Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
7 C 53/2023-50
Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristinou Steinmetzovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 808 011,99 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 739 525,19 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z této částky od datum do zaplacení, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá do částky 68 486,80 Kč, kapitalizovaného úroku v částce 34 070,50 Kč, úroku ve výši 5,99% ročně z částky 803 012,80 Kč od datum do zaplacení, v části kapitalizovaného úroku z prodlení ke dni datum v částce 67 788,66 Kč přesahující úrok z prodlení přiznaný ve výroku I. a do úroku z prodlení ve výši 11,75% ročně z částky 63 487,61 Kč od datum do zaplacení.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení v rozsahu 60% v částce 67 769 Kč k rukám advokáta Mgr. jméno příjmení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 739 525,19 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z této částky od [datum] do zaplacení, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se zamítá do částky 68 486,80 Kč, kapitalizovaného úroku v částce 34 070,50 Kč, úroku ve výši 5,99% ročně z částky 803 012,80 Kč od [datum] do zaplacení, v části kapitalizovaného úroku z prodlení ke dni [datum] v částce 67 788,66 Kč přesahující úrok z prodlení přiznaný ve výroku I. a do úroku z prodlení ve výši 11,75% ročně z částky 63 487,61 Kč od [datum] do zaplacení. III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení v rozsahu 60% v částce 67 769 Kč k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení] do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobkyně se v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu doručeném soudu dne 18.10.2022 domáhala po žalovaném zaplacení částek vymezených ve výroku I. a II. rozsudku. Uvedla, že poskytla žalovanému na základě smlouvy o úvěru číslo peněžní prostředky ve výši 797 948 Kč, který byl zčásti použit na refinancování dosavadních závazků žalovaného a zbývající část 465 277 Kč mu byla vyplacena. Tyto prostředky se zavázal splatit spolu s úrokem 5,99% p.a. v měsíčních splátkách po 8 946 Kč. Jelikož žalovaný porušil smluvní podmínky, došlo k zesplatnění úvěru k 19.1.2022. Dlužná jistina činí částku 803 012,80 Kč. Žalobkyně požaduje dále úhradu kapitalizovaného úroku a úroku z prodlení ke dni 30.9.2022 dle doložené transakční historie a dále jdoucí do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil, veškeré písemnosti mu byly doručovány soudem na adresu trvalého bydliště v záhlaví rozhodnutí náhradním způsobem. K nařízeným jednáním dne datum se bez omluvy nedostavil. Soud jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti, vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů dle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř.
3. Soud se nejprve zabýval s ohledem na cizí státní příslušnost žalovaného (občan Slovenské republiky) otázkou pravomoci soudu k řešení tohoto sporu s mezinárodním prvkem (§ 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém) a výběrem právního řádu, dle něhož má být spor posuzován. Pravomoc soudu k rozhodnutí o tomto návrhu vůči žalovanému vyplývá v souladu s článkem 5 bod 1 z ustanovení čl. 7 písm. a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 1215/2012 z 12.12.2012 (Brusel I bis) podle místa plnění ze smlouvy, která je předmětem tohoto sporu. Použití českého hmotného práva pak vyplývá z ujednání v této smlouvě mezi účastníky.
4. Po provedeném dokazování měl soud zjištěn následující skutkový stav.
5. Mezi účastníky byla dne 29.10.2020 uzavřena smlouva o úvěru na jejímž základě měla žalobkyně poskytnout žalovanému částku 797 948 Kč, přičemž částka 332 671 Kč měla být použita ke splacení konsolidovaných dluhů vůči věřitelům právnická osoba a právnická osoba a použití zbývajících prostředků ponecháno na uvážení žalovaného. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté prostředky v měsíčních splátkách po 8 946 Kč, úvěr byl úročen úrokem sazbě 5,99% a splatný do 20.9.2030. Celková částka, která měla být splacena, činila 1 062 711 Kč, přičemž při řádném splácení bylo dohodnuto prominutí splácení 7 splátek. Tyto skutečnosti soud zjistil z doložené smlouvy mezi účastníky.
6. Z výpisu platební historie (podklady pre súdne konanie) ke smlouvě číslo dále zjistil, že částka 797 948 Kč byla žalovaným čerpána v 3 platbách ve dnech 29.10.2020 a 3.11.2020. Žalovaný provedl v období od 20.11.2020 do 20.8.2021 tyto úhrady v částkách 56Kč, 8946Kč, 581Kč, 8946Kč, 581Kč, 1326,72Kč, 7619,28Kč, 9,72Kč, 378,46Kč, 773,82Kč, 6,31Kč, 574,69 Kč, 5,31Kč, 200Kč, 800Kč, 156,69 Kč, 69,7Kč, 17773,61Kč, 0,03Kč, 48,66Kč, 101,41Kč, 479,59Kč, 12,67Kč, 3507,74Kč, 5000Kč, 0,2Kč, 425,39Kč, 42,81Kč, celkem 58 422,81 Kč.
7. Dopisem ze dne 18.12.2021 byl žalovaný vyzván k úhradě částky 39 847 Kč do datum pod následkem zesplatnění. Dalším dopisem z datum byl již informován o okamžitém zesplatnění dluhu k tomuto datu a vyzván k zaplacení celkové částky 808 967 Kč.
