Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 C 257/2022-54

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Olgou Houžvičkovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 34 850,41 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 29 561,10 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky 4 490,81 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 33 401,91 Kč od 15. 12. 2020 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 162,11 Kč a smluvní pokuty ve výši 798,50 Kč, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 572,12 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 29 561,10 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba o zaplacení částky 4 490,81 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 33 401,91 Kč od 15. 12. 2020 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 162,11 Kč a smluvní pokuty ve výši 798,50 Kč, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 572,12 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 3 297,59 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o poskytnutí úvěru na nákup zboží a revolvingového úvěru ze 5. 5. 2020 prostřednictvím kreditní karty, na základě které se žalovaný zavázal splácet poskytnutý úvěr na nákup zboží celkem ve výši 12 472 Kč měsíčními splátkami ve výši 642,48 Kč při roční úrokové sazbě 21,26 % a zbývající část vyčerpaného úvěru v rámci úvěrového rámce sjednaného ve výši 30 000 Kč měsíčními splátkami v závislosti na aktuální výši vyčerpaného úvěrového rámce při roční úrokové sazbě 23,88 %. K prověřování schopnosti žalovaného splácet úvěr žalobkyně uvedla, že bonita žalovaného byla prověřována na základě informací získaných od žalovaného, aktuální výše částky životního minima a následným ověřením získaných informací nahlédnutím do databází SOLUS, NRKI, ISIR, centrální evidence exekucí, registru neplatných dokladů a registru hledaných osob. Vzhledem k tomu, že žalovaný nehradil sjednané splátky úvěru řádně a včas, došlo k zesplatnění úvěru ke dni 24. 11. 2020 a ke dni podání žaloby pak vznikl žalobkyni nárok na zaplacení jistiny úvěru 29 992,53 Kč, splátek ve výši 3 409,38 Kč, poplatků za upomínky ve výši 650 Kč, smluvní pokuty celkem ve výši 798,50 Kč, úroků z prodlení kapitalizovaných ke dni 14. 12. 2020 ve výši 162,11 Kč a úroku z prodlení z částky 33 401,91 Kč za dobu do 15. 12. 2020 do zaplacení ve výši 8,25 % ročně.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Dle čl. 1 odst. 1 a 4 mandátní smlouvy ze dne 20.5.2013, uzavřené mezi žalobkyní a právnická osoba s. r. o. v postavení mandatáře, byla právnická osoba s. r. o. oprávněna uzavírat jménem žalobkyně a na její účet smlouvy o úvěru účelově určené na nákup zboží a další produkty.

4. Ze smlouvy o úvěru číslo formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a úvěrových podmínek číslo anonymizováno ze dne 1.1.2020 vč. sazebníku soud zjistil, že mezi žalovaným a žalobkyní byla dne 5. 5. 2020 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru účelově určeném na nákup zboží a vydání a užívání kreditní karty s úvěrovým rámcem celkem ve výši 30 000 Kč. Poskytnutý revolvingový úvěr včetně nákladů se žalovaný zavázal splatit měsíčními splátkami sjednanými pro první část úvěrového rámce ve výši 642,48 Kč a ve zbývající části úvěrového rámce měsíčními splátkami ve výši dle aktuální výše úvěru, o jejichž aktuální výši měl být žalovaný informován výpisem z účtu. Dále byla sjednána pevná roční úroková sazba ve výši 21,26 % pro účelově určenou část úvěrového rámce a ve výši 23,88 % pro zbývající část úvěrového rámce. V čl. 5 odst. 5 úvěrových podmínek číslo anonymizováno ze dne 1.1.2020, které tvoří nedílnou součást úvěrové smlouvy, bylo sjednáno právo žalobkyně od smlouvy odstoupit a prohlásit úvěr za splatný, a to v případě prodlení žalovaného se splácením více než tří splátek a po zaslání předchozí výzvy k úhradě. V sazebníku byl dále účastníky sjednán poplatek ve výši 150 Kč za účelně vynaložené náklady související s odesláním upomínky a poplatek ve výši 200 Kč za účelně vynaložené náklady související s odesláním oznámení o odstoupení od smlouvy nebo o okamžité splatnosti jistiny úvěru. V čl. 5 odst. 2 byla sjednána smluvní pokuta za porušení povinnosti řádně splácet úvěr ve výši 0,1 % denně z dlužné částky.

5. Žalovaný čerpal úvěr dle přehledu plateb dne 20. 5. 2020 částkou 12 472 Kč určenou na nákup zboží a dále v době od 20. 5. 2020 do 12. 7. 2020 částkami celkem ve výši 18 104,10 Kč a uhradil dle přehledu plateb pouze částku 1 015 Kč dne 10. 6. 2020.

6. Podáním ze dne 24. 11. 2020 žalobkyně v důsledku prodlení žalovaného se splacením rozhodla o odstoupení od smlouvy o úvěru a zároveň vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky. K datu zesplatnění představoval dluh žalovaného celkem částku 34 966,04 Kč.

7. Předžalobní výzvy s výzvou k plnění ze dne 24. 5. 2021 a 25. 6. 2021 byly žalovanému zaslány dle podacího archu téhož dne.

8. Při právním posouzení věci vycházel soud ze , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“). Podle o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle , o spotřebitelském úvěru (dále jen „ “), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

12. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.

13. Soud aplikoval , neboť žalovaný je spotřebitel, žalobkyně podnikatelka a je tedy nutno smluvní vztah účastníků posoudit jako spotřebitelský úvěr.

