Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
16 C 38/2022-90
Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Kotradym ve věci
žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 185.785,97 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 48.800,55 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobce domáhá, aby mu byl žalovaný povinen zaplatit částku 119.480,14 Kč, kapitalizovaný obchodní úrok ve výši 8.241,29 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení v částce 5.205,14 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení z dlužného obchodního úroku v částce 368,85 Kč, dílčí poplatky v částce celkem 3.690 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % z částky 168.280,69 Kč za dobu od 28. 4. 2022 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % z částky 8.241,29 Kč za dobu od 28. 4. 2022 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 48.800,55 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, v níž se žalobce domáhá, aby mu byl žalovaný povinen zaplatit částku 119.480,14 Kč, kapitalizovaný obchodní úrok ve výši 8.241,29 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení v částce 5.205,14 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení z dlužného obchodního úroku v částce 368,85 Kč, dílčí poplatky v částce celkem 3.690 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % z částky 168.280,69 Kč za dobu od 28. 4. 2022 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % z částky 8.241,29 Kč za dobu od 28. 4. 2022 do zaplacení, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 23. 5. 2022 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 185.785,97 Kč s příslušenstvím. Uváděl, že dne 15. 3. 2017 uzavřel s žalovaným úvěrovou smlouvu na částku úvěrového rámce 223.000 Kč, kdy postupně poskytl žalovanému úvěry v celkové výši 248.081,32 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku, spolu s dalšími částkami dohodnutými ve smlouvě o úvěru, zaplatit žalobci v měsíčních splátkách dohodnutých ve smlouvě. To však neučinil, když zaplatil žalobci za celou dobu na splátkách celkem 199.280,77 Kč. Proto se žalobce po žalovaném domáhá zaplacení žalované částky, která je tvořena jistinou ve výši 168.280,69 Kč, obchodním úrokem kapitalizovaným ke dni zesplatnění pohledávky (tj. ke dni 21. 10. 2021) ve výši 8.241,29 Kč, který přirůstá k dlužné jistině podle čl. 43 obchodních podmínek, úrokem z prodlení počítaným z dlužné jistiny kapitalizovaným ke dni 27. 4. 2022 v částce 5.205,14 Kč, úrokem z prodlení z dlužného obchodního úroku kapitalizovaným ke dni 27. 4. 2022 v částce 368,85 Kč, dílčími poplatky předepsanými žalovanému v částce celkem 3.690 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % z částky 168.280,69 Kč za dobu od 28. 4. 2022 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % z částky 8.241,29 Kč za dobu od 28. 4. 2022 do zaplacení. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou, nicméně žalovanou pohledávku neuhradil, proto žalobce podal žalobu.
2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.
