Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
4 C 265/2022-38
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Svačinovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 10 512 Kč
takto:
I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 10 512 Kč, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 10 512 Kč, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení smluvní pokuty ve výši 10 512 Kč z titulu smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo ze dne 3. 8. 2020, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr v celkové výši 30 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet žalobkyni spolu s úroky ve výši 21,55 % ročně měsíčními splátkami ve výši 1 500 Kč. Žalovaný se však dostal do prodlení s úhradou nejméně jedné měsíční splátky, a proto byl úvěr zesplatněn. O nárocích žalobkyně, a to včetně nároku na zaplacení smluvní pokuty za dobu do 3. 1. 2021, již bylo pravomocně rozhodnuto platebním rozkazem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 19. 1. 2021, číslo jednací, a předmětem tohoto řízení tak žalobkyně činí pouze nárok na zaplacení smluvní pokuty za dobu od 4. 1. 2021 do 13. 1. 2022 celkem ve výši 10 512 Kč. K ověření schopnosti žalovaného splácet úvěr žalobkyně uvedla, že žalovaný byl před uzavřením smlouvy dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům předloženými žalovaným. Poskytnuté informace byly zaznamenány do tiskopisu posouzení úvěruschopnosti zákazníka. Současně bylo z insolvenčního rejstříku ověřeno, zda není vůči žalovanému vedeno insolvenční řízení a byla provedena lustrace v centrální evidenci exekucí.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , (dále jen „o. s. ř. ”), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání.
3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 3. 8. 2020, číslo soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr celkem ve výši 30 000 Kč tak, že částka 27 500 Kč byla převedena na účet žalovaného a částka 2 500 Kč byla v souladu s čl. II smlouvy převedena na účet zprostředkovatele úvěru. Žalovanému tak byl poskytnut úvěr celkem ve výši 30 000 Kč a tento se zavázal uhradit jistinu a částku 7 500 Kč ve 25. měsíčních splátkách po 1 500 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 21,55 % p. a. Žalovaný obdržel formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky a dále úvěrové podmínky. Dle čl. IV bod 1 písm. b smluvních podmínek, pokud zákazník včas nesplní povinnost uhradit splátku, má společnost právo požadovat uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. Dle čl. IV bod 4 písm. b, d smluvních podmínek je zákazník povinen uhradit žalobci náhradu nákladů za každou odeslanou upomínku 100 Kč. Dle čl. IV bod 2 písm. c smluvních podmínek je zákazník v případě prodlení s dohodnutou měsíční splátkou povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou jednotlivou splátku v prodlení. Dle čl. IV bod 2 písm. b smluvních podmínek je zákazník v případě prodlení s úhradou zůstatku úvěru povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně. Žalovaný úvěr čerpal dle potvrzení o provedených transakcích způsobem uvedeným úvěrové smlouvě dne 6. 8. 2020 celkem ve výši 30 000 Kč. Neuhradil však dle inkasní bilance již splátku splatnou dne 20. 9. 2020 a dále již přestal sjednané splátky hradit, přičemž ke dni zesplatnění dne 26. 11. 2020 představovala nesplacená jistina včetně dlužných splátek částku 31 563 Kč.
4. Z výpočtu výše smluvní pokuty v závislosti na úhradách soud zjistil, že na pohledávku žalobkyně byla dne 24. 11. 2021 uhrazena částka 19 928 Kč a smluvní pokuta za dobu od 4.1.2021 do 24.11.2021 pak činí 10 226,41 Kč, dne 14.12.2021 uhrazena částka 5 313 Kč a smluvní pokuta za dobu od 25.11.2021 do 14.12.2021 pak činí 232,70 Kč, dne 21.12.2021 uhrazena částka 5 935,2 Kč a smluvní pokuta za dobu od 15.12.2021 do 21.12.2021 pak činí 44,25 Kč a dne 13.1.2022 uhrazena částka 386,8 Kč a smluvní pokuta za dobu od 22.12.2021 do 13.1.2022 pak činí 8,90 Kč.
5. Z posouzení úvěruschopnosti zákazníka, výplatních pásek žalovaného za měsíce květen a červen 2020, výpisu z účtu žalovaného a čestného prohlášení žalovaného soud zjistil, že žalovaný v době poskytnutí úvěru byl svobodný, neměl žádnou vyživovací povinnost, disponoval pravidelným měsíčním příjmem po srážkách průměrně ve výši 22 511,50 Kč dle výplatních pásek za uvedené měsíce a byl bez závazků. Zůstatek na účtu žalovaného ke dni 21. 7. 2020 představoval částku 122,61 Kč. Žalovaný neprocházel lustrací v insolvenčním a exekučním rejstříku. Z výplatní pásky za měsíc červen 2020 soud zjistil srážku ze mzdy žalovaného na exekuci celkem ve výši 16 905 Kč, k výplatě mu tak zbylo 13 375 Kč.
