Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
10 C 210/2019-116
Okresní soud v Tachově rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Kleinem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
zastoupená údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
zastoupený opatrovnicí celé jméno opatrovnice, advokátkou se sídlem adresa opatrovnice
o zaplacení 162 635,44 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 162 635,44 Kč s úrokem ve výši 15,9 % ročně z částky 159 560,44 Kč od datum do zaplacení, s úrokem z prodlení kapitalizovaným za období do datum částkou 8 121,13 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 162 635,44 Kč od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 46 464,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 162 635,44 Kč s úrokem ve výši 15,9 % ročně z částky 159 560,44 Kč od [datum] do zaplacení, s úrokem z prodlení kapitalizovaným za období do [datum] částkou 8 121,13 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 162 635,44 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 46 464,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 162 635,44 Kč s příslušenstvím uvedeným ve výroku tohoto rozsudku z titulu nesplněné povinnosti žalovaného vyplývající z úvěrového účtu č. bankovní účet ze dne datum Touto smlouvou původní věřitel, právnická osoba, poskytl žalovanému úvěr ve výši 150 000 Kč. Žalovanému v souvislosti s uvedenou smlouvou vznikla povinnost čerpanou částku uhradit včetně sjednaných úroků ve výši 15,9 % splatit pravidelnými měsíčními splátkami. Tuto svoji povinnost žalovaný řádně nesplnil, původní věřitel proto dopisem ze dne datum prohlásil celý dluh žalovaného za splatný. Pohledávka vyplývající z výše uvedené Smlouvy byla ze strany předchůdce žalobce žalobci postoupena spolu s příslušenstvím a všemi právy a povinnostmi s ní spojenými na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum, a to s účinností k datum. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem zaslaným doporučeně dne datum. Pohledávka za žalovaným činila ke dni postoupení celkem 170 756,57 Kč a skládala se z: neuhrazeného zůstatku úvěru ve výši 145 488,44 Kč, úroku z úvěru ve výši 14 072 Kč, úroku z prodlení ve výši 8 121,13 Kč a poplatků (cen) ve výši 3 075 Kč. Jistina pohledávky 159 560,44 Kč je tvořena: neuhrazeným zůstatkem úvěru ve výši 145 488,44 Kč a připsanými úroky úvěru ve výši 14 072 Kč. Za období od postoupení pohledávky ke dni sepisu této žaloby nebylo žalovaným na předmětnou pohledávku žalobce uhrazeno ničeho. Žalobce požaduje zaplacení: dlužné jistiny úvěru ve výši 159 560,44 Kč, tvořené: neuhrazeným zůstatkem úvěru ve výši 145 488,44 Kč, připsanými neuhrazenými úroky z úvěru ve výši 18.519,60 Kč, úrokem z prodlení ve výši 8 121,13 Kč, kapitalizovaným ke dni postoupení pohledávky a poplatky ve výši 3 075 Kč, a smluvních úroků z úvěru ve výši 15,9 % p.a. z připsaných neuhrazených úroků z úvěru 14 072 Kč od datum do zaplacení, smluvních úroků z úvěru ve výši 15,9 % p.a. z dlužné jistiny úvěru ve výši 145 488,44 Kč od datum do zaplacení, zákonných úroků z prodlení v zákonné výši 9 % p.a. z částky ve výši 163 307,85 Kč (sestávající se z dlužné jistiny úvěru ve výši 159 560,44 Kč a poplatků (cen) ve výši 3 075 Kč) od datum do zaplacení. Předžalobní upomínka byla žalovanému odeslána doporučeně datum.
2. Na výzvu, aby se žalovaný vyjádřil ve smyslu § 115a občanského soudního řádu , zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, nereagoval, žalobkyně na nařízení jednání trvala. Na výzvu, aby se žalovaný ve smyslu § 114a vyjádřil k žalobě, která mu byla doručena postupem dle § 46b písm. a) občanského soudního řádu ve spojení s § 49 odst. 2 téhož zákona na adresu trvalého pobytu v ČR, žalovaný nereagoval. K nařízenému jednání se žalovaný nedostavil, soud proto jednal v jeho nepřítomnosti a vycházel ve smyslu ust. § 120 odst. 2 občanského soudního řádu z obsahu spisu a v řízení provedených důkazů.
