Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
4 C 336/2022-39
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Svačinovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 15 009 Kč
takto:
I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 15 009 Kč, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 15 009 Kč, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení smluvní pokuty ve výši 15 009 Kč z titulu smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo ze dne 24. 1. 2020, na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr v celkové výši 30 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet žalobkyni spolu s úroky ve výši 21,55 % ročně měsíčními splátkami ve výši 1 500 Kč. Žalovaná se však dostala do prodlení s úhradou nejméně jedné měsíční splátky, a proto byl úvěr zesplatněn. O nárocích žalobkyně, a to včetně nároku na zaplacení smluvní pokuty za dobu do 3. 7. 2020, již bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 10. 11. 2020, č. j. 13 C 192/2020 -20 a předmětem tohoto řízení tak žalobkyně činí pouze nárok na zaplacení smluvní pokuty za dobu od 4. 7. 2020 do 16. 6. 2022 celkem ve výši 15 009 Kč. K ověření schopnosti žalované splácet úvěr žalobkyně uvedla, že žalovaná byla před uzavřením smlouvy dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům předloženými žalovanou. Poskytnuté informace byly zaznamenány do tiskopisu posouzení úvěruschopnosti zákazníka. Současně bylo z insolvenčního rejstříku ověřeno, zda není vůči žalované vedeno insolvenční řízení a byla provedena lustrace v centrální evidenci exekucí.
2. Žalovaná ve věci podala odpor proti platebnímu rozkazu, v němž uvedla, že nárok žalobkyně neuznává, neboť uhradila, co jí bylo rozsudkem sp. zn. 13 C 192/2020 -20 a exekučním příkazem č. j. 129 EX 2034/21-48 uloženo. Rovněž požádala z důvodu nepříznivé sociální situace o uložení plnění ve splátkách.
3. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , (dále jen „o. s. ř. ”), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání.
4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 24. 1. 2020, číslo soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované úvěr celkem ve výši 30 000 Kč tak, že částka 27 500 Kč byla převedena na účet žalované a částka 2 500 Kč byla v souladu s čl. II smlouvy převedena na účet zprostředkovatele úvěru. Žalované tak byl poskytnut úvěr celkem ve výši 30 000 Kč a tato se zavázala uhradit jistinu a částku 7 500 Kč ve 25. měsíčních splátkách po 1 500 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 21,55 % p. a. Žalovaná obdržela formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky a dále úvěrové podmínky. Dle čl. IV bod 1 písm. b smluvních podmínek, pokud zákazník včas nesplní povinnost uhradit splátku, má společnost právo požadovat uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. Dle čl. IV bod 4 písm. b, d smluvních podmínek je zákazník povinen uhradit žalobci náhradu nákladů za každou odeslanou upomínku 100 Kč. Dle čl. IV bod 2 písm. c smluvních podmínek je zákazník v případě prodlení s dohodnutou měsíční splátkou povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou jednotlivou splátku v prodlení. Dle čl. IV bod 2 písm. b smluvních podmínek je zákazník v případě prodlení s úhradou zůstatku úvěru povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně. Žalovaná úvěr čerpala dle potvrzení o provedených transakcích způsobem uvedeným úvěrové smlouvě dne 27. 1. 2020 celkem ve výši 30 000 Kč. Neuhradila však dle inkasní bilance již splátku splatnou dne 20. 3. 2020 a dále již přestala sjednané splátky hradit, přičemž ke dni zesplatnění dne 22. 5. 2020 představovala nesplacená jistina včetně dlužných splátek částku 30 549 Kč.
