Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
10 C 21/2023-50
Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudcem JUDr. Mgr. Alešem Vylamem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
sídlem adresa žalobkyně
zastoupená advokátem titul jméno příjmení, titul.
sídlem adresa
proti
žalované: osobní údaje žalované
bytem adresa žalované
o zaplacení částky 91 488 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 87 240,70 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Návrh, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 4 247,30 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 120,14 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 11 029,04 Kč, s 11,75% úrokem ročně z částky 89 980 Kč od 25. 10. 2022 do zaplacení a s 15% úrokem z prodlení ročně z částky 91 488 Kč od 25. 10. 2022 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 9 989 Kč, k rukám právního zástupce žalobkyně, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 87 240,70 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Návrh, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 4 247,30 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 120,14 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 11 029,04 Kč, s 11,75% úrokem ročně z částky 89 980 Kč od 25. 10. 2022 do zaplacení a s 15% úrokem z prodlení ročně z částky 91 488 Kč od 25. 10. 2022 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 9 989 Kč, k rukám právního zástupce žalobkyně, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobkyně se žalobou domáhá částky 91 488 Kč s příslušenstvím, uzavřela se žalovanou dne datum smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru číslo jejíž nedílnou součástí jsou úvěrové podmínky. Žalovaná byla na základě uvedené smlouvy oprávněna čerpat prostřednictvím kreditní karty revolvingový úvěr, a to vždy maximálně ve výši nevyčerpaného zůstatku sjednaného úvěrového rámce (ten byl sjednán ve výši 90 000 Kč). Žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky vrátit v pravidelných měsíčních splátkách splatných k 20. dni v měsíci. Výše měsíční splátky odpovídala vždy 4 % z aktuální dlužné částky, obsahovala sjednané úroky, část úvěrové jistiny, poplatky a smluvní sankce. Žalovaná porušila svůj závazek hradit poskytnutý úvěr řádně a včas, kdy z toho důvodu žalobkyně využila svého oprávněná zesplatnit úvěr a požadovat okamžité zaplacení celé dlužné částky (toto oprávnění bylo sjednáno pro případ, že se žalovaná dostane do prodlení se splacením dvou splátek nebo splátky jedné, avšak po dobu delší než tři měsíce). Žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 19. 7. 2022. Žalovaná částka 91 488 Kč se skládá z neuhrazené jistiny 89 980 Kč, poplatků ve výši 78 Kč, nákladů na vymáhání 430 Kč a požadovaných smluvních pokut ve výši 1 000 Kč. Požadovaný kapitalizovaný úrok 11 029,04 Kč představuje součet úroků za jednotlivé předepsané splátky od 20. 7. 2022 do 24. 10. 2022. Požadovaný kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 3 120,14 Kč představuje úrok kapitalizovaný od 15. dne po zesplatnění úvěru z jistiny, případných poplatků a pokut do dne sepsání žaloby, tedy od 3. 8. 2022 do 24. 10. 2022. Žalovaná celkem čerpala částku 100 322,46 Kč a celkem uhradila částku 13 081,76 Kč.
2. K výzvě soudu ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované doplnila žalobkyně žalobu o citaci právních předpisů a způsob jejich výkladu a o citaci judikatury. Žalobkyně dále sdělila, že provedla lustraci žalované v registrech SOLUS, NRKI, CEE a ISIR, kdy z výpisu NRKI vyplynulo, že žalovaná neměla v době uzavření smlouvy žádné další úvěry. Dále si žalobkyně vyžádala výpis z účtu za prosinec 2021, ze kterého je patrné, že žalovaná převážnou část svých výdajů nehradila placením z účtu, ale jiným způsobem (zřejmě hotovostními platbami), když velkou část svých příjmů z účtu vybírala prostřednictvím bankomatu. Žalobkyně dodala, že konečný zůstatek na účtu žalované byl ve výši 2 907,63, tudíž dle žalobkyně žalovaná disponovala značnou finanční rezervou a žalobkyně proto vyhodnotila její finanční situaci jako příznivou. Žalobkyně ke svým tvrzením doložila dokument nazvaný„ úvěrová karta“, výpis z účtu žalované za období prosinec 2021 a dokument nazvaný„ úvěrová zpráva“.
