Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

121 C 7/2023-74

Okresní soud v Jihlavě rozhodl samosoudkyní Mgr. Zuzanou Břízovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o 118 172,50 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 7 215 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 7 215 Kč od 3. 3. 2023 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 71 955 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 79 170 Kč od 31. 5. 2018 do 2. 3. 2023, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 71 955 Kč od 3. 3. 2023 do zaplacení, s úrokem ve výši 66,93 % ročně z částky 64 969,35 Kč od 31. 5. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 224 596 Kč, a částky ve výši 39 002,50 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 7 215 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 7 215 Kč od 3. 3. 2023 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 71 955 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 79 170 Kč od 31. 5. 2018 do 2. 3. 2023, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 71 955 Kč od 3. 3. 2023 do zaplacení, s úrokem ve výši 66,93 % ročně z částky 64 969,35 Kč od 31. 5. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 224 596 Kč, a částky ve výši 39 002,50 Kč, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou ve znění jejího doplnění po žalovaném domáhala zaplacení částky 118 172 Kč s úroky a smluvní pokutou ve výši 39 002,50 Kč. Žalobkyně uvedla, že uzavřela se žalovaným dne datum smlouvu o úvěru číslo na základě které byl žalovanému převodem na účet poskytnut dne datum úvěr ve výši 80 001 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vrátit poskytnutý úvěr s úrokem ve výši efektivní úrokové sazby 91,81 % p. a. v pravidelných 36 měsíčních splátkách po 5 199 Kč splatných vždy k 25. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem leden 2017. Žalobkyně současně prověřila schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr prostřednictvím dokladů o příjmech žalovaného, prohlášení žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti a z úvěrové historie žalovaného v databázích SOLUS a NRKI (nebankovní registr klientských informací). Celkový měsíční příjem žalovaného dle zjištění žalobkyně činil 35 397 Kč, výdaje pak 10 410 Kč. Žalovaný povinnosti ze splnil pouze částečně, když uhradil 14 splátek v celkové výši 72 786 Kč, přičemž poslední úhrada byla provedena datum; od té doby neuhradil žalovaný ničeho. V důsledku toho se dostal do prodlení a žalobkyni vzniklo právo požadovat smluvní pokutu v celkové výši 998 Kč dle bodu 6.1 smlouvy a dále právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2 smlouvy ve výši 2 600 Kč (13 × 200 Kč). Ke dni datum došlo v souladu s bodem 6.3 smlouvy v důsledku prodlení žalovaného k zesplatnění celé částky nesplaceného úvěru. K tomuto datu se dle bodu 6.4 smlouvy dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru, která činila 75 572,39 Kč. Před zesplatněním úvěru byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky; žalovaný však ničeho neuhradil. Po zesplatnění úvěru žalovaný neuhradil ničeho. V bodě 6.5 smlouvy pak bylo sjednáno, že v případě prodlení žalovaného s úhradou jistiny úvěru je povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. Byl rovněž sjednán úrok za poskytnutí úvěru, který běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru. Žalovaný tak dluží žalobkyni na jistině úvěru částku 75 572,39 Kč, na náhradě nákladů v souvislosti s prodlením žalované částku 2 600 Kč, smluvní pokutu ve výši 998 Kč, smluvní pokutu za prodlení žalovaného v celkové výši 39 002,50 Kč (za období od datum do data vyhotovení žaloby, tj. datum), a úrok za poskytnutí úvěru vypočítaný z původní jistiny úvěru 64 969,35 Kč od datum do zaplacení ve výši 66,93 % p. a., maximálně však do doby, kdy dosáhne částky 224 596 Kč. Žalobkyně dále požaduje zákonný úrok z prodlení. Žalovaný ničeho neuhradil ani na základě předžalobní upomínky žalobkyně.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil a k nařízenému jednání se nedostavil. Soud jednal v souladu s ustanovením , (dále jen „“) v nepřítomnosti žalovaného.

3. Návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvy o úvěru číslo ze dne datum žalobkyně akceptovala dne datum a akceptaci žalovanému oznámila dopisem ze dne datum, který obsahuje také splátkový kalendář. Žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 80 001 Kč. Žalovaný se úvěr zavázal splatit 36 měsíčními splátkami ve výši 5 199 Kč, splatnými vždy do každého 25. dne v měsíci. Celková částka, kterou měl žalovaný zaplatit, byla sjednána ve výši 187 164 Kč. Dále bylo uvedeno, že je sjednána zápůjční úroková sazba ve výši 91,81 %, která byla dohodnuta jako pevná zápůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru. V článku 2. smlouvy bylo uvedeno, že úroky se počítají jako efektivní úroková míra, když v každém kalendářním měsíci se bere v potaz přesný počet dnů v měsíci s tím, že délka každého roku je 365 dnů. Dále bylo sjednáno, že úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté přirůstá nadále pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru, a to až do doby její úplné úhrady s tím, že se strany dohodly, že žalobkyně je oprávněna na úrocích za poskytnutí úvěru, které přirostou po zesplatnění úvěru, požadovat částku v maximální souhrnné výši 120 % celkové částky, kterou má žalovaný zaplatit, uvedené v části A) smlouvy. V článku 6. smlouvy byly sjednány důsledky vyplývající z prodlení žalovaného, když v bodě 1. bylo dohodnuto, že žalovanému vzniká povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku v případě, že se dostane do prodlení s její úhradou v délce větší než 30 dnů. Souhrn veškerých takto stanovených pokut činí maximálně 2 999 Kč za kalendářní rok. Dále vzniká žalobkyni právo na náhradu nákladů účelně vynaložených v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 200 Kč u každé splátky, s níž se dostal do prodlení o více než 15 dní. V bodě 6.3 bylo sjednáno, že automaticky dojde k zesplatnění úvěru v případě prodlení žalovaného s úhradou kterékoli splátky nebo její části v délce 65 dnů. Dle bodu 6.4 se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru stávají součástí nové jistiny úvěru. V bodě 6.5 byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou v případě nezaplacení nové jistiny úvěru v den zesplatnění úvěru. Předsmluvní formulář ze dne datum obsahuje shodné informace jako smlouva. Totožnost žalovaného byla ověřena z kopie občanského průkazu.

4. Vyplacení úvěru žalované dne datum bylo prokázáno dokladem o vyplacení úvěru. Formulářem Hodnocení klienta, výpisem z nebankovního registru klientských informací, výpisem záznamů z registru příjmení a formulářem Prohlášení klienta, výplatními lístky a potvrzením o výši příjmu žalobkyně prokazovala, že postupovala v souladu se , o spotřebitelském úvěru, a že prověřovala před uzavření smlouvy o úvěru schopnost žalovaného dlužnou částku splácet. Z těchto listin bylo zjištěno, že žalovaný byl od datum zaměstnán u právnická osoba anonymizováno na dobu neurčitou jako řidič s průměrným čistým příjmem 35 393 Kč měsíčně. Žalovaný nebyl veden v příslušných registrech jako dlužník. Ke svým poměrům žalovaný uvedl, že žije v pronájmu, je svobodný a pracuje v hlavním pracovním poměru pro právnická osoba anonymizováno. Z formuláře dále vyplývá, že výdaje žalovaného měly činit 10 410 Kč, přičemž částka 3 410 Kč je stanovena jako životní minimum, částka 4 000 Kč je určena na bydlení a částka 3 000 Kč na splátky dalšího úvěru u žalobkyně.

5. Dle karty klienta žalovaný uhradil celkem částku ve výši 72 786 Kč, přičemž úhrady byly provedeny v období od prosince 2016 do března 2018. Ke dni podání žaloby tak byl žalovaný v prodlení s více splátkami.

6. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas. Z výzvy k zaplacení ze dne datum a ze dne datum bylo zjištěno, že žalobkyně vyzývala žalovaného k zaplacení dlužných splátek č. 15 a 16, resp. 15, 16 a 17. Současně upozornila na možnost zesplatnění celého úvěru. Dopisem ze dne datum pak žalobkyně oznámila žalovanému, že došlo k zesplatnění úvěru a vyzvala jej k úhradě dlužné částky ve výši 79 170 Kč, sestávající z jistiny ve výši 64 969,35 Kč, úroků ve výši 10 603,04 Kč, smluvní pokuty ve výši 998 Kč a nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 2 600 Kč do 10 dnů od data odeslání tohoto oznámení. Předžalobní výzva ze dne datum byla žalovanému zaslána téhož dne. Z výpisu ze seznamu ČNB bylo zjištěno, že žalobkyně má právo poskytovat nebankovní spotřebitelské úvěry.

7. Ze žádosti o založení osobního účtu ani z vyjádření znalce příjmení jméno příjmení nebyly zjištěny žádné pro řízení podstatné skutečnosti.

8. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli na základě návrhu jeho akceptací dopisem smlouvu o úvěru, v níž se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout částku 80 001 Kč, žalovaný se zavázal dlužnou částku spolu s úrokem a úhradami pojistného splatit 36 měsíčními splátkami ve výši 5 199 Kč s tím, že celková částka k zaplacení činí 187 164 Kč. Úrok byl sjednán ve výši 91,81 %. Dále byla sjednána smluvní pokuta ve výši 499 Kč za prodlení s úhradou kterékoli splátky delší než 30 dnů, poplatek za náklady vynaložené v souvislosti s prodlením ve výši 200 za každou splátku, u které se žalovaná ocitne v prodlení o délce 15 dnů, smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny v případě zesplatnění úvěru. První splátka byla splatná dne 25. 1. 2017. Před uzavřením smlouvy si žalobkyně vyžádala od žalovaného prokázání výše příjmů (výplatní lístek a potvrzení o výši příjmu) a učinila dotaz na registry SOLUS a NRKI. Dále se dotázala na poměry žalovaného. Žalovaný uhradil 14 splátek v celkové částce 72 786 Kč. Žalobkyně jej poté vyzvala k úhradě dlužných splátek dopisy s upozorněním na možnost zesplatnění. Dopisem ze dne 29. 5. 2018 žalobkyně oznámila žalovanému zesplatnění úvěru a vyzvala jej k úhradě dlužné částky; žalovaná však ničeho neuhradil. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku.

9. Dle ustanovení , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále též jen„ ZoSÚ“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s  větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (Úř. věst. L 133, 22. 5. 2008, s. 66—92) členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle odst. 2 téže směrnice členské státy zajistí, že pokud se strany dohodnou na změně celkové výše úvěru po uzavření úvěrové smlouvy, věřitel aktualizuje finanční informace týkající se spotřebitele, jež má k dispozici, a posoudí úvěruschopnost spotřebitele před jakýmkoli významným zvýšením celkové výše úvěru. Podle čl. 22 odst. 1 a 2 této směrnice platí, že pokud tato směrnice obsahuje harmonizovaná ustanovení, nesmějí členské státy ve svém vnitrostátním právu zachovávat ani zavádět ustanovení odchylná od ustanovení této směrnice. Členské státy zajistí, aby se spotřebitelé nemohli vzdát práv, která jsou jim přiznána ustanoveními vnitrostátních právních předpisů provádějícími tuto směrnici nebo jí odpovídajícími. Podle čl. 23 téže směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

11. Dle , 2 , (dále jen „o. z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zejména ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle ustanovení o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není narušeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

12. Dle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu jiného státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

13. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Na základě výše uvedeného soud dospěl k závěru, že žalobkyně nesplnila svoji povinnost odborně posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr ve smyslu , o spotřebitelském úvěru. Tento zákon je na závazkový vztah mezi účastníky plně aplikovatelný, neboť žalobkyně poskytla žalovanému úvěr v rámci své podnikatelské činnosti a žalovaný v rámci tohoto právního jednání nevystupoval v rámci podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu povolání. Podmínkou platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru je povinnost úvěrujícího s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet. Součástí odborné péče úvěrujícího při ověřování schopnosti spotřebitele splácet úvěr je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem, ale i prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení, a to například potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele a podobně. K tomu soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. -39, dostupný na stránkách www.nssoud.cz, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , dostupný na stránkách www.nsoud.cz. I když tyto rozsudky vykládají dříve účinnou právní úpravu posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr ( , o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů), jsou plně použitelné i na právní vztahy řídící se úpravou Z hlediska rozsahu povinnosti úvěrujícího posoudit úvěruschopnost spotřebitele totiž v nové právní úpravě nedošlo k žádné obsahové změně. Nadto oba zákony (č. a č. 257/ 2016 Sb.) jsou transpozicí směrnice 2008/48/ES, která rovněž z hlediska požadavků na prověření úvěruschopnosti spotřebitele nedoznala od svého přijetí žádných změn. Soudní dvůr Evropské unie pak již v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance (publikováno v elektronické Sbírce rozhodnutí – obecné Sbírce rozhodnutí dostupné z https://curia.europa.eu/jcms/jcms/P_106311/cs) vyložil směrnice tak, že„ pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“ (bod 37 rozsudku), s čímž jsou citované rozsudky českých nejvyšších soudů zcela v souladu.