6. Předžalobní výzvou ze dne 31. 5. 2022, podanou k poštovní přepravě dne 1. 6. 2022, vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení smluvní pokuty za dobu od 4. 1. 2021 do 13. 1. 2022 ve výši 10 512 Kč.
7. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“). Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru “), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
9. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
10. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.
11. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.
12. Soud aplikoval zákon o spotřebitelském úvěru , neboť žalovaný je spotřebitel, žalobkyně podnikatelka a je tedy nutno smluvní vztah účastníků posoudit jako spotřebitelský úvěr.
13. Předložené důkazy hodnotil soud podle § 132 o. s. ř. o. s. ř. a dospěl k závěru, že dne 3. 8. 2020 byla mezi žalobkyní a žalovaným sjednána smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku , na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému částku 30 000 Kč. Pro případ prodlení s úhradou zůstatku úvěru byla stranami sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně.
14. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se však soud musel dále zabývat tím, zda žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného. Problematikou posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 , kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Dle vyjádření žalovaného představoval příjem žalovaného částku 30 000 Kč, celkové výdaje na bydlení částku 3 000 Kč a splátky dalších úvěrů 0 Kč. Žalobkyně pak dle svého vyjádření vycházela při stanovení disponibilního zůstatku příjmu žalovaného vzhledem k měsíční splátce ve výši 1 500 Kč z příjmu žalovaného ve výši 30 000 Kč a dále z výdajů žalovaného na bydlení ve výši 5 374 Kč a blíže neurčené částky životního minima žalovaného ve výši 5 590 Kč. Žalobkyně však nenavrhla a ani nepředložila žádné důkazy k prokázání svých tvrzení týkajících se skutečného ověření výše výdajů žalovaného před uzavřením smlouvy, a to včetně exekučních srážek vyplývajících z poslední výplatní pásky žalovaného. Z listin předložených žalobkyní tak nelze učinit závěr, že by právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru ověřením skutečné výše výdajů žalovaného z jím předložených listin v situaci, kdy bylo prokázáno, že žalovanému v době sjednávání smlouvy byla strhnuta částka 16 905 Kč ze mzdy a zbývala mu částka 13 375 Kč k výplatě. V této situaci měla žalobkyně věnovat patřičnou pozornost ověření výdajů žalovaného, když je zřejmé, že normativní částka nákladů na bydlení ve výši 5 374 Kč neodpovídá skutečnosti a náklady na bydlení, energie, vodné a jiné platby s bydlením spojené byly mnohem vyšší. Přihlédnout je nutné také k tomu, že žalovaný byl svobodný a měl jednu vyživovací povinnost, a uváděné výdaje jsou tak zcela nepostačující. Konečný zůstatek na účtu činil pouhých 122,61 Kč a je tak zřejmé, že žalovaný by neměl z čeho splácet poskytnutý úvěr, což mělo žalovanou navést k pečlivému zkoumání a ověření výdajů žalovaného. To však žalobkyně neučinila.
15. Soud si je vědom toho, že zákon nestanoví taxativní výčet postupu, které musí být ze strany věřitele pro jeho naplnění provedeny, stejně tak, že by výklad dané normy neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěru a také na žadatele o ně. Pokud však má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmu a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných skutečných výdajů, které lze u každého spotřebitelé rozumně očekávat. Zde soud odkazuje na judikaturu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 ).
16. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republik y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek, a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
17. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako "Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele" zní následovně: "Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat." Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení "členské státy zajistí", pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako "Sankce" stanoví následující: "Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující." Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou "účinné, přiměřené a odrazující", tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C 377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, neboť poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že "Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů." Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C 240/98 až C 244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C 243/08 ), ze dne 4. června 2015, Faber (C 497/13 ) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C 176/17 ). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C 473/00 ), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.
18. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
19. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto příslušné ustanovení v této části neaplikovat.
20. Předmětnou smlouvu, včetně ustanovení o smluvní pokutě pro případ prodlení, je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného, žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit z titulu bezdůvodného obohacení žalobkyni pouze poskytnutou jistinu a soud tedy návrh žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty jako nedůvodný zamítl.
21. Nad rámec uvedeného soud konstatuje, že v mezidobí od vydání platebního rozkazu dne 19. 1. 2021, číslo jednací, byl judikaturou najisto postaven výklad zákona o spotřebitelském úvěru v části týkající se následků neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
22. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , dle kterého, účastníku, který měl ve věci částečný úspěch, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, případně vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Ve věci byl úspěšný žalovaný, a tak by měla vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož však žalovanému dle obsahu spisu v řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 01 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.