3. Žalovaná se na výzvu soudu ve věci nevyjádřila. Za splnění podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání na základě předložených listinných důkazů.
4. Ze smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru ze dne datum soud zjistil, že tuto uzavřela žalobkyně se žalovanou (číslo smlouvy číslo). Na základě uvedené smlouvy poskytla žalobkyně žalované bezúčelový revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce 25 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet v měsíčních splátkách, přičemž výše jedné měsíční splátky byla 4 % z dlužné částky, roční úroková sazba byla sjednána ve výši 26,28 % Součástí smlouvy je také ujednání o výši prvního čerpání 13 559 Kč, kdy počet splátek tohoto prvního čerpání je 15 a výše jedné splátky je 1 049 Kč, kdy tato částka bude čerpána na zboží iPhone 11 Black + dárky za 1 744 Kč + 33 dní výměna a další zboží. Ve smlouvě o úvěru byly sjednány důsledky nesplácení úvěru, a to 100 Kč za měsíc vymáhání a 500 Kč smluvní pokuta, dále jednorázová smluvní pokuta po zesplatnění 10 % ze splatné jistiny, úroků a úhrady za pojištění a dále úrok z prodlení v zákonné výši. Tyto sankce jsou shodně stanoveny v článku 9 úvěrových podmínek žalobkyně platných od 1. 8. 2021, které tvoří nedílnou součást smlouvy o úvěru.
5. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad žalované soud zjistil, že žalovaná čerpala celkem částku 100 322,46 Kč a uhradila celkem částku 13 081,76 Kč. Dle rekapitulace k výpisu čerpání, splátek a úhrad žalované soud zjistil, že žalovaná dluží na jistině 89 980 Kč, na nákladech na vymáhání 430 Kč, na smluvních pokutách celkem 1 000 Kč, na poplatcích za vedení účtu 78 Kč, dále na úrocích a úrocích z prodlení.
6. Dopisem ze dne 19. 7. 2022 byla žalovaná vyzvána ke splacení celého úvěru. Předžalobní výzvou ze dne 16. 8. 2022 byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky a byla upozorněna na její možné soudní vymáhání (žalobkyně doložila podací arch dokládající odeslání této výzvy).
7. Z potvrzení o provedení ověření bonity klienta – oddělení řízení rizik žalobkyně vyplývá, že žalobkyně eviduje u žalované výši úvěru 90 000 Kč, přičemž žalovaná je svobodná, bydlí u rodičů, nemá žádné děti, má příjmy ze zaměstnání ve výši 20 000 Kč měsíčně, příjem partnera je 45 000 Kč a splátky k jiným společnostem činí 5 500 Kč. V části„ registry“ je uvedeno u ISIR – nenalezen v externím systému, u SOLUS, CEE, NRKI a JAP_PUJCKA – ok, u MVCR – ověřeno. Z dokumentu„ úvěrová karta“ soud zjistil, že žalobkyně eviduje u žalované revolvingový úvěr s počáteční výší rámce 25 000 Kč, přičemž žalovaná je svobodná, nemá děti a žije u rodičů. Její příjem ze zaměstnání činí 20 000 Kč a příjem ostatních členů domácnosti činí 45 000 Kč, měsíční výdaje domácnosti jsou pak 5 500 Kč. Registry prošla žalovaná v pořádku nebo v nich nebyla nalezena. Z dokumentu„ úvěrová zpráva“ soud zjistil, že žalovaná měla v době před uzavřením smlouvy o úvěru 4 žádosti o splátkové kontrakty, 7 žádostí jí již bylo odmítnuto a 1 byla odvolána. Dále měla žalovaná v době před uzavřením smlouvy o úvěru 12 žádostí o kreditní karty, přičemž 1 žádost o kreditní kartu jí byla již odmítnuta. V úvěrové zprávě jsou dále podrobně rozepsané jednotlivé žádosti, z čehož soud zjistil, že žalovaná o kreditní karty žádala průběžně v období od 30. 11. 2021 do 22. 12. 2021. Žádosti o splátkové kontrakty pak byly podávány v období od 17. 11. 2021 do 3. 1. 2022 a byly buď ve stavu žádostí nebo odmítnuty. Z výpisu z účtu žalované za období prosinec 2021 soud zjistil, že příjmy žalované byly tvořeny zejména platbami od„ příjmení jméno“ a konečný zůstatek na účtu žalované byl 2 916,42 Kč.
