Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

42 C 307/2022-25

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalované: osobní údaje žalované

o zaplacení částky 18 504,76 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 400 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 400 Kč od 20. 10. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 2 300,59 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 12 972,69 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 311,90 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 700,59 Kč od 7. 6. 2022 do 19. 10. 2022 a z částky 2 300,59 Kč od 20. 10. 2022 do zaplacení, dále částku 5 804,17 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 651 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 400 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 400 Kč od 20. 10. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 2 300,59 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 12 972,69 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 311,90 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 700,59 Kč od 7. 6. 2022 do 19. 10. 2022 a z částky 2 300,59 Kč od 20. 10. 2022 do zaplacení, dále částku 5 804,17 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 651 Kč, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalované domáhala zaplacení částky 18 504,76 Kč, sestávající z částek 12 700,59 Kč jako nesplacené jistiny a 5 804,17 Kč jako smluvní pokuty, a to spolu s tzv. s kapitalizovaným úrokem ve výši 12 972,69 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 311,90 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 700,59 Kč od 7. 6. 2022 do zaplacení a náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 651 Kč, když uvedené částky měla žalovaná dlužit žalobkyni na základě Smlouvy o úvěru číslo uzavřené dne 17. 11. 2019 mezi ní a právní předchůdkyní žalobkyně – společností právnická osoba, IČO (dále i jen banka), na podkladě níž poskytla banka žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit bance celkem částku 27 888 Kč, z toho 15 000 Kč jako samotný úvěr a 12 888 Kč jako náklady spotřebitelského úvěru, jenž byly představovány součtem kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy, poplatku za poskytnutí úvěru, poplatku za vyhodnocení úvěrového rizika a inkasního poplatku, a to formou 14 měsíčních splátek po 1 992 Kč. Splatnost celého závazku připadla na 17. 1. 2021. Žalovaná však své smluvní závazky nehradila řádně a včas, když z titulu předmětné smlouvy uhradila toliko částku 4 600 Kč, která byla započtena bankou zčásti jak na úhradu jistiny, tak na úhradu příslušenství a poplatků. Strany si ve smlouvě dále sjednaly, že pokud žalovaná poruší svoji povinnost platit měsíční splátky řádně a včas, je povinna zaplatit společnosti smluvní pokutu ve výši 0,1% z dlužné částky denně, kterou žalobkyně požadovala pouze za dobu od 18. 1. 2021 do 20. 4. 2022 v kapitalizované výši 5 804,17 Kč. Dluh žalované se stal splatným nejpozději dne splatnosti poslední předepsané splátky, tj. dnem 17. 1. 2021, od 18. 1. 2021 se tak žalovaná dostala do prodlení. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 4. 4. 2022 a dílčí smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 3. 4. 2022 uzavřené mezi bankou a žalobkyní, došlo s účinnosti ke dni 6. 6. 2022 k převedení pohledávky na žalobkyni, tato změna na straně věřitele byla žalované řádně oznámena. K posouzení úvěruschopnosti žalobkyně na výzvu soudu dále doplnila, že smlouva byla uzavřena na základě žalovanou vyplněné Žádosti o úvěr, do které tato uvedla základní údaje o své osobě a dále pak okolnosti vypovídající o její finanční situaci, jakými jsou údaje o zaměstnání, výši měsíčních příjmů a výši měsíčních výdajů. Na základě žádosti byla s odbornou způsobilostí posuzovaná schopnost žalované splácet úvěr a možnost dostát svému závazku. S ohledem na výši příjmů a výši požadovaného úvěru původní věřitel vyhodnotil žalovanou jako způsobilou ke splácení úvěru takové výše, jaká jí byla poskytnuta. Dle údajů uvedených žalovanou jí měsíčně zbývala k úhradě případných ostatních závazků částka ve výši 3 350 Kč, v takovém případě tak bylo možno dovodit, že žalovaná byla v takové finanční situaci, která jí umožnila splácet další závazky, a to i s ohledem na to, že výše měsíční splátky dle uzavřené smlouvy byla 1 992 Kč. Žalované tak mělo i po odečtení měsíčních splátek dotčeného úvěru, dle jí tvrzených údajů, měsíčně zůstat cca 1 350 Kč, kterými mohla volně disponovat. Za dané situace tak nebyl jediný důvod se domnívat, že by žalovaná nebyla schopna dostát svým závazkům a nemohla splácet spotřebitelský úvěr. Žalovanou byly k Žádosti o úvěr předloženy obchodnímu zástupci původního věřitele dokumenty k ověření totožnosti a měsíčních výdajů žalované. Takový postup je možné označit za postup, při němž byla vynaložena odborná péče v dostatečném rozsahu. Z uvedeného tedy plyne, že právní předchůdkyně žalobkyně aktivně zjišťovala finanční poměry žalované, postup vyžadovaný beze zbytku dodržela a bonita žalované byla před uzavřením úvěrové smlouvy dostatečně prověřena.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Soud ve věci usnesením ze dne 28. 11. 2022, č. j. -10, vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda podle , souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byla současně poučena, že nevyjádří-li se do 5-ti dnů od doručení této výzvy, bude soud podle její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalované řádně doručeno dnem 12. 12. 2022 náhradním způsobem – formou uložení u pošty, přičemž však se žalovaná k této výzvě nijak nevyjádřila a soud proto vycházel z toho, že žalovaná s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v samotné žalobě.

