Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
17 C 112/2023-30
Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní JUDr. Dášou Kozákovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o 10 438 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 6 300 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 6 300 Kč od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v rozsahu požadavku na zaplacení částky 1 946 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 8 246 Kč od datum do datum, s úrokem ve výši 11,75 % ročně z částky 1 946 Kč od datum do zaplacení, v rozsahu nákladů spojených s uplatněním pohledávky v částce 2 500 Kč a v rozsahu částky 2 192 Kč, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 6 300 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 6 300 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v rozsahu požadavku na zaplacení částky 1 946 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 8 246 Kč od [datum] do [datum], s úrokem ve výši 11,75 % ročně z částky 1 946 Kč od [datum] do zaplacení, v rozsahu nákladů spojených s uplatněním pohledávky v částce 2 500 Kč a v rozsahu částky 2 192 Kč, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky ve výši 10 438 Kč s příslušenstvím. Nárok žalobkyně odůvodnila tím, že žalovaná s žalobkyní uzavřela prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (internetových stránek webová adresa) dne datum smlouvu o zápůjčce, na základě níž byla žalované poskytnuta jistina zápůjčky ve výši 6 300 Kč, a žalovaná se zavázala jistinu splatit spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 1 946 Kč. Žalobkyně dále tvrdila, že ověřila totožnost žalované pomocí ověřovací korunové platby a předložené kopie dokladu totožnosti. Žalobkyně žalované jistinu zápůjčky poskytla, žalovaná však nedodržela řádně podmínky pro splácení, když jistinu spolu s poplatkem neuhradila do data splatnosti dne datum. Žalovanou částku 10 438 Kč tvoří dlužná jistina ve výši 6 300 Kč, poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 1 946 Kč a smluvní pokuta ve výši 0,10 % denně z výše dlužné jistiny 6 300 Kč, kapitalizovaná do datum ve výši 2 192 Kč, příslušenství se skládá z účelně vynaložených nákladů v souvislosti s prodlením (písemné výzvy) v celkové výši 2 500 Kč (5 × 500 Kč) a zákonného úroku z prodlení od datum do zaplacení.
2. Žalovaná sice nesporovala, že s žalobkyní uzavřela dne datum smlouvu, na základě níž jí žalobkyně poskytla finanční prostředky ve výši 6 300 Kč, nicméně s ohledem na skutečnost, že žalobkyně před uzavřením smlouvy porušila svou zákonnou povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (žalované), považuje žalovaná smlouvu za neplatnou, přičemž neplatnost smlouvy dovozuje i pro její rozpor s dobrými mravy.
3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru: Žalovaná uzavřela s žalobkyní dne datum prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (internetu) smlouvu o zápůjčce včetně všeobecných obchodních podmínek žalobkyně, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalované jistinu ve výši 6 300 Kč převodem na její bankovní účet, a žalovaná zavázala jistinu spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 946 Kč uhradit nejpozději do datum. Pro případ prodlení s úhradou si smluvní strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,10 % denně z dlužné částky. Strany si dále sjednaly náhradu nákladů za vymáhací proces/odeslání upomínek v paušální výši 500 Kč za každou jednotlivou upomínku. /viz smlouvu o zápůjčce na č. l. 7-8 p. v. spisu a všeobecné obchodní podmínky v elektronické evidenci CEPR/. Žalovaná úvěr čerpala ve výši 6 300 Kč, avšak svůj dluh neuhradila řádně a včas /viz potvrzení o odeslání jistiny na bankovní účet žalované na č. l. 13, upomínky a výzvy k úhradě na č. l. 9-11 /. Žalobkyně naposledy vyzvala žalovanou k úhradě předžalobní výzvou /viz předžalobní upomínku na č. l. 12 a podací lístek na č. l. 14
4. Soud však dále z hlediska skutkového stavu nemohl učinit skutkový závěr takový, že žalobkyně řádně provedla posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) žalované s odbornou péčí. Žalobkyně se z hlediska zkoumání úvěruschopnosti omezila toliko na obecná tvrzení, že si vyžádala informace ohledně rodinných, pracovních, příjmových a výdajových poměrů, případně nahlédla do relevantních databází. Žalobkyně skutečnost o zkoumání úvěruschopnost sice v obecné rovině tvrdila, avšak z hlediska zkoumání zůstala pouze u nekonkrétních tvrzení a soudu nebyly předloženy žádné důkazy svědčící o tom, že vůbec a v jakém rozsahu, byly schopnosti žalované splatit řádně jistinu zápůjčky zkoumány. Pro, byť omluvenou, nepřítomnost žalobkyně při ústním jednání, nebylo možné tuto poučit o jejích povinnostech a o následcích jejich nesplnění dle § 118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).
5. Po právní stránce soud hodnotil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen„ o. z.”), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.
6. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze dohodnout úroky.
7. Podle § 2 odst. 1 ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
8. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…).
9. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
11. Dle § 2991 odst. 1 o. z. ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
12. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná.
13. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany žalobkyně coby poskytovatelky spotřebitelského úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalované. V tomto směru nelze než konstatovat, že žalobkyně své povinnosti ve smyslu § 86 ZoSÚ nedostála.
