Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

42 C 30/2023-26

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalované: osobní údaje žalované

o zaplacení částky 10 800 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 5 800 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 5800 Kč od 7. 6. 2022 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 705,80 Kč, s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 289 Kč, a dále částku 5 000 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 5 800 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 5800 Kč od 7. 6. 2022 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 705,80 Kč, s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 289 Kč, a dále částku 5 000 Kč, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalované domáhala zaplacení částky 10 800 Kč, sestávající z částek 5 800 Kč jako nesplacené jistiny a 5 000 Kč jako smluvní pokuty, a to spolu s tzv. se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 5800 Kč od 7. 6. 2022 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 705,80 Kč, s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 289 Kč, když uvedené částky měla žalovaná dlužit žalobkyni na základě Smlouvy o úvěru číslo uzavřené dne 14. 3. 2018 mezi ní a právní předchůdkyní žalobkyně – společností právnická osoba, IČO (dále i jen banka), na podkladě níž poskytla banka žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit bance celkem částku 16 900 Kč, z toho 10 000 Kč jako samotný úvěr a 6 900 Kč jako náklady spotřebitelského úvěru, jenž byly představovány součtem kapitalizovaných smluvních úroků, poplatku za správu úvěru, případně poplatku za uzavření smlouvy splatném při uzavření smlouvy, jakož i a poplatku za hotovostní inkaso splátek, a to formou 13 měsíčních splátek po 1 300 Kč. Splatnost celého závazku připadla na 14. 4. 2019. Žalovaná však své smluvní závazky nehradila řádně a včas, když z titulu předmětné smlouvy uhradila toliko částku 11 100 Kč, která podle banky odpovídala 8 řádně uhrazeným splátkám a byla započtena bankou zčásti jak na úhradu jistiny, tak na úhradu příslušenství a poplatků. Strany si ve smlouvě dále sjednaly, že pokud žalovaná poruší svoji povinnost platit měsíční splátky řádně a včas, je povinna zaplatit společnosti smluvní pokutu ve výši 0,1% z dlužné částky denně, kterou žalobkyně požadovala pouze za dobu od 15. 4. 2019 do 24. 8. 2021 v kapitalizované výši 5 000 Kč. Dluh žalované se stal splatným nejpozději dne splatnosti poslední předepsané splátky, tj. dnem 14. 4. 2019, od 15. 4. 2019 se tak žalovaná dostala do prodlení. Ke dni 28. 9. 2018 byla nejprve část závodu původního věřitele, tvořená divizí spotřebitelských úvěrů, převedena na společnost právnická osoba, IČO, kdy v důsledku této koupě části závodu se věřitelem pohledávky evidované za žalovanou stala společnost právnická osoba Následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 4. 4. 2022 a dílčí smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 3. 6. 2022 uzavřené mezi bankou a žalobkyní, došlo s účinnosti ke dni 6. 6. 2022 k převedení pohledávky na žalobkyni, tato změna na straně věřitele byla žalované řádně oznámena. K posouzení úvěruschopnosti žalované při uzavírání úvěrové smlouvy žalobkyně na výzvu soudu dále doplnila, že smlouva byla uzavřena na základě žalovanou vyplněné Žádosti o úvěr, do které tato uvedla základní údaje o své osobě, číslo občanského průkazu, jakož i další údaje, dále pak požadovanou částku úvěru, příjmy, výdaje, zaměstnání. Žalovaná byla při žádosti o úvěr povinna uvést o své osobě pravdivé, správné a úplné údaje, což stvrdila svým podpisem žádosti o úvěr. Na základě této žádosti byla s odbornou péčí posuzovaná schopnost žalované splácet úvěr a možnost dostát svému závazku. S ohledem na výši příjmů a výši úvěru, původní věřitelka vyhodnotila žalovanou jako způsobilou ke splácení úvěru. Dle údajů uvedených žalovanou jí měsíčně zbývalo k úhradě případných ostatních závazků 8 084 Kč, v takovém případě tak bylo možno dovodit, že žalovaná byla v takové finanční situaci, která jí umožnila splácet další závazky, a to i s ohledem na to, že výše měsíční splátky dle uzavřené smlouvy byla 1 300 Kč. Žalované tak mělo i po odečtení měsíčních splátek dotčeného úvěru, dle jí tvrzených údajů, měsíčné zůstat cca 6 784 Kč, kterými mohla volně disponovat. Banka přitom dle Žádosti o úvěr, měla k dispozici od žalované dokumenty v podobě Oznámení o přiznání dávky státní sociální podpory (rodičovský příspěvek, příspěvek na bydlení) a Nájemní smlouvu. Takový postup je možné označit za postup při němž byla vynaložena odborná péče v dostatečném rozsahu. Zároveň je nutno přihlédnout i k celkové splatné výši spotřebitelského úvěru. Z uvedeného tedy plyne, že právní předchůdkyně žalobkyně aktivně zjišťovala finanční poměry žalované, postup vyžadovaný beze zbytku dodržela a bonita žalované byla před uzavřením úvěrové smlouvy dostatečně prověřena.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Soud ve věci usnesením ze dne 31. 1. 2023, č. j. -11, vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda podle , souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byla současně poučena, že nevyjádří-li se do 5-ti dnů od doručení této výzvy, bude soud podle její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalované řádně doručeno dnem 20. 2. 2023 náhradním způsobem – formou uložení u pošty, přičemž však se žalovaná k této výzvě nijak nevyjádřila a soud proto vycházel z toho, že žalovaná s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v samotné žalobě.