15. Na základě provedeného dokazování a s přihlédnutím ke shora citovaným zákonným ustanovením soud dospěl k následujícímu. Na závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovaným je plně aplikovatelný ZoSÚ, neboť žalobkyně žalovanému poskytla úvěr v rámci své podnikatelské činnosti a žalovaný při tomto právním jednání nevystupoval jako podnikatel (alespoň to nevyplývá z jeho označení v hlavičce smlouvy), přičemž nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by úvěr měl souviset s podnikatelskou činností žalovaného. Podmínkou platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru je splnění povinnosti věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet. Součástí odborné péče věřitele při ověřování schopnosti spotřebitele splácet úvěr je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem, ale i prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení, a to například potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele a podobně (blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. -39, dostupný na www.nssoud.cz či rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , dostupný na www.nsoud.cz, přičemž tam uvedené závěry jsou aplikovatelné i na současnou úpravu). V projednávané věci si žalobkyně pro posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr obstarala řadu informací přímo od žalovaného i vlastními silami. Tyto informace však nehodnotila s řádnou péčí. Přestože bylo potvrzením o výši příjmu a výplatním lístkem ověřeno, že je žalovaný zaměstnán na dobu neurčitou a jeho průměrný čistý měsíční příjem v listopadu 2016 činil 35 393 Kč, žalobkyně dostatečně nehodnotila opatřené informace o výdajích žalovaného (resp. zcela zjevně tyto vůbec nevyžadovala, resp. neověřovala) a vycházela pouze z tvrzených výdajů v minimální výši. Tvrzené výdaje žalovaného tedy mohly být v tomto případě minimálně ověřeny nájemní smlouvou či výpisem z účtu žalovaného, tyto však žalobkyně nepožadovala. Namísto toho se však žalobkyně spokojila s pouhým tvrzením žalovaného, že bydlí v pronájmu za částku 4 000 Kč měsíčně a k této částce přičetla životní minimum žalovaného a částku k úhradě ostatních záležitostí, aniž by tyto údaje porovnala s řádně nashromážděnými informacemi. Dospěla tak k tomu, že měsíční výdaje činí 10 410 Kč. Soudu je přitom z úřední činnosti známo, že proti žalovanému je od roku 2017 vedeno větší množství exekucí ze závazků, vzniklých v předchozích dvou letech, které žalovaný dlouhodobě nesplácel. Žalobkyně si tedy obstarala dostatečné množství informací pouze o příjmech žalovaného, výdaje nijak neověřovala a celkově získané informace naprosto nedostatečně hodnotila a to způsobem, jenž nenaplňuje účel tohoto institutu, kterým je nejen ochrana spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet, ale zprostředkovaně i ochrana společnosti jako celku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. ).

16. Soud se proto dále zabýval otázkou, zda lze na projednávaný případ bez dalšího aplikovat větu druhou , tj. zda ke konstatované neplatnosti úvěrové smlouvy může soud přihlédnout pouze k námitce spotřebitele vznesené v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. V projednávané věci totiž nebylo zjištěno, že by žalovaný jako spotřebitel takovou námitku uplatnil. Soud přitom dospěl k závěru, že toto ustanovení odporuje smyslu , a 2 a směrnice 2008/48/ES, jejíž obsah zákon o spotřebitelském úvěru transponuje do českého právního řádu, jakož i judikatuře Soudního dvora Evropské unie v oblasti ochrany spotřebitele. Jestliže citovaná směrnice v  zakazuje zavádění ustanovení odchylných od harmonizovaných ustanovení směrnice, pak věta druhá toto ustanovení porušuje, neboť sankci za neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle a 23 směrnice váže na podmínku – námitku spotřebitele, kterou směrnice neobsahuje. Pokud směrnice v  ukládá členským státům – a tedy i České republice – zajistit, aby se spotřebitelé nemohli vzdát práv, která jsou jim přiznána ustanoveními vnitrostátních předpisů provádějícími směrnici, pak věta druhá toto ustanovení porušuje, neboť právo spotřebitele hradit v případě neposouzení úvěruschopnosti pouze jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem podmiňuje uplatněním námitky neplatnosti spotřebitelem v tříleté lhůtě od uzavření úvěrové smlouvy. Tím fakticky umožnuje, aby se spotřebitel svou pasivitou vzdal práva přiznaného vnitrostátním předpisem k provedení směrnice. Konečně pokud směrnice požaduje, aby sankce za porušení vnitrostátních ustanovení provádějících směrnici byly účinné, přiměřené a odrazující, pak je věta druhá s tímto ustanovením v rozporu, neboť uplatnění sankce stanovenou v  věta první a třetí tohoto zákona váže na námitku ze strany spotřebitele ve lhůtě tří let od uzavření úvěrové smlouvy. Tímto způsobem je účinnost a odrazující funkce sankce výrazně podlomena, neboť spotřebitel si takové své námitkové povinnosti vůbec nemusí být vědom, ani o ní není nikde poučen.

