Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
16 C 358/2022-45
Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Pohorelcovou v právní věci žalobce údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalovanému údaje o účastníkovi údaje o zástupci, o zaplacení částky 30.251 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaný celé jméno žalovaného je povinen zaplatit žalobci částku 19.000 Kč s úroky z prodlení ve výši 15% ročně z této částky od 25.9.2022 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se pro částku 11.251 Kč, pro úrok z prodlení ve výši 15% ročně z částky 6.545 Kč od 25.9.2022 do zaplacení a pro úrok ve výši 21,05% ročně z částky 25.545 Kč od 25.9.2022 do zaplacení zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 1.355,30 Kč k rukám Mgr. jméno příjmení, AK obec, ulice a číslo, do 15 dnů od právní moci rozsudku.
IV. Žalobce je povinen doplatit soudní poplatek ve výši 302 Kč do pokladny Okresního soudu v Chomutově do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný [celé jméno žalovaného] je povinen zaplatit žalobci částku 19.000 Kč s úroky z prodlení ve výši 15% ročně z této částky od 25.9.2022 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba se pro částku 11.251 Kč, pro úrok z prodlení ve výši 15% ročně z částky 6.545 Kč od 25.9.2022 do zaplacení a pro úrok ve výši 21,05% ročně z částky 25.545 Kč od 25.9.2022 do zaplacení zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 1.355,30 Kč k rukám Mgr. [jméno] [příjmení], AK [obec], [ulice a číslo], do 15 dnů od právní moci rozsudku. IV. Žalobce je povinen doplatit soudní poplatek ve výši 302 Kč do pokladny Okresního soudu v Chomutově do tří dnů od právní moci rozsudku.
Žalobce se domáhal zaplacení částky 25.545 Kč s úrokem ve výši 21,05% ročně od 25.9.2022 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení od 25.9.2022 a dále částky 1.413 Kč, částky 300 Kč, částky 1.996 Kč a částky 997 Kč. Svůj nárok opřel o skutečnost, že žalobce uzavřel s žalovaným dne 26.10.2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut standardní neúčelový úvěr ve výši 30.000 Kč tak, že částka ve výši 27.500 Kč byla dne 29.10.2021 převedena na účet zákazníka uvedený na první straně smlouvy, čímž došlo k čerpání peněžních prostředků. Částku 2.500 Kč pak žalobce převedl na účet zprostředkovatele jako jeho provizi. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky společně s úroky, celkem částku 42.000 Kč uhradit žalobci v pravidelných 40 měsíčních splátkách po 1.050 Kč. První splátka byla splatná dne 20.11.2021. Žalovaný nesplácel úvěr řádně a včas. Na základě toho došlo k zesplatnění úvěru, kdy okamžik splatnosti nastal dnem, kdy žalobce odeslal žalovanému oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 24.9.2022, které bylo žalovanému odesláno 24.9.2022. Žalovaný je v prodlení s úhradou částky 26.958 Kč, která se skládá z neuhrazené jistiny ve výši 23.708 Kč a neuhrazených splátek úvěru ve výši 3.250 Kč Smluvní strany si dohodly úrokovou sazbu ve výši 21,05%. Žalobce zesplatnil úvěr ke dni 24.9.2022, ke dni zesplatnění činí dlužné úroky částku 1.413 Kč. Žalobce odeslal žalovanému celkem 3 upomínky (dne 24.7.2022, dne 24.8.2022 a dne 24.9.2022 oznámení o zesplatnění úvěru). Za každou písemně odeslanou upomínku je žalovaný povinen uhradit žalobci náhradu účelně vynaložených nákladů ve výši 100 Kč za každou upomínku, tedy celkem 300 Kč. Účastníci si dohodli na každý jednotlivý případ, kdy se žalovaný dostane do prodlení se zaplacením dohodnuté měsíční splátky smluvní pokutu ve výši 499 Kč. Žalovaný se do zesplatnění úvěru dostal se splátkami úvěru v počtu 4 neuhrazených splátek a žalobci vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 1.996 Kč (4x 499 Kč). Dále žalobci vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z neuhrazeného úvěru a žalovaný je povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z částky 26.957 Kč od 25.9.2022 do 31.10.2022 ve výši 997 Kč. Žalobce zaslal žalovanému předžalobní výzvu k plnění, která byla odeslána dne 24.9.2022.
