Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
242 C 15/2021-93
Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Petrou Sedláčkovou jako samosoudkyní ve věci
žalobce: ; právnická osoba, IČO: osobní údaje žalobce
sídlem adresa žalobkyně
zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení
sídlem adresa, obec
proti
žalované: ; celé jméno žalované, narozená dne datum
bytem adresa žalované
o zaplacení 51 741 Kč s příslušenstvím - smlouva o úvěru
takto:
I. Žaloba na zaplacení
částky 43.487 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 45.687 Kč od 30.9.2020 do 28.10.2020 ve výši 293,16 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 43.487 Kč od 29.10.2020 do zaplacení,
částky 8.254,51 Kč a
úroku ve výši 62,46 % ročně z částky 35.892,24 Kč od 30.9.2020 do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkový úrok za dobu od 30.9.2020 dosáhne částky 157.392 Kč,
se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba na zaplacení částky 43.487 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 45.687 Kč od 30.9.2020 do 28.10.2020 ve výši 293,16 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 43.487 Kč od 29.10.2020 do zaplacení, částky 8.254,51 Kč a úroku ve výši 62,46 % ročně z částky 35.892,24 Kč od 30.9.2020 do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkový úrok za dobu od 30.9.2020 dosáhne částky 157.392 Kč, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobce se svojí žalobou domáhal vydání rozhodnutí, dle kterého by žalovaná byla zavázána k zaplacení částky ve výši 51.741 Kč z titulu nesplaceného úvěru poskytnutého žalované na základě smlouvy číslo ze dne datum. Na žádost žalované žalobce poskytl této peněžní prostředky ve výši 40.000 Kč na účet uvedený ve smlouvě. Žalovaná byla dle smlouvy povinna vždy k 22. dni kalendářního měsíce uhradit žalobci splátku ve výši 2.186 Kč. příjmení kromě dlužné jistiny zahrnuje rovněž nárok žalobce na smluvní pokutu ve výši 2.495 Kč a náklady vzniklé v souvislosti s prodlením žalované v částce 1.800 Kč, vedle toho žalobce nárokuje smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru (včetně smluvní pokuty a nákladů za prodlení žalované) počínaje dnem datum ve výši 8.254,51 Kč. Součástí nároku žalobce je rovněž příslušenství ve formě zákonných a smluvních úroků z prodlení v sazbě 62,46 % ročně z dlužné částky.
2. Žalovaná se k žalobě písemně nevyjádřila, byť jí byla jak žaloba, tak výzva k vyjádření se přípustným způsobem podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.), zaslány.
3. Soud ve věci nařídil jednání na den datum, ke kterému se žalovaná po řádném a včasném předvolání bez omluvy nedostavila. V souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. soud jednal v nepřítomnosti žalované a rozhodl po provedeném dokazování na základě listinných důkazů založených ve spise.
4. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k těmto dílčím skutkovým závěrům:
5. Z výpisu se seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu vyplývá, že žalobce má povolení k činnosti poskytovat spotřebitelské úvěry dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.
6. Z kopie občanského průkazu žalované je zjevné, že totožnost žalované byla dne datum žalobcem ověřena.
7. Z návrhu na uzavření úvěrové smlouvy ze dne ze dne datum vyplývá, že ta byla podepsaná žalovanou a zprostředkovatelem žalobce. Žalobce sám smlouvu akceptoval dne datum. Z obsahu smlouvy soud zjistil, že se žalobce zavázal poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 40.000 Kč na účet označený jménem žalované č. bankovní účet s tím, že žalovaná se zavázala vrátit žalobci úvěr formou 60 měsíčních splátek po 2.186 Kč splatných vždy k 22. dni kalendářního měsíce. Celkem se žalovaná zavázala žalobci uhradit částku ve výši 131.160 Kč. Ve smlouvě byly definovány úroky ve výši 83,83 % p. a. a roční procentní sazba nákladů úvěru ve výši rovněž 83,83 % /část A) smlouvy/, dále údaje o zesplatnění úvěru pro případ prodlení klienta /bod 6.3 smlouvy/. Součástí smlouvy o úvěru byl splátková kalendář, který evidoval počet jednotlivých splátek úvěru ve sjednané výši.
8. Z předsmluvního formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, který se vztahuje k návrhu úvěrové smlouvy, vyplývá, že jej žalovaná podepsala rovněž dne datum. V předsmluvním formuláři smlouvy jsou stejně jako ve smlouvě zachyceny parametry úvěrové smlouvy odpovídající obsahu zákona o spotřebitelském úvěru.