14. Soud konstatuje, že žalobkyně nikterak neověřovala příjmy ani výdaje žalované. Spokojila se toliko s vyžádanými informacemi od žalované, ohledně jejich rodinných, pracovních, příjmových, výdajových a dalších poměrů a dále nahlédla do relevantních databází. Takový postup žalobkyně soud nemohl hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru, neboť není postačující, aby žalobkyně vyšla pouze z nedoloženého osobního prohlášení žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Z hlediska příjmových i výdajových poměrů žalovaného neměla žalobkyně po ruce žádný, natož relevantní doklad. Pouhé doplnění údajů získaných ze sdělení žalovaného do formuláře žalobkyně, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k absenci jakýchkoli podkladů k příjmům a výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. S ohledem na shora uvedené nelze dovodit, že by ze strany žalobkyně byla úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí zkoumána.
15. Soud k výše uvedenému dodává, že tyto závěry jsou zcela v souladu i s judikaturou. Ústavní soud v nálezu ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 4129/18, mj. zdůraznil, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit“ s tím, že by„ státní moc neměla poskytovat ochranu právům subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Konečně uvedl, že„ obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ V daném případě však s ohledem na nedostatečné zkoumání příjmů i výdajů žalované nelze uzavřít, že by se ze strany žalobkyně o takové přesvědčivé zkoumání skutečně jednalo.
16. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele v zákoně je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností (viz důvodovou zprávu k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet, neboť v případě pochybností o úvěruschopnosti úvěr neposkytne. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz příjmení, L.; příjmení, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod číslo použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Skutečnost, že žalobkyní vybraný způsob zkoumání bonity na základě statistických dat vede k nižšímu procentu řádně neplatících úvěrovaných osob nemá žádný vliv na posouzení soudu ohledně řádnosti zkoumání úvěruschopnosti konkrétního žalovaného, neboť pro účely zkoumání úvěruschopnosti musí žalobkyně tvrdit a prokazovat zkoumání úvěruschopnosti vždy ke každému konkrétnímu žalovanému (ověřování jeho reálné finanční situace). Tento postup však samozřejmě nebrání žalobkyni, aby pro účely schvalování poskytování úvěru (dosažení nižšího % úvěru, ohledně kterých dospěje proces vymáhání pohledávky až k soudnímu řízení) prováděla i další zkoumání bonity, respektive různými způsoby stanovovala limity poskytovaných úvěru, jakožto i výši požadovaných splátek.
17. Ohledně následku absolutní neplatnosti při nezkoumání úvěruschopnosti po účinnosti ZoSÚ od datum soud konstatuje, že v § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. V podrobnostech srov. např. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019-97 nebo ze dne 25. 6. 2019, č. j. 23 Co 128/2019-129, v nichž se soud detailně zabýval otázkou výkladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v §§ 86 a 87 ZoSÚ a uzavřel, že výklad předmětného § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost, ale zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Na tomto místě soud dále odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne datum ve věci C číslo z jehož závěru vyplývá, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne datum o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.
18. Soud vzal za prokázané, že žalobkyně s žalovanou uzavřela smlouvu o (spotřebitelském) úvěru, jelikož však před uzavřením smlouvy s odbornou péčí dostatečně nezkoumala úvěruschopnost spotřebitele (žalované), nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy a redukce nároku žalobkyně vůči žalované na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení. Soud proto žalobu v rozsahu poplatku za poskytnutí zápůjčky 1 946 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč, smluvní pokuty ve výši 2 192 Kč včetně příslušného úroku z prodlení, zamítl.
19. Žalovaná, která poskytnuté peněžní prostředky bez právního důvodu přijala, je proto povinna žalobkyni vrátit plnění v částce 6 300 Kč, a to bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění dle § 1958 o. z. Výzva k plnění byla obsažena v rámci předžalobní výzvy ze dne datum (ohledně dřívějších výzev nebyl soudu doložen doklad o jejich odeslání žalované), která byla téhož dne odeslána na adresu bydliště uvedenou v předmětné smlouvě, přičemž lze předpokládat, že dne datum byla výzva žalované doručena (srov. § 573 o. z.). S ohledem na 3denní lhůtu k plnění, obsaženou ve výzvě, se tak žalovaná dostala do prodlení dnem datum. Soud proto přiznal žalobkyni dle § 1968 ve spojení s § 1970 o. z. právo na úrok z prodlení z dlužné jistiny od uvedeného dne do zaplacení ve výši 11,75 % ročně, která odpovídá § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
20. Lhůta k plnění byla určena v souladu s § 160 o. s. ř.
21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť poměrný úspěch žalobkyně odpovídá úspěchu žalované, přičemž v tomto případě soud ohledně poměru úspěchu a neúspěchu přihlédl i k uplatněnému příslušenství pohledávky v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. I. ÚS 2717/08.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Mělníku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nebudou-li povinnosti stanovené tímto rozhodnutím plněny řádně a včas, může oprávněná osoba po právní moci rozhodnutí podat návrh na soudní výkon rozhodnutí podle části šesté o. s. ř. nebo návrh na exekuci podle zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu.