Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
42 C 13/2023-21
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení částky 19 480 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 9 400 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9 200 Kč od 22. 6. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 10 080 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 984,66 Kč, úrokem ve výši 25,23 % ročně z částky 9 832,84 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 193,27 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9 832,84 Kč od 29. 1. 2022 do 21. 6. 2022 a z částky 432,84 Kč od 22. 6. 2022 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 9 400 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9 200 Kč od 22. 6. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 10 080 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 984,66 Kč, úrokem ve výši 25,23 % ročně z částky 9 832,84 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 193,27 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9 832,84 Kč od 29. 1. 2022 do 21. 6. 2022 a z částky 432,84 Kč od 22. 6. 2022 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 19 480 Kč se shora specifikovaným příslušenstvím, když žalovanou částku měla žalovaná dlužit na základě Smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo (dále i jen„ Smlouva“), uzavřené dne 17. 10. 2019 mezi ní a právní předchůdkyní žalobkyně - společností právnická osoba (dále i jen„ banka“), na podkladě níž poskytla banka žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření Smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit bance celkem částku 22 420 Kč, z toho 10 000 Kč jako samotnou zápůjčku a 12 420 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 4 817 Kč s úrokovou sazbou ve výši 25,23 % ročně sjednanou ve Smlouvě a částku za zpracování spotřebitelského úvěru a za další péči o zákazníka ve výši 5 263 Kč a pojistného, a to formou 78 týdenních splátek po 288 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 15. 4. 2021. Žalovaná však své smluvní závazky nehradila řádně a včas, když poslední splátku uhradila dne 10. 11. 2019, celkem uhradila částku 600 Kč, pročež tak právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo uplynutím sjednané doby plnění právo na úhradu celého dluhu ve výši 19 480 Kč, sestávajícího z jistiny ve výši 9 832,84 Kč a souhrnného poplatku ve výši 9 647,16 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022, uzavřené mezi bankou a žalobkyní došlo s účinností ke dni 28. 1. 2022 k převedení pohledávky na žalobkyni, což bylo žalované písemně oznámeno. Žalovaná však až dosud neuhradila žalobkyni ničeho. Žalobkyně tedy požadovala zaplacení celkové dlužné částky ve výši 19 480 Kč, specifikované výše, spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 984,66 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 193,27 Kč, úrokem ve výši 25,23 % ročně z dlužné jistiny ve výši 9 832,84 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení a úrokem z prodlení v zákonné výši 10 % ročně z dlužné jistiny ve výši 9, 832,84 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení. Dále žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila při uzavírání úvěrové smlouvy úvěruschopnost žalované, když vycházela z informací, které měla od žalované při uzavírání Smlouvy, kdy tato byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalované a byly ověřeny doklady uvedenými v části„ Ověřené dokumenty“. I ve smlouvě samotné je přímo uvedeno, že žalovaná jako zákazník potvrzuje, že před uzavřením Smlouvy poskytla předchůdkyni žalobkyně úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení své schopnosti splácet poskytnutou zápůjčku a je si vědoma, že si tato tyto informace ověřila a vyhodnotila tak, že je žalovaná schopna splatit celkovou dlužnou částku. Právní předchůdkyně žalobkyně vycházeje ze zásady presumpce poctivosti jednání spolukontrahenta, neměla důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalované, která jsou zaznamenána v Zákaznické kartě, když v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů, se tato mohla dopustit trestného činu úvěrového podvodu dle ust. § 211 trestního zákoníku . Ze Zákaznické karty ze dne 17. 10. 2019 se pak podává, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřila majetkovou situaci žalované z výměru sociální podpory a složenek a z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku ověřila, že vůči žalované není vedeno insolvenční řízení. Žalobkyně tak má za to, že její právní předchůdkyně splnila podmínky zákona pro posouzení úvěruschopnosti žalované, a tedy že právní předchůdkyně žalobkyně postupovala v dané věci s odbornou péčí. Výslovně dále uvedla, že žalobkyně ani její právní předchůdkyně nemá k dispozici kopie dokladů žalované. Odkázala současně na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č.j. 5 Co 231/2020 -97, kde odvolací soud uzavřel pro posouzení úvěruschopnosti, že„ …stačilo přitom, že listin y, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl tyto jakožto věřitel k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, přičemž jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě. Takže ani odvolací soud nemá důvodu o doložení těchto listin tehdejšímu věřiteli pochybovat, přičemž toto z hlediska § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. postačuje.“
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Soud ve věci usnesením ze dne 10. 1. 2023 vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda podle § 115a občanského soudního řádu (dále i jen o.s.ř. ) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byla současně poučena, že nevyjádří-li se do 5-ti dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalované řádně doručeno dne 26. 1. 2023 náhradním způsobem – uložením u pošty, přičemž však se žalovaná k této výzvě nijak nevyjádřila a soud proto vycházel z toho, že žalovaná s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas už v žalobě.