3. Soud ve věci postupoval podle § 115a o.s.ř.
4. Ze smlouvy o spotřebitelském splátkovém revolvingovém úvěru s pojištěním schopnosti splácet úvěru ze dne 15. 3. 2017 soud zjistil, že ji uzavřel žalobce s žalovaným, přičemž úvěrový rámec činil 223.000 Kč. Tento se zavázal částku jistiny spolu s dalšími částkami dohodnutými ve smlouvě o úvěru zaplatit žalobci v měsíčních splátkách. V řízení nebylo tvrzeno, tím méně prokázáno, že by na jednotlivé částky poskytnuté z úvěru žalobci bylo žalovaným hrazeno více než 199.280,77 Kč. Smlouva dále obsahuje i další ujednání (mj. i o poplatcích, úrocích, pojištění). Soud je s ohledem na níže uvedené právní hodnocení věci blíže ve skutkových zjištěních nerozvádí. Z tvrzení žalobce soud zjistil, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného žalobce vycházel z informací získaných od spotřebitele, konkrétně údajů poskytnutých žalovaným v žádosti klienta o úvěr, a zároveň vyvinul aktivní činnost k získání informací o finančních poměrech úvěrovaného, když nahlédl do BRKI, NRKI, insolvenčního rejstříku ISIR, databáze Ministerstva vnitra ČR a jiné. Dále zohlednil státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva dostupných z databáze Českého statistického úřadu. U žalovaného v zaměstnaneckém poměru vycházel z příjmu žalovaného ve výši 18.901 Kč ověřeného z jeho běžného účtu vedeného žalobcem, přičemž žalovaný uvedl celkový čistý měsíční příjem domácnosti 20.000 Kč. Při hodnocení úvěruschopnosti porovnával žalobce příjem žalovaného a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Výpočtem byla získána částka disponibilních zdrojů žalovaného, z interních zdrojů bylo zjištěno, že vůči žalobci měl žalovaný závazky ve výši 3.649,97 Kč a z externích zdrojů bylo zjištěno, že žalovaný vůči třetím osobám neměl v době podání žádosti žádný závazek. Z platební historie doložené žalobcem soud zjistil, že žalovaný celkem na úvěr načerpal částku ve výši 248.081,32 Kč a uhradil částku 199.280,77 Kč. Z výpisů z účtu žalovaného soud zjistil, že tento na něm měl ke dni 15. 2. 2017 zůstatek - 5.685,55 Kč, ke dni 13. 1. 2017 pak - 5.975,20 Kč a kde ni 21. 12. 2016 pak - 20.981,35 Kč Ani v listopadu 2016 nebyl na účtu v plusu. Žalobce vyzval žalovaného k uhrazení dlužné částky. Předžalobní výzva byla žalovanému zaslána.
5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o zápůjčce, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o zápůjčce, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
7. Podle § 87 odst. 1 věty prvé zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o zápůjčce, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
8. Podle rozsudku Soudního dvora Evropské unie (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 platí, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání použití vnitrostátní úpravy, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.
9. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho plněno, co měl po právu plnit sám.
10. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smluv, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Tento výklad vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39. Dle něj součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné (ničím nedoložené) prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. Podrobnější ověřování bonity spotřebitele je na místě vždy, nikoliv pouze v případech, kdy má věřitel pochybnosti o tvrzeních dlužníka (opačný postup by nebyl v souladu s účelem a smyslem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situace zájemce o úvěr. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Zákon o spotřebitelském úvěru navíc uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr s odbornou péčí, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. I z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18 vyplývá, že společnosti podnikající v oblasti poskytování spotřebitelských úvěrů disponují množstvím nástrojů k ověření rizikovosti klienta a mají dokonce jednoznačnou povinnost prověřovat spotřebitelovu schopnost úvěr splatit (srv. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). V českém prostředí toto příslušné společnosti často nedělaly a místo toho systém fungoval tak trochu v duchu pořekadla "hloupý, kdo dává, hloupější kdo nebere" (v řadě případů dokonce bylo přímo počítáno s tím, že dlužník úvěr nesplatí - věřitel se "hojil" na následných sankcích a úrocích). Z předlužení způsobeného existencí množství nezvladatelných úvěrů za takového stavu a v odrazu nerovného vztahu mezi věřiteli (podnikateli profesionály) a dlužníky (spotřebiteli) tudíž nelze bez dalšího vinit jen dlužníky, tím méně bez skutkového dokazování konkrétních okolností příčin nesplácení dluhů jejich jednání označit za nemravné. Také z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 vyplývá, že lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.
11. V případě posuzované smlouvy byla úvěruschopnost žalovaného posuzována nahlédnutím do příslušných databází, bez jakéhokoliv zjišťování, či ověřování jeho výdajů, tedy že má na zaplacení úvěru, kdy bylo vycházeno z žalobcem specifikovaných výpočtů a metodik žalobce. Tato tvrzení žalobce však mají za následek, že v případě této smlouvy nebyla splněna zákonná povinnost vyplývající z § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření této smlouvy. Navíc nutno zdůraznit, že ke dni uzavření úvěrové smlouvy měl žalovaný na svém účtu po několik měsíců záporný zůstatek. Tyto informace byly žalobci známy, a přesto nežádal potvrzení reálných výdajů od žalovaného, i když mu bylo zřejmé, že tento je již delší dobu v mínusu na svém běžném účtu. Již jen tato skutečnost jej měla vést k velmi detailnímu, reálnému, zkoumání úvěruschopnosti žalovaného.