8. Závazkový vztah, vzniklý dne datum mezi žalobkyní a žalovanou se řídí zákonem č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník , smluvním ujednáním a smluvními podmínkami. Dále se tento závazkový vztah řídí zákonem č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru.
9. Dle § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 odst. 1 o. z., kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.
10. Dle § 1810, § 1812, § 1813 o. z. (ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru), ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen„ spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé. Lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. Má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Dle § 1815 o. z. (ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru) k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.
11. Dle § 2395 o. z. (ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 2399 odst. 1 o. z., úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
12. Dle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
13. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 86 odst. 2 uvedeného zákona, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
14. Soud je dle judikaturního vývoje povinen zjišťovat, zda žalobkyně splnila povinnost zkoumat schopnost žalované splácet, tedy její solventnost, jak byl tento názor Ústavním soudem zaujat v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , dle kterého:„ Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d.“ Dle bodu 18 odůvodnění se s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu podává:„ Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ Dle bodu 19 odůvodnění:„ … součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit).“ Dle bodu 20 odůvodnění:„ Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. … Proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům … subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“
15. Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C -679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka, jak uvádí právní úprava zákona č. 257/2016 Sb. ). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). Viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C- 679/18.
16. Ve vztahu k žalované pohledávce dospěl soud s ohledem na shora uvedené k následujícímu. Soud má za to, že žalovaná s žalobkyní uzavřely ujednání, na jehož základě poskytla žalobkyně žalované revolvingový úvěr, který měla žalovaná splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 % z dlužné částky. Žalovaná čerpala celkem částku 100 322,46 Kč a uhradila celkem částku 13 081,76 Kč. Žalobkyně co do zkoumání úvěruschopnosti žalované doložila své interní dokumenty, ve kterých je psáno, kterými všemi registry žalovaná prošla a jak. Tyto interní dokumenty však nedokazují, že žalovaná byla skutečně v těch kterých registrech lustrována. Jediný dokument prokazující výsledek lustrace žalované je„ úvěrová zpráva“, ze které však plyne, že žalovaná již více než měsíc před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru opakovaně žádala jiné instituce o poskytnutí kreditních karet či o uzavření splátkových kontraktů. Tyto byly buď ve stavu žádosti nebo odmítnuty. Tato skutečnost rozhodně nesvědčí o dobré finanční situaci žalované. Co se týče předloženého výpisu z účtu žalované, z tohoto nevyplývá příjem ze zaměstnání, kdy jako zaměstnavatele eviduje žalobkyně ve svých interních dokumentech anonymizována čtyři slova právnická osoba, kdy příjmy žalované tvořily v měsíci před uzavřením smlouvy toliko nepravidelné platby od„ příjmení jméno“, dále jedna platba ve výši 408 Kč od„ příjmení příjmení“. Tyto příjmy v rámci jednoho měsíce však nevypovídají o finanční situaci žalované obecně. Konečný zůstatek na účtu žalované v prosinci 2021 činil 2 916,42 Kč, kdy žalobkyně ve svém podání