Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
16 C 118/2023-47
Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Dvořáčkovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 67 160 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 27 709 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 27 709 Kč od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 39 451 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 13 664,31 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 10 466, 97 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 43 481,53 Kč od datum do datum a z částky 15 772,53 Kč od datum do zaplacení, úrok 14% ročně z částky 43 481,53 Kč od datum do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 27 709 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 27 709 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 39 451 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 13 664,31 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 10 466, 97 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 43 481,53 Kč od [datum] do [datum] a z částky 15 772,53 Kč od [datum] do zaplacení, úrok 14% ročně z částky 43 481,53 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se ke zdejšímu soudu obrátila s žalobou doplněnou podáním ze dne datum, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 67 160 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost právnická osoba, IČO, sídlem adresa (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela se žalovanou dne datum smlouvu o zápůjčce číslo na základě které jí poskytla jistinu ve výši 60 000 Kč se zápůjční úrokovou sazbou 14 % ročně. Žalovaná se zavázala úvěr vrátit spolu s částkou ve výši 38 307 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 9 139 Kč, částky za zpracování, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 20 384 Kč a za vedení účtu ve výši 8 784 Kč (dále jen„ poplatek“), a to v 24 měsíčních splátkách po 4 097 Kč. Žalovaná však sjednané splátky nehradila řádně a včas, když uhradila celkem pouze 32 291 Kč Poslední splátka byla splatná dne datum. Právní předchůdkyni žalobkyně tak vzniklo nejpozději k tomuto datu právo na uhrazení celé dosud neuhrazené dlužné částky. Pohledávka byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum s účinností k témuž dni postoupena na žalobkyni a postoupení bylo žalované oznámeno. Žalobkyně tak požaduje zaplacení 67 160 Kč sestávající z dlužné jistiny ve výši 43 481,53 Kč a dlužné částky poplatku ve výši 23 678,47 Kč. Tuto dlužnou částku žalobkyni žalovaná neuhradila, a to ani přes předžalobní výzvu žalobkyně. V rámci příslušenství žalobkyně požaduje smluvní úrok a zákonný úrok z prodlení částečně v běžící a částečně v kapitalizované výši, patrné z výroku II. tohoto rozsudku.
2. Žalovaná se ve věci nikterak nevyjádřila a ve věci zůstala zcela pasivní.
3. Ve věci bylo soudem nařízeno první soudní jednání na den datum. Žalované bylo dne
datum procesně korektním způsobem doručeno předvolání k tomuto jednání, ke kterému se bez omluvy nedostavila. Žalobkyně se z jednání omluvila. Soud tedy podle ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř. “) věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků, přičemž mohl vycházet jen z obsahu spisu a provedených označených a předložených důkazů.
4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru:
5. Žalobkyně je právnickou osobou zapsanou v obchodním rejstříku /viz výpis z OR žalobkyně na č. l. 12 spisu/. Žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřela dne datum smlouvu o zápůjčce číslo včetně smluvních podmínek. Ve smlouvě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované zápůjčku ve výši 60 000 Kč se zápůjční úrokovou sazbou 14 % ročně, kterou se žalovaná zavázala vrátit spolu s poplatkem ve výši 38 307 Kč sestávající z kalkulačních položek kapitalizovaného úroku ve výši 9 139 Kč, částky za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 20 384 Kč a částky za vedení zákaznického účtu ve výši 8 784 Kč, a to v 24 měsíčních splátkách po 4 097 Kč (poslední splátka ve výši 4 076 Kč). Zápůjčku ve výši 60 000 Kč poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované převodem na bankovní účet č. bankovní účet RPSN činí 67,58 % /viz smlouvu o zápůjčce včetně smluvních podmínek na č. l. 13, 14 spisu/. Žalovaná v žádosti o úvěr uvedla, že je vdaná, její nejvyšší dosažené vzdělání je učňovské, je zaměstnána na plný úvazek, bydlí ve vlastní nemovitosti, nemá vyživovací povinnost k další osobě, její odhadované celkové měsíční výdaje jsou ve výši 10 000 Kč, další měsíční splátky ze zápůjček činí 7 000 Kč a příjmy v celkové výši činí 65 593 Kč /viz zákaznická karta na č. l. 15 spisu /. Žalovaná na svůj dluh uhradila celkem pouze 32 291 Kč /viz tabulka umoření na č. l. 20 spisu/. Právní předchůdkyně žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni, o čemž byla žalovaná informována /viz smlouva o postoupení na č. l. 16-20, přehled postoupených pohledávek na č. l. 27 spisu, oznámení o postoupení + informace o zpracování osobních údajů na č. l. 21 spisu, podací lístek na č. l. 22 spisu/. Žalovaná byla předžalobní výzvou ze dne datum vyzvána žalobkyní k úhradě dlužné částky /viz předžalobní výzva na č. l. 25, 26 spisu, podací lístek na č. l. 23 spisu/. Žalovaná netvrdila a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění (nad rámec žalobkyní uvedených plateb) uhradila, nebo že by její dluh zanikl z jiného důvodu.
6. Po právní stránce soud hodnotil věc podle zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“) a dle zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.
7. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
8. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (tzv. absolutní neplatnost).
9. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.
10. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze dohodnout úroky.
11. Podle § 2991 odst. 1 o. z. ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
12. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
13. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy
o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele,
a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo
i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…).
14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
15. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Soud vzal za prokázané, že mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně byla dne datum uzavřena písemná smlouva o zápůjčce, na základě níž přenechala právní předchůdkyně žalobkyně žalované jistinu a žalované vznikla povinnost půjčené peněžní prostředky vrátit. Podle soudu tato smlouva ale nebyla platně sjednána, neboť právní předchůdkyně žalobkyně řádně nezkoumala schopnost žalované úvěr splácet. Je-li smlouva od počátku neplatná, nemá žalobkyně právo na zaplacení příslušenství ani smluvních pokut a vzhledem k závěru soudu o absolutní neplatnosti daných smluv, je nutné považovat za neplatné i ujednání o splatnosti dluhu. Soud proto přiznal žalobkyni částku 27 709 Kč odpovídající požadované nesplacené části jistiny (60 000 Kč jistina – 32 291 Kč co žalovaná zaplatila). S ohledem na absolutní neplatnost dané smlouvy soud odlišně od návrhu posoudil splatnost dluhu, kdy aplikoval § 1958 odst. 2 o. z., podle kterého je dlužník povinen uhradit dluh bez zbytečného odkladu poté, co jej věřitel k tomu vyzve. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná byla vyzvána k vrácení dlužné částky předžalobní výzvou k plnění ze dne datum (odeslané dne datum), podle které měla žalovaná dluh ze smlouvy uhradit do datum, žalovaná je tak ode dne následujícího v prodlení. Nezaplacením dluhu se tedy žalovaná dostala do prodlení, a vznikla jí tak povinnost dle § 1970 o. z. platit vedle jistiny dluhu též úroky z prodlení. Soud proto přiznal žalobkyni dle ustanovení § 1968 ve spojení s § 1970 o. z. právo na úrok z prodlení v zákonné výši od datum (výrok I. tohoto rozsudku).
16. K závěru o absolutní neplatnosti smluv o zápůjčce soud uvádí, že žalobkyně v řízení ani dostatečně netvrdila ani neprokázala, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky po posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí. Žalobkyně tvrdila, že právní předchůdkyně žalobkyně prověřila schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr a údaje o tom zaznamenala do zákaznické karty. Při zkoumání úvěruschopnosti vycházela zejména ze zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením smlouvy o úvěru, kdy tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované a takto získané informace pak byly zaneseny do karty zákazníka. Právní předchůdkyně žalobkyně si také z veřejně dostupných zdrojů ověřila, zda vůči žalované není vedeno insolvenční řízení. Právní předchůdkyně žalobkyně neměla důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalované, které uvedla do zákaznické karty.
