Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

45 C 229/2022-29

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Takácsovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci

proti

žalované: osobní údaje žalované

pro zaplacení 16 966,32 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 14 516,32 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalobkyně.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá na žalované zaplacení částky 2 450 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 204,32 Kč od 11. 3. 2022 do 13. 4. 2022, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 521,85 Kč od 11. 3. 2022 do 13. 4. 2022, a s úrokem ve výši 11,9 % ročně z částky 14 516,32 Kč od 14. 4. 2022 do zaplacení, a dále s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % z částky 14 516,32 Kč od 14. 4. 2022 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 5 164,18 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 14 516,32 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalobkyně. II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá na žalované zaplacení částky 2 450 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 204,32 Kč od 11. 3. 2022 do 13. 4. 2022, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 521,85 Kč od 11. 3. 2022 do 13. 4. 2022, a s úrokem ve výši 11,9 % ročně z částky 14 516,32 Kč od 14. 4. 2022 do zaplacení, a dále s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % z částky 14 516,32 Kč od 14. 4. 2022 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 5 164,18 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobou, došlou soudu dne 9. 8. 2022, se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 16 966,32 Kč s příslušenstvím. Žalovaná uzavřela dne 23. 5. 2016 se společností právnická osoba Smlouvu o rychlé půjčce č. 2161041, v níž se společnost právnická osoba zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 100 000 Kč a žalovaná se zavázala, že tento úvěr splatí v pravidelných měsíčních splátkách spolu se smluvním úrokem ve výši 11,90 % p.a. a dalšími poplatky dle smlouvy a ceníku. Protože žalovaná byla s úhradou dluhu v prodlení, přistoupila právnická osoba dne 10. 3. 2022 k zesplatnění dluhu. Žalovaná částka tak sestává z nesplacené jistiny úvěru ve výši 14 516,32 Kč, z kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 204,32 Kč, z kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 521,85 Kč a z dlužných poplatků ve výši 2 450 Kč. Pohledávka za žalovanou byla postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 5. 2022, resp. 29. 4. 2022.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. K jednání, které bylo nařízeno na den 9. 6. 2023, se žádný z účastníků nedostavil, žalobkyně se z nařízeného jednání omluvila a požádala o projednání v její nepřítomnosti, žalovaná se z jednání neomluvila. Soud proto postupoval v souladu s  věc projednal bez přítomnosti účastníků na základě obsahu spisu a provedených důkazů.

4. Na základě účastníky předložených listinných důkazů učinil soud následující skutková zjištění: Dne 20. 5. 2016 učinila právnická osoba vůči žalované návrh na uzavření smlouvy o příjmení půjčce č. 2161041. Předmětem tohoto návrhu bylo poskytnutí finančních prostředků do výše 100 000 Kč s úrokovou sazbou 11,9 % ročně. Finanční prostředky měly být poskytnuty na účet číslo bankovní účet (zjištěno z tohoto návrhu smlouvy). Z akceptace návrhu této smlouvy pak soud zjistil, že právnická osoba odsouhlasila poskytnutí této půjčky dne 23. 5. 2016. Z prohlášení o okamžité splatnosti a výzvy k uhrazení dluhu ze dne 10. 3. 2022 soud zjistil, že anonymizováno ve vztahu k žalované prohlásila poskytnutý úvěr za zesplatněný s tím, že vyčíslila dlužnou částku na sumu 17 692,49 Kč. Z rámcové smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi právnická osoba a právnická osoba a. s. z 29. 8. 2018 a ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi právnická osoba a. s. a žalobkyní 7. 5. 2022 soud zjistil, že pohledávky související s tvrzeným uzavřením smlouvy o půjčce, respektive se souvisejícím poskytnutím finančních prostředků žalované byly postupně postoupeny na žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky z 12. 5. 2022 a 27. 6. 2022 a z výzvy k úhradě dluhu z 27. 6. 2022 a přiložených dokladů o odeslání soud zjistil, že o postoupení pohledávky byla žalovaná informována a že byla vyzvána k úhradě dluhu před podáním žaloby. Z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta vystaveného právnická osoba soud zjistil pouze obecné informace, jakým způsobem tato banka postupuje při ověřování úvěruschopnosti klientů, z tohoto dokumentu však soud nemohl učinit konkrétní zjištění, jak bylo postupováno ve vztahu k osobě žalované. Z dokumentu nazvaného Věc: CBL soud pouze zjistil, že právnická osoba zjistila údaje o osobě žalované, ohledně jeho majetkových poměrů z tohoto dokumentu ničeho nevyplynulo.

5. Soud ve věci blíže nehodnotil ceník produktů a služeb pro soukromé osoby právnická osoba ani produktové podmínky pro osobní úvěry právnická osoba ani Všeobecné obchodní podmínky této banky, a to z důvodu, že viz níže, dospěl k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru, tedy nebylo třeba vyhodnocovat obchodní podmínky či další ujednání vázané na tuto neplatnou smlouvu.