Žalovaný s žalobou nesouhlasil, kdy namítl neplatnost smlouvy z důvodu porušení povinnosti ze strany žalobce při posuzování úvěruschopnosti žalovaného jako spotřebitele. Žalobce řádně nezjistil dostatečné informace o příjmech a výdajích žalovaného, které by byly podloženy relevantními doklady, kdy pro žalobce nemohly být dostačující pouze informace sdělené žalovaným (obzvláště pokud jde o informace o příjmech a výdajích). Žalobce nemohl mít ze shromážděných podkladů (které byly zcela nedostatečné) za to, že je žalovaný schopen závazek ze smlouvy řádně plnit bez negativních zásahů do majetkových a společenských poměrů žalovaného. Žalobce tak může požadovat pouze uhrazení poskytnuté částky. Smlouva byla uzavřena na částku 30.000 Kč a žalovanému byla poskytnuta částka 27.500 Kč (částka 2.500 Kč byla provize zprostředkovateli). Žalovaný uhradil žalobci částku 8.500 Kč (dne 30.11.2021 částku 1.050 Kč, dne 13.12.2021 částku 1.050 Kč, dne 12.1.2022 částku 1.050 Kč, dne 14.2.2022 částku 1.050 Kč, dne 25.3.2022 částku 1.050 Kč, dne 12.5.2022 částku 1.050 Kč, dne 24.5.2022 částku 1.050 Kč, dne 17.6.2022 částku 1.050 Kč) a žalobci tak vznikl nárok na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši 19.000 Kč.
V podání ze dne 27.2.2023 žalobce uvedl, že žalovaný žalobci prokázal, že jeho příjmy jsou dostačující a úvěr je schopen splácet, kdy údaje žalovaného žalobce zkoumal a tel. ověřoval, kdy si vyžádal výplatní pásky za měsíce 8/ 2021 a 9/ 2021 od zaměstnavatele žalovaného. Dále žalobce žalovaného prověřil v rámci databáze centrální evidence exekucí, databáze insolvenčního rejstříku, kdy o posouzení úvěruschopnosti žalovaného byl učiněn zápis. Žalobce prověřoval žalovaného telefonicky, kdy byla zjištěna jeho průměrná mzda od zaměstnavatele ve výši 23.000 Kč což koresponduje s výplatními páskami. Žalobce vycházel ze dvou výplatních pásek, negativního výpisu z centrální evidence exekucí, negativního výpisu z insolvenčního rejstříku, čestného prohlášení žalovaného ohledně jeho závazků, čestného prohlášení žalovaného o výdajích a příjmech, prohlášení rodiče, posouzení nákladů na bydlení, kdy žalobce vycházel z informativních nákladů na bydlení pro nájemní bydlení (kdy jsou uvedeny ve výši 5.653 Kč), z existenčního a životního minima na jednotlivce, kdy žalovaný ke dni uzavření smlouvy o úvěru neměl žádnou vyživovací povinnost a i s přihlédnutím k průměrným výdajům obyvatelstva v roce 2016. Poskytnuté údaje žalobce telefonicky ověřoval. Žalobce dospěl k závěru, že žalovaný je schopen pravidelné splátky ve výši 1.050 Kč žalobci řádně splácet, kdy mu po odečtení běžných výdajů (životního minima 3.860 Kč a nákladů na bydlení ve výši 1.000 Kč) zbyde částka 18.140 Kč (po zaplacení splátky 1.050 Kč zbývá žalovanému částka 17.090 Kč měsíčně). Žalobce potvrdil, že žalovaný před podáním žaloby uhradil žalobci celkem částku 8.500 Kč. K jednání soudu se právní zástupce žalobce omluvil.
