Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

42 C 331/2022-16

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení částky 25 813,99 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 471,83 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 11 471,83 Kč od 26. 8. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 14 342,16 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7 665,99 Kč od 10. 3. 2017 do 25. 8. 2022, z částky 18 260,17 Kč od 30. 12. 2016 do 13. 2. 2019, z částky 18 148 Kč od 14. 2. 2019 do 25. 8. 2022 a z částky 14 342,16 Kč od 26. 8. 2022 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 471,83 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 11 471,83 Kč od 26. 8. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 14 342,16 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7 665,99 Kč od 10. 3. 2017 do 25. 8. 2022, z částky 18 260,17 Kč od 30. 12. 2016 do 13. 2. 2019, z částky 18 148 Kč od 14. 2. 2019 do 25. 8. 2022 a z částky 14 342,16 Kč od 26. 8. 2022 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení celkové částky 25 813,99 Kč se shora specifikovaným příslušenstvím, když žalovanou částku měl žalovaný dlužit na základě dvou smluv o půjčce uzavřených mezi ním a právní předchůdkyní žalobkyně - společností právnická osoba (dále i jen banka), kdy jednak na podkladě smlouvy číslo poskytla banka žalovanému dne 20. 11. 2015 peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit bance celkem částku 35 322 Kč, z toho 20 000 Kč jako samotnou půjčku a 15 322 Kč jako souhrnný poplatek (poplatek za poskytnutí zápůjčky 4 522 Kč, obchodní úrok 2 800 Kč a služba hotovostní inkaso splátek 8 000 Kč), a to formou 58 týdenních splátek ve výši 609 Kč. Dále původní věřitelka uzavřela dne 29. 1. 2016 s žalovaným další smlouvu o úvěru číslo na základě které poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit bance opět celkem částku 35 322 Kč, z toho 20 000 Kč jako samotnou půjčku a 15 322 Kč jako souhrnný poplatek (poplatek za poskytnutí zápůjčky 4 522 Kč, obchodní úrok 2 800 Kč a služba hotovostní inkaso splátek 8 000 Kč), a to opět formou 58 týdenních splátek ve výši 609 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 4. 2018, uzavřené mezi bankou a žalobkyní došlo následně k převedení pohledávek za žalovaným z obou smluv na žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalovaný však až dosud neuhradil z titulu těchto smluv žalobkyni právě částku 285 813,99 Kč. Dále žalobkyně na výzvu soudu doplnila, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet na základě informací získaných od žalovaného při osobním pohovoru s ním, přičemž získané informace si dále ověřila nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele a shledala, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Původní věřitelka posoudila především schopnost žalovaného (zaznamenané též v žádosti o úvěr) splácet sjednané pravidelné splátky úvěru na základě porovnání příjmů a výdajů žalovaného a způsobu plnění jeho dosavadních dluhů na základě informací, které ji žalovaný poskytl při ústním pohovoru a které jsou zaznamenané v kartě zákazníka přiložené k úvěrové smlouvě. Zejména došlo k vyvinutí zákonem zamýšleného úsilí ověřit informace od žalovaného nahlédnutím do BRKI, NRKI, databází sdružení SOLUS a insolvenčního rejstříku ISIR, když dále původní věřitel telefonicky kontaktoval zaměstnavatele žalovaného ke zjištění jeho příjmové stránky a zohlednil i dostupné pohyby na bankovním účtu žalovaného v relevantním časovém období ke zjištění osobního rozpočtu žalovaného za současného reflektování státem publikovaných údajů o životním a existenčním minimu dle , a o průměrných výdajích obyvatelstva dostupných z databáze Českého statistického úřadu. Pokud pak jde o úhrady provedené žalovaným, pak před postoupením pohledávky žalovaný na úvěrovou smlouvu číslo uhradil celkem částku 16 652 Kč (z toho bylo bankou 10 822 Kč započteno na jistinu a 5 830 Kč na poplatky, dále po postoupení pohledávky uhradil částku 112,17 Kč. Na úvěrovou smlouvu číslo uhradil žalovaný celkem částku 11 764 Kč (z toho bylo bankou započteno 4 072 Kč na jistinu a 7 692 Kč na poplatky).

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud ve věci usnesením ze dne 26. 1. 2023 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle (dále i jen ) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 5-ti dnů od doručení této výzvy, bude soud podle jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dne 8. 2. 2023 osobním převzetím, přičemž však se žalovaný k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas už v žalobě.