14. Předložené důkazy hodnotil soud podle a dospěl k závěru, že dne 5. 5. 2020 byla mezi žalobkyní a žalovaným platně sjednána prostřednictvím mandatáře právnická osoba smlouva o úvěru ve smyslu a násl. , na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému částku 12 472 Kč účelově určenou na nákup zboží a dále úvěr čerpaný prostřednictvím kreditní karty s celkovou výší úvěrového rámce 30 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit pravidelnými měsíčními splátkami. Tuto svou smluvní povinnost žalovaný řádně a včas nesplnil, když dosud uhradil na pohledávku žalobkyně pouze částku 1 015 Kč.

15. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se však soud musel dále zabývat tím, zda právní předchůdkyně žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smluv úvěruschopnost žalovaného. K této skutečnosti byla žalobkyně poučena dle a 3 Problematikou posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. , kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Dle vyjádření žalovaného představoval příjem žalovaného částku 21 000 Kč, celkové výdaje na bydlení částku 2 000 Kč a splátky dalších úvěrů 0 Kč. Žalobkyně pak dle svého vyjádření vycházela při stanovení disponibilního zůstatku příjmu žalovaného vzhledem k měsíční splátce ve výši 1 628 Kč z příjmu žalovaného ve výši 21 000 Kč a dále z výdajů žalovaného na bydlení pouze ve výši 2 000 Kč, blíže neurčené částky životního minima žalovaného ve výši 6 000 Kč a výdajů na splátky dalších úvěrů ve výši 9 684 Kč, které však žalovaný mezi své pravidelné měsíční výdaje neuvedl. Žalobkyně však nenavrhla a ani nepředložila žádné důkazy k prokázání svých tvrzení týkajících se skutečného ověření jak výše příjmů, tak i výdajů žalovaného před uzavřením smlouvy. Z listin předložených žalobkyní tak nelze učinit závěr, že by právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr ve smyslu ustanovení ,2 zákona o spotřebitelském úvěru ověřením skutečné výše příjmů a výdajů žalovaného z jím předložených listin.

16. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek, a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

17. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako "Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele" zní následovně: "Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat." Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení "členské státy zajistí", pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako "Sankce" stanoví následující: "Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující." Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou "účinné, přiměřené a odrazující", tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C 377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, neboť poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že "Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů." Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C 240/98 až C 244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM ( ), ze dne 4. června 2015, Faber ( ) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska ( ). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis ( ), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

18. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

19. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto příslušné ustanovení v této části neaplikovat.

20. Předmětnou smlouvu je proto nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu, a to z titulu bezdůvodného obohacení na základě ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně jako poskytovatelka úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků v nové době splatnosti, která není závislá na výzvě věřitele, nýbrž na možnostech dlužníka. Z gramatického výkladu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení, představuje toto ustanovení dle systematického výkladu speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 4. 2022, sp. zn ). Tato zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy je především projevem ochrany spotřebitele, když stanoví, že spotřebitel není poskytnutou jistinu povinen vrátit ihned, ale v době odpovídající jeho možnostem, případně ve splátkách, které je schopen splácet. Pokud tedy spotřebitel vrací dle shora uvedeného ustanovení poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli pak nevzniká ani právo na zákonné úroky z prodlení dle ustanovení § 1970 o. z., jako v případě postupu dle obecných ustanovení dle § 2993 o. z o vypořádání bezdůvodného obohacení ze zaniklé smlouvy.

21. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze tedy dle výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky označit:„ …za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“

22. S ohledem na zjištěnou neplatnost smlouvy o úvěru má tedy žalobkyně v souladu s ustanovením § 87 zákona o spotřebitelském úvěru právo na vydání bezdůvodného obohacení představující rozdíl mezi částkou, která byla žalovanému poskytnuta a kterou vrátil ve výši 29 561,10 Kč a ve zbývajícím rozsahu ohledně nároků na zaplacení úroků, úroků z prodlení, smluvní pokuty a poplatku jí uplatněné nároky platně nevznikly. Soud nevyhověl žalobkyni ani co do požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení dle ustanovení § 1970 o. z., neboť splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran, případně na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala. Dobu splatnosti stanovil žalovanému rozsudkem soud a teprve po jejím marném uplynutí se žalovaný dostane do prodlení. Neboť žalovaný byl po celou dobu řízení nečinný a nebylo tak možné zjistit jeho aktuální poměry a možnosti splácení, stanovil žalovanému soud povinnost zaplatit zbývající dlužnou jistinu úvěru v obecné lhůtě k plnění dle ustanovení

23. Ohledně nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením , neboť žalobkyně měla ve věci úspěch celkem v částce 29 561 Kč (72 %) a neúspěch celkem v částce 11 536 Kč (28 %). Žalobkyně má nárok na náklady v poměru odpovídajícím rozdílu úspěchu v řízení a úspěchu žalovaného, tedy celkem v rozsahu 44 % Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 395 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle a a 2 , advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) ve výši 8 750 Kč počítaná z tarifní hodnoty ve výši 34 850,41 Kč sestávající z částky 2 500 Kč za každý ze 3,5 úkonů právní služby (3 úkony – převzetí věci, sepis žaloby a účast při jednání soudu a ½ úkonu za předžalobní výzvu) včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle a 4 a. t. K nákladům řízení patří i cestovné z Brna do Hodonína a zpět hromadnou dopravou ve výši 287 Kč a náhrada za ztrátu času ve výši 600 Kč za šest půlhodin strávených cestou k jednání soudu a zpět dle a 3 a.t. Daň z přidané hodnoty ve výši 21 % činí 2 215,50 Kč Celkem náklady řízení činí 14 447,50 Kč a žalobkyně má nárok na 44 %, tedy na částku 6 357 Kč.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 01 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.