Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
20 C 269/2022-113
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Lenkou Šrytrovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 20 708,63 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 708,63 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 20 708,63 Kč od 7. 3. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobkyni kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení 1 009,97 Kč od 27. 10. 2017 do 1. 3. 2018, úrok 21,99 % ročně z částky 20 708,63 Kč od 26. 2. 2020 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky 20 708,63 Kč od 26. 2. 2020 do 6. 3. 2020, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení 639 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně, anonymizováno jméno příjmení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 708,63 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 20 708,63 Kč od 7. 3. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobkyni kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení 1 009,97 Kč od 27. 10. 2017 do 1. 3. 2018, úrok 21,99 % ročně z částky 20 708,63 Kč od 26. 2. 2020 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky 20 708,63 Kč od 26. 2. 2020 do 6. 3. 2020, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení 639 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně, [anonymizováno] [jméno] [příjmení].
1. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 20 708,63 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že její předchůdkyně právnická osoba (dále jen„ banka“) uzavřela s žalovaným Smlouvu o bankovních produktech a službách, na základě, které se banka zavázala poskytnout žalovanému bankovní služby a produkty. Banka se zavázala zřídit a vést pro žalovaného bankovní účet č. bankovní účet. Na základě anonymizováno ke smlouvě o bankovních produktech a službách ze dne datum se banka zavázala poskytnout žalovanému kontokorentní úvěr anonymizováno, který umožnil žalovanému přečerpat prostředky na běžném účtu až do úvěrového limitu 15 000 Kč. Žalovaný však své povinnosti ze smlouvy neplnil, když nepovoleně přečerpal účet do výše 20 708,63 Kč, čímž došlo k překročení úvěrového limitu. Banka převedla 27. 10. 2017 aktuální výši nepovoleného přečerpání účtu 20 708,63 Kč na nově zřízený úvěrový účet za účelem jeho uhrazení v pravidelných splátkách. Žalovaný dlužnou částku nesplatil. V souladu se smluvními podmínkami banka proto prohlásila úvěr za ihned splatný ke dni 1. 3. 2018. Žalovaný zůstal žalobkyni, na kterou byla pohledávka postoupena, dlužen částku 20 708,63 Kč představující jistinu, úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni 25. 2. 2020 ve výši 1 009,97 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 20 708,63 Kč od 26. 2. 2020 do zaplacení a smluvní úrok ve výši 21,99 % p.a. z částky 20 708,63 Kč od 26. 2. 2020 do zaplacení. Žalovaný do dnešního dne zbývající dlužnou částku neuhradil, a proto se jejího uhrazení žalobkyně domáhá soudní cestou.
2. Co se týče posuzování úvěruschopnosti žalovaného, vycházela banka z příjmů, které žalovaný poskytl bance. Výdaje žalovaného byly odhadnuty na základě historických dat z ČSÚ. Žalovaný byl lustrován v interních a externích databázích, BRKI, NRKI, ISIR.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a po celou dobu řízení zůstal nečinný. Soud nařídil jednání, na kterém provedl listinné důkazy, které ke svým tvrzením předložila žalobkyně a z nich zjistil následující skutečnosti.
4. Ze Smlouvy o bankovních produktech a službách ze dne datum soud zjistil, že společnost právnická osoba (dnes právnická osoba) a žalovaný spolu podepsali smlouvu, ve které byly sjednány práva a povinnosti stran při poskytování bankovních produktů a služeb, na základě smlouvy se banka zavázala vést pro žalovaného běžné účty a také mimo jiné mu poskytnout kontokorentní úvěr anonymizováno povolením debetního zůstatku běžného účtu do výše povoleného limitu za podmínky nepřekročení povoleného limitu a dodržení měsíčního kreditního příjmu. Následně strany podepsaly anonymizováno ke smlouvě o bankovních produktech a službách ze dne datum, ve kterých se banka zavázala vést žalovanému běžný účet č. bankovní účet. Dále zde bylo uvedeno, že výše povoleného limitu činí 15 000 Kč, kontokorentní úvěr se žalovaný zavázal splatit spolu s úrokem 21,99 % ročně. Nedílnou součástí smlouvy byly i Základní produktové podmínky spotřebitelského kontokorentního úvěru, Všeobecné produktové podmínky, Sazebník poplatků za produkty a služby pro fyzické osoby nepodnikatele platný od 31. 12. 2013. Ze sazebníku soud zjistil výši poplatků, které měl žalovaný hradit.