4. Z žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud tato skutková zjištění: Zy označené jako Žádost o úvěr ze dne 14. 3. 2018, Smlouva o úvěru číslo ze dne 14. 3. 2018, Formulářem pro standartní informace o spotřebitelském úvěru, podepsaným žalovanou dne 14. 3. 2018, je v řízení prokázáno, že se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout a také dne 14. 3. 2018 skutečně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy, žalovaná nejprve při uzavření smlouvy uhradila částku 400 Kč jako poplatek za uzavření smlouvy a dále se zavázala vrátit bance celkem částku 16 900 Kč, z toho 10 000 Kč jako samotný úvěr a 6 900 Kč jako náklady spotřebitelského úvěru, jenž byly představovány součtem kapitalizovaných smluvních úroků, poplatku za správu úvěru, případně poplatku za uzavření smlouvy splatném při uzavření smlouvy, jakož i a poplatku za hotovostní inkaso splátek, a to formou 13 měsíčních splátek po 1 300 Kč. Splatnost celého závazku připadla na 14. 4. 2019 RPSN byla sjednána na 189,38 %. Strany si přímo ve smlouvě dále sjednaly, že pokud žalovaná poruší svoji povinnost platit měsíční splátky řádně a včas, je povinen zaplatit bance smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky denně, přičemž smluvní pokuta je splatná dne následujícího po dni takového prodlení. Z Žádosti o úvěr ze dne 14. 3. 2018 pak vyplývá, že žalovaná při uzavírání úvěrové smlouvy uvedla ohledně svých osobních a majetkových poměrů, že je svobodná, žije v druhovském poměru, má dvě vyživovací povinnost k nezl. dětem do 6 let, je na mateřské dovolené, kdy pobírá toliko rodičovský příspěvek ve výši 7 600 Kč a příspěvek na bydlení ve výši 6 734 Kč, jiné příjmy nemá, celkové měsíční výdaje domácnosti měly činit 12 500 Kč, z toho 5 500 Kč za bydlení a energie, 6 000 Kč za jídlo a 1 000 Kč za další osobní výdaje, s tím, že na všech těchto výdajích se ona podílí jednou polovinou; splátky dalších půjček pak žalovaná neuvedla. Dále právní předchůdkyni žalobkyně žalovaná předložila rozhodnutí o přiznání dávek státní sociální podpory ze dne 4. 10. 2017 a ze dne 7. 3. 2018, jakož i nájemní smlouvu ze dne 30. 1. 2018, z nichž toliko vyplývá, že žalované byly přiznány dávky státní sociální podpory ve výši 7 600 Kč měsíčně od 19. 9. 2017 ve formě rodičovského příspěvku a ve výši 6 734 Kč ve formě příspěvku na bydlení od 19. 2. 2018 do 30. 6. 2018, jako nájemce v nájemní smlouvě vystupovala sama žalovaná, nájemné bylo stanoveno na částku 5 500 Kč měsíčně, kdy cena měla zahrnovat i zálohy na služby spojené s užíváním bytu, z nájemní smlouvy pak nevyplývá, že by žalovaná měla předmět nájmu užívat s jinou osobou. Žalovaná přitom právní předchůdkyni žalobkyně zaplatila celkem podle žalobních tvrzení 11 100 Kč, když tato částka nebyla v řízení nijak rozporována.