6. Soud posoudil věc podle následujících ustanovení: Podle ust. , (dále jen„ OZ“), ve znění pozdějších předpisů, se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle (dále jen„ ZSU“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet; podle odst. 2 pak poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle téhož zákona (ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy, tj. do 29. 4. 2022) pak poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s  větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

7. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava ZSU, neboť právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem, a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila. Dle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel posoudí úvěruschopnost spotřebitele„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů.“ Dle § 86 odst. 2 ZSU by měl poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vycházet (především) z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle ZSU je poskytovatel povinen provozovat svou činnost„ s odbornou péčí.“ Podle ZSU poskytovatel jedná čestně, transparentně a„ zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.“ Co se rozumí odbornou péčí, pak stanoví , o ochraně spotřebitele. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“

8. Dle shora citovaného § 87 ZSU (ve znění ke dni uzavření smlouvy) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10ay, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C - 6/64). K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C - 240/98 až C - 244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C - 243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C - 497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C - 176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C - 473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Rozpor předmětné části ustanovení ZSU se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

9. Na základě výše uvedeného tedy soud uzavírá, že ustanovení § 87 ZSU je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat.

10. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

11. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 ZSU je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný ZSU, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.

12. Z jednání nařízeného na den 9. 6. 2023 se žalobkyně omluvila a o odročení nežádala. Soud ji proto na jednání nemohl poučit ve smyslu ohledně nutnosti doplnění konkrétních skutkových tvrzení a důkazů potřebných k prokázání toho, jak původní věřitel, tj. právnická osoba, řádně prověřil úvěruschopnost žalované.

13. Vzhledem k absenci těchto skutkových tvrzení, když není nijak doloženo ověření příjmů žalované, soud uzavírá, že žalobkyně neunesla v tomto směru důkazní břemeno, tj. konkrétně ve vztahu k tvrzení o prověření úvěruschopnosti žalované tak, aby mohla být platně uzavřena předmětná smlouva o úvěru. Žalobkyně v žalobě totiž pouze obecně uvádí, že úvěruschopnost žalované byla ověřena, a to prostřednictvím bankovních a nebankovních registrů, kontrolou veřejných databází, insolvenčního rejstříku a databáze Ministerstva vnitra, přičemž nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by poskytnutí předmětného úvěru bránila. Takováto tvrzení jsou však obecná a nelze na základě nich učinit závěry, zda původní věřitel právnická osoba skutečně řádně úvěruschopnost žalované ověřil, zejména absentovala konkrétní tvrzení, jak byly ověřeny konkrétně příjmy a výdaje na straně žalované či její dosavadní závazky, a to ve vztahu k schopnosti poskytnutý úvěr splácet.

14. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedostál své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované, a to s ohledem na ustanovení § 78 odst. 1 ZSU, dle kterého poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru zajistí a pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem“ a na ustanovení § 78 odst. 2 písm. b) ZSU, dle kterého„ poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 zajišťuje a uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.“. Bez toho, aby žalobkyně dotvrdila, jak právní předchůdce žalobkyně porovnával příjmy a výdaje žalované jinak než obecným tvrzením, že toto učinil, nelze mít povinnost za splněnou. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právnímu předchůdci žalobce pouze jistinu poskytnuté částky.

15. V řízení tak má soud za prokázané, že původní věřitel skutečně poskytl žalované částku 100 000 Kč a že k navrácení neuhrazené jistiny ve výši 14 516,32 Kč byla žalovaná opakovaně vyzvána.

16. S odkazem na tak má žalobkyně nárok na vrácení jistiny poskytnuté částky ve výši 14 516,32 Kč.

17. Ve vztahu k úrokům z prodlení soud vychází z rozsudku NS sp. zn. , ze kterého se podává, že ustanovení § 87 ZSU lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů neprověřených úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle ZSU. Pokud jde o požadovaný úrok z prodlení, tento požadavek tedy neshledal soud po právu, a to vzhledem k výše uvedenému. S ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru a speciální úpravě ZSU se žalovaná do prodlení ještě nedostala. Proto žalobkyni nemohl nárok na úroky z prodlení z poskytnuté jistiny dosud vzniknout a soud jí jej proto nepřiznal.

18. Ve smyslu § 87 odst. 2 ZSU pak soud tedy vyhodnotil skutkové tvrzení žalobce i tak, že mezi stranami je spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele (žalovaná i přes urgence nehradí; spor tedy evidentně je) a soud tedy zároveň tímto rozhodnutím fakticky musel i určit lhůtu, ve které žalované plnění uloží. Touto je lhůta k plnění uvedená ve výroku tohoto rozhodnutí, kterým soud přiznal žalobkyni nárok na plnění. Tím se tedy stává nevrácená jistina úvěru, jakožto toto specifické bezdůvodné obohacení, splatná. Soud ji proto přiznat může, nicméně nárok na úroky z prodlení žalobkyně nemá, neboť soud zároveň lhůtu splatnosti stanovil tímto rozhodnutím.

19. Další požadavky žalobce, tedy smluvní úrok za poskytnutý úvěr (kapitalizovaný i procentuálně vyjádřený), jakož i požadavek na úhradu poplatků a úhradu zákonných úroků z prodlení, soud zamítl, neboť nemají oporu ve smlouvě, která je neplatnou.

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 5 164,18 Kč, přičemž tato částka představuje 71 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 85,5 % a úspěchu žalované v rozsahu 14,5 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle a , advokátního tarifu, (dále jen„ AT”) z tarifní hodnoty ve výši 16 966,32 Kč sestávající z částky 1 780 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle AT, z částky 890 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle AT a z částky 1 780 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle AT včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle AT a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 5 350 Kč ve výši 1 123,50 Kč.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.