3. Vzhledem k tomu, že žalovaný je občanem Chorvatska, musel se soud zabývat otázkou, zda má pravomoc ve věci jednat a podle jakého právního řádu se tak má stát. Vzhledem k tomu, že platná smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Socialistickou federativní republikou Jugoslávií o úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných a trestních, uzavřená dne 20. 1. 1964 a publikovaná pod č. 207/1964 Sb., do které Chorvatská republika sukcedovala, nemá vlastní úpravu řešení pravomoci a příslušnosti v občanskoprávních sporech mimo spory z titulu protiprávních úkonů nebo z jiných událostí, za kterých vzniká povinnost k náhradě škody, postupoval soud dle zákona č. 97/63 Sb. v platném znění (zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním).
4. Dle § 10 odst. 1, 3 tohoto zákona nezvolí-li si účastníci rozhodné právo, řídí se jejich vztahy právním řádem, jehož použití odpovídá rozumnému uspořádání daného vztahu. Jiné smlouvy, spravují se zpravidla právním řádem státu, v kterém obě strany mají sídlo (bydliště); nemají-li sídlo (bydliště) v témže státě uzavírá-li se dohoda mezi přítomnými, právním řádem místa, kde byla smlouva uzavřena. Dle § 37 odst. 1 téhož zákona je pravomoc českých soudů dána v případě, že je dána i příslušnost. Z toho vyplývá, že podepsaný soud má pravomoc věc rozhodnout, je příslušný s ohledem na poslední známé bydliště žalovaného v jeho obvodu, a rozhodným právem pro řešení sporu je právní řád České republiky, když oba účastníci mají sídlo na území České republiky a na území České republiky uzavřeli i smluvní vztah. Příslušnost podepsaného soudu je tak dána místem uzavření smlouvy, rozhodným právem je právní řád České republiky.
5. Soudu se nepodařilo žalovanému doručit soudní písemnosti, a to ani na adrese trvalého pobytu žalovaného v Chorvatsku –„ anonymizována čtyři slova“ - získané ze smlouvy, a to ani prostřednictvím dožádaného soudu –„ Općinski sud u anonymizováno“. Usnesením ze dne datum rozhodnutí č. j. číslo jednací proto ustanovil žalovanému opatrovníkem celé jméno opatrovnice, advokátku v obec.
6. Opatrovnice žalovaného uvedla, ačkoli byla soudem ustanovena žalovanému opatrovníkem, a přestože soud v usnesení konstatoval, že se žalovaný na adrese adresa žalovaného, z usnesení nevyplývá, že by soud vyčerpal všechny možnosti ke zjištění adresy pobytu žalovaného. Ohledně uplatněného nároku namítala, že už ze žaloby vyplývá, že si banka počínala nezodpovědně a lehkovážně, když poskytla cizinci bez trvalého pobytu na území České republiky, bydlícímu na ubytovně a bez trvalého pracovního poměru, úvěr ve výši 150 000 Kč. Žalovaný úvěr od samého počátku nesplácel, žalovaný nemohl být před podáním žaloby ani řádně vyzván k dobrovolnému plnění. Objekt obec, část obce a číslo, je ubytovacím zařízením pro ubytovávání agenturních pracovníků, na této adrese nemohl mít žalovaný registrován trvalý pobyt. Banka si při sjednání úvěru nepočínala zodpovědně a ani nepostupovala s přiměřenou opatrností, proto musí nést riziko, které podstoupila tím, že takové osobě úvěr poskytla bez dalšího zajištění. Navrhla žalobu v celém rozsahu zamítnuta a opatrovníkovi přiznat právo na náhradu nákladů řízení.
7. Právní zástupce žalobkyně k výzvě soudu ve vyjádření ze dne datum uvedl, že právní předchůdce žalobce, právnická osoba, jako poskytovatel úvěru, splnil svou zákonnou povinnost ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, když s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací získaných od žalovaného, které získal při zpracovávání žádosti žalovaného o poskytnutí úvěrového produktu, v rámci něhož byl žalovaný dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. S ohledem na informace, které žalovaný uvedl v žádosti o poskytnutí úvěrového produktu, zejména ty, že žalovaný je svobodný a s ohledem na výši jeho příjmu, a výši požadovaného úvěru dospěl právní předchůdce žalobce k názoru, že schopnost žalovaného splácet tento úvěr je dostatečná. Žalovaný v žádosti o poskytnutí úvěrového produktu také prohlásil, že všechny údaje uvedené v žádosti jsou pravdivé a úplné a toto stvrdil svým podpisem. Až následně, po vyhodnocení získaných informací, byla teprve s žalovaným uzavřena úvěrová smlouva. Odkázal na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020 pod č. j. 5 Co 231/2020 - 97, dle kterého odvolací soud uzavřel pro posouzení úvěruschopnosti, že„ … stačilo přitom, že listin y, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl tyto jakožto věřitel k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, přičemž jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě. Takže ani odvolací soud nemá důvodu o doložení těchto listin tehdejšímu věřiteli pochybovat, přičemž toto z hlediska § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. postačuje. …“. Z rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021 č. j. 12 Co 367/2020 -170 citoval, že ačkoliv„ … žalovaný sice neuvedl měsíční platby domácnosti … nelze to klást k tíži druhé smluvní strany. Právní předchůdkyně žalobkyně proto zcela správně přikročila k posouzení těchto výdajů dle ekonomického modelu. Právní předchůdkyně tak zcela dostála povinnosti podle ust. § 9 odst. 3 zákona č. 145/2010 Sb. …“. Údaje do prohlášení k žádosti o poskytnutí úvěru má žadatel povinnost uvést je pravdivě. Jak vyplývá mj. z čl. 3 Smlouvy, žalovaný měl u právního předchůdce žalobce veden běžný účet č. bankovní účet, právní předchůdce žalobce tedy znal a měl ověřenou jeho platební morálku, výši jeho měsíčních příjmů i výši měsíčních výdajů a veškeré podstatné skutečnosti pro posouzení jeho schopnosti splácet požadovaný úvěr. Na podané žalobě setrval.
8. Opatrovnice žalovaného v návaznosti na to uvedla, že souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání. K předloženým listinným důkazům poznamenala, že z nich vyplývá, že žalovaný založil v obec spořitelně bankovní účet dne datum, na který mu byla zasílána mzda v různé výši. Mzda byla následně vybírána kartou z bankomatu, karta nebyla používána k placení a zůstatek na konci kalendářního měsíce byl minimální, příp. mínusový. Úvěr byl žalovanému poskytnut po 6 měsících od založení účtu. Skutečnost, že žalovaný neuvedl, že je povinen splácet kontokorent, jakož i to, že neuvedl pravdivě výši svých výdajů, když minimálně měl náklady spojené s bydlením a rovněž náklady na stravování, mělo být pro banku signálem, že cizinec bez trvalého pracovního poměru (pracovní smlouva byla uzavřena na dobu určitou) a bydlící v ubytovacím zařízení pro ubytovávání agenturních pracovníků, může být rizikový, pokud jde o návratnost úvěrových prostředků a schopnost řádně splácet. To, že banka stanovila životní výdaje klienta„ po zohlednění jeho situace podle svého interního ekonomického modelu (pracujícího se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů na bydlení,) na 6 506 Kč“ není odpovídající realitě, neboť pouze náklady spojené s ubytováním představují měsíčně 6 až 8 000 Kč. Poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 150 000 Kč bezúčelově a bez jakéhokoliv zajištění považuje za důkaz nezodpovědného přístupu k poskytování úvěrů. Za nepochybné považuje,„ … že by instituce a věřitelé měli, za účelem posouzení schopnosti dlužníka plnit závazky vyplývající z úvěrové smlouvy, uplatňovat vhodné metody a přístupy, nikoliv však poskytovat úvěry za každou cenu na úkor poctivých a dlouholetých klientů. …“, a že je na místě,„ … aby banka vyvodila z nevydařeného úvěrového případu odpovídající odpovědnost. …“. Banka si při sjednání úvěru nepočínala zodpovědně, a to ani s přiměřenou opatrností, byť si zjišťovala údaje z dostupných rejstříků, ale zjištěné skutečnosti a informace, s nimiž disponovala, náležitým způsobem nevyhodnotila, a proto má mít povinnost nést riziko, které podstoupila tím, že takové osobě úvěr poskytla v tak vysoké výši a bez jakéhokoliv zajištění. Navrhla zamítnutí žaloby a přiznání práva na náhradu nákladů řízení žalovanému.
9. Při jednání dne datum oba právní zástupci na svých stanoviscích setrvali. Právní zástupce žalobce na závěr konstatoval, že považuje důvodnost nároku žalobce za prokázanou a navrhuje proto žalobě vyhovět. Za prokázané považuje, že žalovaný úvěr čerpal, řádně jej nesplácel a nereagoval ani na zaslané upomínky. Žádal proto, aby žalobci bylo přiznáno i právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši 65 995 Kč.