4. Z žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud tato skutková zjištění: Z listin y označené jako Smlouva o spotřebitelském úvěru číslo ze dne 17. 10. 2019 a ze Smluvních podmínek Smlouvy o spotřebitelském úvěru, jako nedílné součásti této Smlouvy, je v řízení prokázáno, že se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout a také dne 17. 10. 2019 skutečně poskytla žalované peněžní prostředky – spotřebitelský úvěr ve výši 10 000 Kč, tyto peněžní prostředky žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy a současně se zavázala vrátit bance celkem částku 22 420 Kč, z toho 10 000 Kč jako samotnou půjčku a 12 420 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 4 817 Kč, částka za zpracování spotřebitelského úvěru, garance celkové ceny a péče o zákazníka, splátkové prázdniny, garance neuplatnění pohledávky právnická osoba v případě úmrtí zákazníka ve výši 5 236 Kč a pojistné ve výši 2 340 Kč, a to formou 78 týdenních splátek po 288 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena ve výši 244 Kč. Ve smlouvě je dále ujednáno, že úroková sazba činí v daném případě 56 % a RPSN 186,03 %. Podle ujednání ve smlouvě se součástí smlouvy staly i Smluvní podmínky, které se nacházely na zadní straně formuláře smlouvy. Při sjednávání úvěrové smlouvy přitom právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalované úvěr splácet prohlášením samotné žalované v zákaznické kartě ze dne 17. 10. 2019, z níž vyplynulo, že žalovaná je svobodná, žije v nájmu, pobírá rodičovský příspěvek ve výši 7 600 Kč, další příjem činí 13 000 Kč bez další specifikace, její celkové měsíční výdaje měly činit 5 700 Kč, aniž by tyto byly jakkoli blíže rozvedeny; s tím, že obchodní zástupce oprávněný jednat za právní předchůdkyni žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil výměr rodičovského příspěvku žalované a složenky. Listino u označenou jako Tabulka umoření ze dne 31. 1. 2022, je v řízení prokázáno, že žalovaná uhradila žalobkyni částku ve výši 600 Kč.
5. Listino u označenou jako smlouva o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022, včetně seznamu postupovaných pohledávek, jakož i oznámením o postoupení pohledávky ze dne 30. 1. 2022 a podacím lístkem, je v řízení prokázáno, že společnost právnická osoba postoupila předmětnou pohledávku za žalovanou na žalobkyni za sjednanou úplatu, přitom toto postoupení bylo žalované oznámeno původní věřitelkou.
6. Předžalobní upomínkou ze dne 6. 6. 2022 a podacím lístkem ze dne 7. 6. 2022 bylo v řízení dále prokázáno, že právní zástupce žalobkyně touto upomínkou vyzval žalovanou k uhrazení částky v celkové výši ke dni sepisu upomínky 24 899,23 Kč nejpozději do 21. 6. 2022 s tím, že jde o dluh z pohledávky vzniklé na základě smlouvy číslo který se dále navyšuje o sjednané úroky a o úroky z prodlení v zákonné výši z dlužných neuhrazených půjček běžícími ode dne následujícího po sepisu této výzvy až do úplného zaplacení. Žalovaná byla zároveň upozorněna, že neuhradí-li svůj dluh ve stanovené lhůtě, bude se žalobkyně splnění tohoto nároku domáhat soudní cestou; upomínku zástupce žalobkyně doručoval žalované na adresu dle Smlouvy.
7. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé. Soud přitom provedl všechny důkazy navrhované účastníky, přičemž ač k tomu byla žalobkyně ze strany soudu vyzvána, nepředložila soudu kromě karty zákazníka žádné další doklady týkající se okolností, jak její právní předchůdkyně prověřovala před uzavřením úvěrové smlouvy úvěryschopnost žalované.