8. K výzvě soudu týkající se doplnění tvrzení a důkazů ohledně způsobu zkoumání úvěruschopnosti žalovaného doložila žalobkyně záznam interního systému k osobě žalovaného, kde byly evidovány tyto údaje: rodinný stav svobodný, podnikatel s příjmem 25 694 Kč měsíčně, počtem zaměstnanců 1-5, forma bydlení –jiný způsob bydlení, počet členů domácnosti 1 a bez dalších příjmů a výdajů, výše výdajů mimo ČS a ostatní výdaje 0Kč. Doloženo mělo být daňové přiznání z příjmů FO. Z daňového přiznání žalovaného za rok 2019 soud zjistil, že jeho příjmy činily celkem 1 027 766 Kč, výdaje 1 046 053 Kč. Základ daně byl mínus 18 287 Kč (daňová ztráta) a daň ve výši 0Kč. Při výpočtu příjmů žalovaného vycházela žalobkyně z částky 1 219 Kč ze základu daně (dílčí základ daně převzato+ 18 287 Kč) a příjmů z obratu 25 694 Kč. K 29.10.2020 byly v systému CCB zjištěny jen konsolidované závazky vůči právnická osoba a jiný hotovostní úvěr se splátkou 4 056 Kč měsíčně, jiná zjištění a lustrace dalších registrů doložena nebyla.
9. Žalobkyně k výzvě soudu dané při jednání dne 28.4.2023 dle ust. § 118a odst. 1,3 o.s.ř. k doložení případných dalších tvrzení či důkazů týkajících se ověření úvěruschopnosti žalovaného a zejména příjmů dostatečných pro převzetí závazku z předmětné smlouvy, a výdajů doložila výpisy účtu žalovaného č. bankovní účet za období 1.10.2019 číslo. Z těchto soud v souhrnu učinil zjištění, že za období předcházející převzetí závazku na účtu žalovaného dle zaznamenaných obratů mimo jednoho měsíce přesahovaly odepsané částky příjmy. Konkrétně v měsíci číslo obrat činil + 41 231 Kč oproti - 45 877 Kč, v měsíci číslo + 72 570 Kč oproti - 47 542 Kč, v měsíci číslo + 61 900 Kč oproti - 81 807Kč, v měsíci číslo + 26 000 Kč oproti – 37 566 Kč, v měsíci číslo + 73 000 Kč oproti - 73 449 Kč, v měsíci číslo + 68 077 Kč oproti - 68 394Kč, v měsíci číslo byla již připsána částka úvěru. Z tohoto výpisu nelze učinit dále relevantní závěr o výdajích žalovaného alespoň na bydlení či životní potřeby.
10. Po právní stránce soud posoudil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) a zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen z.s.ú.) účinných ke dni uzavření předmětné smlouvy dne 29.10.2020.
11. Podle ust. § 86 odst. 1 z.s.ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
12. Podle odst. 2 tohoto ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
13. Podle ust. § 87 odst. 1 tohoto zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
14. Podle ust. § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
15. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
16. Podle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
17. Na základě výše uvedeného dospěl soud k závěru, že žaloba byla žalobkyní podána po právu v části. Žalobkyně se v tomto řízení domáhala zaplacení dlužné jistiny úvěru a úroků ze smlouvy sjednané se žalovaným v rámci její podnikatelské činnosti. Takto poskytla žalovanému, fyzické osobě jako spotřebiteli peněžité plnění, tedy výkon činnosti upravené v ust. § 2 odst. 1 a § 3 odst. 1 písm. a) z.s.ú. S ohledem na citované ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru se soud zabýval předně posouzením míry zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně jako úvěrující. Vycházel tak ve shodě s posledními judikatorními závěry, jak Nejvyššího soudu v rozhodnutí vydaném pod sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, tak Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 4129/2018, které reflektují právní úpravu předchozího zákona o spotřebitelském úvěru z.č. 145/2010 Sb., dle názoru soudu, a v souladu s rozsudkem Evropského soudního dvora ze dne 5. března 2020 ve věci OPR- právnická osoba proti GK, C číslo použitelných i za účinnosti této právní úpravy.
18. Posledně uvedené rozhodnutí Soudního dvora obsahuje závěr, dle něhož„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“
19. Citované ust. § 86 odst. 1 z.s.ú. ve svém rámci upravuje postup při zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele a umožňuje poskytnutí úvěru až poté, nejsou-li důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přičemž výchozími informacemi jsou skutečnosti sdělené úvěrovaným, avšak poskytovatel prověřené s uvedením příkladů databází dlužníků apod. Význam tohoto postupu shrnuje právě Ústavní soud v posledně uvedeném rozhodnutí s odkazem na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 a Nejvyššího správního soudu sp.zn. 1 As 30/2015 kdy uvedl, že„ důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“
20. Ústavní soud tak dospěl k dílčímu závěru, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn, jak plyne i z judikatury Soudního dvora EU jen samotný dlužník -spotřebitel a věřitel, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Obecné soudy by proto měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.
