkyně doplnila, že její právní předchůdkyně jako poskytovatel úvěru, splnila svou zákonnou povinnost ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, když s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací získaných od žalovaného, které získala při zpracovávání žádosti žalovaného o poskytnutí úvěrového produktu, v rámci něhož byl žalovaný dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. Dále vyhledáváním žalovaného v insolvenčním rejstříku, ověření platnosti dokladu totožnosti a prověřením pohybu na bankovním účtu žalovaného. Právní předchůdkyně tak zjistila, že průměrný měsíční příjem žalovaného je ve výši 17 966 Kč. Žalovaný uvedl výdaje ve výši 3 000 Kč měsíčně na nájemné, zbývající výdaje neuvedl, protože žalobkyně počítala s výdaji ve výši 7 278 Kč měsíčně. S ohledem na informace, které žalovaný uvedl při žádosti o poskytnutí úvěrového produktu, zejména výši jeho příjmu, dospěla právní předchůdkyně žalobkyně k názoru, že schopnost žalovaného splácet tento úvěr je dostatečná. Žalovaná částka 48 228,54 Kč je čistou jistinou úvěru a neobsahuje v sobě žádní poplatky ani úroky. K této částce žalobkyně dospěla po zohlednění plateb žalovaného na dlužnou jistinu. Žalovaný celkem načerpal částku 156 360,31 Kč a uhradil celkem (příchozí platby) 112 121,57 Kč. Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani po odeslání předžalobní upomínky.
2. Usnesením ze dne datum soud rozhodl o vstupu žalobkyně do řízení na místo dosavadní žalobkyně společnosti právnická osoba, když tato byla vymazána z obchodního rejstříku v důsledku fúze sloučením ke dni datum a veškeré její jmění včetně práv a povinností přešlo na nástupnickou společnost, a to na žalobkyni.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
4. Soud ve věci usnesením ze dne datum vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno dne datum náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vyvěšením na úřední desce soudu, přičemž žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již na základě výzvy ze dne datum.
5. Na základě žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud skutkový závěr spočívající v tom, že písemnou dohodou označenou jako smlouva o revolvingovém úvěru ze dne datum se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému k dispozici peněžní prostředky až do výše úvěrového rámce 50 000 Kč a žalovaný se naopak zavázal v dohodnuté době poskytnuté finanční prostředky vrátit a zaplatit z nich dohodnuté úroky ve výši 16,90 % ročně a dále zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně ceny za poskytnuté služby uvedené v bodě 4 smlouvy. Žalovaný svůj závazek z uvedené dohody neplnil, když ke dni datum evidovala právní předchůdkyně žalobkyně na kartovém účtu žalovaného dluh po splatnosti ve výši 53 647 Kč. Následně dopisem ze dne datum právní předchůdkyně žalobkyně po předchozím upozornění úvěr ke dni datum zesplatnila a vyzvala žalovaného, aby dluh ve výši 53 647 Kč neprodleně uhradil, což žalovaný neučinil. Právní předchůdkyně žalobkyně přitom při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela, dle tvrzení žalobkyně, pouze z jeho údajů uvedených v žádosti o poskytnutí úvěru, zejména ze sdělení výše jeho příjmů. Žalovaný uvedl příjem ve výši 17 966 Kč a výdaje ve výši 3 000 Kč na nájemném. Z výpisu účtu žalovaného vyplývá, že jeho měsíční saldo bylo vždy záporné. Příjmy byly zhruba 20 000 Kč měsíčně (vyjma měsíce října 2020), výdaje 30 000 Kč až 77 000 Kč měsíčně. Následně pohledávku za žalovaným převedla úplatně na žalobkyni se všemi právy a příslušenstvím smlouvou nazvanou jako smlouva o postoupení pohledávek ze dne datum, což žalovanému oznámila dopisem ze dne datum. Žalobkyně upomínkou ze dne datum vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, kterou mu odeslala dne datum. Žalovaný v průběhu trvání smlouvy celkem čerpal 156 360,31 Kč a uhradil do podání žaloby částku 112 121,57 Kč. Po podání žaloby již nic dalšího uhrazeno nebylo.
6. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
7. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
9. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale právní předchůdkyně žalobkyně si měla rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je-li to nezbytné. Právní předchůdkyně byla povinna postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006).