uvedla, že zůstatek žalované byl 2 907,63 Kč, což podle žalobkyně znamená, že žalovaná disponovala„ značnou finanční rezervou“, kdy soud tomuto tvrzení nepřisvědčil, jelikož shora uvedená částka lze jen stěží nazvat značnou finanční rezervou. Žalobkyně si od žalované nevyžádala potvrzení o zaměstnání ani výplatní pásky za období předcházející uzavření smlouvy. Dále měla žalobkyně k dispozici dokument, z kterého bylo patrné, že žalovaná se opakovaně snaží opatřit si finance prostřednictvím úvěrů, což naznačuje, že nebyla v dobré finanční situaci. Obezřetný poskytovatel úvěru by si v takovéto situaci od žalované vyžádal více informací (výplatní pásky, výpisy z účtu za delší dobu, vyčíslení pravidelných výdajů). Další otázkou pak je, do jaké míry uvedla žalovaná pravdivé údaje, co se týče jejích měsíčních výdajů (5 500 Kč), avšak mnohem zásadnější je, do jaké míry bylo skutečným záměrem žalobkyně posoudit opravdovou situaci žalované z pohledu její solventnosti. V této věci se nepochybně jedná o závazkový vztah, kdy na jedné straně vystupovala právnická osoba, jejímž předmětem podnikání bylo a je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru, a na straně druhé žalovaná v postavení spotřebitele. Jedná se o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2395 an. o. z. poskytovaný nebankovními subjekty osobám, které by obdobný finanční produkt (zápůjčku, úvěr) od banky nedostaly pro jisté riziko spojené s osobou dlužníka.
17. Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. bylo povinností žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalované, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalované, a je-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Žalobkyně mohla dle zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Existuje několik informačních databází o bonitě a důvěryhodnosti spotřebitele, které jsou poskytovateli nebankovních úvěrů využívány k prověření úvěruschopnosti žadatele o úvěr, resp. zápůjčku. Ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb. představuje pro spotřebitele určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá z čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval, jak je uvedeno shora, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , či také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 . Nesplnění povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření dlužníka dostatečně, nebo poskytnutí úvěru i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy.
18. Žalobkyně k výzvě soudu ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované s poučením o následcích neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene žalobu doplnila o obecná tvrzení a citaci právních předpisů a předmětné smlouvy, dále doložila interní dokument a výpis z účtu a úvěrovou zprávu, ze kterých však nevyplývá, že žalovaná byla v situaci, kdy by byla dostatečně solventní osobou. Žalobkyni muselo být zřejmé, jaký typ klientů má zájem o poskytnutí finančních produktů u nebankovních společností (jsou to převážně klienti, kteří takový produkt od banky nedostanou právě kvůli jejich špatné finanční situaci), proto by měla standardně lustrovat žalovanou v rejstřících či databázích (insolvenční rejstřík, rejstřík zahájených exekucí, SOLUS, NRKI, apod.), a uvedené zohlednit při posouzení úvěruschopnosti klienta. Žalobkyně měla k dispozici dokumenty, které značily, že žalovaná není v dobré finanční situaci, přesto se například co do výdajů žalované spoléhala pouze na její tvrzení. Není však možné vycházet pouze z objektivně nepodloženého tvrzení klienta, resp. prohlášení klienta o jeho poměrech. Důsledkem nesplnění povinnosti stanovené v § 86 zákona č. 257/2016 Sb. je neplatnost smlouvy o úvěru, a s ohledem na judikaturu, jak byla citována shora, se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C -679/18 ze dne 5. 3. 2020).