Opatrovnice žalovaného ohledně závěrečného návrhu odkázala primárně na argumentaci již uvedenou ve vyjádření a navrhla žalobu zamítnout. Nadále je přesvědčena, že právní předchůdkyně žalobce nepostupovala zodpovědně a neposoudila úvěryschopnost žalovaného správně. Bance bylo známo, že žalovaný žije na ubytovně a měla proto zohlednit, že obvykle náklady na takové bydlení se rovnají nákladům, které posoudila na základě svého ekonomického modelu, jako náklady u žalovaného očekávatelné. Rovněž měla zohlednit, že žalovaný má pracovní poměr na dobu určitou a že tak může dojít k ohrožení jeho schopnosti úvěr splácet. Toto podezření se nakonec ukázalo důvodným, když dle dostupných podkladů žalovaný úvěr splácel pouze tři měsíce. Za těchto okolnosti považuje i výši poskytnutého úvěru za nepřiměřeně vysokou a má proto za to, že banka si při poskytování úvěru neprověřovala všechny podstatné okolnosti jako např. příjmy a výdaje, alespoň tak, že by žádala potvrzení o výši nákladů na bydlení nebo předložení nájemní smlouvy. Podle jejího přesvědčení předchůdce žalobce postupoval při poskytování úvěru nezodpovědně a neopatrně, navrhla proto žalobu zamítnout a žalovanému k jejím rukám přiznat právo na náhradu nákladů řízení. Pokud by žalobě mělo být vyhověno, považovala by uplatněné náklady za nepřiměřené a neúčelné a navrhuje pro tento případ, aby byla jejich výše redukována.
10. Ze Smlouvy o úvěru č. anonymizováno číslo číslo číslo ze dne datum soud zjistil, že jejím obsahem je závazek původního věřitele jakožto bankovního ústav u poskytnout žalovanému úvěr ve výši 150 000 Kč a závazek žalovaného splatit tento úvěr včetně běžného úroku pravidelnými měsíčními splátkami ve výši sjednané smlouvou, a to včetně smluvního úroku ve výši 15,9 % ročně. Nedílnou součást smlouvy tvoří obchodní podmínky původního věřitele, jimiž jsou smluvní strany vázány. Z Všeobecných obchodních podmínek původního věřitele soud zjistil, že tyto opravňují původního věřitele jednostranně od úvěrové smlouvy odstoupit v případě jejího porušení žalovaným. V žádosti o poskytnutí úvěrového produktu žalovaný dne datum uvedl, že je svobodný, žije na ubytovně, zdrojem jeho příjmu je zaměstnání, v současném zaměstnání je od datum a jedná se o pracovní poměr na dobu určitou do datum. Příjem ze zaměstnání uvedl 25 100 Kč, další příjmy popřel. Neuvedl žádné měsíční pravidelné platby, ani splátky úvěrů či jiných závazků. Dle listin y s názvem„ Posouzení úvěruschopnosti klientů banka zjistila, že žadatelem uvedený příjem ve výši 25 100 Kč dle výpisu z jeho účtu odpovídá jeho průměrnému příjmu v předcházejících měsících. Banka dále ověřila pomocí interního napojení informace obsažené v insolvenčním rejstříku a zjistila, že žalovaný nebyl v době podání žádosti v aktivním insolvenčním řízení. Informací v CBCB ověřila předchozí splátkovou morálku žadatele, z historie interních evidencí ověřila, že ohledně žalovaného nedisponovala žádnými relevantními negativními informacemi, například záznamy o podvodném jednání či kriminálních aktivitách, o exekučním řízení a podobně. Žadatel uvedl životní výdaje ve výši 0 Kč, banka jeho životní výdaje na základě svého interního ekonomického modelu stanovila na 6 506 Kč. Splátkové zatížení po poskytnutí úvěru banka stanovila dle svých pravidel na 19,44 %. Ačkoliv žalovaný uvedl nulové splátky úvěru, banka zjistila, že v době žádosti je měl poskytnout kontokorentní úvěr s limitem 1 000 Kč a orientační splátku 80 Kč. V důsledku toho, se započtením splátky nového úvěru ve výši 4 797 Kč, stanovila nové splátkové zatížení žalovaného na 4 880 Kč měsíčně a konstatovala, že příjem žadatele je dostatečný na pokrytí splátek i životních nákladů. Banka navíc pro žalovaného minimálně ke dni datum vedla běžný účet. Nejméně od dubna 2017 na tento účel účet žalovanému přicházela výplata, nejprve od firmy právnická osoba rozmezí od 18 700 Kč do 20 500 Kč, později, od datum, pak od právnická osoba, a to v rozmezí od 23 500 Kč do 28 300 Kč.
11. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 2396 téhož zákona úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Dle § 2399 zákona (1) Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. (2) Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.
