Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
42 C 38/2023-17
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 102 600,63 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 102 600,63 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 11 277,56 Kč za dobu od 12. 12. 2013 do 31. 7. 2022, úrokem ve výši 26,28 % ročně z částky 102 600,63 Kč za dobu od 1. 8. 2022 do zaplacení a zákonným úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 102 600,63 Kč za dobu od 1. 8. 2022 do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 102 600,63 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 11 277,56 Kč za dobu od 12. 12. 2013 do 31. 7. 2022, úrokem ve výši 26,28 % ročně z částky 102 600,63 Kč za dobu od 1. 8. 2022 do zaplacení a zákonným úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 102 600,63 Kč za dobu od 1. 8. 2022 do zaplacení, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 102 600,63 Kč s příslušenstvím v podobě kapitalizovaného úroku ve výši 11 277,56 Kč za dobu od 12. 12. 2013 do 31. 7. 2022, úroku ve výši 26,28 % ročně z částky 102 600,63 Kč od 1. 8. 2022 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 102 600,63 Kč od 1. 8. 2022 do zaplacení ve výši 15 %, když žalovanou částku měla žalovaná dlužit na základě smlouvy o revolvingovém úvěru číslo uzavřené mezi původní žalobkyní – právnická osoba, anonymizováno (dále i jen banka) a žalovaným dne 12. 12. 2013, na základě které banka poskytla žalovanému revolvingový úvěr formou poskytnutí úvěrového rámce ve výši 100 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr dle sjednaných podmínek, a to pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 5% z dlužné vyčerpané částky, nejméně však 500 Kč, vždy ke každému poslednímu pracovnímu dni daného kalendářního měsíce. Nedílnou součástí uzavřené smlouvy byly i všeobecné obchodní podmínky banky. Žalovaný však svou povinnost splácet poskytnutý úvěr řádně a včas porušil, čímž se dostal do prodlení se splácením revolvingového úvěru. Od data prodlení pak byly žalovanému účtovány poplatky dle Sazebníku a úvěr byl nově úročen úrokovou sazbou ve výši 26,28 % v souladu s čl. 2 .14.3 Produktových podmínek. Navíc pro řádné nesplácení úvěru banka využila svého práva a v souladu se smlouvou a čl. 3 bod 3.2. písm. a) Produktových podmínek, prohlásila ke dni 31. 7. 2022 poskytnutý úvěr za splatný v celé výši. Dlužná částka ve výši 102 600,63 Kč sestává z nesplacené jistiny úvěru ve výši 98 050,88 Kč, z poplatků za upomínku a na náhradu nákladů spojených s vymáháním splatného závazku dle Sazebníku ve výši 700 Kč, ze smluvních pokut ve výši 0,1 % denně z částky splátky v prodlení dle Sazebníku ve výši 1 578 Kč, z pojistného ve výši 6,99 % z měsíční splátky úvěru dle čl. 3 smlouvy ve výši 2 271,75 Kč. Požadovaný kapitalizovaný smluvní úrok ke dni 31. 7. 2022 ve výši 11 277,56 Kč se skládá z úroku ve výši 26,28 % ročně dle čl. 3 smlouvy, který se žalovaný zavázal splácet spolu se splátkou jistiny dle podmínek smlouvy vždy k 17. dni v měsíci, přičemž dle téhož ustanovení se řádné úroky, počítané vždy z aktuální výše celkové jistiny na bázi (výše jistiny) * úroková sazba 26,28 % ročně / 365 * počet dní, stávají součástí jistiny vždy k poslednímu dni v měsíci. Společnost právnická osoba anonymizováno ke dni 31. 5. 2015 zanikla bez likvidace v důsledku zahraniční fůze sloučením se právnická osoba anonymizována tři slova, která následně postoupila předmětnou pohledávku za žalovaným smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 4. 8. 2022 na žalobkyni. Žalovaný však až dosud ničeho na dlužnou částku neuhradil. Dále žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně při schvalování úvěru vycházela z údajů poskytnutých bance žalovaným v Žádosti/ Smlouvě o revolvingovém úvěru, tato byla hodnocena individuálně, byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra České republiky. Při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného dále banka porovnávala jeho příjem a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Výpočtem banka získala částku disponibilních zdrojů klienta. Zkoumáním úvěruschopnosti nebyla bankou zjištěna žádná skutečnost, která by v poskytnutí úvěru bránila.