19. Soud dospěl k závěru, že v tomto případě žalobkyně nedostála zákonné povinnosti § 86 zákona č. 257/2016 Sb. , když poskytla spotřebitelský úvěr, přestože na základě získaných informací nemohla dospět k závěru o tom, že žalovaná je dostatečně solventní, a nevyžadovala doložení dalších tvrzení žalované k její majetkové situaci. Výše příjmu ze zaměstnání žalované a výše příjmu ostatních členů domácnosti byly toliko tvrzeny, nikoliv doloženy, kdy nebylo doloženo ani to, zda jsou z příjmu prováděny nějaké srážky či nikoliv. Žalobkyně se měla dále zabývat doložením výdajů žalované, minimálně co do základních životních potřeb a výše závazků, dále i zkoumáním způsobu splácení dosavadních závazků. Skutečnost, že tak neučinila, vzbuzuje pochybnosti o tom, jakým způsobem žalobkyně přistupovala k plnění své zákonné povinnosti ohledně úvěruschopnosti klienta, a zda se nejednalo o její plnění pouze„ pro formu“. Pochybnosti z hlediska ověření solventnosti vzbuzuje také to, že žalobkyně nevyžadovala k ověření tvrzených měsíčních výdajů např. doklad o nákladech bydlení. Nebankovní poskytovatel úvěrů musí o to více dbát řádného zjištění tvrzených informací (byť by žalovanou skutečně takto byly tvrzeny bez dalšího) a nespoléhat se pouze na tvrzení klientů, kteří žádají o poskytnutí peněžních prostředků. Soud nemůže v tomto případě poskytnout soudní ochranu žalobkyni, neboť ochrana takto nabytých práv stojí mimo základní hodnotový rámec práva.
20. V souladu s uvedeným soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru z důvodu, že žalobkyně nesplnila svou povinnost zkoumat úvěruschopnost žalované, resp. poskytla žalované úvěr v případě, kdy byly dány pochybnosti o schopnosti žalované řádně splácet a dostát svému závazku. S ohledem na uvedené se soud dále nezabýval ostatními ujednáními dle smlouvy. Porušením § 86 zákona č. 257/2016 Sb. však není dotčena povinnost žalované vrátit poskytnuté peněžní prostředky, neboť jinak by se jednalo o bezdůvodné obohacení žalované. Platby realizované žalovanou, které žalobkyně započetla na plnění z neplatně sjednané smlouvy, tedy na neexitující dluh žalované, je nutné započíst na poskytnuté bezdůvodné obohacení žalované. Jiný výklad by naopak na straně žalobkyně zakládal nárok na bezdůvodné obohacení, které by vedlo k množení sporů, což je zcela neúčelné a absurdní, lze-li práva a povinnosti stran řešit smysluplně jinak, aniž by soud vyžadoval další aktivitu (úkon započtení) ze strany žalované. S ohledem na uvedené je žaloba důvodná pro vydání částky, která představuje bezdůvodné obohacení. V daném případě byla žalované poskytnuta částka 100 322,46 Kč, žalovaná žalobkyni uhradila celkem 13 081,76 Kč. Žalovaná je tak povinna vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 87 240,70 Kč. Soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I. Ve zbytku je žaloba nedůvodná, proto ji soud zamítl. Žalobkyni nebyl přiznán ani zákonný úrok z prodlení z částky představující bezdůvodné obohacení, jelikož nárok žalobkyně na zákonný úrok z prodlení doposud nevznikl, a to s ohledem na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 , podle kterého ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. (…) s ohledem na to, že splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran (možností žalované podle § 87 odst. 1 ) ani na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala, zatím nemohl vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení.
21. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Pokud jde o náklady právního zastoupení, soud při jejich výpočtu vycházel z vyhlášky č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí částku ve výši 4 780 Kč. Zástupci žalobkyně by náležela odměna za celkem 3 úkony právní služby, tedy převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé a výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé, kdy se takto jedná celkem o částku ve výši 14 340 Kč, režijní paušál ve výši 900 Kč (3x300 Kč), DPH 3 200,40 Kč, soudní poplatek 3 660 Kč, kdy by se při plném úspěchu jednalo celkem o částku 22 100,40 Kč. Soud při rozhodování o nákladech řízení zohlednil i požadované (kapitalizované) příslušenství, v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I ÚS 2717/08 . Žalobkyně celkem požadovala zaplacení částky 120 214,69 Kč, přičemž úspěšná byla co do částky 87 240,70 Kč. Žalobkyně byla úspěšná pouze částečně v rozsahu 72,6 %, v rozsahu 27,4 % úspěšná nebyla. Úspěch žalobkyně pak spočívá v 45,2 % a náleží jí náhrada nákladů řízení ve výši 9 989 Kč.
22. Lhůta k placení byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání, které se podává do patnácti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu ve Vyškově.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.