4. Z žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud tato skutková zjištění: Zy označené jako Smlouva o půjčce číslo ze dne 20. 11. 2015 a ze Smluvních podmínek Smlouvy o půjčce, jako nedílné součásti této smlouvy, je v řízení prokázáno, že se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout a také dne 20. 11. 2015 poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy, a žalovaný se zavázal vrátit bance celkem částku 35 322 Kč, z toho 20 000 Kč jako samotnou půjčku a 14 800 Kč jako souhrnný poplatek (poplatek za poskytnutí zápůjčky 4 000 Kč, obchodní úrok 2 800 Kč a služba hotovostní inkaso splátek 8 000 Kč) a dále částku 522 Kč jako životní pojištění, to vše formou 58 týdenních splátek ve výši 609 Kč. Při sjednávání úvěrové smlouvy přitom právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet prohlášením samotného žalovaného v zákaznické kartě ze dne 20. 11. 2015, z níž vyplynulo, že žalovaný nemá žádnou vyživovací povinnost, bydlí v nájmu, je OSVČ v oboru označení oboru, anonymizováno s měsíčním příjmem ve výši 40 000 Kč (aniž by bylo uvedeno, zda je o hrubý či čistý příjem), žádné další příjmy již mít neměl, jeho celkové měsíční výdaje měly činit 26 500 Kč, z toho 5 500 Kč za nájem a inkaso, 5 500 Kč za další výdaje domácnosti, 15 000 Kč za splátky jiných půjček a 1 000 Kč za telefon; s tím, že obchodní zástupce oprávněný jednat za právní předchůdkyni žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil občanský průkaz žalovaného, výpis z jeho bankovního účtu, jeho živnostenský list, nájemní smlouvu a doklad o platbě SIPO.

5. Zy označené jako Smlouva o půjčce číslo ze dne 29. 1. 2016 a ze Smluvních podmínek Smlouvy o půjčce, jako nedílné součásti této smlouvy, je v řízení prokázáno, že se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout a také dne 29. 1. 2016 poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy, a žalovaný se zavázal vrátit bance celkem částku 35 322 Kč, z toho 20 000 Kč jako samotnou půjčku a 14 800 Kč jako souhrnný poplatek (poplatek za poskytnutí zápůjčky 4 000 Kč, obchodní úrok 2 800 Kč a služba hotovostní inkaso splátek 8 000 Kč) a dále částku 522 Kč jako životní pojištění, to vše formou 58 týdenních splátek ve výši 609 Kč. Při sjednávání úvěrové smlouvy přitom právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet prohlášením samotného žalovaného v zákaznické kartě ze dne 29. 1. 2016, z níž vyplynulo, že žalovaný žije sám, nemá žádnou vyživovací povinnost, bydlí v nájmu, je OSVČ v oboru označení oboru, anonymizováno s měsíčním příjmem ve výši 40 000 Kč (aniž by bylo uvedeno, zda je o hrubý či čistý příjem), žádné další příjmy již mít neměl, jeho celkové měsíční výdaje měly činit 23 500 Kč, z toho 5 500 Kč za nájem a inkaso, 5 000 Kč za další výdaje domácnosti, 12 000 Kč za splátky jiných půjček a 1 000 Kč za ostatní výdaje; s tím, že obchodní zástupce oprávněný jednat za právní předchůdkyni žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil výpis z bankovního účtu žalovaného, jeho živnostenský list, nájemní smlouvu a doklad o platbě SIPO.

6.u označenou jako smlouva o postoupení pohledávek ze dne 19. 4. 2018, včetně seznamu postupovaných pohledávek, jakož i oznámením o postoupení pohledávky ze dne 27. 4. 2018 a podacím lístkem, je v řízení prokázáno, že banka postoupila předmětnou pohledávku za žalovaným na žalobkyni za sjednanou úplatu, přitom toto postoupení bylo žalovanému oznámeno původní věřitelkou.

7. Předžalobní upomínkou ze dne 11. 8. 2022 a kopií poštovního podacího archu z téhož dne 11. 8. 2022 bylo dále v řízení dále prokázáno, že právní zástupce žalobkyně touto upomínkou vyzval žalovaného k uhrazení částek v celkové výši ke dni sepisu upomínky z úvěrové smlouvy číslo ve výši 18 148 Kč a z úvěrové smlouvy číslo ve výši 7 665,99 Kč nejpozději do 7 dnů od odeslání oznámení s tím, že dluh se nadále navyšuje o sjednané úroky a o úroky z prodlení v zákonné výši z dlužných neuhrazených půjček běžícími ode dne následujícího po sepisu této výzvy až do úplného zaplacení. Žalovaný byl zároveň upozorněn, že neuhradí-li svůj dluh ve stanovené lhůtě, bude se žalobkyně splnění tohoto nároku domáhat soudní cestou; upomínku zástupce žalobkyně doručoval žalovanému na adresu dle smlouvy.

8. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé.

9. Na základě provedeného dokazování soud učinil závěr o skutkovém stavu spočívající v tom, že jednak písemnou dohodou označenou jako Smlouva o půjčce číslo se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně, zavázala poskytnout a také dne 20. 11. 2015 skutečně poskytla žalovanému peněžní prostředky – půjčku ve výši 20 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření té které smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit bance celkem částku 20 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy, a žalovaný se zavázal vrátit bance celkem částku 35 322 Kč, z toho 20 000 Kč jako samotnou půjčku a 14 800 Kč jako souhrnný poplatek (poplatek za poskytnutí zápůjčky 4 000 Kč, obchodní úrok 2 800 Kč a služba hotovostní inkaso splátek 8 000 Kč) a dále částku 522 Kč jako životní pojištění, to vše formou 58 týdenních splátek ve výši 609 Kč; v rámci smlouvy si pak obě strany sjednaly použití , ; při sjednávání úvěrové smlouvy přitom právní předchůdkyně žalobkyně, podle tvrzení žalobkyně, zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet prohlášením samotného žalovaného o jeho osobních, příjmových a výdajových poměrech, podle nichž žalovaný neměl mít žádnou vyživovací povinnost, měl bydlet v nájmu, měl být OSVČ v oboru označení oboru, anonymizováno s měsíčním příjmem ve výši 40 000 Kč (aniž by bylo uvedeno, zda je o hrubý či čistý příjem), žádné další příjmy již mít neměl, jeho celkové měsíční výdaje měly činit 26 500 Kč, z toho 5 500 Kč za nájem a inkaso, 5 500 Kč za další výdaje domácnosti, 15 000 Kč za splátky jiných půjček a 1 000 Kč za telefon; s tím, že obchodní zástupce oprávněný jednat za právní předchůdkyni žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil občanský průkaz žalovaného, výpis z jeho bankovního účtu, jeho živnostenský list, nájemní smlouvu a doklad o platbě SIPO, žalobkyně však žádné takovéy soudu nepředložila.

10. Jednak písemnou dohodou označenou jako Smlouva o půjčce číslo se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně, zavázala poskytnout a také dne 29. 1. 2016 skutečně poskytla žalovanému peněžní prostředky – půjčku ve výši 20 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření té které smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit bance celkem částku 20 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy, a žalovaný se zavázal vrátit bance celkem částku 35 322 Kč, z toho 20 000 Kč jako samotnou půjčku a 14 800 Kč jako souhrnný poplatek (poplatek za poskytnutí zápůjčky 4 000 Kč, obchodní úrok 2 800 Kč a služba hotovostní inkaso splátek 8 000 Kč) a dále částku 522 Kč jako životní pojištění, to vše formou 58 týdenních splátek ve výši 609 Kč; v rámci smlouvy si pak obě strany sjednaly použití , ; při sjednávání úvěrové smlouvy přitom právní předchůdkyně žalobkyně, podle tvrzení žalobkyně, zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet prohlášením samotného žalovaného o jeho osobních, příjmových a výdajových poměrech, podle nichž žalovaný měl žít sám, neměl mít žádnou vyživovací povinnost, měl bydlet v nájmu, měl být OSVČ v oboru označení oboru, anonymizováno s měsíčním příjmem ve výši 40 000 Kč (aniž by bylo uvedeno, zda je o hrubý či čistý příjem), žádné další příjmy již mít neměl, jeho celkové měsíční výdaje měly činit 23 500 Kč, z toho 5 500 Kč za nájem a inkaso, 5 000 Kč za další výdaje domácnosti, 12 000 Kč za splátky jiných půjček a 1 000 Kč za ostatní výdaje; s tím, že obchodní zástupce oprávněný jednat za právní předchůdkyni žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil výpis z bankovního účtu žalovaného, jeho živnostenský list, nájemní smlouvu a doklad o platbě SIPO, žalobkyně však ani v tomto případě žádné takovéy soudu nepředložila.