17. Postup právní předchůdkyně žalobkyně tak soud nemohl hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru, neboť není postačující, aby právní předchůdkyně žalobkyně vyšla pouze z nedoloženého osobního prohlášení žalované o jejich osobních, výdělkových a majetkových poměrech, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ). Právní předchůdkyně žalobkyně v této souvislosti neověřila příjmy ani výdaje žalované. Byť žalobkyně tvrdila, že měla před uzavřením smlouvy k dispozici pracovní smlouvu a výplatní pásky žalované, tak tyto ve spise založeny nejsou. K tomu soud uvádí, že i kdyby byly řádně ověřeny měsíční příjmy žalované, tak nebyly ověřeny měsíční výdaje žalované. Právní předchůdkyně žalobkyně se spolehla na údaje tvrzené žalovanou, což plyne z karty zákazníka, ve které není uveden žádný dokument, kterým by mohly být ověřovány tvrzené výdaje. Jak již soud uvedl výše, poskytovatel spotřebitelského úvěru je povinen před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru ověřit příjmy a výdaje žadatele. Soud uvádí, že není nutné zkoumat všechny výdaje žalované, právní předchůdkyně žalobkyně by však měla ověřit alespoň její základní výdaje. V řízení tak nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně příjmy a výdaje žalované jakkoliv ověřila. Porušení této povinnosti zakotvené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru způsobuje neplatnost smlouvy a dodržení soud zkoumá z úřední povinnosti. V této souvislosti soud dále konstatuje, že žalobkyně se k jednání soudu nedostavila a svým procesním postupem se tak sama zbavila možnosti být poučena soudem při jednání o povinnosti označit důkazy, včetně následku nesplnění této povinnosti v podobě neúspěchu ve sporu dle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř.
18. Ohledně následku absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru uzavřených po účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru, tedy od datum soud uvádí, že pouhý jazykový výklad § 86
a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (zejména vzhledem k druhé větě odst. 1 § 87) by mohl nasvědčovat, že změnou textace oproti předchozímu znění zákona o spotřebitelském úvěru došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele, avšak dle názoru soudu se stále jedná o neplatnost absolutní. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech
a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. I. ÚS 523/07 (N 113/53 SbNU 409)). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. K výkladu právních norem Ústavní soud mj. též v usnesení svého pléna ze dne datum, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 , zdůraznil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 , Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98 , Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06 , I. ÚS 50/03 , IV. ÚS 611/05 , vše dostupné na webová adresa). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“
19. Zákon o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje,
ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.
20. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 , bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou
a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod
41. citovaného rozhodnutí)
21. Soud má tedy za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek, a soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (k tomu srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019 - 97).
22. Lhůta k plnění dle výroku I. tohoto rozsudku byla stanovena ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř.
23. Protože smlouva nebyla mezi účastníky platně sjednána, nemohlo dojít k sjednání úroků a poplatků. Soud proto žalobu ve zbývající části včetně příslušenství, zamítl (výrok II. tohoto rozsudku).
24. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 a § 151 o. s. ř. o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalované, která byla ve věci úspěšnější, žádné náklady pro její procesní pasivitu nevznikly.
25. Pro úplnost soud dodává, že nepřisvědčil ani argumentaci žalobkyně, jakým aplikovala na posuzovanou věc rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020 č. j. 5 Co 231/2020 -97, neboť argumentace žalobkyně není zcela přiléhavá na posuzovanou věc. Soud se sice v této věci zabýval otázkou, zda žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, ale za jiného skutkového stavu než v posuzované věci. Krajský soud v Českých Budějovicích dospěl k závěru, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného postupovala s odbornou péčí, neboť ověřila výdaje žalovaného z nájemní smlouvy a žalovaný vyplnil náklady na domácnost a na telefon ve výši 8 300 Kč, které bylo možné u jednotlivce v roce 2016 považovat za přiměřené i s ohledem na skutečnost, že žalovaný neměl žádnou vyživovací povinnost. Ve věci vedené zdejším soudem právní předchůdkyně žalobkyně žádným způsobem neověřovala výdaje žalovaného. S ohledem na uvedené, závěry nadepsaného soudu nejsou v rozporu se závěrem rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Mělníku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nebudou-li povinnosti stanovené tímto rozhodnutím plněny řádně a včas, může oprávněná osoba po právní moci rozhodnutí podat návrh na soudní výkon rozhodnutí podle části šesté o. s. ř. o. s. ř. nebo návrh na exekuci podle zákona č. 120/2001 Sb. , exekučního řádu.