5. Z výpočtu výše smluvní pokuty v závislosti na úhradách soud zjistil, že na pohledávku žalobkyně byla dne 21.01.2021 uhrazena částka 1000 Kč a smluvní pokuta za dobu od 04.07.2020 do 21.01.2021 pak činí 6140,35 Kč, dne 17.02.2021 uhrazena částka 1000 Kč a smluvní pokuta za dobu od 22.01.2021 do 17.02.2021 pak činí 797,82 Kč, dne 17.03.2021 uhrazena částka 1000 Kč a smluvní pokuta za dobu od 18.02.2021 do 17.03.2021 pak činí 799,37 Kč, dne 21.04.2021 uhrazena částka 1000 Kč a smluvní pokuta za dobu od 18.03.2021 do 21.04.2021 pak činí 964,22 Kč, dne 14.06.2021 uhrazena částka 1000 Kč a smluvní pokuta za dobu od 22.04.2021 do 14.06.2021 pak činí 1433,65 Kč, dne 24.06.2021 uhrazena částka 1000 Kč a smluvní pokuta za dobu od 15.06.2021 do 24.06.2021 pak činí 255,49 Kč, dne 02.09.2021 uhrazena částka 908 Kč a smluvní pokuta za dobu od 25.06.2021 do 02.09.2021 pak činí 1718,43 Kč, dne 14.09.2021 uhrazena částka 3462 Kč a smluvní pokuta za dobu od 03.09.2021 do 14.09.2021 pak činí 283,69 Kč, dne 14.10.2021 uhrazena částka 3353 Kč a smluvní pokuta za dobu od 15.09.2021 do 14.10.2021 pak činí 605,37 Kč, dne 19.11.2021 uhrazena částka 3258 Kč a smluvní pokuta za dobu od 15.10.2021 do 19.11.2021 pak činí 605,74 Kč, dne 16.12.2021 uhrazena částka 3629,9 Kč a smluvní pokuta za dobu od 20.11.2021 do 16.12.2021 pak činí 366,34 Kč, dne 18.01.2022 uhrazena částka 2992,5 Kč a smluvní pokuta za dobu od 17.12.2021 do 18.01.2022 pak činí 327,96 Kč, dne 15.02.2022 uhrazena částka 529,3 Kč a smluvní pokuta za dobu od 19.01.2022 do 15.02.2022 pak činí 194,48 Kč, dne 21.02.2022 uhrazena částka 838,8 Kč a smluvní pokuta za dobu od 16.02.2022 do 21.02.2022 pak činí 38,5 Kč, dne 16.03.2022 uhrazena částka 537,33 Kč a smluvní pokuta za dobu od 22.02.2022 do 16.03.2022 pak činí 128,28 Kč, dne 22.04.2022 uhrazena částka 1291,99 Kč a smluvní pokuta za dobu od 17.03.2022 do 22.04.2022 pak činí 186,49 Kč, dne 13.05.2022 uhrazena částka 1268,98 Kč a smluvní pokuta za dobu od 23.04.2022 do 13.05.2022 pak činí 78,71 Kč, dne 16.06.2022 uhrazena částka 2479,2 Kč a smluvní pokuta za dobu od 14.05.2022 do 16.06.2022 pak činí 84,29 Kč
6. Z listin navržených žalobkyní k důkazu, které tvoří přílohu návrhu žalobkyně na vydání elektronického platebního rozkazu ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. EPR číslo 2020, a to výplatních pásek žalované za měsíce říjen až prosinec 2019, pracovní smlouvy ze dne 11. 6. 2018 ve znění dohody ze dne 10. 6. 2019, mzdového výměru a osobního ohodnocení, doplněných částečným výpisem z účtu, soud zjistil, že žalovaná byla zaměstnána na dobu určitou do 10. 6. 2020 s průměrnou výší čistého měsíčního příjmu za dobu od října do prosince 2019 ve výši 19 810 Kč. Konečný zůstatek na účtu žalované vykazoval dle výpisu ke dni 1. 11. 2019 zápornou částku - 2 924,39 Kč a dále je zřejmé čerpání kontokorentního úvěru ve výši 5 000 Kč dne 4. 11. 2019 s poznámkou ThePay.cz, s.r.o. Konečný zůstatek na účtu žalované vykazoval ke dni 31. 12. 2019 zápornou částku - 10 247 Kč a dále je zřejmé čerpání kontokorentního úvěru ve výši 6 930 Kč dne 1. 12. 2019 s poznámkou ThePay FERRATU. Dle informace k pozemku byla žalovaná evidována jako výlučný vlastník budovy adresa obec na pozemku parce číslo pro obec a k. ú. obec a na nemovitostech je evidováno zástavní právo smluvní. Z tiskopisu posouzení úvěruschopnosti ze dne 27. 1. 2020 a výplatních pásek soud zjistil, že žalovaná v době poskytnutí úvěru měla vyživovací povinnost vůči nezl. dítěti a žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti vycházela pouze z normativních nákladů na bydlení žalované ve výši 4 670 Kč a částek životního a existenčního minima 3 410 Kč a 2 200 Kč. Žalovaná neprocházela lustrací v insolvenčním a exekučním rejstříku.