5.u označenou jako Rámcová smlouva o postoupení pohledávek ze dne 4. 4. 2022,u označenou jako Dílčí smlouva o postoupení pohledávek ze dne 3. 6. 2022, včetně seznamu postupovaných pohledávek, jakož i oznámením o postoupení pohledávky ze dne 21. 6. 2022 a podacím lístkem, je v řízení prokázáno, že společnost právnická osoba postoupila předmětnou pohledávku za žalovanou na žalobkyni za sjednanou úplatu, přitom toto postoupení bylo žalované oznámeno původní věřitelkou.

6. Předžalobní upomínkou ze dne 3. 10. 2022 a podacím lístkem ze dne 5. 10. 2022 bylo dále v řízení dále prokázáno, že právní zástupce žalobkyně touto upomínkou vyzval žalovanou k uhrazení částky v celkové výši ke dni sepisu upomínky ve výši 14.222,45 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 5 800 Kč od 6. 6. 2022 do 3. 10. 2022 ve výši 182,82 Kč s tím, že jde o dluh ze smlouvy číslo uzavřené mezi žalovanou a právnická osoba který se dále navyšuje o sjednané úroky a o úroky z prodlení v zákonné výši. Žalovaná byla zároveň upozorněna, že neuhradí-li svůj dluh ve stanovené lhůtě, bude se žalobkyně splnění tohoto nároku domáhat soudní cestou; upomínku zástupce žalobkyně doručoval žalované na adresu dle smlouvy.

7. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé. Soud přitom provedl všechny důkazy navrhované účastníky, přičemž potřeba provedení dalších důkazů v řízení nevyšla najevo.

8. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: Písemnou dohodou označenou jako Smlouva o úvěru číslo ze dne 14. 3. 2018 se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout a také dne 14. 3. 2018 skutečně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy, žalovaná se zavázala vrátit bance celkem částku 17 300 Kč, z toho 10 000 Kč jako samotný úvěr, 400 Kč jako poplatek za sjednání úvěru (který uhradila při podpisu smlouvy) a 6 900 Kč jako náklady spotřebitelského úvěru, jenž byly představovány součtem kapitalizovaných smluvních úroků, poplatku za správu úvěru, případně poplatku za uzavření smlouvy splatném při uzavření smlouvy, jakož i a poplatku za hotovostní inkaso splátek, a to formou 13 měsíčních splátek po 1 300 Kč; splatnost celého závazku připadla na 14. 4. 2019; RPSN byla sjednána na 189,38 %. Žalovaná zaplatila na uvedenou smlouvu celkem částku 11 100 Kč. Následně se právní předchůdkyně žalobkyně písemně dohodla se žalobkyní na tom, že jí za dohodnutou úplatu postupuje předmětnou pohledávku za žalovanou, a to se vším příslušenstvím a právy spojenými, kdy toto postoupení bylo žalované oznámeno bankou. Při posouzení úvěruschopnosti žalované právní předchůdkyně žalobkyně vycházela pouze z údajů uvedených žalovanou v Žádosti o úvěr, kdy správnost poskytnutých a vyplněných údajů žalovaná stvrdila svým vlastnoručním podpisem, dále měla k dispozici rozhodnutí o přiznání dávek státní sociální podpory žalované a její nájemní smlouvu. Podle žádosti měla být žalovaná svobodná, měla mít dvě vyživovací povinnosti k nezl. dětem, měla být na mateřské dovolené, kdy měla pobírat toliko rodičovský příspěvek ve výši 7 600 Kč a příspěvek na bydlení ve výši 6 734 Kč měsíčně, její celkové měsíční výdaje měly činit 5 500 Kč za bydlení a energie, 6 000 Kč za jídlo a 1 000 Kč za další osobní výdaje, splátky dalších půjček neuvedla, to vše s tím, že měla žít v druhovském poměru, banka měla k dispozici toliko rozhodnutí o přiznání dávek státní sociální podpory a nájemní smlouvu žalované.