12. Soud má za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně ve smyslu shora uvedených ustanovení uzavřel se žalovaným smlouvu o poskytnutí úvěru do výše 150 000 Kč a že žalovaný čerpal finanční prostředky. Byly dohodnuty úroky z úvěru ve smyslu § 2395 téhož zákona a smluvní pokuty a sankce pro případ nesplácení splátek. V souladu s úvěrovými podmínkami právní předchůdce žalobkyně vyzval žalovaného k zaplacení celé dlužné částky a v souladu se smlouvou a smluvními podmínkami prohlásil úvěr za splatný. Soud neshledal, že by si banka při poskytování úvěru počínala nezodpovědně a lehkovážně jen proto, že úvěr poskytla cizinci bez trvalého pobytu na území České republiky, bydlícímu na ubytovně a bez trvalého pracovního poměru. Už ze samotné podstaty toho, že je žalovaný cizinec, plyne, že není pravděpodobné, a v případě obyvatele Evropské unie ani potřebné, aby měl na území České republiky trvalý pobyt nebo aby nebydlel v hotelu či na ubytovně. Pokud jde o argument, že žalovaný neměl na území České republiky trvalý pracovní poměr, musí soud konstatovat, že takový pracovní poměr nemá ani velká část účastníků řízení, vedených před tímto soudem, majících v tomto státě trvalý pobyt. Pokud by odhadovaná délka pracovního poměru měla ovlivňovat výši poskytnutých úvěrů, bylo by patrně pro žadatele výhodnější mít nikoli pracovní poměr na dobu neurčitou, nýbrž na dobu určitou, neboť ukončení takového poměru je vázáno na přísnější podmínky než ukončení pracovního poměru na dobu neurčitou, a k ohrožení schopnosti úvěr splácet by tak v případě druhého zmíněného mohlo dojít pravděpodobněji. Je zjevné, že v době podání žádosti byl žalovaný zaměstnán na dlouhodobý pracovní poměr, následně pak zaměstnání změnil a i v tomto novém zaměstnání dosahoval obdobného příjmu. Výše obvyklého příjmu žalovaného navíc byla poskytovateli úvěru známa, protože pro žalovaného vedl dlouhodobě jeho běžný účet. I při ověřování úvěryschopnosti podnikla banka všechny smysluplné kroky k tomu, aby mohla žádost o úvěr posoudit zodpovědně a s nutnou opatrností. I kdyby banka při posuzování žádosti o úvěr zohlednila předpokládané náklady na bydlení na ubytovně, nezměnilo by to nic na tom, že na úhradu stanovených splátek ve výši 4 797 Kč měl žalovaný dle dostupných údajů prostředků více než dostatek. Ani výši poskytnutého úvěru soud nepovažuje za nepřiměřeně vysokou, neboť se jedná pouze o cca 7,5 násobek obvyklé měsíční čisté mzdy, dosahované žalovaným v době podá í žádosti a v období 6 měsíců před tím. Soud na základě těchto úvah dospěl k závěru, že banka si při poskytování úvěru řádné prověřila většinu podstatných okolností, a že si tedy při sjednání úvěru nepočínala nezodpovědně ani neopatrně, a že proto není důvod, aby ona, resp., její právní nástupce, nesli riziko toho, že úvěr poskytli bez zajištění.
13. Protože soud dospěl k závěru, že žalovaný nedodržel své závazky plynoucí ze smlouvy, je povinen vyčerpané prostředky žalobkyni, na kterou byla pohledávka ze smlouvy platně převedena, vrátit a dle smluvních ujednání uhradit i úrok a smluvní sankce žalobkyní vyčíslené. Jelikož tedy žalobkyně svá tvrzení v žalobě obsažená jednoznačnými listinnými důkazy prokázala, soud žalobě v plném rozsahu vyhověl a to včetně smluvního úroku a úroku z prodlení dle ust. § 1970 občanského zákoníku ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. .
14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , (dále jen „o. s. ř. ”) tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 46 464,80 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 8 132 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 162 635,44 Kč sestávající z částky 7 620 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně sedmi paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 31 680 Kč ve výši 6 652,80 Kč.
15. Neztotožnil se s názorem žalobkyně, že má právo na přiznání odměny a náhrady nákladů za další dva půl úkony právní služby, a to za dvojnásobné vyjádření nesouhlasu s rozhodnutím bez nařízení jednání, neboť vyjádření nesouhlasu s rozhodnutím bez nařízení jednání považuje soud za ryze administrativním úkon, nikoli za úkon právní služby.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu v Tachově. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.