4. Z žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud tato skutková zjištění: Z y označené jako Žádost o úvěr ze dne 17. 11. 2019, Smlouva o úvěru číslo ze dne 17. 11. 2019, Formulářem pro standartní informace o spotřebitelském úvěru, podepsaným žalovanou dne 17. 11. 2019, je v řízení prokázáno, že se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout a také dne 17. 11. 2019 skutečně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy, žalovaná se zavázala vrátit bance celkem částku 27 888 Kč, z toho 15 000 Kč jako samotný úvěr a 12 888 Kč jako náklady spotřebitelského úvěru, jenž byly představovány součtem kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy, poplatku za poskytnutí úvěru, poplatku za vyhodnocení úvěrového rizika a inkasního poplatku, a to formou 14 měsíčních splátek po 1 992 Kč. Splatnost celého závazku připadla na 17. 1. 2021. Strany si přímo ve smlouvě dále sjednaly, že pokud žalovaný poruší svoji povinnost platit měsíční splátky řádně a včas, je povinen zaplatit bance smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky denně, přičemž smluvní pokuta je splatná dne následujícího po dni takového prodlení. Z Žádosti o úvěr ze dne 17. 11. 2019 pak vyplývá, že žalovaná při uzavírání úvěrové smlouvy uvedla ohledně svých osobních a majetkových poměrů, že je svobodná, má jednu vyživovací povinnost, je na mateřské dovolené, kdy pobírá toliko rodičovský příspěvek ve výši 9 900 Kč, jiné příjmy nemá, její celkové měsíční výdaje měly činit 6 590 Kč, z toho 1 000 Kč za bydlení a energie s tím, že měla bydlet u rodičů, 5 590 Kč za dopravu, jídlo a osobní náklady, splátky dalších půjček neuvedla. Dále právní předchůdkyni žalobkyně žalovaná předložila výpis ze svého bankovního účtu, z něhož však je zřejmé pouze to, že žalované byly v té době vypláceny dávky státní sociální podpory v jí uváděné výši, ostatní údaje jsou na výpise začerněny, výdaje pak nejsou patrné vůbec. Žalovaná přitom právní předchůdkyni žalobkyně zaplatila celkem podle žalobních tvrzení 4 600 Kč, když tato částka nebyla v řízení nijak rozporována.