10. V daném konkrétním případě však žalobkyně výslovně tvrdila na výzvu soudu, že schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr byla zkoumána dostatečně, a to jen na základě informací sepsaných žalovaným o jeho příjmu, které ani nebyly nijak ověřeny, a dále nahlédnutím do registru dlužníků. Z předložených výpisů z účtu žalovaného za období rozpětí měsíců rok a číslo rok vyplývá, že žalovaný dosahoval průměrných příjmů kolem 18 000 Kč (vyjma října rok, kdy dosáhl příjmu ve výši 90 000 Kč; přičemž ze závislé činnosti měl příjem pouze 17 431 Kč) a jeho pravidelné výdaje byly vždy vyšší než jeho příjem v rozmezí 18 000 Kč až 77 000 Kč měsíčně. Již z tohoto je zřejmé, že žalovaný z dlouhodobého hlediska není schopen splácet poskytnutý úvěr, když jeho finanční saldo se opakovaně nachází v záporných číslech a dostává se tak do dluhové spirály. Z těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež právní předchůdkyně žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním právní předchůdkyně žalobkyně porušila svou povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne datum neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18.
11. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla dle smlouvy ze dne datum žalovanému peněžní prostředky ve výši 156 360,31 Kč. Žalovaný dosud vrátil částku 112 121,57 Kč, a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 44 238,74 Kč, a to na základě plnění poskytnutého bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy), kdy tato částka představuje majetkový prospěch žalovaného na úkor žalobkyně. Právě pro tuto částku tedy soud žalobě vyhověl a zavázal žalovaného, aby ji žalobkyni uhradil, když není možno přiznat žalobkyni další plnění ze smlouvy, včetně poplatků, smluvních úroků, případně smluvních pokut, když pro absolutní neplatnost smlouvy nebyl žalovaný dalšími závazky ze smlouvy vázán. Žalobkyně přitom vyzvala žalovaného k vrácení poskytnuté částky prokazatelně až předžalobní výzvou ze dne datum, která mu byla doručována prostřednictvím České pošty dne datum. Při řádném doručování by se proto zásilka dostala do dispozice žalovaného nejpozději třetí pracovní den (k tomu srov. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2019, č. j. 15 Co 128/2019-109), tj. datum. Žalobkyně žalovanému v této výzvě stanovila lhůtu nejpozději do datum. Žalovaný se proto dostal do prodlení s vrácením částky 44 238,74 Kč dne datum a dle § 1970 o. z. je povinen zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužné částky v žalobou požadované výši 8,50 % ročně od datum do zaplacení, když zákonná výše úroku z prodlení ve smyslu vládního nařízení č. 351/2013 Sb. by byla k danému okamžiku vyšší, avšak soud při vázanosti rozsahem podané žaloby v souladu s § 153 odst. 2 o. s. ř. nemohl přiznat žalobkyni úrok vyšší, než požadovala. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).
12. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na nízkou výši a naopak už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalovaného k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.
13. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 soud kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku a dospěl k závěru, že v projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem co do jistiny vč. příslušenství 47 545,73 Kč (44 238,74 Kč + 3 306,99 Kč), tj. úspěch ve výši 75,50 %, zatímco částka představující zbývající příslušenství, pro kterou byla žaloba zamítnuta, činí po kapitalizaci částku 15 485,65 Kč (3 989,80 Kč + 7 401,42 Kč + 3 796,18 Kč + 298,25 Kč), tj. neúspěch 24,50 %. Čistý úspěch žalobkyně (po odečtení neúspěchu od úspěchu) tak představuje 51 %. Žalobkyni proto ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. vzniklo právo na náhradu jí účelně vynaložených nákladů řízení ve výši 51 %.
14. Tyto celkové náklady jsou přitom představovány jednak zaplaceným soudním poplatkem ve výši 1 930 Kč a jednak částkou 2 178 Kč za náklady právního zastoupení žalobkyně mající oporu ve vyhl. č. 177/1996 Sb. (tvořené částkou 1 500 Kč jako odměnou dle § 14b odst. 1 bodu 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. za tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci v podobě přípravy a převzetí zastoupení, sepisu předžalobní výzvy a sepisu žaloby dle § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., dále 300 Kč jako tři režijní paušály po 100 Kč za tyto tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., to vše pak včetně 21% DPH (počítáno ze základu 1 800 Kč) ve výši 378 Kč). Žalovaný proto byl zavázán zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 51 % z částky 4 108 Kč, tj. částku 2 095 Kč, a to rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku v souladu s ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když ani zde soud důvody pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek neshledal, přičemž určené platební místo – k rukám právní zástupkyně žalobkyně – vychází z ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.
15. Za úkon právní služby ze dne datum soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť s odkazem na ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., soud přizná náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva, což v tomto případě neshledal, když žalobkyně svým podáním toliko doplnila skutková tvrzení, která měla být obsažena již v podané žalobě.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.