17. Konstantní judikatura Soudního dvora v oblasti spotřebitelského práva opakovaně potvrdila povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých ustanovení unijního spotřebitelského práva (v tomto smyslu viz ke směrnici Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách (zneužívajících klauzulích) ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 288) rozsudek ze dne 4. června 2009 ve věci C -243/08 Pannon GSM, bod 32; ke směrnici Rady 85/577 EHS ze dne 20. prosince 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory (Úř. věst. L 372, s. 31; Zvl. vyd. 15/01, s. 262) rozsudek ze dne 17. prosince 2009 ve věci C -227/08, jméno jméno, bod 29, a ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES ze dne 25. května 1999 o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží (Úř. věst. L 171, s. 12; Zvl. vyd. 15/04, s. 223) rozsudek ze dne 3. října 2013, ve věci C -32/12 příjmení jméno, bod 39).

18. Ve vztahu ke směrnici 2008/48/ES pak Soudní dvůr konstatoval, že existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Z toho vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva. K tomu, aby mohla být zajištěna ochrana zamýšlená touto směrnicí, totiž může být nerovné postavení existující mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem narovnáno pouze pozitivním zásahem, který je vnější ve vztahu k samotným smluvním stranám, ze strany vnitrostátního soudu rozhodujícího o takových sporech (rozsudek ze dne 21. 4. 2016 ve věci C -377/14 příjmení, elektronická Sbírka rozhodnutí – obecná Sbírka rozhodnutí, bod 65 – 67). Soudní dvůr v tomto případě sice posuzoval výklad čl. 10 odst. 2 směrnice, nicméně v bodu 61 odůvodnění uvedl, že tento článek má stejný cíl sledovaný směrnicí jako její články 5 a 8.

19. Jelikož se v dané věci jedná o horizontální právní vztah mezi účastníky řízení, nepřichází v úvahu užití přímého účinku směrnice (rozsudky Soudního dvora ze dne 26. 2. 1986 ve věci 152/84 příjmení, anonymizováno, s . 723, a ze dne 14. 7. 1994 ve věci C -91/92 příjmení příjmení, anonymizováno, s . I číslo). Podle názoru soudu lze však výše uvedený nesoulad české právní úpravy se směrnicí vyřešit nepřímým účinkem směrnice – eurokonformním výkladem českého práva (rozsudek Soudního dvora ze dne 4. 7. 2006 ve věci C -212/04 anonymizováno a další, Sb. rozh. s . I -6057, bod 113, podrobně viz anonymizováno, M., obec, P., příjmení, J. Vnitrostátní aplikace práva Evropské unie. Vydání 1. Praha: C. H. Beck, 2011, s . 147 a násl.). Podle doktríny nepřímého účinku je vnitrostátní soud povinen vykládat své vnitrostátní právo ve světle znění a účelu směrnice tak, aby bylo dosaženo výsledku, který směrnice sleduje (rozsudek Soudního dvora ze dne 10. 4. 1984, ve věci 14/83 anonymizována dvě slova a příjmení, anonymizováno, s . 1891, body 25 – 28). Povinnost výkladu vnitrostátních předpisů v souladu s právem Evropské unie se přitom neomezuje jen na ustanovení přijatá k provedení příslušné směrnice, nýbrž vyžaduje, aby vnitrostátní soud vzal v úvahu celé vnitrostátní právo za účelem posouzení, nakolik může být uplatněno způsobem, který nevede k výsledku, jenž je v rozporu s výsledkem zamýšleným směrnicí (rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 10. 2004 ve spojených věcech C -397/01 až C -403/01 příjmení a další, Sb. rozh. s . I -8835, bod 115).