5. u označenou jako Rámcová smlouva o postoupení pohledávek ze dne 4. 4. 2022, u označenou jako Dílčí smlouva o postoupení pohledávek ze dne 3. 6. 2022, včetně seznamu postupovaných pohledávek, jakož i oznámením o postoupení pohledávky ze dne 21. 6. 2022 a podacím lístkem, je v řízení prokázáno, že společnost právnická osoba postoupila předmětnou pohledávku za žalovanou na žalobkyni za sjednanou úplatu, přitom toto postoupení bylo žalované oznámeno původní věřitelkou.

6. Předžalobní upomínkou ze dne 3. 10. 2022 a podacím lístkem ze dne 5. 10. 2022 bylo dále v řízení dále prokázáno, že právní zástupce žalobkyně touto upomínkou vyzval žalovanou k uhrazení částky v celkové výši ke dni sepisu upomínky ve výši 38 048,06 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 12 700,59 Kč od 6. 6. 2022 do 3. 10. 2022 ve výši 338,74, nejpozději do dne 14. 10. 2022 s tím, že jde o dluh ze smlouvy číslo uzavřené mezi žalovanou a právnická osoba, který se dále navyšuje o sjednané úroky a o úroky z prodlení v zákonné výši. Žalovaná byla zároveň upozorněna, že neuhradí-li svůj dluh ve stanovené lhůtě, bude se žalobkyně splnění tohoto nároku domáhat soudní cestou; upomínku zástupce žalobkyně doručoval žalované na adresu dle smlouvy.

7. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé. Soud přitom provedl všechny důkazy navrhované účastníky, přičemž potřeba provedení dalších důkazů v řízení nevyšla najevo.

8. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: Písemnou dohodou označenou jako Smlouva o úvěru číslo ze dne 17. 11. 2019 se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout a také dne 17. 11. 2019 skutečně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy, žalovaná se zavázala vrátit bance celkem částku 27 888 Kč, z toho 15 000 Kč jako samotný úvěr a 12 888 Kč jako náklady spotřebitelského úvěru, jenž byly představovány součtem kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy, poplatku za poskytnutí úvěru, poplatku za vyhodnocení úvěrového rizika a inkasního poplatku, a to formou 14 měsíčních splátek po 1 992 Kč. Splatnost celého závazku připadla na 17. 1. 2021. Žalovaná zaplatila na uvedenou smlouvu celkem částku 4 600 Kč. Následně se právní předchůdkyně žalobkyně písemně dohodla se žalobkyní na tom, že jí za dohodnutou úplatu postupuje předmětnou pohledávku za žalovanou, a to se vším příslušenstvím a právy spojenými, kdy toto postoupení bylo žalované oznámeno bankou. Při posouzení úvěruschopnosti žalované právní předchůdkyně žalobkyně vycházela pouze z údajů uvedených žalovanou v Žádosti o úvěr, kdy správnost poskytnutých a vyplněných údajů žalovaná stvrdila svým vlastnoručním podpisem. Podle žádosti měla být žalovaná svobodná, měla mít jednu vyživovací povinnost, měla být na mateřské dovolené, kdy měla pobírat toliko rodičovský příspěvek ve výši 9 900 Kč, její celkové měsíční výdaje měly činit 6 590 Kč, z toho 1 000 Kč za bydlení a energie s tím, že měla bydlet u rodičů, 5 590 Kč za dopravu, jídlo a osobní náklady, splátky dalších půjček neuvedla. Žalovaná pak právní předchůdkyni žalobkyně předložila při uzavírání smlouvy výpis ze svého bankovního účtu, z něhož však je zřejmé pouze to, že žalované byly v té době vypláceny dávky státní sociální podpory v jí uváděné výši, ostatní údaje jsou na výpise začerněny, výdaje pak nejsou patrné vůbec.

