Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
16 C 71/2023-51
Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem Mgr. Radimem Slezákem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 3 683,63 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 3 683,63 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 022,77 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 1 600 Kč od 20. 10. 2022 do zaplacení ve výši 10 % a úrokem 28 % ročně z částky 1 600 Kč od 20. 10. 2022 do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobkyně je povinna uhradit ČR – Okresnímu soudu v Kroměříži doplatek soudního poplatku ve výši 600 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 3 683,63 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 022,77 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 1 600 Kč od 20. 10. 2022 do zaplacení ve výši 10 % a úrokem 28 % ročně z částky 1 600 Kč od 20. 10. 2022 do zaplacení, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalobkyně je povinna uhradit ČR – Okresnímu soudu v Kroměříži doplatek soudního poplatku ve výši 600 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
1. Žalobkyně se žalobou, resp. návrhem na vydání platebního rozkazu, doručenou soudu dne 2. 5. 2023 domáhala na žalované zaplacení shora uvedených částek s příslušenstvím a úhrady nákladů řízení ve výši 5 119 Kč.
2. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost právnická osoba, IČO (následně společnost právnická osoba) uzavřela se žalovanou dne 28. 8. 2018 smlouvu o úvěru číslo na jejímž základě poskytla žalované v hotovosti úvěr ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit poskytnutý úvěr spolu s příslušenstvím, tedy celkových nákladů spotřebitelského úvěru, za dobu jeho trvání v celkové výši 18 600 Kč, a to ve 14 splátkách měsíčních po 1 300 Kč. V důsledku prodlení žalované právní předchůdce žalobce úvěr ke dni 28. 10. 2019 zesplatnil a vzniklo mu tak právo na úhradu zbylé jistiny úvěru ve výši 1 600 Kč. Ze strany společnosti právnická osoba byla pohledávka za žalovanou ke dni 21. 11. 2022 s účinností od 25. 11. 2022 postoupena na žalobkyni, což bylo žalované písemně oznámeno. Od postoupení pohledávky nebylo ze strany žalované hrazeno ničeho, a proto žalobkyně požaduje neuhrazenou jistinu ve výši 1 600 Kč, smluvní pokuty ve výši 2 083,63 Kč a zákonný úrok z prodlení od 19. 10. 2022 ve výši 1 022,77 Kč, dále úroky z úvěru a zákonné úroky z prodlení. Žalovaná byla k zaplacení vyzvána dne 29. 3. 2023. Ve svém doplnění ze dne 26. 5. 2023 (č.l. 33-34) pak žalobkyně rozvedla posuzování úvěruschopnosti žalované při poskytování úvěru.
3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žalovaná nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) o. s. ř. o. s. ř. za doručovací adresu místo jejího trvalého bydliště. Z ustanovení § 46b písm. a) o. s. ř. o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10 ). Žaloba byla zaslána žalované na shora uvedenou adresu trvalého pobytu a dále na adresu adresa žalované, kde jí byla dne 31. 5. 2023 vhozena do domovní schránky. Současně byla žalovaná vyzvána, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřila, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s upozorněním, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude mít soud za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaná se nevyjádřila, a jelikož žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila, soud ve věci rozhodl, aniž nařizoval jednání, dle § 115a o. s. ř. o. s. ř. a vycházel přitom z listinných důkazů obsažených ve spise.
4. Soud má za prokázané následující skutečnosti:
5. právnická osoba (posléze právnická osoba) poskytla žalované dne 28. 8. 2018 v hotovosti peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, a to na základě smlouvy o úvěru (č.l. 12-13). Ve smlouvě se žalovaná zavázala vrátit původní věřitelce částku 18 600 Kč sestávající se z poskytnutého úvěru ve výši 10 000 Kč a dále celkových nákladů spotřebitelského úvěru ve výši 8 600 Kč. To vše se žalovaná zavázala uhradit ve 14 měsíčních splátkách po 1 300 Kč. Z předložené smlouvy dále vyplynulo, že RPSN činilo 212,32 %. Žalovaná uhradila celkem částku 17 000 Kč (viz bilance smlouvy na č.l. 14). Z předpisu splátek (č.l. 35) bylo zjištěno rozložení splátek s tím, že každá splátka byla splatná do 28. dne v měsíci a poplatek za uzavření smlouvy činil 400 Kč. anonymizováno Finanční analýzy (č.l. 36) pak bylo zjištěno, že měsíční příjmy žadatelky měly činit 17 831 Kč, výdaje 7 694 Kč, maximální výše měsíční splátky úvěru byla spočítána na 9 137 Kč. Žalobkyně dále doložila smlouvu o anonymizováno bytu s dodatkem (č.l. 37-38), mzdový výměr (č.l. 38v), pracovní smlouvu (č.l. 39-42), tři výplatní pásky (č.l. 42v) a doklad SIPO (č.l. 43). Žalovaná bydlela v nájmu s další osobou.