8. Na základě provedeného dokazování soud učinil závěr o skutkovém stavu spočívající v tom, že písemnou dohodou označenou jako Smlouva o spotřebitelském úvěru číslo se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně, zavázala poskytnout a také dne 17. 10. 2019 skutečně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření Smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit bance celkem částku 22 420 Kč, z toho 10 000 Kč jako samotnou půjčku a 12 420 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 4 817 Kč, částka za zpracování spotřebitelského úvěru, garance celkové ceny a péče o zákazníka, splátkové prázdniny, garance neuplatnění pohledávky právnická osoba v případě úmrtí zákazníka ve výši 5 236 Kč a pojistné ve výši 2 340 Kč, a to formou 78 týdenních splátek po 288 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena ve výši 244 Kč. Ve smlouvě je dále ujednáno, že úroková sazba činí v daném případě 56 % a RPSN 186,03 %. Žalovaná však své povinnosti vyplývající ze smlouvy neplnila řádně, když poslední splátku uhradila dne 10. 11. 2019, přičemž celkem uhradila částku 600 Kč. Při sjednávání úvěrové smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalované úvěr splácet pouze prohlášením samotné žalované v zákaznické kartě ze dne 17. 10. 2019, z níž vyplynulo, že žalovaná měla být svobodná, bydlet v nájmu, pobírat rodičovský příspěvek ve výši 7 600 Kč a další, blíže nespecifikovaný, příjem ve výši 13 000 Kč, její celkové měsíční výdaje měly činit 5 700 Kč, aniž by tyto byly jakkoli blíže rozvedeny; s tím, že obchodní zástupce oprávněný jednat za právní předchůdkyni žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil pouze výměr rodičovského příspěvku žalované a složenky.
9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
10. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
11. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah u dané smlouvy je nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byly právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019 ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“
13. V daném konkrétním případě sice právní předchůdkyně žalobkyně měla mít při uzavírání smlouvy k dispozici doklady o rodičovském příspěvku a složenkách žalované, kdy tyto doklady v řízení vůbec nepředložila s tím, že je nemá k dispozici, přitom v tomto směru odkázala na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č.j. 5 Co 231/2020 -97. Soud s ohledem na rozhodovací praxi jemu příslušného odvolacího soudu s tímto právním názorem jednak nesouhlasí, navíc z údajů uvedených žalovanou v její žádosti o poskytnutí úvěru vůbec nevyplývá, jak banka zjišťovala, případně zohledňovala její skutečné příjmy, když dalším čistým příjmem domácnosti má být částka ve výši 13 000 Kč bez jakékoliv bližší specifikace. Odhadované měsíční výdaje žalované ve výši 5 700 Kč jsou rovněž uvedeny toliko číselným vyjádřením bez konkretizace, za co tyto žalovaná vynakládá. Navíc pokud žalovaná pobírala rodičovský příspěvek, evidentně měla nějakou vyživovací povinnost a její výdaje by pak byly nutno navýšit i o potřeby tohoto či těchto nezletilých dětí. Všechny tyto skutečnosti by pak dle názoru soudu měly podstatný vliv na skutečně dostatečné a správné posouzení toho, zda žalovaná byla schopna předmětný úvěr vůbec splácet. Soud má tedy za to, že posouzení úvěruschopnosti žalované nebylo dostatečné, pročež právní předchůdkyně žalobkyně nemohla dostát své povinnosti dané zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru.
14. Právní předchůdkyně žalobkyně – společnost právnická osoba uzavřela se žalobkyní platnou smlouvu o postoupení shora specifikované pohledávky za žalovanou na žalobkyni. Na základě této smlouvy o postoupení pohledávky proto byla pohledávka vůči žalované se vším příslušenstvím a případným zajištěním platně převedena ze společnosti právnická osoba na žalobkyni, jež je tak nyní ve sporu aktivně legitimována, přičemž oznámení o postoupení pohledávky učinila ve vztahu k žalovanému právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel.