5. Z výpisu z úvěrového účtu soud zjistil, že žalovaný čerpal částku kontokorentního úvěru, když ke dni 20. 2. 2020 byl dluh žalovaného na jistině 20 708,63 Kč, čímž překročil povolený úvěrový limit.
6. Na základě oznámení o zesplatnění ze dne 1. 3. 2018 byl dluh žalovaného 20 708,63 Kč prohlášen za splatný ke dni 1. 3. 2018 v důsledku opakovaného porušování smluvních ujednání. Žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu do 10 dnů ode dne doručení oznámení.
7. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 28. 2. 2020, soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na současnou žalobkyni. Tím došlo k postoupení pohledávky ve smyslu § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník , „dále jen o.z.“ na současnou žalobkyni. Oznámením o postoupení pohledávky byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky. Výzva byla dle poštovního podacího archu odeslána dne 3. 3. 2020.
8. Výzvou k úhradě dluhu ze dne 31. 3. 2020 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky s tím, že jinak bude podána žaloba. Výzva byla dle poštovního podacího archu podána na poštu dne 1. 4. 2020.
9. Soud vzal z provedených důkazních prostředků za prokázané, že mezi předchůdkyní žalobkyně právnická osoba a žalovaným byla podepsána smlouva o kontokorentním úvěru (anonymizováno ke smlouvě o bankovních produktech a službách ze dne datum) dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), na základě kterého„ smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky“. Žalovanému měl být na základě smlouvy povolen debetní zůstatek běžného účtu do výše povoleného limitu 15 000 Kč. Žalovaný přečerpal stanovenou částku, čímž došlo k překročení povoleného limitu debetního zůstatku na účtu na celkovou částku 20 708,63 Kč.
10. Dle § 9 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), platí, že„ věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“
11. Soud má na základě provedeného dokazování za to, že předchůdkyně žalobkyně a žalovaný podepsali dne datum smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě, které byla poskytnuta žalovanému částka ve výši úvěrového limitu 15 000 Kč. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel. Povinností předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr.
12. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019 ). Z uvedených soudních rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku.
13. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ve věci C -679/18, OPR-Finance, ze dne 5. 3. 2020, dle kterého s ohledem na všechny předchozí úvahy je třeba na předběžné otázky odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (bod 46 rozsudku). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství, byla připuštěna i v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2021, sen. zn. 29 ICdo 3/2021 .
14. Právní předchůdkyně žalobkyně neověřila příjmy ani výdaje žalovaného, vyšla pouze z tvrzení žalovaného, když soudu nebyly žádné důkazy o příjmech a výdajích žalovaného, předloženy. Bez údajů o příjmech a výdajích ale řádnou analýzu finančního rozpočtu žalovaného nelze provést, a proto si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost úvěr splácet. Žalobkyně nepředložila ani jakékoliv informace o finanční historii žalovaného ani doklady o provedené lustraci žalovaného ve veřejně přístupných databázích. Právní předchůdkyně žalobkyně na splnění své povinnosti s odbornou péčí posuzovat úvěruschopnost žalovaného naprosto rezignovala. Proto se uplatní domněnka ve smyslu § 22 odst. 5 ZSÚ, který stanovuje, že„ není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, 7 a 9 nesplnil.“ Poskytovatelé úvěrů dle názoru soudu musí před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Právní úprava je orientovaná na ochranu spotřebitele (jakožto slabší smluvní strany) před neschopností splatit úvěr, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele – poskytovatele spotřebitelského úvěru, který musí soudu předložit doklady o příjmech a výdajích spotřebitele tak, aby mohlo být ověřeno, že skutečně řádně ověřil tvrzení žalovaného o jeho finanční situaci. Přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele je přitom myšlenkový postup, který musí být přezkoumatelný soudem a údaje uvedené spotřebitelem musí být doloženy objektivními podklady.
15. Soud tedy uzavírá, že úvěruschopnost žalovaného nebyla posuzována řádně a s náležitou péčí, což má za následek neplatnost smlouvy o úvěru v souladu s § 588 o. z., který stanovuje, že„ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.“ Za této situace byl žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, tj. částku ve výši 20 708,63 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z., který stanovuje, že„ plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.“ Celkem tak žalobkyni, na kterou byla pohledávka postoupena, vzniklo právo na zaplacení částky 20 708,63 Kč. Vzhledem k tomu, že doba plnění pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení není stanovena právním předpisem, nastala jeho splatnost prvního dne po dni, do kterého byl žalovaný povinen plnit. K vrácení bezdůvodného obohacení byl žalovaný vyzván v oznámení o postoupení pohledávky ze dne 28. 2. 2020 (žalovanému bylo odesláno dne 3. 3. 2020), ve kterém žalobkyně vyzvala žalovaného k vydání plnění – bezdůvodného obohacení. Jelikož nebylo prokázáno, kdy přesně byla žalovanému uvedená výzva doručena, má se s ohledem na § 573 o. z. za to, že„ došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání“, tedy dne 6. 3. 2020, žalovaný byl na základě výzvy povinen plnit ihned, tj. do 6. 3. 2020. Soud tak přiznal žalobkyni právo na úrok z prodlení ve smyslu § 1970 o. z., který stanovuje, že„ po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.“ Úrok z prodlení soud přiznal z částky 20 708,63 Kč, a to za dobu od 7. 3. 2020 do zaplacení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku soud žalobu zamítl.
16. Ohledně nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř. , neboť žalobkyně měla ve věci úspěch pouze částečný a náleží jí tedy právo na náhradu nákladů řízení odpovídající rozdílu jejího úspěchu viz výrok I. (částka 20 708,63 Kč + kapitalizované příslušenství ke dni vydání rozsudku), tj. 64% a neúspěchu co do výroku II. (tj. 1 009,97 Kč + kapitalizované příslušenství ke dni vydání rozsudku), tj. 36 %, což v tomto případě odpovídá 28 % Náklady řízení jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 829 Kč a náklady právního zastoupení – odměnou advokáta za tři úkony právní služby dle ustanovení § 14b ) písm. c) odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (příprava a převzetí zastoupení, písemné podání ve věci samé, jednoduchá výzva k plnění). Sazba odměny za jeden úkon právní služby činí dle ustanovení § 14b ) písm. c) odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. 300 Kč (při určování výše odměny soud vycházel z tarifní hodnoty sporu ve výši 20 708,63 Kč). Dále jsou náklady řízení tvořeny náhradou hotových výdajů dle ust. § 14b ) odst. 5 písm. a) vyhlášky ve výši 100 Kč za každý provedený úkon právní služby a 21 % DPH z odměny. Celkem tak veškeré náklady řízení činí 2 281 Kč. Žalobkyni přísluší náhrada nákladů řízení ve výši 30 %, tedy 639 Kč. Soud aplikoval § 14b vyhlášky, když má za to, že ve věci se jedná o formulářovou žalobu v intencích nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11 , tj. o návrh mající podobu využitého vzoru, jenž se od něj odlišuje jen v minimální míře, a to takové, aby mohl být návrh co do určitosti osob a účastníků předmětu řízení dostatečně individualizován, kdy základ právní argumentace, včetně její stylizace a formálního vyjádření bude totožný či jen s drobnými odchylkami, z rozhodovací praxe soudu je známo, že obdobné návrhy žalobkyně podala mnohokrát (např. v řízení vedených u zdejšího soudu pod sp. zn. 20 C 239/2021 , 23 C 40/2021 ). Navíc je nárok uplatňován vůči spotřebiteli ze spotřebitelského úvěru, který je fakticky vyloučen z možnosti sjednat si podmínky plnění s jiným obsahem. Soud nepřiznal odměnu za doplnění žaloby ze dne 10. 11. 2022, neboť toto podání mělo být součástí žaloby a je tudíž neúčelné.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 01 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.