20. Právní vztah mezi účastníky tohoto řízení se kromě , o spotřebitelském úvěru, řídí též , , jako normou obecnou. Výše citovaný věta první o. z. ukládá soudu povinnost přihlédnout z moci úřední k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Neposouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr podle a 2 nepochybně odporuje zákonu. Současně má soud za to, že toto porušení zákona zjevně narušuje veřejný pořádek reprezentovaný nejen výše uvedenou judikaturou Soudního dvora na ochranu spotřebitele a cíli směrnice 2008/48/ES (vysoká a rovnocenná úroveň ochrany všech spotřebitelů v Evropské unii), ale též nálezovou judikaturou Ústavního soudu Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. (dostupný na http://nalus.usoud.cz), dospívá k závěru, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn – jak plyne z výše uvedené judikatury – jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková (…) to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli“. Z toho nelze než dovodit, že neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele, které je poskytovateli úvěru uloženo , zasahuje do jednoho z obecných principů právního státu, a je tudíž zjevným narušením veřejného pořádku. Ostatně, ve světle uvedeného nálezu by bylo možné konstatovat i to, že neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele je rozporné s dobrými mravy.

21. Při řešení konfliktu norem tak soud dospěl k závěru, že před aplikací sice speciálního, ale se směrnicí 2008/48/ES a judikaturou Soudního dvora a Ústavního soudu rozporného věty první , je třeba upřednostnit použití věty první o. z., který povede k výsledku předvídanému , 22 odst. 1 a 2 a směrnice 2008/48/ES. Jestliže tedy – tak jako v projednávaném případě – poskytovatel úvěru porušil svou povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr podle , je uzavřená úvěrová smlouva absolutně neplatná podle věta první o. z., k čemuž soud přihlíží z úřední povinnosti. Tento eurokonformní výklad o. z. není dle názoru soudu výkladem contra legem, neboť sám zákon č. 257/ 2016 Sb. stanoví jako důsledek neposouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr neplatnost úvěrové smlouvy; pouze tuto sankci v rozporu s unijním právem váže na další podmínku (rozsudek Soudního dvora ze dne 15. 4. 2008 ve věci C -268/06 anonymizováno, Sb. rozh. s . I -2483). Důsledky této neplatnosti pak jsou stanoveny v  věta třetí

22. Soud proto uzavírá, že žalobkyně dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, jak požaduje , a smlouva o úvěru je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem a zjevné narušení veřejného pořádku podle o. z.

23. Žalobkyně nicméně prokázala, že dne datum zaslala na účet žalovaného částku 80 001 Kč. Jelikož mezi účastníky neexistuje jiné platné ujednání, posoudil soud nárok žalobkyně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z., neboť žalobkyně žalovanému plnila bez právního důvodu. Žalobkyně tak má nárok na úhradu rozdílu mezi částkou 80 001 Kč a částkou 72 786 Kč, kterou žalovaný na dluh uhradil, tedy částku 7 215 Kč. Současně soud přiznal žalobkyni nárok na úrok z prodlení z této částky podle § 1970 o. z. Předžalobní výzva k zaplacení byla předána k poštovní přepravě 15. 2. 2023 a není zřejmé, kdy byla doručena, soud proto aplikoval domněnku doby dojití dle o. z., dle níž je žalovaná od 3. 3. 2023 v prodlení. Žalobkyni tedy byl přiznán úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně (což je v souladu s ) z dosud nevrácené části bezdůvodného obohacení za dobu od 3. 3. 2023, kdy již žalovaný prokazatelně byl v prodlení, do zaplacení. Ohledně všech zbývajících žalobou uplatněných částek, včetně zbytku požadovaného příslušenství za dobu, kdy žalovaný podle závěrů soudu nebyl v prodlení, musela být žaloba jako nedůvodná zamítnuta.

24. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle Žalovaný byl ve věci zásadně úspěšnější, když žalobě bylo vyhověno pouze v části 7 215 Kč s příslušenstvím. Jelikož však žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Jihlavě. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li povinný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se oprávněný domáhat po právní moci rozsudku výkonu rozhodnutí.