12. Proto soud vyhodnotil smlouvu o úvěru uzavřenou mezi žalobcem a žalovaným za neplatnou, kdy k této skutečnosti je soud povinen přihlížet i bez návrhu (jak je rozvedeno výše v rozsudku Soudního dvora Evropské unie), neboť takovéto jednání žalobce (nedostatečné zjištění schopnosti žalované úvěr splácet) odporuje evropskému právu, které má přednost před vnitrostátními zákony a tyto je nutné vykládat v souladu s evropským právem, pokud jsou s ním v rozporu.
13. S ohledem na skutečnost, že na úvěru načerpal žalovaný celkem 248.081,32 Kč a uhradil částku 199.280,77 Kč, žalobce je tak oprávněn, aby mu žalovaný zaplatil rozdíl těchto částek, tj. dlužnou částku nesplacené jistiny ve výši 48.800,55 Kč.
14. Ve zbytku byla část žaloby týkající se nároku z této smlouvy zamítnuta jako nedůvodná. Je-li totiž neplatná smlouva o úvěru jako celek, jsou neplatná i její další ujednání, mj. o pojištění, smluvních úrocích, poplatcích apod. Žaloba se tedy zamítá v části, v níž se žalobce domáhá, aby mu byl žalovaný povinen zaplatit částku 119.480,14 Kč, obchodní úrok kapitalizovaný ke dni zesplatnění pohledávky (tj. ke dni 21. 10. 2021) ve výši 8.241,29 Kč, který přirůstá k dlužné jistině podle čl. 43 obchodních podmínek, úrok z prodlení počítaný z dlužné jistiny kapitalizovaný ke dni 27. 4. 2022 v částce 5.205,14 Kč, úrok z prodlení z dlužného obchodního úroku kapitalizovaný ke dni 27. 4. 2022 v částce 368,85 Kč, dílčí poplatky předepsané žalovanému v částce celkem 3.690 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % z částky 168.280,69 Kč za dobu od 28. 4. 2022 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % z částky 8.241,29 Kč za dobu od 28. 4. 2022 do zaplacení. Všechny tyto nároky byly zamítnuty, neboť smlouva o úvěru, jak bylo uvedeno výše, byla vyhodnocena jako absolutně neplatná, neboť odporuje zákonu.
15. Pokud jde o požadované příslušenství, představované zákonným úrokem z prodlení, nemohlo toto být žalobci přiznáno podle § 1968 a § 1970 občanského zákoníku ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění, které upravuje výši zákonného úroku z prodlení, za jím požadované období, neboť podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/20221 ze dne 20. 4. 2022 platí, že splatnost zbývající části jistiny zatím nenastala a tedy nemohl ani vzniknout nárok žalobce na zákonné úroky z prodlení, neboť § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Žalobce má dle tohoto rozhodnutí nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobce může požadovat zaplacení úroku z prodlení.
16. O nákladech řízení soud rozhodoval podle § 142 odst. 2 a § 142a o.s.ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. Pokud jde o zhodnocení procesní míry úspěchu a neúspěchu žalobce ve věci, pak míra procesního úspěchu žalobce odpovídá hodnotě 26,27 % (48.800,55 Kč z 185.785,97 Kč). Míra procesního úspěchu žalobce tedy odpovídá menší polovině. Žalobci proto na náhradě nákladů řízení nepřísluší ničeho, když žalovaný žádné náklady řízení neuplatnil a z obsahu spisu ani nevyplývá, že by mu tyto vznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobce domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.