9. Z prohlášení klientů ve vztahu k informacím pro klienty poskytnuté zprostředkovatelem úvěru ze dne datum soud zjistil, že se žalovaná měla seznámit s právy a povinnostmi pohledem ustanovení § 92 zákona o spotřebitelském úvěru.
10. Z oznámení o schválení úvěru ze dne datum je zřejmé, že žalobce dopisem z téhož dne žalované potvrdil, že došlo ke schválení úvěrové smlouvy.
11. Z dokladu o vyplacení vyplývá, že částka 40.000 Kč byla dne datum poukázána z účtu žalobce na účet žalované, uvedený v úvěrové smlouvě jako č.: bankovní účet. Ověření existence účtu žalobcem vyplývá z kopie hlavičky výpisu z účtu žalované.
12. Z přehledu karty klienta, žalované, je patrné, že na dluh bylo celkem uhrazeno 20 splátek po 2.186 Kč, dále jedna splátka ze dne datum ve výši 4.425 Kč a jedna splátka ze dne datum ve výši 2.200 Kč, s tím, že již u první splátky se dostala žalovaná do prodlení a učinila tak úhradu 5 dní po splatnosti.
13. Z vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek vyplývá, že se žalobce pokusil prostřednictvím anonymizováno jméno příjmení, anonymizováno, příjmení vysvětlit způsob výpočtu efektivní úrokové sazby s porovnáním s nominální úrokovou sazbou, kterou vždy (jak je patrné z přílohy k vyjádření se znalce) převyšuje. Z výpisu ze systému příjmení ze dne datum je zjevné, že žalovaná nebyla vedena jako dlužník. Z listiny týkající se interního screeningu žalobce se podává, že žalovaná byla pohledem CBS skóre hodnocena číslo kterému odpovídá, pohledem katalogu žalobce (hodnocení bonity klienta), tzv. kategorie III., tzn. měnší riziko ve vztahu k poskytnutí a splacení úvěru.
14. Z potvrzení obec správy sociálního zabezpečení ze dne datum soud zjistil, že žalovaná pobírá invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně ve výši 5.220 Kč měsíčně. Z oznámení anonymizována tři slova – anonymizována dvě slova v obec o změně výše státní sociální podpory ze dne datum je zřejmé, že je žalovaná příjemcem příspěvku na bydlení, který byl zvýšen na částku 5.810 Kč měsíčně.
15. Z hodnocení klienta ze dne datum soud zjistil, že žalovaná označila za svůj čistý měsíční příjem v podobě vypláceného důchodu částku 5.000 Kč, dále uvedla, že její ostatní příjmy dosahují částky 3.500 Kč měsíčně. Za výdaje zde označila žalovaná částku 1.300 Kč vynaloženou měsíčně na bydlení a částku 200 Kč představující měsíční náklady na ostatní záležitosti (doprava, kurzy, záliby apod.). Žalobce vnímal celkové výdaje žalované jako součet tvrzených částek nákladů a k tomu částky, kterou je nutné rezervovat na životní minimum jednotlivce ve výši 3.410 Kč. Celkové výdaje žalované tak dosahovaly částky 4.910 Kč. Tudíž volné měsíční zdroje žalované po započtení rezervy ve výši 500 Kč byly žalobcem stanoveny na částku 3.090 Kč měsíčně. Žalovaná v hodnocení dále uvedla, že je svobodná a žije s rodiči ve společné domácnosti.
16. Z výzev ze dne datum, datum, datum, datum a datum soud zjistil, že žalovaná byla ze strany žalobce vyzývána k uhrazení dluhu s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru. Dopisem ze dne datum byla žalovaná vyzvána k úhradě částky po zesplatnění. Z předžalobní výzvy ze dne datum, dle podacího archu odeslané žalované téhož dne, bylo zjištěno, že žalobce vyzval žalovanou k uhrazení dluhu před podáním žaloby ve lhůtě 15 dnů od data odeslání tohoto oznámení.
17. Z výše uvedeného soud zjistil, že žalovaná podepsala s žalobcem dokument označený jako„ smlouva o úvěru“, na jejímž základě poskytl žalobce žalované částku 40.000 Kč na její bankovní účet. Žalovaná se tímto ujednáním zavázala uhradit žalobci částku 131.160 Kč formou 60 pravidelných splátek, uhradila však žalobci prostřednictvím 22 splátek částku v celkové výši 50.345 Kč.
18. Věc byla s ohledem na ust. § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), účinného od 1. 1. 2014, posouzena dle tohoto zákona, neboť se jedná o právní poměr vzniklý po 1. 1. 2014, a současně dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“).
19. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“) platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
20. Podle ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
21. Podle ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
22. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že smluvní ujednání mezi účastníky bylo svým charakterem spotřebitelskou smlouvou, neboť žalobce v rámci své podnikatelské činnosti poskytoval spotřebitelům úvěry. Žalovaná skutečně obdržela od žalobce částku 40.000 Kč na jí uvedený účet, avšak na čerpanou částku zaplatila žalobci jen 50.345 Kč namísto celkové částky 131.160 Kč. Pohledem smluvních ujednání žalobci svědčilo právo úvěr zesplatnit a požadovat po žalované úhradu celého dluhu, což i učinil.
23. Soud se rovněž zabýval tím, zda žalobce jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 o. z.). Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele posoudit při sjednávání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Soud ve vztahu k této věci uvádí, že pohledem právní úpravy tak předně posuzoval, zda je nárok žalobce po právu, anebo není. Případně v jaké výši je po právu a v jaké již není.
24. Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZSÚ). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39). Ve smyslu § 86 a § 87 ZSÚ je pak zjevné, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná.
25. Uvedeným úhlem pohledu je i přes obsah ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ soudem nahlíženo na zákonnou úpravu tak, že postup odborně vybaveného poskytovatele úvěru jdoucí příkře proti zájmů spotřebitele, např. v tom smyslu, že neprověřil řádným způsobem jeho poměry (§ 75, § 86 citovaného zákona), nemůže požívat právní ochrany a vede k absolutní neplatnosti. Spotřebitel obecně není tak odborně vybavený jako poskytovatel úvěru, když jeho snahou je na úvěr dosáhnout. I proto spotřebitelské právo stanoví povinnosti zatěžující předně poskytovatele úvěru, který by měl s náležitou odbornou péčí jako profesionál posoudit a prověřit rizika spojená s poskytnutím úvěru tomu kterému spotřebiteli, zde žalované. Jeho postup by měl být řádný a odborný a nikoliv formální či laxní, anebo takový, který se zaměří jen na prověření příjmové stránky spotřebitele (žadatele o úvěr) a za využití úvěrové matematiky a efektivní úrokové sazby (převyšující výrazně i nominální úrokovou sazbu) spotřebiteli/žalované v rámci tzv. adhézní (formulářové) smlouvy zcela nepřiměřeně tvrdě (v porovnáními se zjištěnými možnostmi úvěrovaného) nastaví podmínky, za kterých má úvěr čerpat a splácet. Pohledem obsahu smluvního vztahu jde jen o maximalizaci nepřiměřeně vysokého zisku, jdoucímu přímo proti obsahu spotřebitelského práva a ochrany spotřebitele, která obecně modifikuje smluvní autonomii obligačních stran (sp. zn. I. US číslo).
26. Po provedeném dokazování soud zjistil, že povinnost poskytovatele úvěru (žalobce) spočívající v odborném posouzení schopnosti spotřebitele, v daném případě žalované, splácet spotřebitelský úvěr, byla jednoznačně ze strany žalobce zanedbána. Ačkoli registr Solus negativní informace ohledně žalované nepřinesl, přesto je nutné dostatečně ověřit zejména aktiva a pasiva posuzovaného klienta. V rámci zkoumání solventnosti žalované vycházel žalobce z údajů tvrzených dlužníkem v rámci žádosti o úvěr, podpořených předloženými dokumenty v podobě potvrzení obec správy sociálního zabezpečení, dle kterého žalovaná pobírá invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně ve výši 5.220 Kč měsíčně, dále z oznámení anonymizováno 6 slov v obec o tom, že je žalovaná příjemcem příspěvku na bydlení, který byl tou dobou zvýšen na částku 5.810 Kč měsíčně s tím, že žalovaná byla povinna každé kalendářní čtvrtletí dokládat náklady na bydlení a své příjmy pro ponechání nároku a výše tohoto příspěvku. Výdaje žalované posoudil žalobce jako součet částek životního minima ve výši 3.410 Kč, tvrzených výdajů na bydlení ve výši 1.300 Kč a výdajů na ostatní záležitosti (doprava, kurzy, záliby apod.) ve výši 200 Kč. Celkově výdaje po započtení rezervy 500 Kč tak pro účely posouzení úvěru dosahovaly částky 3.090 Kč. Z uvedeného je tak zřejmé, že žalovaná sice učinila prohlášení o svém pravidelném měsíčním příjmu, který rovněž doložila, avšak nedoložila žádné listinné důkazy prokazující její výdaje, kdy vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná se zavázala vrátit žalobci za poskytnuté prostředky ve výši 40.000 Kč částku v celkové výši 131.160 Kč, má soud za to, že daná skutečnost měla logicky vést žalobce k podrobnějšímu