Žalovaný setrval na své námitce neplatnosti předmětné smlouvy, kdy žalobce nijak nedoložil, že by zjišťovala a ověřoval výdaje žalovaného před uzavřením smlouvy. Žalobce vycházel z normativních nákladů na bydlení pro nájemné bydlení, z údajů o životním a existenčním minimu a dále se spokojil pouze s čestným prohlášením žalovaného. Ke konkrétnímu zkoumání výdajů žalovaného ze strany žalobce nikdy nedošlo. Žalobce nevěnoval pozornost dalším okolnostem, jako jsou běžné výdaje žalovaného na případné zabezpečení jiných osob. Žalobce měl zvážit také možné nepravidelné výdaje žalovaného, stejně jako zvážit určitou rezervu na možné neplánované výdaje potencionálně nutné k životu žalovaného. Z dokladů předložených žalobcem je zřejmé, že žalobce se ve skutečnosti reálnými výdaji žalovaného vůbec nezabýval, nezjišťoval si relevantní podklad a úvěruschopnost žalovaného tak vůbec neprověřoval. K jednání soudu se žalovaný a jeho právní zástupce omluvili.
Soud má za prokázané tyto skutečnosti:
Z listin y označené jako posouzení úvěruschopnosti zákazníka ze dne 29.10.2021 soud zjistil, že zákazník je zaměstnán, příjmy jsou OK, bydlí u rodičů výdaje na bydlení 1.000 Kč, rozdíl je 22.000 Kč. Počet vyživovaných osob 0. Normativní náklady na bydlení 5.653 Kč, životní minimum zákazníka – 3.860 Kč, nezabavitelná částka – 6.342 Kč. Hodnocení ANO.
V prohlášení rodiče ze dne 27.10.2021 otec žalovaného jméno celé jméno žalovaného uvedl, že žalovaný je jeho synem a že mu na bydlení v bytě přispívá částku 1.000 Kč.
Z výplatní pásky za měsíc 8/ 2021 soud zjistil, že čistá mzda činila 19.252 Kč. Z výplatní pásky za měsíc 9/ 2021 soud zjistil, že čistá mzda činila 25.628 Kč.
Podle centrální evidence exekucí na rodné číslo žalovaného nebyl nalezen žádný záznam. Žalovaný nebyl nalezen ani v insolvenčním rejstříku. Registr REPI neevidoval žádné záznamy.
Podle čestného prohlášení ze dne 26.10.2021 činily výdaje žalovaného související s bydlením 5.000 Kč, žalovaný neplatil žádné splátky úvěrů ani platby z pojistných smluv, příjmy žalovaného činila částka 23.000 Kč, žalovaný neměl žádné závazky.
Z listin y označené jako smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 26.10.2021 a přílohy číslo – formulář pro standartní informace o spotřebitelském úvěru ze dne 26.10.2021, podepsané žalovaným, soud zjistil, že byla uzavřena mezi žalobcem a žalovaným. Žalobce poskytl žalovanému standardní neúčelový úvěr ve výši 30.000 Kč. Žalovaný se zavázal hradit pravidelné měsíční splátky ve výši 1.050 Kč. Datum první splátky 20.11.2021, datum poslední splátky 20.2.2025. Celková částka, kterou se žalovaný zavázal uhradit, činila částku 42.000 Kč. Strany si dohodly roční úrokovou sazbou ve výši 21,05%, RPSN 30,6%. V článku IV. si strany smluvily důsledky porušení povinnosti. Pod bodem 2 písm. a) se zákazník zavázal na každý jednotlivý případ, kdy se dostane do prodlení se zaplacením dohodnuté splátky, zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z dlužné splátky úvěru za každý den prodlení. Pod bodem 2 písm. b) se zákazník zavázal v případě, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení zákazníka splatný, zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z neuhrazeného zůstatku úvěru za každý den prodlení. Pod bodem 2 písm. c) se zákazník zavázal na každý jednotlivý případ, kdy se dostane do prodlení se zaplacením dohodnuté splátky, zaplatit smluvní pokutu ve výši 499 Kč.
