Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
17 C 6/2022-74
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Martinou Schwettrovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 29 155,29 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 23 827,61 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 23 827,61 Kč od datum do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 5 327,68 Kč, kapitalizovaný úroku ve výši 2 387,77 Kč od datum do datum, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 702,76 Kč, úroku ve výši 15,9 % ročně z částky 27 322,29 Kč od datum do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % z částky 27 322,29 Kč od datum do datum a z částky 3 494,68 Kč od datum do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 261,90 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 23 827,61 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 23 827,61 Kč od [datum] do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 5 327,68 Kč, kapitalizovaný úroku ve výši 2 387,77 Kč od [datum] do [datum], kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 702,76 Kč, úroku ve výši 15,9 % ročně z částky 27 322,29 Kč od [datum] do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % z částky 27 322,29 Kč od [datum] do [datum] a z částky 3 494,68 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 261,90 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně.
1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala proti žalovanému zaplacení částky 29 155,29 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 387,77 Kč od datum do datum, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 702, 76 Kč, úroku ve výši 15,9 % ročně z částky 27 322,29 Kč od datum do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 27 322,29 Kč od datum do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba se sídlem v obec, dne datum smlouvu o příjmení půjčce číslo. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec do výše 30 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet ve 36 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 173 Kč. Žalovaný tento závazek nesplnil a na úvěr zaplatil pouze 2 088,89 Kč. příjmení na základě Produktových podmínek pro osobní úvěry zesplatnila dluh ze dne datum, avšak žalovaný úvěr nevrátil. Právní předchůdce žalobkyně postoupil tuto svoji pohledávku za žalovaným právnická osoba a.s. a tato společnost postoupila tutéž pohledávku žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalovaný dlužnou částku neuhradil přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.
2. Na výzvu soudu, aby žalobkyně doplnila svá tvrzení v tom směru, jak ověřovala tzv. úvěruschopnost žalovaného při uzavírání smlouvy, žalobkyně doplnila, že právní předchůdce žalobkyně zkoumal úvěruschopnost z údajů poskytnutých žalovaným v návrhu na uzavření smlouvy a kontrolovala dostupné informace v interních a externích databázích. Porovnával jeho příjem a výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ.
3. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil. Protože ve věci mohlo být rozhodnuto pouze na základě listinných důkazů a účastníci souhlasili s vydáním rozhodnutí bez nařízení jednání (u žalovaného soud vycházel z fikce souhlasu), postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a ve věci jednání nenařídil.
4. Z listin předložených žalobkyní, a to ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum a datum, smlouvy o rychlé půjčce ze dne datum, oznámení o okamžité splatnosti ze dne datum, souhrnného výpisu z účtu ze dne datum a předžalobní výzvy ze dne datum soud zjistil, že právnická osoba poskytla žalovanému úvěrový rámec ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal splácet čerpaný úvěr ve 36 pravidelných měsíčních splátkách po 1 173 Kč. Žalovaný dle výpisu z účtu hradil splátky nepravidelně, v celkové výši uhradil toliko 6 172,39 Kč. Dne datum mu byla odeslána předžalobní výzva k úhradě dluhu, když předtím mu bylo oznámeno postoupení pohledávky na žalobkyni.
5. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
8. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
9. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
10. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly žalobkyní poskytnuty peněžní prostředky ve formě úvěrového rámce až do výše 30 000 Kč, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V konkrétním případě nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale právní předchůdce žalobkyně si měl rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je-li to nezbytné. Právní předchůdce byl povinen postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006).
11. V daném konkrétním případě pak žalobkyně tvrdila, že vycházela toliko z informací uvedených žalovaným, které si ověřila z interních a externích databází. Žalobkyně tak věděla pouze příjem žalovaného, který neměla ani podložen žádnou listinou a výdaje žalovaného učinila odhadem. Tudíž má soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z. je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním žalobkyně porušila svou povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne datum neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18.
12. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat jako bezdůvodné obohacení, tedy každá ze stran může požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dle smlouvy žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč a žalovaný dosud vrátil 6 172,39 Kč. Proto je povinen žalobkyni vrátit 23 827,61 Kč představující rozdíl výše uvedených částek.
13. Žalovaný byl vyzván k vrácení poskytnuté částky předžalobní výzvou, která mu byla doručována datum prostřednictvím České pošty, s.p. Při řádném doručování by se proto zásilka dostala do dispozice žalovaného nejpozději třetí pracovní den (k tomu srov. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2019, č. j. 15 Co 128/2019-109), tj. 17. 1. 2020 Lhůta stanovená v předžalobní výzvě byla uvedena jako neprodleně, což lze chápat jako lhůtu bez zbytečného odkladu. Od této chvíle běžela ve smyslu § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, žalovanému lhůta„ bez zbytečného odkladu“ k splnění jeho dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. 32 Cdo 2484/2012, kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k § 1958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měl žalovaný splnit svůj dluh nejpozději dne datum. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).
14. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku, kdy celkový předmět řízení tvořil částku 58 244,15 Kč (29 155,29 Kč jistina, 2 387,77 Kč kapitalizovaný úrok, 707,26 Kč kapitalizovaný úrok z prodlení, kapitalizovaný úrok ve výši 15,9% od datum do datum činí 16 222,48 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení z částky 23 827,61 Kč od datum do datum činí 8 225,92 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení z částky 27 322,29 Kč od datum do datum činí 770,44 Kč a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení z částky 3 494,68 Kč od datum do datum činí 779,49 Kč) a zjistil, že v projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 23 827,61 Kč spolu s příslušenstvím (tj. 8 225,92 Kč), jež představuje 55 % z celkového předmětu řízení, zatímco částka, pro kterou byla žaloba zamítnuta činí 5 327,68 Kč (2 387,77 Kč + 702,76 Kč + 16 222,48 Kč + 770,44 Kč + 779,49 Kč), což představuje 45 % z původního předmětu řízení. Na základě zásady úspěchu ve věci soud zjistil, že větší úspěch ve věci měla žalobkyně, které tak náleží právo na úhradu části nákladů řízení ve výši 10 %.
15. Tyto náklady tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 1 167 Kč, odměna za zastupování za tři advokátem žalobkyně učiněné úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb podle ust. § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v platném znění, výzva k plnění podle ust. § 11 odst. 1 písm. d) adv. tarifu, podání žaloby podle ust. § 11 odst. 1 písm. d) adv. tarifu), která činí částku 300 Kč za každý úkon do podání žaloby včetně podle ust. § 14b odst. 1 bod 2 advokátního tarifu, celkem částku ve výši ve výši 900 Kč, náhrada hotových výdajů advokáta, která činí částku 100 Kč za každý úkon právní služby do podání žaloby včetně podle ust. § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, celkem částku ve výši 300 Kč a náhrada 21% DPH ve výši 252 Kč podle ust. § 137 o.s.ř. Celkem tak náklady řízení žalobkyně činí 2 619 Kč. Vzhledem k výše uvedenému úspěchu ve věci žalobkyně, je tak žalovaný povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 261,90 Kč. Podle ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen zaplatit náklady řízení žalobkyně k rukám jejího advokáta.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.