9. Podle , 2 , o spotřebitelském úvěru, ve zění účinném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s  větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle , , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle , , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. S ohledem na zjištěný skutkový stav soud posoudil věc po právní stránce ve smyslu výše citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že nárok žalobkyně uplatněný žalobou není důvodný. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu , o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byly právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. , o spotřebitelském úvěru. Podle tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto , o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy . Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném konkrétním případě však žalobkyně výslovně tvrdila, že její právní předchůdkyně vycházela toliko z údajů a z listin předložených žalovanou, kdy měla k dispozici oznámení o přiznání dávek státní sociální podpory ve formě rodičovského příspěvku a příspěvku na bydlení a dále její nájemní smlouvu, banka však již vůbec nezkoumala, jaké jsou příjmové poměry údajného druha žalované, který s ní měl žít ve společné domácnosti a měl se podílet jednou polovinou na úhradě všech nákladů domácnosti, které podle údajů uvedených žalovanou byla skoro ve výši jejich příjmů, navíc přihlédne-li soud k tomu, že žalovaná měla v péči dvě nezletilé děti ve věku do 6 let, z toho s jedním dítětem byla ještě na rodičovské dovolené, jeví se mu jako zcela nepřiměřený údaj 1 000 Kč na tzv. další náklady domácnosti mimo jídla, když dítě takového věku ještě zcela jistě musí používat např. dětské pleny, kdy výdaje na ně se již v té době zcela jistě blížily oné 1 000 Kč, je pak nesmyslné, aby se do této částky vešly i další běžné výdaje v podobě např zcela běžných poplatků za televizi, mobilní telefon, oblečení, obuv apod. S ohledem na výše uvedené má soud za to, že pro řádné posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr bylo povinností banky přezkoumat příjmové poměry údajného druha žalované, jakož i prověřit dostupné rejstříky vedoucí údaje o případných dalších úvěrech a finančních závazcích nejen žalované, ale i jejího druha, když žalovaná i v žádosti o poskytnutí úvěru výslovně uvedla, že má dřívější zkušenost s úvěry. Díky všem těmto skutečnostem pak právní předchůdkyně žalobkyně, dle názoru soudu, nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tohoto stavu tedy soud v daném konkrétním případě dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle , , je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrových smluv pak jednoznačně vyplývá také z Rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu zde přitom nebyly předpoklady, když žalobkyně svá tvrzení o posouzení úvěruschopnosti sama doplnila a z jejího vyjádření jednoznačně vyplývá, že tato její tvrzení jsou úplná a žalobkyně k prokázání svých tvrzení ani nemá žádné další, než předložené důkazy.

14. Právní předchůdkyně žalobkyně přitom následně uzavřela se žalobkyní platnou smlouvu o postoupení shora specifikované pohledávky za žalovanou na žalobkyni. Na základě této smlouvy o postoupení pohledávky proto byla pohledávka vůči žalované se vším příslušenstvím a případným zajištěním platně převedena na žalobkyni, jež je tak nyní ve sporu aktivně legitimována, přičemž oznámení o postoupení pohledávek učinila ve vztahu k žalované právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel.

15. S ohledem na tento závěr soud konstatuje, že žalobkyně v řízení prokázala, že její právní předchůdkyně poskytla žalované částku 10 000 Kč, a to jako plnění bez právního důvodu ve smyslu , o spotřebitelském úvěru. Na druhé straně však sama uvedla, že žalovaná již vrátila částku 11 100 Kč, která pro absolutní neplatnost smlouvy nemohla být započtena na žádné další nároky vyplývající z této neplatné smlouvy. Z tohoto pohledu pak již žalovaná částku odpovídající jejímu bezdůvodnému obohacení v minulosti vrátila (naopak vrátila ještě více, než měla) a ke dni rozhodování soudu, resp. již ani ke dni podání žaloby, žalobkyni ničeho nedlužila. Proto soud žalobu v celém rozsahu zamítl jako nedůvodnou.

16. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. , podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V daném případě měla v řízení plný úspěch žalovaná, proto jí dle citovaného ustanovení vzniklo právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů celého řízení. Žalované však dle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.