Podle potvrzení o provedení transakce byla dne 29.10.2021 zaslána částka 27.500 Kč na účet žalovaného uvedený ve smlouvě.
Upomínkou ze dne 24.7.2022 vyzval žalobce žalovaného k úhradě splátky ve výši 1.150 Kč a upomínacích nákladů ve výši 100 Kč.
Upomínkou ze dne 24.8.2022 vyzval žalobce žalovaného k úhradě splátky ve výši 2.20 Kč a upomínacích nákladů ve výši 100 Kč.
V dopise ze dne 24.9.2022 žalobce oznámil žalovanému zesplatnění úvěru dnem odeslání oznámení o zesplatnění úvěru. Vyzval jej k úhradě dlužné částky 26.958 Kč, smluvní pokuty ve výši 1.996 Kč a upomínacích nákladů v výši 300 Kč. Dopis byl odeslán dne 24.9.2022.
Po provedeném řízení a dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav:
Mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru. Dne 29.10.2021 vyplatil žalobce na účet žalovaného částku ve výši 27.500 Kč. Žalovaný svůj závazek splácet úvěr v pravidelných peněžních splátkách neplnil, kdy uhradil dne 30.11.2021 částku 1.050 Kč, dne 13.12.2021 částku 1.050 Kč, dne 12.1.2022 částku 1.050 Kč, dne 14.2.2022 částku 1.050 Kč, dne 25.3.2022 částku 1.050 Kč, dne 12.5.2022 částku 1.050 Kč, dne 24.5.2022 částku 1.050 Kč, dne 17.6.2022 částku 1.050 Kč. Žalobce vyzval žalovaného k zaplacení dlužních splátek upomínkou dne 24.7.2022 a 24.8.2022. Dopisem ze dne 24.9.2022 oznámil žalobce žalovanému, že došlo k okamžitému zesplatnění všech závazků vyplývajících ze smlouvy a vyzval jej k úhradě částky 26.958 Kč, smluvní pokuty ve výši 1.996 Kč a upomínacích nákladů v výši 300 Kč.
Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.
Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn. III. ÚS 4129/18 , že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.
V projednávané věci uzavíral žalobce s žalovanou úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měl tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaná ji uzavírala jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se o úvěr, který by naplňoval znaky, vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětný úvěr je proto třeba posuzovat jako úvěr spotřebitelský.
Soud se proto zabýval otázkou platnosti smlouvy ve smyslu výše uvedených § 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve které se ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů). Posouzení úvěruschopnosti nespočívá jen v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Schopnost žalovaného splácet žalobce prověřil na základě prohlášení dlužníka. Příjmy žalovaného v průměrné výši 23.196 Kč vyplývají z výplatních pásek za měsíc srpen a září 2021 a dle tvrzení žalobce byl příjem žalovaného ověřen telefonicky u zaměstnavatele žalovaného. Pokud jde o náklady, výdaje a závazky žalovaného podle posouzení zákazníka počítal žalobce životní minimum 3.860 Kč, náklady na bydlení 5.653 Kč (v čestném prohlášení uvedl otec žalovaného, že mu platí na bydlení 1.000 Kč) a nezabavitelnou částku ve výši 6.342 Kč. Žádný z dokladů, potvrzující výdaje žalovaného, však soudu předložen nebyl a ani z prohlášení nevyplývá, že by žalovaný nějaké doklady o svých výdajích předkládal. Věřitel nesplní svou povinnost, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. U nákladů žalovaného se žalobce nezajímal o skutečné výdaje žalovaného (z žádného dokladu nevyplývá, že by žalovaný nějaké doklady o svých výdajích předkládal). K posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr ve smyslu § 86 z.s.ú. patří získání dostatečných podkladů, přičemž poskytovatel úvěru musí být obezřetný a nespoléhat se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, tyto údaje musí řádně prověřit, tj. musí trvat na jejich doložení (prokázání). Poskytovatel může vycházet z veřejně dostupných informací (státem publikované údaje o životním a existenčním minimu), ale tyto musí porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.