2. V dané věci se soud nejprve musel zabývat otázkou, zda je založena jeho pravomoc a příslušnost k projednání věci. Vzhledem k tomu, že jde o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem vyplývající z uzavření závazkového vztahu mezi nimi, je dána pravomoc soudu danou věc projednat a rozhodnout. Vzhledem však k tomu, že se na straně žalovaného v řízení vyskytl tzv. cizí prvek, když žalovaný je státním občanem Slovenské republiky, byť žijícím dlouhodobě na území ČR, soud rovněž zkoumal, zda je z pohledu mezinárodního práva příslušný rozhodnout danou věc. Mezi Českou republikou a Slovenskou republikou přitom není uzavřena bilaterální smlouva, kterou by se řešila pravomoc soudů ve věcech smluvních závazkových vztahů, resp. spotřebitelských smluv, nicméně jak Česká republika, tak Slovensko jsou členy Evropské unie a jsou tedy vázány i předpisy práva EU. Vzhledem ke skutečnosti, že pro Evropskou unii bylo přijato nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, a toto nařízení je přímo použitelným právním aktem sekundárního práva v členských státech EU ve smyslu čl. 288 Smlouvy o fungování evropské unie, které má, na rozdíl od mezinárodních smluv, v rozsahu své působnosti vždy aplikační přednost jak před zákonem č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, tak podle svého čl. 69, v němž nařízení stanoví, že nahrazuje mezi členskými státy úmluvy upravující stejné věci, na které se vztahuje toto nařízení. Příslušnost českého soudu je pak v souladu s tímto nařízením dána podle kapitoly II, oddílu 4, článku 17 bodu 1 písm. c (podle něhož ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností) a článku 18 bodu 2 nařízení (podle něhož smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště).
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
4. Soud ve věci usnesením ze dne 2. 2. 2023 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále i jen o.s.ř.), souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 5-ti dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dnem 20. 2. 2023 náhradním doručením – formou uložení u pošty, přičemž však se žalovaný k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v samotné žalobě.
5. Z žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud tato skutková zjištění: Z listin označených jako formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a Žádost/ Smlouva o revolvingový spotřebitelský úvěr číslo datovaná dnem 12. 12. 2013, včetně přihlášky k pojištění, dopisem právnická osoba, anonymizováno adresovaným žalovanému ze dne 25. 4. 2014, jakož i všeobecnými obchodními podmínkami právnická osoba, anonymizováno, Produktovými podmínkami pro revolvingové úvěry právnická osoba, anonymizováno a Sazebníkem poplatků, odměn, sankcí a náhrad nákladů úvěrových produktů právnická osoba, anonymizováno platným od 1. 7. 2013 a 1. 12. 2016, bylo v řízení prokázáno, že se v této smlouvě dohodli banka a žalovaný na tom, že banka poskytne žalovanému revolvingový úvěr až do výše úvěrového rámce 100 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal úvěr splácet pravidelnými splátkami ve výši 5% z dlužné vyčerpané částky, nejméně však 500 Kč, vždy ke každému poslednímu pracovnímu dni daného kalendářního měsíce, kdy do splátky byl zahrnut i sjednaný roční úrok ve výši 22,68 % a pojištění ve výši 3,34% ze splátky úvěru a dále poplatek za vedení úvěrového účtu ve výši 69 Kč měsíčně, RPSN byla sjednána na 31,14 %. Přímo ve smlouvě bylo také sjednáno pojištění schopnosti splácet, které bylo sjednáno ve výši 3,34 % z měsíční splátky úvěru. Nedílnou součástí uzavřené písemné dohody o poskytnutí úvěru byly podle prohlášení stran ve smlouvě též obchodní podmínky banky, které se zavázal žalovaný dodržovat, nikoli však sazebník, když toto nevyplývá z žádného ustanovení smlouvy; v sazebníku je pak stanovena sazba smluvní pokuty za prodlení s úhradou splatné (dospělé) splátky ve výši 0,1 % denně z částky splátky v prodlení a 600 Kč jako poplatek náhradu nákladů spojených s vymáháním splatného závazku. Banka měla při uzavírání úvěrové smlouvy k dispozici občanský a řidičský průkaz žalovaného, jakož i povolení k přechodnému pobytu na území ČR, z nichž vyplývá, že žalovaný je státním příslušníkem Slovenské republiky, s povolením pobytu na území ČR na adrese adresa žalovaného (tento stav je pak stejný ke dni rozhodování soudu dle provedené lustrace v ISZR). Pokud byly do spisu žalobkyní založeny také dotazy na nebankovní a bankovní registry, pak tyto byly provedeny ke dni 30. 5. 2017, nicméně vyplývá z nich, že žalovaný k tomuto dni neměl žádné další úvěry a nebyl nalezen v registru SOLUS.
6. Transakční historií ke smlouvě je prokázáno, že žalovaný z titulu smlouvy vyčerpal za dobu od 13. 6. 2014 do 27. 1. 2022 peněžní prostředky v celkové výši 587 580 Kč, přičemž opět postupně uhradil právní předchůdkyni žalobkyně celkem částku 618 014,67 Kč, která z ní 108 963,95 Kč započetla na úroky, 11 602,85 Kč na pojištění, 700 Kč na poplatky a 140 Kč na pokutu.
7. Dopisem právní předchůdkyně žalobkyně označeným jako odstoupení od úvěrové smlouvy datovaným dnem 28. 6. 2022 má soud v řízení za prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně sdělila žalovanému, že od uzavřené smlouvy ke dni 31. 7. 2022 odstupuje pro porušení smluvních povinností žalovaným s tím, že žalovaného současně vyzvala k úhradě dluhu k tomuto datu.
8. Listinou označenou jako Smlouva o postoupení pohledávek ze dne 8. 8. 2022, včetně přílohy č. 1 – seznamu postupovaných pohledávek a Potvrzení o připsání úplaty a účinnosti postoupení ze dne 4. 8. 2022, uzavřenou mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní, jakož i dopisem žalobkyně ze dne 8. 8. 2022 o oznámení postoupení, včetně kopie poštovního podacího archu z téhož dne, je dále v řízení prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně převedla pohledávku za žalovaným ke dni 8. 8. 2022 se všemi součástmi a příslušenstvím, oznámení o postoupení vůči žalovanému proběhlo ze strany žalobkyně poštou dne 8. 8. 2022.
9. Konečně předžalobní výzvou žalobkyně k zaplacení dluhu ze dne 22. 8. 2022 a kopií poštovního podacího archu ze dne 23. 8. 2022, bylo v řízení prokázáno, že žalobkyně žalovanou opětovně vyzývala k úhradě dluhu neprodleně s tím, že neučiní-li tak, bude se žalobkyně domáhat splnění povinností žalované soudní cestou.
10. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé. Soud přitom provedl všechny důkazy navrhované účastníky, přičemž potřeba provedení dalších důkazů v řízení nevyšla najevo.
11. Na základě výše uvedených zjištěných skutečností učinil soud skutkový závěr, že v rámci písemné dohody uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným dne 12. 12. 2013 se banka zavázala, že poskytne žalovanému revolvingový úvěr až do výše sjednaného úvěrového rámce; žalovaný se ve smlouvě zavázal úvěr splácet pravidelnými splátkami ve výši 5% z dlužné vyčerpané částky, nejméně však 500 Kč, vždy ke každému poslednímu pracovnímu dni daného kalendářního měsíce, kdy do splátky byl zahrnut i sjednaný roční úrok ve výši 22,68 % a pojištění ve výši 3,34 % z měsíční splátky úvěru a dále poplatek za vedení úvěrového účtu ve výši 69 Kč měsíčně, RPSN byla sjednána na 31,14 %; žalovaný z titulu smlouvy vyčerpal za dobu od 13. 6. 2014 do 27. 1. 2022 peněžní prostředky v celkové výši 587 580 Kč, přičemž opět postupně uhradil právní předchůdkyni žalobkyně celkem částku 618 014,67 Kč. Pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet předmětný úvěr právní předchůdkyně žalobkyně provedla toliko lustraci žalovaného v bankovních a nebankovních registrech.
12. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 25. 2013, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
13. Podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
14. Podle § 451 odst. 1, 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
15. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná ani z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky do výše sjednaného úvěrového rámce, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 9 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ V daném konkrétním případě však žalobkyně výslovně tvrdila na výzvu soudu, že schopnost žalovaného splácet poskytnuté úvěry byla zkoumána dostatečně, a to pouze na základě informací získaných z bankovních a nebankovních registrů. Dle názoru soud však tato argumentace žalobkyně nemůže v řízení obstát. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Již s ohledem na tvrzení žalobkyně v daném případě, tedy za situace, kdy podle žalobkyně její právní předchůdkyně ani nijak nezjišťovala konkrétní osobní, příjmové a majetkové poměry žalovaného, stejně tak nezjišťovala ani jeho konkrétní a pravidelné výdaje, má soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečně a správné. Soud má tedy za to, že již díky tomu právní předchůdkyně žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o.s.ř. zde přitom nebyly předpoklady.
16. Jak v řízení vyšlo najevo z provedeného dokazování, právní předchůdkyně poskytla postupem doby žalovanému celkem částku 587 580 Kč, přičemž tento postupně uhradil právní předchůdkyni žalobkyně částku 618 014,67 Kč, tedy daleko více a ke dni rozhodování soudu již tedy žalovaný žalobkyni na plnění poskytnuté z této smlouvy bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) ničeho nedluží. Pokud právní předchůdkyně započítávala žalovaným prováděné platby na nároky, které měly být sjednány v absolutně neplatné smlouvě, nelze k takovýmto započtením vůbec přihlížet a je nutno konstatovat, že pokud žalovaný plnil, plnil vždy na jistinu částky, o kterou se původně bezdůvodně obohatil. Z tohoto důvodu byla žaloba žalobkyně jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.
17. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V daném řízení měl žalovaný plný úspěch, a proto by žalobkyně byla povinna ve smyslu shora citovaného ustanovení nahradit mu všechny účelně vynaložené náklady celého řízení, žalovanému však dle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, pročež bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.