Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
38 C 24/2023-42
Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudkyní Mgr. Silvií Hodaňovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o 71.804,72 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 37.723 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15,00 % ročně z částky 37.723 Kč od datum do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba žalobkyně na zaplacení částky 34.081,72 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od datum od zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 8.109,63 Kč a úroku 26,28 % ročně z částky 71.804,72 Kč od datum do zaplacení se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 37.723 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15,00 % ročně z částky 37.723 Kč od [datum] do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba žalobkyně na zaplacení částky 34.081,72 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od [datum] od zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 8.109,63 Kč a úroku 26,28 % ročně z částky 71.804,72 Kč od [datum] do zaplacení se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 71.804,72 Kč z důvodu čerpání revolvingového úvěru.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Provedeným dokazováním zjistil soud následující skutkový stav věci. BNP anonymizována tři slova s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru dne datum ve výši 11.798 Kč na pořízení televizoru s výši měsíční splátky 1.179 Kč a zároveň mu poskytla revolvingový rámec 45.000 Kč, který pak k datu datum navýšila na 55.000 Kč a k datu datum na 75.000 Kč (smlouva a tvrzení). Žalovaný měl příjem ve právnická osoba a. s. v roce 2018 21.676 Kč (potvrzení zaměstnavatele).
4. Soud posuzoval smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a žalovaným jako smlouvu o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku . Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Pokud jde o žalobkyni, pak se jednoznačně jedná o společnost, která byla založena za účelem generování zisku. Žalobkyně je tak jednoznačně v postavení podnikatele, neboť se jedná o nebankovního poskytovatele úvěru a žalovaná je v postavení spotřebitele. Jedná se tak o spotřebitelský úvěr podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (také jen ZosÚ) a na závazkový vztah je proto nutno aplikovat i ustanovení § 86 ZosÚ.
5. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovateli před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZosÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěrv rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
Také při výkladu ustanovení § 86 ZosÚ se prosadí závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (k tomu srovnej zejména bod 26 rozsudku NSS), že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem.
6. Soud vychází z ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku , kdy neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
7. Podle § 588 občanského zákoníku , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zřejmě příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
8. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku , bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
9. Povinnost posuzovat úvěruschopnost spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale i zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence, narušení rodinných a sociálních vztahů, chrání také samotné věřitele, kteří poskytli spotřebiteli úvěry již dříve.
10. Soud dospěl k závěru, a to na základě směrnic Evropské unie a konkrétně směrnice 93/11 EHS zneužívající klauzule ve spotřebitelských smlouvách a směrnice Evropského parlamentu a rady 208/48 příjmení o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102 EHS, že povinností České republiky bylo zajistit ochranu spotřebiteli. Současná koncepce ochrany spotřebitele jak v občanském zákoníku , tak zákonu č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, zajišťuje ochranu spotřebitele formou relativní neplatnosti, kdy spotřebitel je ten, kdo musí uplatnit námitku neplatnosti. To však neodpovídá Evropským směrnicím, což potvrzuje judikatura Evropského soudního dvora, a to např. v rozsudcích ve věci C číslo Océano Grupo Editorial versus příjmení příjmení a rozhodnutí ve věci C číslo Pannon. V těchto rozhodnutích Evropského soudního dvora je vyjádřeno, že účelu směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách by nebylo dosaženo, kdyby spotřebitel měl mít povinnost sám uplatnit nepřiměřený charakter takových podmínek. Objasňuje se tu důležitost role soudu, který má povinnost otázku neplatnosti takového ujednání posuzovat z vlastního podnětu, a nejen v případech, kdy se neplatnosti některá ze stran dovolala.
11. Neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZosÚ, soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží, aniž by se jí spotřebitel dovolal. Jedná se o neplatnost absolutní, je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu.
12. Důvodem absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy je nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru. Soud má za to, že pokud byl žalovanému opakovaně navyšován limit pro čerpání úvěru, pak bylo povinností předchůdce žalobkyně znovu zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Soud tedy pouze přiznal žalobkyni nárok na vrácení vzájemně přijatých plnění, tedy to, co žalobkyně poskytla žalovanému a co žalovaný zaplatil na smlouvu, přičemž ze strany žalovaného bylo plněno 204.626 Kč a žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 242.349 Kč. Tuto částku, jako bezdůvodné obohacení získané žalovaným na základě absolutně neplatné smlouvy, je žalovaný povinen vrátit. Soud také v souladu s § 1970 občanského zákoníku přiznal žalobkyni právo na úroky z prodlení ve výši dané nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. tak, že právo na náhradu nákladů řízení nemá s ohledem na stejný úspěch i neúspěch žádný z účastníků.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení písemně, dvojmo, prostřednictvím Okresního soudu v Bruntále ke Krajskému soudu v Ostravě.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně to, co mu toto rozhodnutí ukládá, může se žalobkyně domáhat podaným návrhem u soudu výkonu tohoto rozhodnutí.