21. Způsob tohoto prověření pak naznačuje Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 25.7.2018 sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 takto:„ pokud zákon o spotřebitelském úvěru v § 9 odst. 1 stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí, lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN číslo). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“
22. V projednávané věci žalobkyně tvrdila, že vycházela z konkrétního příjmu žalovaného v částce 25 694 Kč a jehož zdrojem mělo být podnikání žalovaného v odvětví stravování a pohostinství. K tomuto doložila daňové přiznání za rok 2019 předcházející převzetí tohoto závazku, z něhož však vyplývá, že žalovaný vykazoval daňovou ztrátu a jeho výdaje převyšovaly příjmy v tomto roce o cca 18 tis. Kč a jeho daňová povinnost byla nulová. Taktéž vycházela toliko z jeho tvrzení o nulových výdajích, žádné vyživovací osobě. Za této situace poskytla žalovanému úvěr v částce cca 800 tis. Kč. Dle názoru soudu žalobkyně v intencích citovaného ustanovení § 86 z.s.ú. a judikatorních rozhodnutí nepostupovala s řádnou péčí při poskytnutí úvěru žalovanému, když lze již mít vzhledem k výsledkům jeho podnikatelské činnosti v doloženém roce předcházejícím poskytnutí úvěru zásadní pochybnosti o dosažení jakéhokoliv zisku. Tomuto závěru pak odpovídá i nesprávné posouzení dodatečně doložených výpisů jeho účtu k výzvě soudu za období předcházející převzetí úvěru. Z těchto je patrné, že měsíční zůstatky po zúčtování všech obratů byly buď mínusové či v řádu jednoho tisíce korun a nelze z těchto učinit závěr o dostatečné kapacitě k úhradě měsíční splátky okolo 9 tis. Kč i s uvažovanou konsolidací předchozího úvěru. Tento postup proto dle názoru soudu nelze hodnotit jako odbornou péči při zkoumání úvěruschopnosti úvěrovaného. Uvedenou smlouvu soud vyhodnotil jako právní jednání absolutně neplatné pro rozpor se zákonem a související zjevné narušení veřejného pořádku ve smyslu § 580 odst. 1 o.z. ve spojení s ust. § 588 o. z., jež mezi smluvními stranami od samého počátku nemohlo založit subjektivní práva ani povinnosti.
23. Převzal-li žalovaný předmět plnění na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit dle principů vydání bezdůvodného obohacení v § 2991 odst. 2 o.z. Žalovaný obdržel částku 797 948 Kč, dle platební historie uhradil celkem částku 58 422,81 Kč, jiné úhrady z jeho strany tvrzeny ani prokázány nebyly, proto soud vypořádal toliko tuto částku a uložil žalovanému uhradit jistinu ve výši 739 525,19 Kč. Součástí tohoto plnění stanovil soud úrok z prodlení dle § 1970 o.z. v zákonné výši dle nař.vl. 351/2013 Sb., od 20.1.2022 do zaplacení, když o úhradě zesplatněného dluhu byl žalovaný vyzýván dopisem z 18.12.2021 a následně 19.1.2022 se splatností k tomuto datu. Ve zbývající části soud žalobu jako nedůvodnou pro tuto absolutní neplatnost a částečnou nedospělost úroku z prodlení zamítl -výrok II.
24. O nákladech řízení soud rozhodoval dle poměrného úspěchu účastníků v souladu s ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. a poměr úspěchu a neúspěchu žalobkyně činí 80:20 (soud vychází z celkové cca žalované částky včetně kapitalizovaných úroků 909 869 Kč). Žalobkyně tak má právo na náhradu nákladů v rozsahu 60% Tyto sestávají z uhrazeného soudního poplatku 32 321 Kč, odměnou za zastoupení advokátem za 5 úkonů právní služby dle § 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. a) d) g) vyhl.č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu (dále jen AT) –převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby účast na 2 jednáních soudu, vyjádření ve věci z 16.3.2023 v částce po 11 540 Kč, dále jednoduchá výzva k plnění z 21.9.2022 s odměnou ve výši ½ dle § 11 odst. 2 písm.h) AT, náhrady hotových výdajů za těchto 6 úkonů v částce 6x300 Kč dle § 13 odst. 3 AT. Pokud žalobkyně účtovala další úkon v podobě výzvy k úhradě, nejednalo se o předžalobní výzvu, která může toliko být součástí náhrady nákladů. Dále žalobkyně vynaložila jízdné účtované za cestu k jednání soudu dne 23.5.2023 automobilem tov. zn. Mini Cooper S ve vzdálenosti 120 km celkem z obec do obec a zpět podle vyhlášky č. 467/2022 Sb. v částce 965 Kč, náhrady za ztrátu času 4 půlhodin po 100 Kč. To vše zvýšené dále o DPH v částce 13 993 Kč, celkem tedy 112 949 Kč zaokrouhleně. Z této sumy 60% činí částku 67 769 Kč zaokrouhleně, kterou soud uložil převážně neúspěšnému žalovanému nahradit žalobkyni.
25. Lhůtu k plnění soud v obou případech stanovil zákonnou třídenní.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Nymburce. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.