6. právnická osoba postoupila pohledávku za žalovanou, která je předmětem tohoto řízení, smlouvou o postoupení pohledávek na žalobkyni (viz smlouva o postoupení pohledávek č.l. 15-21 spisu). Toto bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 7. 12. 2022 (č.l. 22).
7. Předžalobní výzva byla na adresu žalované odeslána dne 28. 3. 2023 doporučeně (č.l. 23-25)
8. Žalobkyně neprokázala, že by právní předchůdkyně žalobkyně náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalované. Ve spise se nenachází důkazy, ze kterých by vyplývalo, že původní věřitelka řádně zjišťovala a posuzovala majetkové a osobní poměry žalované. Na výzvu soudu žalobkyně sdělila, že původní věřitelka ověřovala příjmy a výdaje žalované na základě tvrzení žalované a jí předložených dokladů. Ani přes výzvu soudu žalobkyně však nedoložila, že by byla žalovaná lustrována v jakékoli evidencích dlužníků (např. příjmení, NRKI apod.).
9. Na základě shora popsaných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:
10. Původní věřitelka poskytla žalované 28. 8. 2018 v hotovosti peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, a to na základě smlouvy o úvěru. Ve smlouvě se žalovaná zavázala vrátit původní věřitelce částku 18 600 Kč sestávající se z poskytnutého úvěru ve výši 10 000 Kč a dále nákladů spojených se spotřebitelským úvěrem ve výši 8 600 Kč. To vše se žalovaná zavázala uhradit ve 14 měsíčních splátkách po 1 300 Kč. Žalobkyně však neprokázala, že by původní věřitelka zjišťovala a řádně posuzovala schopnost žalované úvěr splácet. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek. Žalovaná dle tvrzení žalobkyně uhradila celkem 17 000 Kč.
11. Soud věc posoudil dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, platném a účinném ke dni sjednání smlouvy o úvěru.
12. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen o.z.) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
13. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
14. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
15. Podle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
16. Podle ust. § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
17. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem.
18. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ). ulice úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalované je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona.
19. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C číslo tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 číslo.
20. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence
v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných
a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ).
21. Soud proto pokládal smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou mezi původní věřitelkou a žalovanou za neplatnou dle § 85 a násl. zákona o spotřebitelském úvěru, když k této neplatnosti je soud povinen přihlížet ve smyslu ustanovení § 588 o.z. i bez návrhu, neboť takovéto jednání původní věřitelky (nedostatečné zjištění schopnosti žalované splácet úvěr) odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Původní věřitelka tedy na základě neplatné smlouvy o úvěru poskytla žalované finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, které žalovaná zcela uhradila, když uhradila celkem částku 17 000 Kč. Soud vycházel z tvrzení samotné žalobkyně, které žalovaná nijak nezpochybnila, ohledně celkové výše plnění žalované. Proto byla žaloba zcela zmítnuta.
22. Soud dále podotýká, že vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, nebyly platně sjednány ani úroky a ani poplatky. Jak vyplývá z ustanovení § 87 odst. 1 poslední věta zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 dospěl k následujícím závěrům: Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text„ v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. příjmení tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. příjmení, J., příjmení, L., příjmení, P., příjmení, L., příjmení, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. číslo).
23. Obecně lze tedy ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.
24. S ohledem na shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu dospěl soud k závěru, že nárok žalobkyně na úroky z prodlení nevznikl, neboť do prodlení by se žalovaná dostala až tehdy, pokud by neuhradila dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené rozhodnutím soudu.
25. Žalovaná byla ve sporu převážně úspěšná, žádné náklady jí však nevznikly, a proto soud rozhodl dle § 151 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
26. Výrok o tom, že žalobkyně je povinna zaplatit ČR – Okresnímu soudu v Kroměříži doplatek soudního poplatku do 3 dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř.
27. Vzhledem k tomu, že soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz a pokračoval v řízení, bylo povinností soudu doměřit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení dle položky 2 odstavec 2 sazebníku soudních poplatků. Soudní poplatek za návrh na zahájení řízení byl vypočítán dle položky 1 odst. 1 písm. a) sazebníku soudních poplatků (soud přitom vychází z předmětu řízení bez příslušenství), dosud bylo na poplatku uhrazeno 400 Kč. Je tedy povinností žalobkyně doplatit soudní poplatek ve výši 600 Kč, a to v kolcích nebo na účet soudu číslo variabilní symbol.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné (ustanovení § 202 o. s. ř. o. s. ř. ).
Nebude-li povinnost rozsudkem uložená splněna, lze ji vymáhat soudním výkonem rozhodnutí.