9. Podle , 2 , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s  větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle , , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle , , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. S ohledem na zjištěný skutkový stav soud posoudil věc po právní stránce ve smyslu výše citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že nárok žalobkyně uplatněný žalobou je důvodný, byť ne zcela. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu , o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byla právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuta možnost čerpat peněžní částku ve výši 15 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. , o spotřebitelském úvěru. Podle tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto , o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy . Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném konkrétním případě však žalobkyně výslovně tvrdila, že její právní předchůdkyně vycházela toliko z údajů a z listin předložených žalovanou, kdy měla k dispozici neúplný výpis z jejího bankovního účtu, na němž však viditelné byly toliko její příjmy, údaje o výdajích byly začerněny. S ohledem na výše uvedené má soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr tak s ohledem na samotná tvrzení nemohlo být dostatečné a správné, když právní předchůdkyně žalobkyně nijak neověřovala skutečné osobní, příjmové a výdajové poměry žalované, které dle údajů uvedených žalovanou navíc samy o sobě poukazovaly na relativně dosti tíživou finanční situaci žalované, která byla na mateřské dovolené s jedním nezl. dítětem, uváděla, že je svobodná a kromě mateřských dávek vlastně jiné příjmy nemá. Díky tomu pak právní předchůdkyně žalobkyně, dle názoru soudu, nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tohoto stavu tedy soud v daném konkrétním případě dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle , , je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrových smluv pak jednoznačně vyplývá také z Rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu zde přitom nebyly předpoklady, když žalobkyně na výzvu soudu svá tvrzení doplnila a z jejího vyjádření jednoznačně vyplývá, že tato její tvrzení jsou úplná a žalobkyně k prokázání svých tvrzení žádné další důkazy nemá.

14. Právní předchůdkyně žalobkyně přitom následně uzavřela se žalobkyní platnou smlouvu o postoupení shora specifikované pohledávky za žalovanou na žalobkyni. Na základě této smlouvy o postoupení pohledávky proto byla pohledávka vůči žalované se vším příslušenstvím a případným zajištěním platně převedena ze společnosti právnická osoba na žalobkyni, jež je tak nyní ve sporu aktivně legitimována, přičemž oznámení o postoupení pohledávek učinila ve vztahu k žalované právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel.