7. Předžalobní výzvou ze dne 22. 8. 2022, podanou k poštovní přepravě téhož dne, vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení smluvní pokuty za dobu od 4. 7. 2020 do 16. 6. 2022 ve výši 15 009 Kč.
8. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“). Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru “), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
10. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
11. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.
12. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.
13. Soud aplikoval zákon o spotřebitelském úvěru , neboť žalovaná je spotřebitelka, žalobkyně podnikatelka a je tedy nutno smluvní vztah účastníků posoudit jako spotřebitelský úvěr.
14. Předložené důkazy hodnotil soud podle § 132 o. s. ř. o. s. ř. a dospěl k závěru, že dne 24. 1. 2020 byla mezi žalobkyní a žalovanou sjednána smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku , na jejímž základě poskytla žalobkyně žalované částku 30 000 Kč. Pro případ prodlení s úhradou zůstatku úvěru byla stranami sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně.
15. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se však soud musel dále zabývat tím, zda žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované. Problematikou posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 , kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení.
16. Dle vyjádření žalované představoval příjem žalované částku 19 000 Kč a celkové výdaje částku 7 664 Kč. Žalobkyně pak dle svého vyjádření vycházela při stanovení disponibilního zůstatku příjmu žalované, vzhledem k měsíční splátce ve výši 1 500 Kč, z příjmu žalované ve výši 19 000 Kč a dále z výdajů žalované na bydlení ve výši 4 670 Kč a blíže neurčené částky životního minima žalované ve výši 5 590 Kč. Žalobkyně však netvrdila skutečné výdaje žalované, nenavrhla žádné důkazy k prokázání skutečného ověření výše měsíční splátky žalované na úvěr u právnická osoba před uzavřením smlouvy o úvěru a zejména je zřejmé, že pracovní smlouva žalované byla sjednána na dobu určitou do června 2020. Z výpisu z účtu žalované pak vyplývá, že tato řešila již před uzavřením smlouvy o úvěru deficit volných finančních zdrojů uzavíráním úvěrových smluv s blíže neurčenou výší měsíční splátky úvěru. Z listin předložených žalobkyní tak nelze učinit závěr, že by právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila schopnost žalované splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru ověřením skutečné výše výdajů žalované z jí předložených listin a schopnosti žalované úvěr splatit v situaci, kdy bylo prokázáno, že žalovaná má pracovní poměr jen do černa 2020 a splácí hypoteční úvěr a další úvěry a na účtu je v deficitu. V této situaci měla žalobkyně věnovat patřičnou pozornost ověření výdajů žalované, když je zřejmé, že normativní částka nákladů na bydlení ve výši 4 000 Kč neodpovídá skutečnosti a náklady na bydlení, energie, vodné a jiné platby s bydlením spojené byly mnohem vyšší. To však žalobkyně neučinila.
17. Soud si je vědom toho, že zákon nestanoví taxativní výčet postupu, které musí být ze strany věřitele pro jeho naplnění provedeny, stejně tak, že by výklad dané normy neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěru a také na žadatele o ně. Pokud však má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmu a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných skutečných výdajů, které lze u každého spotřebitelé rozumně očekávat. Zde soud odkazuje na judikaturu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 ).
18. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republik y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek, a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
19. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako "Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele" zní následovně: "Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat." Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení "členské státy zajistí", pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako "Sankce" stanoví následující: "Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující." Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou "účinné, přiměřené a odrazující", tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C 377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, neboť poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že "Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů." Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C 240/98 až C 244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C 243/08 ), ze dne 4. června 2015, Faber (C 497/13 ) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C 176/17 ). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C 473/00 ), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.
20. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
21. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto příslušné ustanovení v této části neaplikovat.
22. Předmětnou smlouvu, včetně ustanovení o smluvní pokutě pro případ prodlení, je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované, žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit z titulu bezdůvodného obohacení žalobkyni pouze poskytnutou jistinu a soud tedy návrh žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty jako nedůvodný zamítl.
23. Nad rámec uvedeného soud konstatuje, že v mezidobí od vydání rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 10. 11. 2020, č. j. 13 C 192/2020 -20, byl judikaturou najisto postaven výklad zákona o spotřebitelském úvěru v části týkající se následků neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
24. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , dle kterého, účastníku, který měl ve věci částečný úspěch, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, případně vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Ve věci byla úspěšná žalovaná, a tak by měla vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož však žalované dle obsahu spisu v řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 01 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.