Dne 1. června 2015 vydal Evropský orgán pro bankovnictví (EBA) na základě zmocnění uvedeného v čl. 16 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1093/2010 ze dne 24.11.2010 o zřízení Evropského orgánu dohledu, o změněn rozhodnutí č. 716/2009 a o zrušení rozhodnutí Komise 2009/78/ES – Obecné pokyny k posouzení úvěruschopnosti. Podle čl. 16 odst. 3 nařízení orgánu EBA musí příslušné orgány a účastníci finančního trhu vynaložit veškeré úsilí, aby se těmito obecnými pokyny a doporučeními řídili. Česká národní banka následně sdělila, že bude postupovat při výkonu dohledu v souladu s těmito obecnými pokyny a očekává, že dohlížené subjekty vynaloží veškeré úsilí, aby se těmito pokyny řídily. Z těchto pokynů bude ČNB vycházet i při výkonu dohledu u spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení. Podle pokynu 1.1, při ověřování pravděpodobnosti, že spotřebitel splní své závazky ze smlouvy o úvěru, podle článku 18 směrnice 2014/17/EU, by měl věřitel přiměřeně prošetřit základní výši příjmů spotřebitele, historii příjmů spotřebitele a případně výkyvy v průběhu času a učinit odpovídající kroky k ověření zjištěných údajů. Podle pokynu 3.1, věřitel by měl pro účely spolehlivého posouzení úvěruschopnosti koncipovat dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala odhalovat a předcházet zkreslení informací spotřebitelem, věřitelem nebo zprostředkovatelem úvěru. Podle pokynu 5.1, při posuzování schopnosti spotřebitele plnit závazky ze smlouvy o úvěru by měl věřitel přiměřeným způsoben zohlednit povinné a jiné nezbytné výdaje, jako např. aktuální závazky spotřebitele, včetně odpovídajícího doložení a zohlednění životních nákladů spotřebitele. Je zřejmé, že se žalobce uvedenými pokyny zjevně neřídil, zejména ve vztahu ke zjišťování výdajů žalovaného, kdy své závěry o výši výdajů žalovaného opřel, jak sám uvedl, o státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, nezabavitelné částce a normativní náklady na bydlení a dále vycházel pouze z tvrzení žalovaného, které žádným způsobem neověřil (kdy vycházel z premisy, že každý v právním styku jedná poctivě). Obhajoba žalobce, že svým postupem dostál povinnosti vyplývající ze zákona o spotřebitelském úvěru, je v rozporu s výše uvedenými pokyny 3.1 věřitel by měl pro účely spolehlivého posouzení úvěruschopnosti koncipovat dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala odhalovat a předcházet zkreslení informací spotřebitelem, věřitelem nebo zprostředkovatelem úvěru. Podle závěru soudu žalobce zcela rezignoval na povinnost ověřit výdaje žalovaného, a při uzavírání smlouvy o úvěru nejednal s odbornou péčí. Poskytl tak žalovanému finanční prostředky, aniž by před uzavřením úvěrové smlouvy dostatečně prověřil jeho schopnost dlužnou částku řádně splácet. Ze strany žalobce tak došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele.
Podle ustanovení § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Ve spojení s § 588 o.z. je zde pak prostor pro to, aby smlouvy nebo jejich oddělitelné části, které se dobrým mravům příčí, byly neplatné absolutně a to prohlášením soudu i bez návrhu druhé strany. Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp.zn. I. ÚS 199/11 a sp.zn. III. 4048/12 ) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud proto dospěl k závěru, že žalobce jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péči náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 o.z., neplatná a k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu (§ 588 o.z.).