zkoumání solventnosti žalované. Konkrétně k otázce bydlení žalovaná uvedla, že žije u rodičů, k čemuž nedoložila žádné prokazující dokumenty (např. čestné prohlášení ubytovávajícího rodiče), kdy vzhledem k tvrzeným výdajům žalované na bydlení v částce 1.300 Kč měsíčně má soud za to, že ověření dané skutečnosti bylo jedním z rozhodujících faktorů pro poskytnutí tak vysoké částky úvěru, když žalovaná měla tuto částku splácet zpět žalobci ve značně navýšené částce. Shodně je zjevné, že částka všech ostatních výdajů žalované v tvrzené výši 200 Kč měsíčně, která měla značit výdaje vynaložené na dopravu, kurzy, záliby, apod., se také jeví značně nerealisticky, když běžné výdaje představují rovněž náklady na stravu, léky či jiné zdravotní účely, o to víc v případě, kdy posuzovaným je klient pobírající invalidní důchod. Současně žalobce nezkoumal, zda má žalovaná vyživovací povinnost a kolik činí případné náklady na péči o dítě. Lze tak dospět k závěru, že celkově deklarovaná výše výdajů žalované je zjevně nepřiměřeně nízká pohledem běžných cen a cenové hladiny obecně. Soud se proto nemohl v daném případě spokojit se způsobem, jak žalobce posuzoval výdajovou stránku žalované, mimo to nelze v konkrétním případě toho kterého spotřebitele vycházet ze standardizovaných tabulkových údajů pohledem zákona o životním a existenčním minimu. Postup žalobce tak lze vyhodnotit jako úvěrově benevolentní, vedený pouze snahou o poskytnutí úvěru. Výdajová stránka žalované měla být detailněji prověřena a doložena, alespoň tedy co do nákladů na bydlení, celkový příjem domácnosti a skutečně hrazených výdajů na zdravotní účely. Postup žalobce při prověřování úvěruschopnosti žalované byl zcela neodborný a ryze formální, a je proto jej ze strany soudu posoudit jako postup neprofesionální, který nemůže přivodit pro žalobce jen příznivé důsledky ve smyslu respektování všech jím v řízení uplatněných nároků.
27. K výše uvedenému soud navíc uvádí, že žalobce ani přes poučení ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. nenavrhl na jednání soudu další důkazy potřebné k jednoznačnému prokázání, že žalobce dostatečným způsobem prověřil úvěruschopnost žalované. Soud tak v řízení postrádal důkazy o prokázání splnění této zákonné povinnosti ze strany žalobce.
28. Pokud tedy byla následně mezi žalobcem jakožto věřitelem a žalovanou jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 86 ZSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy, když smluvní podmínky zcela nevýhodné pro spotřebitele umožňují získat neoprávněný a mnohdy až lichvářský profit pro poskytovatele úvěru (§ 580 odst. 1 o. z., nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že smluvní ujednání v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaná neplatnost namítala (§ 588 o. z.). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 o. z.), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).
29. Vzhledem k tomu, že žalobce poskytl žalované plnění bez právního důvodu, je třeba na plnění, které poskytl žalované ve výši 40.000 Kč hledět nikoli jako na plnění ze smlouvy, ale jako na bezdůvodné obohacení žalované (§ 2991 o. z.). Žalovaná však žalobci již uhradila částku vyšší, a to v celkové výši 50.345 Kč. Vzhledem k tomu soud nárok uplatněný žalobou v celém rozsahu zamítl.
30. V případě bezdůvodného obohacení navíc soud doplňuje, že zákon o spotřebitelském úvěru nově konstruuje speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností spotřebitele, což znamená, že žalovaná by ani doposud nebyla v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím ve výroku. Tento závěr soudu ve smyslu jud. sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 se opírá o výslovné znění shora citovaného ustanovení § 87 ZSÚ, z jehož výslovného znění slovní konstrukce„ spotřebitel (nikoliv už dlužník) je povinen vrátit v době přiměřené“ vyplývá, že k založení nové platební povinnosti pro žalované dojde vždy teprve soudním rozhodnutím a že v době rozhodování soudu žalovaná ještě ani není za dlužníka považována. Jakékoliv odkazy na problematiku splatnosti bezdůvodného obohacení upraveného v občanském zákoníku jsou ve světle zásady lex specialis derrogat lex generalis, dle názoru nalézacího soudu, nepřiléhavé a nepřípustné.
31. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení, jelikož plně úspěšnému žalované v řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím soudu podepsaného.
Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím řádně a včas splněna, lze se jejího splnění domáhat návrhem na soudní výkon rozhodnutí, nebo exekuci.