15. Žalobkyně přitom v řízení tvrdila a prokázala, že její právní předchůdkyně žalované poskytla částku 10 000 Kč, přitom podle svých vlastních tvrzení jí žalovaná vrátila celkem částku 600 Kč. Z tohoto pohledu je tedy zřejmé, že ke dni rozhodování soudu jí žalovaná na plnění jí poskytnuté bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) dluží ještě částku 9 400 Kč (10 000 Kč – 600 Kč). S ohledem na tyto závěry tedy soud žalobě vyhověl pouze v části týkající se zaplacení částky 9 400 Kč a zavázal žalovanou, aby ji žalobkyni uhradila, když není možno přiznat žalobkyni další plnění ze smlouvy, včetně poplatků, smluvních úroků, případně smluvních pokut, když pro absolutní neplatnost smlouvy nebyla žalovaná dalšími závazky ze smlouvy vázána. Dle důvodové zprávy k § 87 výše citovaného zákona„ s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Slova "v době přiměřené jeho možnostem" míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. Poskytovatel, pokud se domnívá, že spotřebitel nesplácí podle svých možností, může podat návrh soudu, aby určil, v jakých lhůtách má spotřebitel splácet.“. Smyslem a účelem právní úpravy tedy bylo, aby se dluh spotřebitele na vrácení jistiny poté, co je smlouva neplatná pro porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost žadatele, nestal splatným ihned, ale aby splatnost byla vázána na jeho faktické schopnosti a možnost jistinu vrátit tak, aby se nedostal ihned do prodlení s vrácením jistiny jen proto, že jeho aktuální možnosti a schopnosti k vrácení celé jistiny nejsou dány. Podle odborné literatury - například Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, 900 s.,„ Důsledkem je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o splácení jistiny soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran“. Ustanovení § 87 odst. 1 výše citovaného zákona tak stanoví zvláštní splatnost (hmotněprávní splatnost, nikoliv pariční lhůtu) nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého absolutně neplatnou smlouvou o spotřebitelském úvěru v důsledku porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele. Do prodlení se spotřebitel s povinností vrátit jistinu spotřebitelského úvěru dostane jen tehdy, pokud nevrací jistinu v době přiměřené jeho možnostem a schopnostem. V případě, že se žalobkyně domáhá nevrácené jistiny v rámci soudního řízení, je nutno dovodit, že je zde spor nejen o to, zda má žalovaná vracet žalovanou částku, ale logicky je zde spor i o tom, kdy a zda se stala splatnou. Pokud se žalobkyně domáhá i úroků z prodlení z nevrácené jistiny, je nezbytné zkoumat i to, jaké byly možnosti a schopnosti spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu (břemeno tvrzení a důkazní nese spotřebitel). Pokud spotřebitel v rozsahu odpovídající jeho možnostem a schopnostem nevrátí poskytnutou jistinu či její část, pak se dostává teprve do prodlení s povinností vrátit jistinu či její část a věřiteli následně přísluší i nárok na úrok z prodlení v zákonné sazbě. Břemeno tvrzení a důkazní o možnostech spotřebitele jistinu spotřebitelského úvěru vrátit však nese spotřebitel, který zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdil a případně doložil. V daném konkrétním případě však žalovaná netvrdila a již vůbec v tomto směru nedoložila ničeho, co by osvětlovalo její aktuální majetkové poměry a dokládalo, jaké jsou její současné možnosti předmětný dluh zaplatit, resp. splácet. Dle názoru soudu pak tato situace, úplná procesní pasivita žalované jako dlužníka, nemůže znamenat, že v důsledku v tomto směru z pohledu soudu již nepřiměřeně zesílené ochrany spotřebitele soud v neprospěch žalobkyně sám stanoví splátky či rozhodne, že zatím žalovaná vůbec dluh není schopna splatit. Žalobkyně přitom vyzvala žalovanou k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 6. 6. 2022, tato výzva byla žalované odeslána dne 7. 6. 2022, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j. 15 Co 128/2019 -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 10. 6. 2022. Od této chvíle běžela ve smyslu § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , žalované lhůta„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. 32 Cdo 2484/2012 , kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k § 1958 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721 –2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měla žalovaná splnit svůj dluh nejpozději dne 21. 6. 2022. Protože tak žalovaná neučinila, dostala se ode dne 22. 6. 2022 podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byla žalovaná rovněž zavázána k úhradě zákonného úroku z prodlení ve výši 10 %, která odpovídá zákonné výši úroku z prodlení k prvnímu dni prodlení ve smyslu vládního nařízení č. 351/2013 Sb. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.
16. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě zejména vzhledem k již dlouhé době trvání, povaze a výši dluhu, jakož i k dosavadnímu zcela pasivnímu postoji žalované k tomuto dluhu, soud žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, neshledal, respektive tyto důvody nebyly žádným z účastníků ani tvrzeny.
17. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 9 400 Kč s příslušenstvím z celkového předmětu řízení ve výši 19 480 Kč s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení, ve zbytku byla její žaloba zamítnuta, tj. mimo jiné i pro kapitalizovaný úrok ve výši 1 984,66 Kč a kapitalizovaný zákonný úrok ve výši 2 193,27 Kč. Soud přitom v souladu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. 23 Cdo 2585/2015 , přihlédl při posuzování úspěchu a neúspěchu v řízení právě k tomuto příslušenství, přitom i bez další kapitalizace požadovaných úroků ke dni rozhodování soudu je zřejmé, že procesně úspěšnější byla v daném řízení žalovaná, která by tak měla právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalované žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, pročež soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.