Podle ustanovení § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
V řízení bylo prokázáno (výpisem z účtu a tvrzením účastníků), že žalobce poskytl žalovanému částku 27.500 Kč. Vzhledem k tomu, že uzavřená smlouva byla absolutně neplatná, nebyl žalovaný smluvně zavázán ke smluvním povinnostem, zejména k úhradě ve smlouvě uvedeného úroku a smluvních pokut. Soud má za prokázané, že žalobce poskytl žalovanému částku 27.500 Kč, tím žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu), které je žalovaný povinen podle § 2991 odst. 1 o.z. vydat. Z tvrzení účastníků vyplývá, že žalovaný zaplatil ve splátkách celkem částku 8.500 Kč. Žalovanému tak vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 19.000 Kč (27.500 – 8.500). Soud proto žalovanému uložil povinnost vydat bezdůvodné obohacení ve výši 19.000 Kč a pro zbývající požadované částky a nároky žalobu zamítl.
Vzhledem k tomu, že u nároku na vydání bezdůvodného obohacení není v občanském zákoníku určena doba splnění, je třeba vycházet z toho, že dlužník je povinen plnit bez zbytečného odkladu poté, co byl věřitelem k plnění vyzván (§ 1958 odst. 2 o.z.). Soud přiznal žalobci úroky z prodlení od 25.9.2022 v souladu s ust. nařízení vlády 351/2013Sb. jak uvedl sám žalovaný.
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. , kdy měl-li účastník ve věci jen úspěch částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Úspěch účastníka podle § 142 odst.1 o.s.ř. v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně uplatněného příslušenství (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3.12.2015 sp.zn. 23 Cdo 2585/2015 ). Nejvyšší soud tento právní názor přijal ve shodě s nálezem Ústavního soudu sp.zn. I ÚS 2717/08 (pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství, je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství). Žalobce požadoval celkem částku 36.760,20 Kč (částku 30.251 Kč + částku 3.800,80 Kč – úrok ve výši 21,05% ročně z částky 25.545 kč od 25.9.2022 do 9.6.2023, + částku 2.708,40 Kč – úrok z prodlení 15% ročně z částky 25.545 Kč od 25.9.2022 do 9.6.2023). Žalobci bylo ke dni rozhodnutí soudu přiznáno celkem 21.014,50 Kč (jistina – 19.000 Kč + 2.014,50 Kč – úrok z prodlení ve výši 15% z 19.000 Kč od 25.9.2022 do 9.6.2023). Žalobce byl v řízení úspěšný v rozsahu 57%, tomu odpovídá úspěšnost žalovaného ve výši 43%. Poměr úspěchu tedy činí 14% ve prospěch žalobce. Náklady řízení v dané věci činí zaplacený soudní poplatek ve výši 1.513 Kč, mimosmluvní odměna zástupce žalobce za dva a půl úkonu právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a) , d), g) vyhl. č. 177/199 Sb. - převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, předžalobní výzva k plnění) po 2.340 Kč (§ 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. ), tři náhrady hotových výdajů zástupce žalobce za tři úkony právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a) , d), g) vyhl. č. 177/199 Sb. - převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, předžalobní výzva k plnění) po 300 Kč (§ 13 odst. 1 , 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ) s připočtením 21% daně z přidané hodnoty ve výši 1.417,50 Kč (§137 odst. 3 o.s.ř. ) Celkem 9.680,50 Kč, z toho 14% činí částka 1.355,30 Kč, které soud žalobci přiznal.
Podle položky 2 sazebníku poplatků zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, jehož předmětem je peněžité plnění v částce vyšší než 20.000 Kč činí soudní poplatek 4% z této částky. Pokud soud platební rozkaz nevydá a pokračuje v řízení, doměří navrhovateli poplatek do výše položky 1. Podle položky 1 činí soudní poplatek je-li předmětem řízení peněžité plnění v částce vyšší než 20.000 Kč do 40.000.000 Kč 5% z této částky. Žalobce podal návrh na vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatil soudní poplatek ve výši 1.211 Kč. Platební rozkaz nebyl vydán a žalobce na výzvu soudu k doplacení soudního poplatku nereagoval. Soud mu proto uložil povinnost doplatit soudní poplatek v konečném rozhodnutí.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově.
Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem plněna dobrovolně, lze se jejího plnění domáhat návrhem na výkon rozhodnutí.