15. S ohledem na tento závěr soud konstatuje, že žalobkyně v řízení prokázala, že její právní předchůdkyně poskytla žalované částku 15 000 Kč, a to jako plnění bez právního důvodu ve smyslu , o spotřebitelském úvěru. S ohledem na vázanost soudu podanou žalobou tak na straně žalované vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 10 400 Kč (15 000 Kč – 4 600 Kč, které žalovaná uhradila), které je povinna žalovaná žalobkyni vrátit. Vzhledem k této skutečnosti soud vyhověl podané žalobě co do částky 10 400 na jistině. Dle důvodové zprávy k  výše citovaného zákona„ s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Slova "v době přiměřené jeho možnostem" míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. Poskytovatel, pokud se domnívá, že spotřebitel nesplácí podle svých možností, může podat návrh soudu, aby určil, v jakých lhůtách má spotřebitel splácet.“. Smyslem a účelem právní úpravy tedy bylo, aby se dluh spotřebitele na vrácení jistiny poté, co je smlouva neplatná pro porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost žadatele, nestal splatným ihned, ale aby splatnost byla vázána na jeho faktické schopnosti a možnost jistinu vrátit tak, aby se nedostal ihned do prodlení s vrácením jistiny jen proto, že jeho aktuální možnosti a schopnosti k vrácení celé jistiny nejsou dány. Podle odborné literatury - například Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, 900 s.,„ Důsledkem je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o splácení jistiny soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran“. Ustanovení výše citovaného zákona tak stanovení zvláštní splatnost (hmotněprávní splatnost, nikoliv pariční lhůtu) nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého absolutně neplatnou smlouvou o spotřebitelském úvěru v důsledku porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele. Do prodlení se spotřebitel s povinností vrátit jistinu spotřebitelského úvěru dostane jen tehdy, pokud nevrací jistinu v době přiměřené jeho možnostem a schopnostem. V případě, že se žalobce domáhá nevrácené jistiny v rámci soudního řízení, je nutno dovodit, že je zde spor nejen o to, zda má žalovaný vracet žalovanou částku, ale logicky je zde spor i o tom, kdy a zda se stala splatnou. Pokud se žalobce domáhá i úroků z prodlení z nevrácené jistiny, je nezbytné zkoumat i to, jaké byly možnosti a schopnosti spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu (břemeno tvrzení a důkazní nese spotřebitel). Pokud spotřebitel v rozsahu odpovídající jeho možnostem a schopnostem nevrátí poskytnutou jistinu či její část, pak se dostává teprve do prodlení s povinností vrátit jistinu či její část a věřiteli následně přísluší i nárok na úrok z prodlení v zákonné sazbě. Břemeno tvrzení a důkazní o možnostech spotřebitele jistinu spotřebitelského úvěru vrátit však nese spotřebitel, který zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdil a případně doložil. V daném konkrétním případě však žalovaná netvrdila a již vůbec v tomto směru nedoložila ničeho, co by osvětlovalo její aktuální majetkové poměry a dokládalo, jaké jsou její současné možnosti předmětný dluh zaplatit, resp. splácet. Dle názoru soudu pak tato situace, úplná procesní pasivita žalované jako dlužníka, nemůže znamenat, že v důsledku, v tomto směru z pohledu soudu, již nepřiměřeně zesílené ochrany spotřebitele soud v neprospěch žalobkyně sám stanoví splátky či rozhodne, že zatím žalovaná vůbec dluh není schopna splatit. Žalobkyně přitom prokazatelně vyzvala žalovanou k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 3. 10. 2022, tato výzva byla žalované odeslána dne 5. 10. 2022, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j.  -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 10. 10. 2022. Od této chvíle běžela ve smyslu , , žalované lhůta„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. , kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k  , (Hulmák, M. a kol.: V. Závazkové právo. Obecná část ( –2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že s ohledem na výši a dobu trvání dluhu se mu jeví přiměřená lhůta 7 pracovních dnů a s ohledem na tuto skutečnost měla žalovaná splnit svůj dluh nejpozději dne 19. 10. 2022. Protože tak žalovaná neučinila, dostala se ode dne 20. 10. 2022 podle , , do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byla žalovaná rovněž zavázána k úhradě zákonného úroku z prodlení v žalobou požadované výši 8,25 %, byť zákonné výši úroku z prodlení ve smyslu vládního k prvnímu dni prodlení by odpovídala úroková sazba vyšší, avšak soud je v civilním sporném řízení vázán žalobou a nemůže přiznat více, než je žalobou požadováno. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.

16. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání 3 dnů od právní moci rozsudku pak má oporu v ust. věta před středníkem , když v daném případě soud, zejména vzhledem k delší době trvání dluhu, jakož i s přihlédnutím k dosavadnímu zcela pasivnímu postoji žalované k tomuto dluhu, žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší či pro povolení splátek neshledal, respektive tyto důvody nebyly rovněž ani žádným z účastníků tvrzeny.

17. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 10 400 Kč s příslušenstvím z celkového předmětu řízení ve výši 18 504 Kč s příslušenstvím v podobě úroku a úroku z prodlení, ve zbytku byla její žaloba zamítnuta, tj. mimo jiné i pro kapitalizovaný úrok ve výši 12 972,69 Kč a kapitalizovaný zákonný úrok ve výši 1 311,90 Kč. Soud přitom v souladu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. , přihlédl při posuzování úspěchu a neúspěchu v řízení právě k tomuto příslušenství, přitom i bez další kapitalizace požadovaných úroků ke dni rozhodování soudu je zřejmé, že procesně úspěšnější byla v daném řízení žalovaná, která by tak měla právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalované žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, pročež soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.