11. Podle , o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

12. Podle , , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Podle , , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle 991 odst. 2 , , bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Oba právní vztahy je totiž nutno posoudit ve smyslu , o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 2 x 20 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. , o spotřebitelském úvěru. Podle tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením obou úvěrových smluv posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp.zn. „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto , o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném konkrétním případě pak právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání obou předmětných smluv s žalovaným měla mít sice k dispozici doklady o jeho podnikání, o jeho bydlení a platbách SIPO, avšak tyto doklady nebyly ze strany žalobkyně v řízení vůbec předloženy, kdy z karty zákazníka vyplývá, že byla pověřeným zaměstnancem právní předchůdkyně žalobkyně toliko ověřeny. Nicméně i kdyby tak žalobkyně učinila, má soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečně a správné. Z údajů v zákaznické kartě totiž vyplývá, že nebylo nijak ověřováno, jaké jsou skutečné výdaje žalovaného, jaká je jeho platební morálka u dalších úvěrových smluv, jimiž měl být vázán. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež právní předchůdkyně žalobkyně nemohla ani v jednom případě dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud u obou smluv dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smluv a tento nedostatek má za následek neplatnost obou předmětných spotřebitelských smluv o úvěru. Podle , , je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu zde přitom nebyly předpoklady.

16. Žalobkyně přitom v řízení tvrdila a prokázala, že její právní předchůdkyně žalovanému poskytla u smlouvy číslo částku 20 000 Kč a žalovaný na tuto částku uhradil celkem 16 764,17 Kč (10 822 Kč plus 5 830 Kč plus 112,17 Kč), u smlouvy číslo pak rovněž částku 20 000 Kč, na tuto žalovaný uhradil celkem částku 11 764 Kč (4 072 Kč plus 7 692 Kč). Dosud tedy žalovaný u smlouvy číslo dluží žalobkyni na plnění poskytnuté bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) částku 3 235,83 Kč (20 000 Kč – 16 764,17 Kč) a u smlouvy číslo dluží žalobkyni na plnění poskytnuté bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) částku 8 236 Kč (20 000 Kč – 11 764 Kč), kdy tyto částky představují majetkový prospěch žalovaného na úkor žalobkyně. S ohledem na tyto závěry tedy soud žalobě vyhověl v části týkající se zaplacení částky 11 471,83 Kč (jako součtu částek 3 235,83 Kč a 8 236 Kč) a zavázal žalovaného, aby ji žalobkyni uhradil, když není možno přiznat žalobkyni další plnění ze smlouvy, včetně poplatků, smluvních úroků, případně smluvních pokut, když pro absolutní neplatnost smluv nebyl žalovaný dalšími závazky ze smlouvy vázán. Žalobkyně přitom vyzvala žalovaného k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 11. 8. 2022, dle kterého měl žalovaný uhradit svůj dluh nejpozději do 7 dnů od odeslání výzvy. Tato výzva byla žalovanému odeslána dne 11. 8. 2022, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j.  -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 16. 8. 2022. Od této chvíle běžela ve smyslu , , žalovanému lhůta„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. , kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k  , (Hulmák, M. a kol.: V. Závazkové právo. Obecná část (–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měl žalovaný splnit svůj dluh nejpozději dne 25. 8. 2022. Protože tak žalovaný neučinil, dostal se ode dne 26. 8. 2022 podle , , do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byl žalovaný rovněž zavázán k úhradě zákonného úroku z prodlení v žalobou požadované výši 8,05 %, když zákonná výše úroku z prodlení ve smyslu vládního by byla k danému okamžiku vyšší, avšak soud při vázanosti rozsahem podané žaloby v souladu s  nemohl přiznat žalobkyni úrok vyšší, než požadovala. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.

17. Právní předchůdkyně žalobkyně – společnost právnická osoba přitom následně uzavřela se žalobkyní platnou smlouvu o postoupení obou shora specifikovaných pohledávek za žalovaným na žalobkyni. Na základě této smlouvy o postoupení pohledávky proto byly pohledávky vůči žalovanému se vším příslušenstvím a případným zajištěním platně převedeny ze společnosti právnická osoba na žalobkyni, jež je tak nyní ve sporu aktivně legitimována, přičemž oznámení o postoupení pohledávek učinila ve vztahu k žalovanému právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel.

18. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. věta před středníkem a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě zejména vzhledem k již dlouhé době trvání, povaze a nemalé výši dluhu, jakož i k dosavadnímu zcela pasivnímu postoji žalovaného k tomuto dluhu, soud žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, neshledal, respektive tyto důvody nebyly žádným z účastníků ani tvrzeny.

19. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 11 471,83 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, ve zbytku tj. co do částky 14 342,16 Kč s příslušenstvím, byla její žaloba zamítnuta. Soud přitom v souladu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. , přihlédl při posuzování úspěchu a neúspěchu v řízení i k tomuto příslušenství, přitom i bez další kapitalizace požadovaných úroků ke dni rozhodování soudu je zřejmé, že procesně úspěšnější byl v daném řízení žalovaný, který by tak měl právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, pročež soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.