Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
11 C 5/2023-30
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Martinem Pavlíkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
bytem adresa žalované
o zaplacení částky 20 985 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 6 365 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 621 Kč od 22. 2. 2022 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 744 Kč od 22. 2. 2022 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni
-) částku 4 980 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 709,50 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 133,60 Kč, úrok ve výši 24,81 % ročně z částky 6 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 6 000 Kč od 8. 1. 2022 do 21. 2. 2022 a z částky 2 379 Kč od 22. 2. 2022 do zaplacení a dále
-) částku 9 640 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 529,72 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 3 763,11 Kč, úrok ve výši 24,60 % ročně z částky 9 239,92 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9 239,92 Kč od 8. 1. 2022 do 21. 2. 2022 a z částky 6 495,92 Kč od 22. 2. 2022 do zaplacení,
se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek ve výši 210 Kč na účet číslo variabilní symbol, do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 6 365 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 621 Kč od 22. 2. 2022 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 744 Kč od 22. 2. 2022 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni -) částku 4 980 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 709,50 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 133,60 Kč, úrok ve výši 24,81 % ročně z částky 6 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 6 000 Kč od 8. 1. 2022 do 21. 2. 2022 a z částky 2 379 Kč od 22. 2. 2022 do zaplacení a dále -) částku 9 640 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 529,72 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 3 763,11 Kč, úrok ve výši 24,60 % ročně z částky 9 239,92 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9 239,92 Kč od 8. 1. 2022 do 21. 2. 2022 a z částky 6 495,92 Kč od 22. 2. 2022 do zaplacení, <b>se zamítá.</b> III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek ve výši 210 Kč na účet [číslo] [variabilní symbol], do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 20 985 Kč s příslušenstvím (jako součtu dvou nároků ve výši 8 601 Kč a 12 384 Kč) s odůvodněním, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba, dne datum a datum (správně datum) smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo číslo na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč a 11 000 Kč, které žalovaná převzala hotově vždy v den uzavření smlouvy.
2. Žalovaná se zavázala vrátit půjčku ve výši 6 000 Kč včetně sjednaného úroku ve výši 1 200 Kč, odměny za administrativní činnost ve výši 1 200 Kč a nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 400 Kč a doplňkovou službu životního pojištění ve výši 180 Kč. Celkovou částku se žalovaná zavázala uhradit v 60 pravidelných týdenních splátkách po 183 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na datum. Žalovaná však své smluvní závazky nehradila řádně a včas, uhradila toliko částku 2 379 Kč, kdy poslední platba byla uhrazena dne datum, přičemž právnímu předchůdci žalobkyně vzniklo uplynutím sjednané doby plnění právo na úhradu celého dluhu ve výši 8 601 Kč (jako součtu jistiny ve výši 6 000 Kč a dlužných úhrad za služby ve výši 2 601 Kč). Úvěruschopnost žalované zkoumal právní předchůdce žalobkyně při uzavírání úvěrové smlouvy dotazem na rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, tyto informace byly ověřeny doklady vyžádanými u žalované a zapsány do zákaznické karty žalované. Ze smluvních podmínek plyne, že údaje nezbytné pro posouzení schopnosti žalované půjčku splácet, které žalovaná právnímu předchůdci žalobkyně před uzavřením smlouvy poskytla, jsou úplné, přesné a pravdivé. Žalobkyně tak má za to, že její právní předchůdce splnil podmínky zákona pro posouzení úvěruschopnosti žalované, a tedy že právní předchůdce žalobkyně postupoval v dané věci s odbornou péčí. Právní předchůdce žalobkyně postoupil tuto svoji pohledávku za žalovanou žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne datum s účinností k témuž dni, což bylo žalované písemně oznámeno dopisem ze dne datum. Žalovaná dlužnou částku neuhradila i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.
3. Žalovaná se dále zavázala vrátit půjčku ve výši 11 000 Kč včetně sjednaného úroku ve výši 2 200 Kč, odměny za administrativní činnost ve výši 2 200 Kč, nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 400 Kč, doplňkovou službu životního pojištění ve výši 300 Kč a doplňkovou službu asistenční služby ve výši 540 Kč. Celkovou částku se žalovaná zavázala uhradit v 60 pravidelných týdenních splátkách po 344 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na datum. Žalovaná však své smluvní závazky nehradila řádně a včas, uhradila toliko částku 8 256 Kč, kdy poslední platba byla uhrazena dne datum, přičemž právnímu předchůdci žalobkyně vzniklo uplynutím sjednané doby plnění právo na úhradu celého dluhu ve výši 12 384 Kč (jako součtu jistiny ve výši 9 239,92 Kč a dlužných úhrad za služby ve výši 3 144,08 Kč). Úvěruschopnost žalované zkoumal právní předchůdce žalobkyně při uzavírání úvěrové smlouvy dotazem na rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, tyto informace byly ověřeny doklady vyžádanými u žalované a zapsány do zákaznické karty žalované. Ze smluvních podmínek plyne, že údaje nezbytné pro posouzení schopnosti žalované půjčku splácet, které žalovaná právnímu předchůdci žalobkyně před uzavřením smlouvy poskytla, jsou úplné, přesné a pravdivé. Žalobkyně tak má za to, že její právní předchůdce splnil podmínky zákona pro posouzení úvěruschopnosti žalované, a tedy že právní předchůdce žalobkyně postupoval v dané věci s odbornou péčí. Právní předchůdce žalobkyně postoupil tuto svoji pohledávku za žalovanou žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne datum s účinností k témuž dni, což bylo žalované písemně oznámeno dopisem ze dne datum. Žalovaná dlužnou částku neuhradila i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby
4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
5. Soud ve věci usnesením ze dne datum vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byla současně poučena, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalované doručeno dne datum náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vyvěšením na úřední desce soudu, přičemž žalovaná se k této výzvě nijak nevyjádřila a soud proto vycházel z toho, že žalovaná s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.
6. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listino u označenou jako smlouva o spotřebitelském úvěru v hotovosti ze dne datum a datum vč. smluvních podmínek, zákaznickou kartou žalované ze dne datum a datum, zařazením zákazníka do pojistného programu ze dne datum a datum, zařazením zákazníka do programu poskytování asistenčních služeb ze dne datum, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum včetně přílohy číslo (seznamem pohledávek), oznámením o postoupení pohledávky spolu s výzvou k úhradě ze dne datum včetně podacího lístku ze dne datum a předžalobní upomínkou ze dne datum včetně podacího lístku ze dne datum. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli dne datum a datum smlouvu nazvanou jako smlouva o spotřebitelském úvěru v hotovosti, podle které právnická osoba poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč a 11 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy a žalovaná se zavázala vrátit vždy tuto jistinu navýšenou o úrok za půjčené finanční prostředky za sjednanou dobu řádného splácení (1 200 Kč a 2 200 Kč), o administrativní poplatek (1 200 Kč a 2 200 Kč), poplatek za hotovostní inkaso (2 400 Kč a 4 400 Kč), případně o další doplňkové služby (pojištění ve výši 180 Kč a 300 Kč a asistenční služby ve výši 500 Kč). Úvěruschopnost žalované byla zkoumána dotazem na její příjmy a výdaje. Z prohlášení žalované ze dne datum bylo zjištěno, že žalovaná je výdělečně činná na hlavní pracovní poměr v právnická osoba, s čistou měsíční mzdou 24 000 Kč. Celkové výdaje měly činit 28 900 Kč měsíčně, které sestávají z částek 8 900 Kč za náklady na bydlení, ostatní výdaje 15 000 Kč a splátky ve výši 5 000 Kč. Jako použitelný příjem právní předchůdce žalobkyně stanovil částku 20 100 Kč s tím, že žalovaná bydlí ve společné domácnosti v nájemním bytě s partnerem, který dosahuje příjmů ve výši 25 000 Kč měsíčně a nemá žádnou vyživovací povinnost. Obchodní zástupce oprávněný jednat za právního předchůdce žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil občanský průkaz žalované, nájemní smlouvu, doklad o platbách SIPO, pracovní smlouvu, výplatní pásky a faktury za elektřinu, vodu, plyn telefon, TV. Z prohlášení žalované ze dne datum bylo zjištěno, že žalovaná je výdělečně činná na hlavní pracovní poměr v právnická osoba, s čistou měsíční mzdou 24 000 Kč. Celkové výdaje měly činit 26 900 Kč měsíčně, které sestávají z částek 8 900 Kč za náklady na bydlení a ostatní výdaje ve výši 18 000 Kč. Jako použitelný příjem právní předchůdce žalobkyně stanovil částku 22 100 Kč s tím, že žalovaná bydlí v nájemním bytě ve společné domácnosti s partnerem s příjmem 25 000 Kč měsíčně a nemá žádnou vyživovací povinnost. Obchodní zástupce oprávněný jednat za právního předchůdce žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil občanský průkaz žalované, nájemní smlouvu, doklad o platbách SIPO, pracovní smlouvu, výplatní pásky a faktury za elektřinu, vodu, plyn telefon, TV. Dopisem ze dne datum, odeslaným dne datum, bylo žalované oznámeno postoupení pohledávky žalobkyní s tím, že dlužná částka má byt uhrazena do 10 dnů po obdržení dopisu. Předžalobní upomínka byla vyhotovena datum a odeslána datum.
7. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
8. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
10. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč a 11 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V konkrétním případě nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale právní předchůdce žalobkyně si měl rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalované, je-li to nezbytné. Právní předchůdce byl povinen postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006 ).
11. V daném konkrétním případě pak žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdce vycházel z částečně podložených informací od žalované, kdy měl mít při uzavírání smlouvy k dispozici její pracovní smlouvu, výplatní pásky, nájemní smlouvu a doklad o platbách SIPO, přičemž tyto doklady byly bez jakékoli bližší specifikace (např. datum, období, apod.) a nebyly ze strany žalobkyně v řízení předloženy. Soud má tedy za to, že posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné. Z údajů v zákaznické kartě totiž vyplývá, že nebylo nijak ověřováno, jaké jsou skutečné výdaje žalované, a vzhledem k tomu, že měla žít ve společné domácnosti s partnerem ani jeho příjem nebyl nikterak ověřen. Při porovnání pravidelných měsíčních příjmů žalované s odhadovanými měsíčními výdaji je nutno konstatovat, že žalovaná by jakýkoli úvěr splácela jen velmi obtížně a to za ideální situace, kdyby jí nevznikly žádné mimořádné náklady, než se kterými počítal právní předchůdce žalobkyně. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež právní předchůdce žalobkyně nemohl dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně dostatečně nezkoumal úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním právní předchůdce žalobkyně porušil svou povinnost posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne datum a smlouva ze dne datum neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18.
12. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dle smlouvy ze dne datum žalované peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč a dle smlouvy ze dne datum peněžní prostředky ve výši 11 000 Kč. Žalovaná dosud vrátila částku 2 379 Kč v prvém případě a částku 8 256 Kč na druhý žalovaný nárok, a proto je povinna žalobkyni zaplatit částku 3 621 Kč a 2 744 Kč, celkem tedy částku 6 365 Kč. Žalovaná byla vyzvána k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne datum, který jí byl doručován datum prostřednictvím České pošty. Při řádném doručování by se proto zásilka dostala do dispozice žalované nejpozději třetí pracovní den (k tomu srov. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2019, č. j. 15 Co 128/2019 -109), tj. 9. 2. 2022 a desetidenní lhůta k vrácení poskytnutého úvěru uplynula datum. Žalovaná se proto dostala do prodlení s vrácením částky 6 365 Kč dne datum a dle § 1970 o. z. je povinna zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužné částky v žalobou požadované výši 8,25% ročně od z částky 3 621 Kč od datum do zaplacení a úroky z prodlení z dlužné částky 2 744 Kč v žalobou požadované výši 10 % ročně z částky 2 744 Kč od datum do zaplacení, když zákonná výše úroku z prodlení ve smyslu vládního nařízení č. 351/2013 Sb. by byla k danému okamžiku vyšší, avšak soud při vázanosti rozsahem podané žaloby v souladu s § 153 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. nemohl přiznat žalobkyni úrok vyšší, než požadovala. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).
13. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. , neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na nízkou výši a naopak už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalované k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.
14. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 6 365 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, zatímco částka jistiny, pro kterou byla žaloba zamítnuta, činí 8 601 Kč a dále mnohem větší část příslušenství (viz výrok II.). Již z tohoto pohledu je tedy zjevné, aniž by soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku, že větší úspěch ve věci měla žalovaná, která by tak měla právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalované žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
15. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky ve výši 20 985 Kč s příslušenstvím domáhala vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 840 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl ve věci vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. b), tj. do částky 5% z 20 985 Kč, ve spojení s položkou 2 bod 2. Sazebníku poplatků, tedy doplatek ve výši 210 Kč Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.